Základní střípky o ekologickém hnutí

V demokratických zemích vzniklo hnutí, označované jako ekologické, zhruba před třiceti lety. U jeho zrodu stálo přesvědčení, že nestačí chránit přírodní krásy jednotlivě, jak se domnívali ochránci přírody v minulém století. Ekologické hnutí jde dál - chce, aby veškerá lidská činnost brala na přírodu ohled a chovala ji v úctě.

V sedmdesátých letech vznikají dvě dodnes činné organizace - Greenpeace a Přátelé Země. Klíčovými tématy začínají být průmyslové znečištění, ničení pralesů a oceánů, jaderné provozy, intenzivní zemědělství. V osmdesátých letech se ekologické hnutí stává respektovanou společenskou silou. Začíná prosazovat konkrétnější témata (lesnictví, biodiverzita, doprava, energetika) se společenskými a etickými otázkami.

V českých zemích vznikal hlavní myšlenkový proud ekologického hnutí v rámci disentu. Reprezentovala jej především Ekologická společnost vedená Ivanem Dejmalem. Oficiální charakter mělo Hnutí Brontosaurus a ČSOP, nástupci rozpuštěného TISu. Po listopadu 1989 se doposud sešněrované ekologické hnutí rozvinulo do šířky a v současné době u nás působí zhruba 630 nevládních organizací. Během deseti let se ze záplavy nejrůznějších nově vznikajících spolků vyčlenilo několik odlišných proudů. Patří sem organizace typu ČSOP, zaměřené na praktickou ochranu přírody; skupiny věnující se ekologické výchově; organizace zaměřené na širší kampaně, snažící se mnohdy dosáhnout legislativních změn a přímo ovlivňovat politická rozhodování; místní občanská sdružení vznikající kvůli nějakému konkrétnímu problému; centra pro komunitní práci, která se pokoušejí sjednotit nevládní organizace působící v určitém území; sdružení poskytující ekologické poradenství či právní služby a další.

Ekologické hnutí se vyvíjí, mění se i veřejnost a její pohled na životní prostředí. Zatímco po roce 1989 byly otázky životního prostředí vnímány jako jedny z nejpalčivějších (ovšem pouze deklarativně, většina obyvatel nebyla ochotna přistoupit na jakoukoli vlastní aktivitu či změnu chování), dnes (opět deklarativně) ustupují poněkud do pozadí. Lidé si stále ještě nezvykli, že jen na nich záleží, v jakém prostředí budou žít. Ukazuje se, že potřebují skutečně silný impuls, aby se dokázali spojit a společně prosadit nějaký cíl. Ekologická hnutí mají velkou zásluhu na tom, že pomalu dochází ke změně. Občané se začínají zapojovat, ať už sami, prostřednictvím samospráv či ekologických organizací, do rozhodovacích procesů. Příkladem může být boj proti přijetí špatného územního plánu Prahy, proti těžbě zlata v Kašperských horách a na Rožmitálsku nebo proti vydrancování krajiny pod Beskydami kvůli černému uhlí. Společně s mnoha starosty nevládní organizace vystoupily proti poslaneckému návrhu novely zákona č.114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, která by výrazně snížila možnost vystupovat proti lačným investorům v chráněných územích.

V současné době se nevládní organizace stávají respektovanou společenskou silou, schopnou se sjednotit a vytvořit silný tlak na veřejné mínění. Svědčí o tom i případ Jaderné elektrárny Temelín, kde se jen díky soustředěnému tlaku občanských iniciativ znovu podařilo otevřít problém její dostavby a vést nebývale otevřenou diskusi.

Česká republika vloni podepsala v dánském Aarhusu Úmluvu o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí. Uznala tak, že veřejnost by se měla v co největší míře zapojovat do rozhodovacích procesů. I Ministerstvo životního prostředí vnímá veřejnost i nevládní organizace jako legitimního partnera. Jejich zástupci pracují v nejrůznějších pracovních skupinách (namátkou jde o pracovní skupinu pro implementaci a ratifikaci Aarhusské úmluvy, pro přípravu ekologické daňové reformy, mezi- resortní komisi pro chemickou bezpečnost, radu pro ekolabelling a další), připomínkují legislativní normy i pracovní materiály, zapojují se do procesů EIA. Možností pro setkání a konfrontaci názorů je také Zelené fórum, které by se mělo stát místem, kde zástupci nevládních organizací mohou veřejně a přímo požadovat odpovědi na nejrůznější otázky od zástupců ministerstva.

Rozdílný pohled ekologických organizací a státní správy na některé problémy bude pochopitelně existovat vždy a bylo by podivné kdyby tomu tak nebylo. Ekologické iniciativy jsou ze své podstaty v mnoha případech daleko radikálnější než MŽP, které musí svoje kroky opírat o existující legislativu a mnohdy také konzultovat s jinými resorty. Je nutné si uvědomit, že ekologické hnutí má cíl, který by měly mít všechny úřady, zabývající se ochranou přírody - zachovat co možná nejpestřejší svět.

Karolína Šůlová,
Odbor styku s veřejností, MŽP