Malý esej o lidech a jejich migračních trasách

Jablonecká přehrada jsou vlastně přehrady tři: velká, menší, nejmenší. Jablonecká se říká té největší. A nad tím hory, zdravé a zvláště na podzim neodbytně úchvatné. Ale Jabloneckou přehradu vypustili a zbylo jen velké důlní dílo po činnosti jejích vod. Prý je potřeba opravit její hráz, která vznikla někdy na přelomu století, a která prý potřebuje vyztužit injekcemi betonu. A všichni Jablonečáci jsme doufali, že hráz brzy opraví, neboť díra po vypuštěné přehradě vypadala jako měsíční kráter a na jejím dně byly hromady bahna.

Začali jsme se bát komárů, jejichž domovem je bahno, zvláště je-li ho velké množství. Báli jsme se rovněž, že dlouholetá image Jablonecka, kterou spolutvoří přehrada mezi horami, bude narušena. Zvláště, když dojde ke zpoždění při opravě hráze. A protože jsme v Čechách, taky že došlo. Přehrada byla vypuštěna na podzim minulého roku, opravena měla být do jara. Nebyla, a její naplnění bylo odloženo na podzim - to jsem se dozvěděl v letošním březnu. Vztekal jsem se a vztekali jsme se, protože jsme se báli, že jeden odklad znamená velmi pravděpodobný odklad další. Kráter zůstane a s ním i lidi kolem něj. Jak by napsal Eugene ONeill: Smutný bude Jablonec.

Tehdy v březnu jsem chodil kolem jámy a byl jsem rád, že se alespoň několik buldozerů pokouší planýrovat dno vypuštěné přehrady a odvážet z ní bahno. Náklaďáky na dně přehrady mne hřály na duši a na sebevědomí - síla technika překonává rizikové faktory přírody pro člověka. Před několika dny jsem přijel znovu, po delší době, opět do Jablonce.

Marně jsem hledal zdroj své březnové úzkosti, neboť se přehrada - její dno - změnilo nálety trav ve velkou zelenou plochu. Kde bylo původně nejvíc bahna, tam je nyní nejvíc zeleně. A příroda, odsouzená k tomu, být krásnou vodní plochou v krásné okolní přírodě, vytvořila náhradní varianty. A nebylo by ještě krásnější než vodní plocha, vypěstovat lesopark na dně přehrady?

Příroda velmi tiše a neokázale demonstrovala městskému člověku svoji sílu. Ukázala, že je schopna myslet i za člověka, když je to potřeba, radit jeho fantazii. Napadaly mě různé otázky.

Tak například - nepovolíme stavbu, když to má špatný účinek na přírodu v jejím okolí. Ale kolik z toho, co jako ekologové děláme, je pomoc přírodě, anebo jen obětina na oltáři Přírody, která je vždy, co se týče nápadů a jejich uskutečnění, před lidmi tak daleko napřed? Jako ekologové bychom si měli dát pozor, aby naše jednání, byť stvrzené zákony, nevypadalo jako náboženský kult Matky přírody, ale jako účelná, promyšlená pomoc přírodě, když nestačí držet krok s rozvojem civilizace. Když například v zájmu výstavby dálnice silničáři odkutají celý krásný kopec, bude příroda bezmocná, ledaže by pomocí sopečné činnosti nechala vzniknout kopec nový. Z toho plyne, že takovou dálnici povolit je proti smyslu ekologické ochrany přírody.

Ale třeba drobní živočichové si mohou najít (byť v žádném případě ne vždy), novou migrační trasu, když jim tu starou přehradila stavba, kterou potřebují vyšší živočichové, zvaní lidé. I tito lidé totiž nemají neomezenou svobodu, kudy a jakým tempem jít. I současní lidé mají své migrační trasy, stejně jako drobní živočichové. Jednou takovou migrační trasou člověka je vůbec pojem Pokroku. Pokrok vede stále vpřed a nikdy nazad. Jdeme-li cestou pokroku, musíme se jí ubírat náležitou rychlostí. I letadlo, jako symbol Pokroku, chce-li se udržet ve vzduchu, musí letět hodně rychle. Jó, kdyby si lidé opravdu mohli dělat, co chtějí, a nebyli vázáni a zavázáni činy svých předků, to by se pěstovalo Dobro proti Neřádům.

Víc ekologie znamená víc svobody a víc pokory!

(thj)