Žofínské úvahy na konci tisíciletí

Vážení přátelé,

děkuji vám za pozvání, abychom společně s vámi vzpomenuli výročí znovuzrození české státnosti 28.října 1918. Bohužel došlo k menšímu nedorozumění. Přátelé pořadatelé se mě nezeptali, čím se to vlastně zabývám, a pozvali mě jako historika. Tím nejsem a nechci se za něho vydávat. Celoživotní činností jsem filosof a mohu to doložit celou řadou knih, nejnovější odbornou studií Zelená svatozář a populární knížečkou Hesla mladých svišťů. Ty vám dosvědčí, že filosofie je opravdu o něčem jiném.

Zatímco historik se snaží vysvětlit, jak a proč k dané události došlo, filosof se zabývá jejím významem nejen nadčasově, nýbrž i pro dnešek a zítřek. Jeho úkolem je předložit co nejspolehlivější představu života a světa, podle které bychom se mohli rozhodovat a na ní, slovy T. G. Masaryka, pevně stát a klidně spát. Tedy místo stanovené historické otázky vám předložím otázku filosofickou: jaký je význam 28. října dnes a do budoucna?

Většině našich spoluobčanů se zřejmě zdá, že nulový. Naše první republika zanikla už dvacet let po svém zrodu. Nedokázala vyřešit svoji národnostní otázku, neúspěšně se potýkala s otázkou sociální. Když se Angličané rozhodli, že Hitler je lepší hrází proti bolševizmu, republika se rozpadla jako domeček z karet. Stát, který vznikl na jejím území po strašlivé válce a hrůzné etnické čistce, měl s Masarykovými ideály pramálo společného. Dnes už ani jméno nezbývá. Co tedy vlastně oslavovat?

Myslím, že filosoficky vzato, 28. říjen připomíná něco zásadně důležitého. Český národ se dvacátým osmým říjnem znovu přihlásil k odpovědnosti za svůj úděl. Od bělohorské porážky přežíval český národ v obraně. Když se Masaryk a jeho druzi uprostřed rozpadu metternichovské Evropy devatenáctého století rozhodli vystoupit se založením státu, přihlásili se tím místo navyklé úlohy oběti k úloze tvůrců vlastních dějin. To mi po tři sta letech připadá jako zásadní obrat.

Pak za druhé, muži 28. října předložili této společnosti jasný ideál osvíceného demokratického a sociálně spravedlivého státu. Tehdejší každodenní skutečnost mohla být matná. Mohla nabízet jen náznaky a přísliby, jakými bylo zrušení šlechtických titulů či pozemková reforma. Jde o to, že zaměření, které muži 28. října dali do vínku naší společnosti, bylo jasné. Československo nemělo být jen Rakousko pod novým vedením. Mělo se stát novodobým demokratickým státem.

A konečně, Československo usilovalo o vybudování lidské základny demokracie. To bylo Masarykovo dědictví budování národa, lidí vzdělaných, iniciativních a obětavých. Nejde o to, do jaké míry toto úsilí uspělo. Vždyť republika na to měla jen deset let. Pak přišla hospodářská krize a s ní i krize národnostní. Ta hrstka masarykovců nemohla zachránit situaci. Jde o to, že osmadvacátý říjen nasměroval českou společnost nadějným směrem – k odpovědnosti za vlastní osud, k idealismu demokracie a sociální spravedlnosti, k občanské vyspělosti.

Do jaké míry si tento odkaz zachoval svoji platnost dnes, když celou problematiku konce devatenáctého století odvál čas? Po rozpadu světa soupeřících velmocí žijeme novou problematikou. Už nejde o vyrovnání mocenských či ideologických bloků. Jde zcela bez nadsázky o přežití lidstva na této Zemi. Ač u nás považujeme za neslušné se o tom zmiňovat, Správy spojených národů jako Human Development Report 1999 nebo GEO 2000 hovoří zcela jednoznačně. Lidstvo má schopnost zničit samo sebe – a jeho současný vývoj směřuje k sebezkáze v dohledné budoucnosti.

Hrozba či výzva naší přítomnosti má několik forem. Tou nejzjevnější je celosvětové zbrojení. Země, které se označují za vyspělé, vyrovnávají své rozpočty vývozem zbraní. Americký senát zcela nedávno rozhodl místo mírové dividendy rozpoutat nové kolo závodů v jaderném zbrojení. Celá Země je přesycena zbrojními systémy a hyne občanskými válkami.

Druhou formou hrozby je prudce stoupající polarizace světa na privilegovaný segment nesmírně bohatých a veliké zázemí zoufale bědných. Polarizace probíhá i v jednotlivých zemích.Ve spojených státech jedno procento obyvatel vlastní na šedesát procent všeho majetku, špičkový manažer si nárokuje čtyřistadvacetinásobek průměrné zaměstnanecké mzdy. Stejná polarizace probíhá celosvětově. Amerika stoupá k neskutečnému nadbytku, Rusko rychle propadá do třetího světa, třetí svět do bídy. Celosvětově hrozí společenskému systému zhroucení, místy k němu již dochází.

Podle zpráv Spojených národů je tou nejzákladnější hrozbou ohrožení životního prostředí. To už není otázka nářku nad trpící přírodou. Jde o to, že lidská přítomnost je bezprostředně závislá na stabilitě, integritě a rovnováze života na Zemi. I poměrně malý výkyv v průměrné teplotě Země, v chemickém složení atmosféry či zemského povrchu ohrožuje schopnost Země udržovat život. Nároky, které nadkonzumní svět klade na životní prostředí svým nedomyšleným a nezodpovědným způsobem rozvoje představují akutní hrozbu. Všechno ostatní úsilí je marné, pokud se my lidé nenaučíme žít udržitelně na Zemi.

To všechno má společný jmenovatel: nezodpovědnost. Uprostřed dnešního rozkladu světových řádů vstupuje do správy věcí lidských krátkozraká chamtivost Svět jako by žil pro maximalizaci zisku přeléváním kapitálu ze země do země a nechápal žádný příkaz mimo krátkodobý zisk. Snad největší ironií posledního desetiletí je to, že jsme u nás i celosvětově nahradili ideál demokratického soužití, o který jsme tolik usilovali, vidinou maximalizace zisku.

Je to svým způsobem pochopitelné. Vyspělé lidství, ohleduplné vůči druhým a šetrné vůči Zemi, na níž jsme závislí, vyžaduje vysoký stupeň společenské i individuální odpovědnosti. Vyžaduje jasnou představu ideálu, kterým poměřujeme dnešní činnost a základnu aktivních občanů, kteří se jím řídí. To vše bere za své v rozkladu navyklých pořádků. Demokracie pak dále individualizuje. Nové postoje péče o společné dobro je třeba teprve vědomě budovat. Aby se demokracie nestala obětí egoismu, potřebuje se stát sociální. To a nic méně si vyžaduje výzva dneška.

Na tuto výzvu jsme dosud reagovali spíš záplatami než státnickým, ideovým a občanským úsilím. Jednou naší záplatou je přežívající budovatelská iluze, která poměřuje pokrok tunami ocele a věří, že civilizační nemoc z konce věku se vyřeší, jen když postavíme další Třinecké železárny a betonová zdymadla i na Botiči, samozřejmě pro “dobro člověka.” Jenže nic neprospívá lodníkům, co potápí jejich loď – a nic neslouží člověku, co poškozuje jeho Zemi, naši kosmickou loď. Rudé budovatelství není řešení, je to problém.

Podobně naše druhá záplata, bující kořistnická iluze, že chamtivost je ctnost. Ta zas věří, že problémy z rozpadu civilizace se vyřeší neviditelně, jen když umožníme tomu hornímu jednomu procentu bezmezně zvyšovat zisky finanční manipulací, jak si to představuje Světový měnový fond. Jenže chamtivost není ctnost a polarizace není řešení. Ani modré kořistnictví není řešení. I to je problém.

Pokud bychom my, sociální demokraté, nepřišli s ničím lepším, než dozvuky rudého budovatelství v mezích modrého kořistnictví, zcela zaslouženě bychom se ocitli ne-li přímo na černé skládce, pak alespoň na těch sedmi procentech, s nimiž jsme začínali po rozpadu Československa. Potřebujeme něco náročnějšího, v duchu našeho volebního hesla, solidaritu proti sobectví.

Pokud to nemá být jen prázdné heslo, vyžaduje si především jasnou představu ideálu, kterým směřujeme své úsilí. Je nezbytně třeba, aby slova sociální a ekologická demokracie nebyla jen matným ozvukem novinových sporů, nýbrž jasně vnímanou výzvou k odpovědnosti za ohleduplnost vůči druhým a šetrnost vůči životnímu prostředí. Vyžaduje si to, za druhé, odborný program dalšího vývoje, který by nezvyšoval ohrožení lidstva, ani Země. Nemůžeme si dovolit, aby kvalita života v naší zemi závisela na zbrojním průmyslu či na pustošení Země. A konečně, vyžaduje si to výchovné úsilí, budování lidské základny lidí vzdělaných, obětavých a odpovědných. Potřebujeme sociální demokracii, která by nebyla aparátem hašteřivých funkcionářů, nýbrž skutečným občanským hnutím.

A tu si všimněte, že se vracíme k výzvě 28. října 1918. Vždyť právě to byla ta trojí výzva, na kterou odpověděli Masaryk a jeho druzi. Ideál, program, občanská základna, které by překonaly krátkozraký egoismus doby rozkladu, ať už rozkladu pořádků devatenáctého století či pořádků z dob studené války. Tak či onak jde o zhroucení struktur, které lépe či hůře zajišťovaly péči o společné dobro, od ochrany životního prostředí po ochranu občanské rovnoprávnosti.Výzvou budoucnosti je nahradit je novými postoji a strukturami péče o společné dobro.

Jsou však lidé schopní překročit stín vlastního sobectví? Pokud by to byla otázka jakéhosi metafyzického zakotvení v transcendentu bytí, silně bych o tom pochyboval, ač sám jsem věřící evangelík. Avšak vím, že lidé jsou schopni solidarity. Jsou schopni pochopit, že k jejich vlastními zájmu patří i dobro jejich bližních, i dobro přírody. Jsou schopni pochopit jak heslo, ve zdravém těle zdravý duch, tak jeho protějšek, ve zdravém světě zdravé lidstvo. Věřím, že jsou schopni nejen egoismu, nýbrž i solidarity - či obvyklejším pojmoslovím, nejen demokracie, nýbrž i sociální a ekologické demokracie.

I mnozí z vás jste toho důkazem. A tak děkuji vám i všem, kdo o to usilují.

Prof. Erazim Kohák, Žofín, 28. 10. 1999