Rozbor, hodnocení vývoje a koncepce obhospodařování horských lesů imisní oblasti Krušných hor

1. Úvod

Předkládaná studie má za úkol posoudit vývoj a stav obhospodařování lesů v části Krušných hor těžce postižené imisemi. Jde o severovýchodní část přírodní lesní oblasti Krušné hory mezi Klínovcem a Petrovicemi o přibližné rozloze 65 tis. ha lesní plochy, na níž bylo v posledním čtvrtstoletí imisemi devastováno, prakticky zničeno a s mimořádným úsilím obnovováno okolo 32 tis. ha lesa. Problematika se týká především středohorské oblasti daného regionu, tj. lesních porostů od 600 m n.m. výše. Tato část je v důsledku zejména bioklimatických a orografických poměrů vystavena destrukčnímu působení imisí nejvíce. V celých Krušných horách převládá kyselá řada lesních typů (necelých 52 %). Zatímco v jejich západní části se nejvíce lesních porostů nachází v 5. lesním vegetačním stupni, v části východně od Klínovce převažuje 6. spolu se 7. lesním vegetačním stupněm.

Historickým vývojem druhové skladby kulturních lesů se tamní lesy staly také nejzranitelnější pro naprostou převahu smrku (Picea abies Karst.) v monokulturách zakládaných v dané horské oblasti Krušných hor zejména od druhé poloviny 19. století. Zastoupení smrku tam vzrostlo z 27 - 47 % v době před začátkem ovlivňování druhové skladby člověkem (před 11. stol.) na více než 80 % (v roce 1955).

Hlavními škodlivými činiteli kulturních lesů Krušných hor byly dříve bořivý vítr, námraza a kůrovci. Proti nim mělo lesní hospodářství zavedeny odpovídající účinné postupy a způsoby hospodaření, které nacházely obecné uznání. Od šedesátých let 20. století jsou zcela rozhodujícím faktorem imise. Útlum působení této externality na lesy je lesnickými postupy možný jen ve velmi omezené míře. Charakteristika Krušných hor z hlediska počátečního působení imisního zatížení v komplexním pohledu je shrnuta ve Zprávách Výzkumného ústavu lesního hospodářství (VÚLH) z roku 1957 (sv.3, č.1), jako výsledku krátkodobého výzkumného úkolu v tehdejším rezortním výzkumném ústavu. Podrobný popis zájmové lesní, imisemi postižené oblasti podala publikace Kubelka et al. 1992.

Je nezbytné zdůraznit, že celoplošný škodlivý účinek imisí na lesy, projevující se v Krušných horách od 50. let, a zejména pak kalamitní průběh dostavivší se během 70. let, byl novým, dosud neřešeným jevem v lesnictví. Proto kritický rozbor reálných postupů lesního hospodářství nelze chápat jako odsudek díla lesníků. Pracovali proti faktoru dosud nepoznanému a v časové tísni volili postupy podle dosavadních, v lesnictví tradičních, různě pozměňovaných postupů. Osvědčily se v historii, kdykoli les utrpěl zásahem abiotických faktorů či biotických škůdců újmu na základní funkci - na produkci dřevní suroviny.

Od počátku lesnických snah o nápravu neutěšeného stavu lesů bylo zdůrazňováno, že primární otázkou je zabránit úniku škodlivých látek z průmyslu, dopravy a ostatních zdrojů emisí. Teprve v druhé řadě je možné účinkům těchto antropogenních škodlivých činitelů čelit lesnickými opatřeními. Z těchto premis podporovaných i tehdejší státní koncepcí omezování emisí (např. vládní usnesení z r. 1957) vycházela i představa lesnicky tradičního obhospodařování porostů s předpokladem, že se imisní zatížení nebude podstatně zhoršovat. Usměrnění hospodářského systému k postupnému zvyšování stability a rezistence lesních porostů změnou druhové skladby, volbou vhodných sort a ekotypů jednotlivých dřevin (přeměny a převody), řádným prováděním všech lesnických opatření pěstebních i ochranářských včetně myslivecké péče o zvěř - to byl základní požadavek zásad hospodaření v lesích Krušných hor.

Záchrana produktu, tj. dřevní hmoty poškozených porostů, jakož i důsledná obnova lesa tak, aby veškerá lesní plocha opět produkovala dřevní hmotu, byla vždy základním cílem lesního hospodářství jako výrobního (dřevoprodukčního) odvětví. Takovou povinnost ostatně lesnímu hospodářství vždy předepisovaly a předepisují právní normy - lesní zákony (166/1960, 61/1977, 96/1977 i 289/1995 Sb.).

Teprve postupně s nereálností a nerealizováním odsiřovacího programu, s další výstavbou tepelných elektráren v Podkrušnohoří, s rozšiřováním plochy poškozených porostů, výrazným zvýšením intenzity poškozování a rychlým postupem rozpadu dospělých smrkových porostů, ale i se stále výraznějšími projevy poškození porostů mladších včetně mlazin a nárostů, pronikalo do vědomí lesníků poznání, že v případě imisí jde o zcela novou problematiku antropogenních environmentálních změn s dlouhodobými dopady na lesní hospodářství. Tato problematika vyžadovala nové přístupy nejen ve způsobech obhospodařování postižených lesů, ale také nové myšlení už v základních lesnických úvahách týkajících se poslání lesů, lesnické politiky i ekonomiky.

V době totalitního systému se na vývoji imisní záležitosti v lesnictví výrazně podílela i politická moc tlumením a potlačováním poznatků, které nebyly v souladu se stanovenými oficiálními koncepcemi a prováděcími předpisy v řešení lesní imisní kalamity.

Toto vše je třeba mít na zřeteli, přistupujeme-li k posuzování postupů při obhospodařování lesů dané oblasti Krušných hor ve vztahu k imisím. K objektivnímu posouzení je třeba přehlédnout vývoj lesnického řešení imisní kalamity krušnohorských lesů.

2. Vývoj obhospodařování lesů Krušných hor postižených imisemi

2.1 Přehled minulosti

Přehled vývoje obhospodařování imisemi postižených lesů Krušných hor navazuje na historické zmínky o “kouřových škodách” v oblasti a dokládá vývoj lesnického myšlení v reakci na projevy dosud málo poznané škodliviny v působení na les. V pub-likaci Ministerstva zemědělství České republiky (Kubelka et al. 1992) je takový přehled rozčleněn do čtyř etap. První etapa začíná rokem 1947 s lesními porosty velkoplošně ještě imisemi výrazně nedotčenými, poslední etapa charakterizovaná též stagnací dalšího imisního poškozování lesa běží od roku 1988 po ukončení velkoplošných těžeb těžce poškozených a odumírajících lesních porostů. Tyto etapy výstižně člení jak stav lesů v Krušných horách, tak přístupy k jejich obhospodařování.

Přes nesporné dlouhodobé zatížení lesů v Krušných horách imisemi především z podkrušnohorské pánve bylo možné v roce 1947 spatřit původní stav imisemi ještě viditelně nedotčených porostů smrku ztepilého (Picea abies Karst.). Charakteristický byl tehdy např. hojný výskyt lišejníků - zejména v pásmu hojných horizontálních srážek z horských mlh - bioindikátorů čistého stanoviště z hlediska novodobých atmosférických polutantů. Již tehdy bylo však možné konstatovat v širokém pásmu lesů od Hory Sv. Šebestiána po Český Jiřetín silný pach emisí šířících se při odpovídajících směrech větru z elektrárny Ervěnice.

Etapa I. (1947 až 1965 podle citované publikace MZe ČR) se vyznačovala postupně a pozvolna narůstajícím výskytem souší ve smrkových porostech a posléze již plošně nastupujícím úbytkem starších ročníků jehličí smrků. Docházelo k prosvětlování starších porostů a k jejich rozšiřujícímu se zabuřenění. Impulz k projevům a k diferenciaci poškození poskytly povětrnostní podmínky začátku padesátých let indikované poklesem přírůstu s hlubokou depresí v roce 1956. V tomto období také probíhala likvidace kůrovcové kalamity, která postihla krušnohorské lesy po roce 1950. Největší škody se koncentrovaly v oblasti Děčínského Sněžníku a vzápětí i Lesního závodu Janov v Krušných horách. Kůrovcová ataka v letech 1963 až 1965 už signalizovala celkové oslabení kulturních lesních ekosystémů. Obdobným, tehdy nerozpoznaným symptomem silného oslabení lesních porostů bylo přemnožení do té doby druhořadého až bezvýznamného škůdce, obaleče modřínového, kolem r. 1964 na tehdejším lesním závodě Janov. Imisemi dotčená plocha lesů narostla během této etapy o 257 %.

Na základě krátkodobého rezortního výzkumného úkolu, který měl shrnout poznatky z literatury o “kouřových škodách” po-užitelné pro řešení v Krušných horách, byl vypracován návrh soustavného výzkumu v krušnohorské oblasti. Tento projekt neměl jasné časové vymezení, ale pokrýval podstatnou část problémů, které by bylo třeba v Krušných horách řešit. V pozdějších obdobích výzkumných plánů se některé úkoly této základní kostry realizovaly, podle potřeby doplňovaly a obměňovaly. Bohužel nikdy v oné navrhované komplexní podobě.

Nedostatek poznatků o svébytném charakteru progresivního ohrožení lesů imisemi nemohl tehdy ještě podnítit opatření, která by odpovídala povaze rozvíjejícího se fenoménu tenkrát tzv. kouřových škod. Dnes můžeme říci, že by to byla opatření preventivního charakteru zaměřená na obnovu lesa. Systém obhospodařování lesů v I. etapě však odpovídal nadále klasickým postupům. Vydané oficiální směrnice ministerstva určovaly řešit imisní poškození lesa pouze sanitárním výběrem jednotlivých stromů či postižených skupin (kůrovcové dřevo, souše). Cílovou dřevinou při obnově zůstával smrk ztepilý, v obtížných stanovištních podmínkách bylo povoleno použití obvyklých přípravných dřevin. Je tedy možno říci, že v dané etapě lesní hospodářství reagovalo na imisní ohrožení lesů v Krušnohoří s narůstajícím znepokojením, avšak běžnými postupy klasického, tzv. řádného hospodaření, jehož základní devizou byla péče o bezpečnost, trvalost a vyrovnanost (trvalou udržitelnost) produkce dřeva. Takto pracovat při poškozování lesa bylo v lesnictví běžné po mnohé generace lesníků. Proto nebyly podněty k vypracovávání nové, dlouhodobé koncepce obhospodařování lesů. NepředpokládaIo se tehdy, že nový faktor imisí se stává prakticky trvalým, a navíc klíčovým bioklimatickým činitelem stanovišť v Krušných horách. Tím méně se předpokládal budoucí kalamitní charakter imisního působení s velkoplošným rozpadem smrkových porostů v konečné fázi.

Hospodářská úprava lesů v této etapě jejich ohrožení prakticky nereflektovala a lesní hospodářské plány byly vyhotovovány stejnými postupy jako v jiných oblastech tehdejšího Československa. Pouze tzv. exhalační těžby se v lesní hospodářské evidenci od roku 1958 uvádějí podle nejednotných kritérií odděleně od ostatních nahodilých těžeb.

V roce 1958 bylo v oblasti východní části Krušných hor a v oblasti Děčínského Sněžníku započato se zakládáním sítě trvalých zkusných ploch. Ve spolupráci lesnického výzkumného ústavu, pražské lesnické fakulty, Lesprojektu a dotčených lesních závodů tak vznikla v Evropě unikátní velkoplošná monitorovací síť se sledováním vlivu imisí na lesní ekosystémy. Výsledky opakovaného zjišťování stupně poškození jednotlivých stromů, odpisu souší a rekonstrukce vývoje přírůstu tak poskytovaly objektivní obraz o vývoji poškození lesních porostů, zvýšené mortalitě a produkčních ztrátách v důsledku působení imisí. Metodické principy byly později aplikovány Lesprojektem ve spolupráci s lesnickým výzkumem v dalších imisních oblastech. Výsledky z těchto monitorovacích sítí umožnily stanovit diference nárůstu poškození porostu v závislosti na jeho věku.

Jisté symptomy porozumění pro to, co dnes nazýváme předběžnou opatrností, lze přiznat v té době vládnímu usnesení č. 305/1958. Týká se to ovšem nikoli přímo lesů, ale lesotechnických meliorací s hrazením bystřin - tedy vodohospodářsky motivované péče o bystřinná povodí. Funkční opatření se pojímala tak, že u imisemi postižených lesních porostů se jako funkčně dostatečná předpokládala klasická Iesopěstební opatření, zatímco s toky se mělo pracovat již ve smyslu prevence účinků jejich možné větší hydraulické zátěže. V úvahu přicházelo i posilování retenční kapacity povodí na lokalitách zamokřených či zamokřováním ohrožených.

Etapa II. (1966 - 1977 podle citované publikace MZe ČR) je charakterizována zesilováním škodlivého vlivu imisí v důsledku rozšiřujícího se spalování energetického uhlí, rozvoje chemického průmyslu, a tím i zesilující produkce emisí v Podkrušnohoří. Při stoupající mortalitě smrku ztepilého docházelo k prořeďování, prosvětlování porostů s převahou smrku, k jejich silnému zabuřenění, k zamokřování půd pod poškozenými a odumírajícími lesy oslabením fyziologického výparu a místy i k plošnému odumírání částí starších smrkových porostů. Narůstaly obtíže s obnovou lesa. Koncem etapy činila plocha dotčených lesů 90 000 hektarů.

Vývoj lesnického myšlení v té době charakterizují zásady tzv. Janovské směrnice. Byly formulovány v době již zřetelně se rýsující kalamitní situace na jednání lesnických odborníků v prosinci roku 1966. Zásady byly v podstatě legalizovány v příloze č. 7 k usnesení vlády č. 70/1967. Podle nich se těžit měly jen odumřelé stromy - proto se začalo hovořit o tzv. metodě poslední zelené větve. Záměr maximálně uchovávat poškozené porosty se především opíral o předpoklad ověřený výzkumem, že nahodilými těžbami prořídlé porosty s větší výměnou vzduchu trpí zesíleným pronikáním škodlivin do jejich nitra a podléhají rychleji účinku imisí. Avšak v neposlední řadě se tehdy uplatňovala také hlediska politiky KSČ: veřejnost si těžeb a kalamitní těžby zvláště všímala a nezakrytá kalamitní těžba by mohla potvrzovat popíraný špatný stav životního prostředí vůbec. Utajování imisního poškození lesů sice u nás zdaleka nedosáhlo míry, jaká platila v tehdejší NDR, avšak s časem se přece jenom stupňovalo.

Významným rysem II. etapy bylo uznání dříve jen přípravných dřevin (bříza, jeřáb) za dřeviny v obnově cílové, a to pro horskou, imisemi nejvíce trpící oblast Krušných hor. Lze v tom vidět první ústupek dřevoprodukčního odvětví v klasické zásadě prioritní funkce produkční, samozřejmě jenom pro lokality mimořádně exponované. Jinak hlavní cílovou dřevinou obnovy lesa zůstával nadále smrk ztepilý. Předpokládalo se, že jeho nové výsadby přežijí kritické období silného znečištění atmosféry, jehož trvání se odhadovalo na 30 až 40 let.

Rozvoj spalování energetického uhlí v Podkrušnohoří však pokračoval a stoupající zatížení lesního prostředí imisemi vyvolávalo zintenzivňující se poškozování lesů Krušných hor. Objem těžeb v ročním průměru vzrostl skoro na trojnásobek ve srovnání s roky I. etapy. Praxe podle ”metody zelené větve” vedla k narůstajícímu prolamování zápoje smrkových porostů vyššího věku a k celoplošnému vytváření podmínek nevhodných pro obnovu lesa. Zásadním nedostatkem tohoto postupu bylo zaměření pozornosti výlučně k sanitárnímu ošetřování porostů, a nikoli k tomu, co by za reálné imisní situace mělo být pro klasické dřevovýrobní lesní hospodářství prvořadé: zřetel k podmínkám obnovy lesa. Navíc se časem ukázalo, že optimistické předpoklady intraspecifické rezistence smrku ztepilého nejsou spolehlivě prokazatelné.

Akcelerace zhoršování zdravotního stavu lesních porostů a nepopiratelné projevy ohrožení lesů ve vyšších polohách na celém území od někdejšího lesního hospodářského celku (LHC) Červený Hrádek na západě po LHC Děčín na východě se odrazila v zásadních změnách postupů hospodářské úpravy lesů. I v nich však byla na začátku této etapy hlavním cílem obnova dřevoprodukčních lesů. Lesní porosty byly i nadále zařazovány do hospodářských skupin podle charakteru stanoviště a podle účelovosti, takže převážná část postižených lesů zůstávala v hospodářských skupinách lesa výnosového. Novým prvkem lesních hospodářských plánů byla klasifikace poškození porostů pěti stupni určovanými podle podílu stromů s defoliací převyšující 50 % (tj. silně a více než silně poškozených). Ve stupni poškození porostu I (slabě poškozený porost) mohlo být takových stromů nejvýše 5 %, ve stupni II (středně poškozený) 6-30 %, ve stupni III (silně poškozený) 31-70 % a ve stupni IV (odumírající a odumřelý) více než 70 %.

Hlavní změnou bylo uznání zásady, že hospodářská opatření nemohou být diferencována pouze podle stavu (stupně) poškození jednotlivých porostů, ale je třeba je odlišit i v závislosti na předpokládaném vývoji tohoto stavu (ohrožení). Základní klasifikační systém dynamiky poškození vyjádřeného tzv. pásmy ohrožení lesů imisemi, charakterizovanými průměrnými ročními koncentracemi SO2, roční dávkou a dobou životnosti dospělých smrkových porostů, byl navržen Výzkumným ústavem lesního hospodářství a myslivosti (VÚLHM) Jíloviště-Strnady už někdy kolem roku 1958. Prakticky byla pásma ohrožení, vymezená ve spolupráci VÚLHM a Lesprojektu, poprvé využita pro lesní hospodářské plánování v roce 1969 na LHC Janov. V závislosti na stupni poškození porostu a pásmu ohrožení byla pak při plánování hospodářských opatření posuzována vhodnost, intenzita a druh navrhovaných výchovných zásahů a byly umisťovány obnovní těžby. Obnova byla plánována klasickými maloplošnými pasečnými prvky a alespoň zpočátku se ve skladbě dřevin pro následné zalesnění neobjevovaly jiné dřeviny než ty, které byly stanovištně vhodné. Zvýšený podíl buku v obnovních cílech v LHP se setkával při jeho schvalování s námitkami a někdy nebyl realizován. V mlazinách se smrkem pod přípravnými dřevinami (bříza, jeřáb) se nadále počítalo s uvolněním a doplněním smrku nebo přímo s rekonstrukcí porostů přípravných dřevin.

Nemožnost spolehlivě odhadnout vývoj poškození na delší dobu si také vynutila změnu intervalu vyhotovování lesního hospodářského plánu (LHP): zavedení pravidelných tzv. revizí LHP, ve skutečnosti nové vyhotovení plánu hospodářských opatření, vždy po pěti letech jejich platnosti.

Tlak narůstající lesní kalamity vedl v r. 1973 Severočeské státní lesy (SvčSL) k tomu, že byly vypracovány nové směrnice hospodaření v územích Krušných hor nejvíce trpících imisemi. Tato území byla vymezena podle uvedeného nového pojetí diferenciace postižených lesů imisemi v pásmech ohrožení na základě odhadu doby životnosti dospělých smrkových porostů pod vlivem imisí. Směrnice SvčSL se týkala lesů v pásmech ohrožení imisemi A a B, tj. tam, kde životnost dospělých smrkových porostů měla činit do 20 a do 40 let od počátku působení imisí. Pásma ohrožení A a B zabírala převážnou část vyšších poloh posuzované oblasti Krušných hor.

Nová směrnice hospodaření znamenala principiálně nový přístup k řešení lesní imisní kalamity: přešla od extrému výhradně sanitárních dílčích zásahů k extrému opačnému, k postupné nebo jednorázové těžbě celých porostů podle jejich životnosti v daném pásmu ohrožení. V lesních hospodářských plánech byly tyto porosty vyznačeny a předpokládalo se, že dobu těžby stanoví pracovníci lesního provozu na dobu, kdy poškození porostu imisemi dosáhne stupně III (silné poškození), nebo kdy budou tyto porosty napadeny kůrovcem, pro jehož nekontrolovatelné přemnožování byly v silně stresovaných a oslabených porostech ideální podmínky. Znamenalo to vznik velkoplošných holosečí v horské části Krušných hor. Toto je možné označit za klíčový moment dalšího vývoje lesů v dané krušnohorské oblasti: prakticky veškerá pozornost se zaměřila na imisní (tehdy “exhalační”) těžbu.

Můžeme říci, že v lesnické praxi došlo k uplatnění tradičních lesnických hledisek při kalamitním postižení lesa v nebývale velkém měřítku. Takový postup v podstatě odpovídal tradičnímu myšlení lesníků jako producentů dřevní suroviny: nemohly-li lesní porosty jako poskytovatelé dřeva dále produkovat, byly vytěženy a nahrazeny porosty novými, opět produkujícími. Takový postup byl dávno zaveden, ať šlo o postižení produkce bořivým větrem, sněhem, námrazou nebo mniškou, kůrovci či dalšími škůdci. Je např. možno uvést obrovskou mniškovou kalamitu z dvacátých let našeho století, která byla tímto způsobem úspěšně řešena: dnes na místech tehdejších kalamitních holin jsou smrkové porosty s nejlepší (až na výjimky) zásobou dřevní hmoty. Per analogiam se podvědomě očekával obdobný výsledek i v případě kalamity imisní.

Velkoplošné holosečné těžení silně poškozených a odumírajících smrkových porostů pod imisní zátěží navodilo však něco, co dříve nebylo známo jako klíčový faktor obnovy lesa: synergické působení bioklimatických i půdních faktorů prostředí holin spolu s polutanty. Jejich účinky se při stejných koncentracích znásobovaly. Ukázalo se, že mnohá místa jsou nezalesnitelná obvyklými postupy. Současně působil i další faktor limitující druhovou skladbu, a někdy i přímo úspěšnost znovuzalesnění - neúnosně zvýšené stavy jelení zvěře. Informace o těchto škodách byly však z pochopitelných důvodů potlačovány.

V pásmu ohrožení A i B byl směrnicemi v důsledku zkušeností získaných s životností kultur vyloučen smrk ztepilý jako dřevina obnovních cílů a v nich se objevují jako dřeviny cílové nejen naše pionýrské dřeviny, ale také imisím odolnější jehličnaté exoty (např. smrk pichlavý). Směrnice tím upouštějí od priority dřevoprodukční funkce lesa v daných pásmech ohrožení imisemi. Stejná zásada se promítla i do lesních hospodářských plánů, kde se objevil pojem porosty náhradních dřevin a nárosty po výsevu břízy (dříve pololegálním) byly uznávány za zalesnění.

Na tuto náhradu obvyklých hospodářských dřevin se lze dívat tak, že v zájmu uchování mimoprodukční funkčnosti imisemi těžce postižených hospodářských lesů byly holiny po imisních těžbách obnovovány pionýrskými dřevinami v tomto novém smyslu cílovými. Ze studie Kubelky et al. (1992) lze vyčíst, že toto byl v podstatě důvod pro zařazení imisím odolnějších jehličnatých exot jako dřevin obnovních cílů kromě domácích dřevin pionýrských.

Potřeba zvládnout velkoplošné imisní těžby donutila lesníky nasadit od r. 1973 výkonnou speciální těžkou techniku pro těžbu a transport dřeva. Jelikož vůdčím momentem těchto imisních těžeb byla záchrana hlavního lesnického produktu - dřevní hmoty především těžených starších, předmýtných a mýtných smrkových porostů, vznikaly velké problémy s obnovou lesa - zvládnutí vedle buřeně také těžebních zbytků a pařezů jako překážek obnovy především pro výkonné mechanizované technologie zalesňování holin. Těžká technika, buldozery a bagry, nastoupila též k přípravě ploch pro obnovu lesa. Technologická typizace a diferencování přípustnosti využití této techniky podle lokálních podmínek byly však zavedeny s využitím nabytých zkušeností až v následující etapě.

Půdní poměry holin byly výrazně ovlivněny jak mechanizovanou přípravou ploch k obnově, tak kyselým spadem. Směrnice se proto účelně zabývaly také cíleným ovlivňováním půdních poměrů k lepšímu přežívání sazenic (vápnění, hnojení, úprava poměrů vodních). K odvodnění zamokřených lokalit byl obvykle zpracován projekt kostry odvodnění. K praktické realizaci směrnice je nezbytné konstatovat, že - zejména u úprav vodního režimu odvodňováním (meliorace) z obavy před zamokřením a následnou nezalesnitelností vytěžených ploch - byly často tyto zásahy uskutečňovány v provozu paušálně, a  někdy technicky ne zcela vhodně. Bioklimatické poměry vznikající na velkoplošných holosečích a charakterizované vyšší rychlostí proudění vzduchu, většími amplitudami teploty v mikroklimatické sféře a diferenciací sněhové pokrývky v zimě spolu s promrzáním půdy jako hlavními stresory nové generace dřevin byly ovšem upravitelné jen málo.

Usnesení vlády č. 91/1976 dalo úkol zpracovat generel vývoje lesních porostů v lesní oblasti Krušných hor. Na základě znalosti předpokládaného rozsahu lesnických činností i technických prostředků vznikl v roce 1978 jako rezortní úkol technického rozvoje 4-01-78 elaborát SvčSL Technologie těžby a obnovy zničených ploch v Krušných horách. Tato směrnice byla souborným technologickým návodem zejména pro přípravu půdy a obnovu lesa na imisních holinách. Byl uplatněn v následujícím období kulminace imisních škod v Krušných horách, v etapě III.

Etapa III. (1978 až 1987 podle citované publikace MZe ČR) zahrnuje leta vrcholící lesní imisní kalamity v Krušných horách, kterou už v té době bylo možno hodnotit jako ekologickou katastrofu (příznačné je, že ani v tomto období nebylo však dovoleno tohoto termínu oficiálně používat). Emisní zátěž činila v oboru SO2 trojnásobek a objem těžeb skoro šestinásobek průměrného ročního stavu etapy I. Jak se uvádí v citované publikaci, pokryvnost lesního půdního fondu lesem klesla mezi roky 1977 a 1987 o 23,2 %. Je pochopitelné, že zvládání obrovských úkolů v imisních těžbách vyžadovalo nasazení speciální těžké techniky v maximálním využití. Dovezená těžká technika se v době jejích největších výkonů v těžbě podílela v celé krušnohorské oblasti 29,4 % na objemu těžeb a u tehdejšího lesního závodu Klášterec s největšími rozsahy těžby 39,2 % na jejím objemu v roce 1980. Přesto docházelo k již výraznému opožďování obnovy lesa na imisních holinách ve smyslu zákonných předpisů o zalesnění a zajištění kultur.

Vedle přímých imisních škod na lesích vznikají v důsledku velkoplošných těžeb na holo i nové, v lesnictví dříve prakticky neznámé škody nepřímé. Souvisejí např. se vznikem mrazových kotlin při zpasečení rozsáhlých sběrných oblastí chladného vzduchu, které za normálního hospodaření nikdy obnaženy nebyly. Vznik dříve ojediněle se vyskytujících mrazových kotlin je jevem provázejícím imisní těžby nejenom v Krušných horách. Obavy z plošné eroze půdy, jimiž bylo v některých lokalitách zdůvodňováno ponechávání uschlých, ekonomicky neatraktivních mladých porostů bez zásahu, se naštěstí ukázaly jako přílišné. Případy rýhové eroze na svazích byly spíš sporadické. Nutno konstatovat, že se tehdy uplatnila šťastná nahodilá okolnost: v době velkoplošných ”buldozerových příprav půdy” se prakticky nevyskytovaly deště přívalové ani silné deště trvalé. Současně se ovšem objevovaly nové vlny přemnožování škůdců do té doby považovaných za podružné (obaleč modřínový, píďalka zhoubná, bázlivec olšový, myšovití). V náhradních porostech se místy objevily i výraznější škody působené václavkou.

Na počátku III. etapy došlo ke známému prudkému poklesu teplot vpádem arktického vzduchu 31. prosince 1978 a 1. ledna 1979, po kterém se škody kalamitního rozsahu objevily v horských lesích všech pohoří v severní polovině dnešní České republiky. V Krušných horách se území ekologické katastrofy rozšířilo na západ až ke Klínovci (náhlý vzrůst těžeb na LZ Klášterec na více než čtyřnásobek ročního předpisu těžby [ročního etátu]) a ke kalamitním škodám docházelo i v části západní (LZ Horní Blatná a Kraslice). Ačkoliv se tehdy ukázalo, že poškození porostů je výsledkem synergického působení komplexu faktorů a mění se v závislosti na složení tohoto komplexu, charakteristiky pásem ohrožení uvedené ve Věstníku MLVH ČSR 1980 (částka 20-21 ze dne 1. listopadu 1980) byly i nadále založeny na ročních dávkách SO2. V praxi se ovšem při vymezování prosadila charakteristika rozhodující pro jejich využití, tj. rychlost změn poškození porostu.

V návaznosti na změnu lesního zákona došlo i ke změně kategorizace postižených lesů. Lesní porosty v pásmech A, B a C byly zařazeny do subkategorie 3e - lesy zvláštního určení - postihované exhalacemi tak, že vyžadují odlišný způsob hospodaření. Tato subkategorie byla nadřazena všem ostatním kategoriím lesů. S odstupem času se vytvoření subkategorie 3e jeví jako účelné pouze pro potřeby administrativy. Je to jediná subkategorie, která vyjadřovala vlastně jen jeden, ačkoliv ten rozhodující z mnoha vnějších faktorů působících na růstové a hospodářské podmínky, a nikoliv převažující funkci lesa. Informace o funkcích lesa v ní zanikly a smysl zavedení kategorizace lesů podle převažující funkce tak v této oblasti nebyl naplněn, ačkoliv právě v případě imisně poškozovaných lesů by diferenciace obhospodařování podle funkčního poslání měla být základem lesohospodářských koncepcí.

Praktické zkušenosti se promítly i do způsobu klasifikace stupňů poškození porostu (Věstník MLVH ČSR 1980, částka 20-21 ze dne 21. srpna 1980). Mezi stupeň 0 (zdravé porosty) a stupeň I (porosty slabě poškozené) byl vsunut stupeň 0/I (porosty s prvními symptomy poškození), který umožnil podchytit a lokalizovat informaci o prvních vizuálně zjistitelných příznacích poškození, tj. fázi, která ještě nemá přímé důsledky ve změně hospodaření. Zavedením mezistupňů IIIa a IIIb (50 - 70 % silně a více než 70 % silně poškozených stromů) se imisní těžby předpokládaly až v mezistupni IIIb, tj. v porostech v nevratné fázi odumírání. V důsledku nahromadění slabých odumřelých porostů, v nichž docházelo k narušení vlastností dřeva, byl rozdělen stupeň poškození IV na mezistupně IVa a IVb, při čemž do mezistupně IVb byly zařazovány porosty, v nichž byla dřevní hmota “nezpracovatelná konvenčními technologiemi”. Zatímco vytvoření stupňů IIIa a IIIb bylo už do jisté míry snahou určit lokality, kde je obnova lesa nezbytná přednostně i v zájmu zachování plnění jeho funkcí, stupeň IVb je jasným vyjádřením tradičního přístupu s důrazem na hlediska produkce dřeva bez ohledu na jiné funkce lesa.

Výrazem změny přístupu v hospodářské úpravě lesů je úvodní konstatování pracovního postupu Lesprojektu pro vyhotovení lesních hospodářských plánů (LHP) v lesích postihovaných exhalacemi (1980): “Základní cíl hospodaření zůstává - v mezích narušení ekologických podmínek - nezměněn (§ 1, § 4, odst. 1 a § 22, odst. 1 zákona č. 61/1977 Sb., a § 1 zákona č. 96/1977 Sb.). Zvláštní důraz je kladen na podporu a udržení ostatních funkcí lesa za současné snahy o maximální možné snížení vznikajících ztrát a zajištění co největší možné produkce dřevní hmoty.” Tím byl zaveden princip přednosti zachování mimoprodukčních funkcí před funkcí dřevoprodukční. Dikce tohoto konstatování byla však stále ještě ústupkem ekonomickému chápání hlavní funkce lesa jako prostředku produkce dřevní hmoty.

Organizace vyhotovení LHP se nezměnila a počítalo se s jejich pravidelnými revizemi (“změnami”). Podkladové práce a metodika zpracování LHP však doznaly významných změn:

(i) Byl rozšířen průzkum ochrany lesů o shromáždění údajů týkajících se zatížení imisemi, zhodnocení imisní situace a spolupráci na upřesňování vymezení pásem ohrožení lesů.

(ii) Zvýšil se význam šetření o potřebě meliorací, zejména pro plochy, kde se předpokládalo brzké odumření zbývajících lesních porostů.

(iii) Při šetření o technických podmínkách se řešilo nejen zpřístupnění ohrožených lokalit, ale začaly být plošně vymezovány i vhodné typy technologií těžby a obnovy na očekávaných kalamitních holinách.

(iv) Hospodářské soubory a rámcové směrnice hospodaření byly dále diferencovány ve vazbě na pásma ohrožení lesů. Zvláštní soubory byly vytvářeny pro porosty v pásmech A a B, v pásmu C a v pásmu D. Při tom se braly v úvahu stanovištní podmínky a také účelovost lesa překrytá zařazením podle zákona subkategorií 3e.

(v) V rámcových směrnicích hospodaření byly u téhož hospodářského souboru uváděny varianty a odchylky pro různé stupně poškození.

(vi) Potřeba a způsob výchovy porostů byl stanovován diferencovaně ve vazbě na věk porostu podle stavu jeho poškození a očekávaného vývoje. Obecně nebyly v pásmech ohrožení A a B zvažovány výchovné zásahy (o nižší intenzitě) v jehličnatých porostech s poškozením vyšším než I a ani sanitární výběr nebyl doporučován při poškození vyšším než středním nebo při proředění pod zakmenění 0,8. V nižších pásmech ohrožení byly v mlazinách naopak doporučovány prořezávky intenzivní, jež měly umožnit vytváření co největších korun. Výchova listnatých porostů byla považována za naléhavou.

(vii) Těžební úprava byla prováděna podle specifických zásad. V pásmu ohrožení C nebyly obnovní těžby navrhovány vůbec. V bukových porostech vyšších pásem ohrožení imisemi bylo dovoleno pouze plánovat zcela nezbytné uvolnění bukových nárostů. V pásmech A a B se těžba měla soustředit “na zpracování následků exhalační kalamity formou velkoplošné likvidace velmi silně poškozených (stupeň IIIb), odumírajících a odumřelých porostů a porostních skupin”. Těžba se plánovala globálně “ve stadiu, kdy se jeví nejvýhodnější nejen z hlediska ekonomického, ale i z hlediska plnění ostatních užitečných funkcí lesa” (Pracovní postup, 1981).

Protože lesní zákon vyžadoval porovnání navrhované výše těžeb se stanoveným těžebním ukazatelem, byl pojem obmýtí nahrazen “průměrným mýtním věkem” (průměrným věkem, ve kterém se předpokládalo odumření porostů). Průměrný mýtní věk neměl funkci obmýtí jako regulátora těžební úpravy, tj. určení věku, kdy se má začít s obnovou porostu. Obnova měla začínat výhradně na základě zhoršení zdravotního stavu. To umožnilo na jedné straně oddálit nutnost obnovy porostů méně poškozených (vznik přestárlých porostů, jejichž výskyt byl sledován), na druhé straně však nebylo možno rozpracovávat k obnově méně poškozené porosty s předstihem před jejich rozpadem, a zabránit tak vzniku pozdějších rozsáhlých, souvislých holin rozčleněním porostů založenými obnovními prvky.

Výše exhalačních těžeb v jejich celkovém objemu byla kalkulována podle očekávaného posunu poškození porostů do stupně IIIb. Při zpracování lesních hospodářských plánů nebo jejich revizích byly exhalační těžby umisťovány do konkrétních porostů na cca 3 roky, na další leta už nebyly ve většině případů umisťovány do porostů přímo. Dělo se tak až dodatečně ve spolupráci Lesprojektu s provozem na jednotlivé další roky podle skutečného posunu poškození lesa. Zcela nový byl při tom ústup od požadavku vyrovnanosti těžeb na LHC: předpokládalo se, že výše ročních těžeb na LHC bude během decennia kolísat a úměrně jejím výkyvům budou realizovány nebo odsouvány obnovní těžby v jiných oblastech tak, aby bylo vyhověno požadavkům centrálního plánu, jehož plnění bylo vynucováno legislativou i politickou mocí. Jak se rychle ukázalo, tato úvaha byla příliš optimistická a exhalační těžby byly využity k legalizaci zvýšení celorepublikových těžeb celkových.

Tabulka 2 Hektarová výtěž v etapách vývoje imisních těžeb

Etapa
I. 1963-65
II. 1966-77
III. 1978-87
IV. 1988-90
m3.ha-1
Výtěž
204,7
254,6
317,2
197,9

Pramen: Kubelka, 1992

Reakcí na sílící kritiku veřejnosti byl příkaz č. 7 náměstka ministra k postupu obnovy lesních porostů postihovaných exhalacemi ze dne 12. ledna 1981. Příkaz stanovil, že se exhalační těžby umisťují do porostů poškozených stupněm IIIb a vyššími, a to do 30. června roku předcházejícího roku realizace těžby. Upřesňováním návrhu byl pověřen Lesprojekt Brandýs n. L. jako organizace ekonomicky na výši těžby nezávislá a navržené těžby byly schvalovány orgánem státní správy lesního hospodářství. Plněním příkazu se rozsah exhalačních těžeb prakticky nezměnil, z čehož se dá usuzovat, že tehdy časté pověsti o zneužívání situace lesním provozem ke zvyšování těžeb nebyly obecně pravdivé. Na druhé straně je ovšem pravda, že kvalita dříví v odumírajících porostech hrála značnou roli při skutečné realizaci schváleného návrhu a např. půdoochranná funkce byla provozem zdůrazňována zejména u porostů s neatraktivními sortimenty a obtížnou dostupností.

(viii) Při zjišťování stavu lesa byla zásoba dříví zjišťována včetně souší, s nimiž se za normálních podmínek nepočítalo, protože se předpokládalo jejich okamžité vytěžení jako plnění povinnosti plynoucí ze zákona. Tím byla uznána nezvládnutelnost úkolů klasickými postupy. Tzv. netěžená hmota, určovaná podle nejasných kritérií jako nezpracovatelná konvenčními technologiemi, byla evidována jako zásoba až do okamžiku jejího odpisu orgánem státní správy lesního hospodářství. To je důkazem chápání lesních porostů jen jako fyzického majetku, jenž má svou vyčíslitelnou hodnotu, kterou nelze pominout bez komisionálního přezkoumání příčin a případného určení zodpovědnosti za škody. U porostů odumřelých či odumírajících ponechávaných nastojato zůstal naprosto opominut jejich potenciální význam pro obnovu s využitím ekologické ochrany, kterou byly schopné poskytovat zejména útlumem rychlosti proudění vzduchu. Tyto poznatky byly získány bioklimatologickými výzkumy v tehdejší NDR a ke konci III. etapy byly dostatečně známy i u nás.

(ix) Mezi náležitosti LHP v oblastech postihovaných imisemi patřila nejen mapa poškození porostů s platností pět let, ale také zcela nově vyhotovovaná “mapa ostatních užitečných funkcí lesa” se zákresem přesných hranic překryvů účelovosti. Tato mapa měla usnadnit rozhodování o prioritách těžeb a výběr vhodných technologií.

(x) V průběhu III. etapy se potvrdil názor, že výběr dřevin pro zalesnění a jeho úspěšnost jsou závislé mimo zatížení imisemi také na atmosférických a půdních podmínkách a míře jejich zhoršení. Cílem ochranářského průzkumu bylo pak nejen odhadnout perspektivu stávajích porostů, ale určit také lokality, kde je vytváření náhradních porostů z introdukovaných a pionýrských dřevin neúčelné. Toto rozlišení je jemnější než diferenciace lesními vegetačními stupni. Výsledkem byl podrobný zákres tzv. zelené čáry, jež v podstatě oddělovala oblasti nejvyššího ohrožení, kde bylo pokládáno za nezbytné v zájmu udržení uspokojivého plnění vodohospodářských a půdoochranných funkcí lesa používat pro zalesnění dřeviny stanovištně přípustné (bez ohledu na původ a s vědomím, že jejich životnost bude případně zkrácená), od oblastí, kde bylo vhodné používat dřeviny stanovištně vhodné, které by nevytvářely jen přechodný kryt půdy, ale byly by obnovou definitivní.

(xi) Pro lokality zvlášť obtížně zalesnitelné byly zpracovávány detailní biotechnické projekty obnovy lesa s návrhem postupu obnovy, rozmístění dřevin při zalesnění a úprav vodního režimu i půdního chemismu.

Ve třetí etapě se také, bohužel se značným zpožděním, prosazovala myšlenka záchrany genofondu místně přizpůsobených ekotypů dřevin (o původnosti bylo velmi těžké se vyjádřit, protože - jak je vzpomenuto výše - lesy Krušných hor byly dlouhodobě ovlivňovány člověkem).

Během sedmdesátých let se postupně nashromáždilo ke zkušenostem lesnické praxe mnoho poznatků vědy, a to poznatků jak u nás, tak u sousedů v tehdejší NDR. Některé z nich byly využity v nových provozních směrnicích hospodaření (SvčSL 1983). Poprvé se objevila podmínka možnosti úspěšné obnovy lesa jako předpoklad pro provádění těžeb. Byly také využity poznatky výzkumu v oboru výchovy mladých lesních porostů pod vlivem imisí.

Některé výsledky lesnického výzkumu objevující se u nás i v zahraničí od počátku 80. let, začaly vážně ukazovat slabiny oficiální koncepce řešení lesní imisní kalamity z období II. etapy. Bylo zejména poukazováno na to, že v podmínkách silného imisního působení nemá být prioritní záležitostí záchrana dřevní hmoty, a tedy imisní těžba, nýbrž obnova lesa. Z výsledků ekologicky orientovaného výzkumu také vyplývalo, že závažným nedostatkem je absence diferenciace lesních lokalit podle konkrétních důležitých funkcí lesa, a tím absence tomu odpovídající diferenciace nakládání s lesem. Neuznávání alternativ v oblasti těžební činnosti a obnovy lesa znamenalo také ekonomické důsledky, které ovšem v éře centrálního řízení nebyly tak důležité, aby mohly vést ke změně přístupů. Decizní sféra poznatky odchylující se od jí uznávaných nepřijímala, ve sféře tehdejšího MLVH ČSR byla velmi obtížná i publikace takových závěrů výzkumu.

Ve IV. etapě (od roku 1988 podle citované publikace MZe ČR) dochází k postupnému útlumu intenzity imisních těžeb. Silně poškozené starší smrkové porosty jsou již likvidovány, těží se dříve opomíjené poškozené porosty mladší, jejichž dřevní zásoba nebudila zájem. Pracuje se na zpožděné obnově lesa a začínají starosti s rekonstrukcí starších porostů náhradních dřevin, jejichž životnost se za daných bioklimatických i imisních poměrů blíží ke konci.

S uklidněním situace se po nahromadění zkušeností pozměňují též zásady lesnické činnosti v lesích Krušných hor.

Z nejdůležitějších zásad lze uvést to, že konečně se těžba definuje jako začátek obnovního procesu a výslovně se stanoví, že způsoby těžby, technologie a časové vazby by měly být podřízeny hlediskům úspěšné obnovy. Dále se stanoví jako další klíčové pravidlo, že způsob, prostorový a časový postup těžeb je nutné podřídit prioritní funkci porostu, jenž má být těžbou obnoven. Zásadně by měla být vyloučena záměrná tvorba velkoplošných holin. K novým zásadám patří též, že určujícím faktorem způsobu a postupu těžeb nemohou být těžební technologie či využití určité techniky. V zásadách pro obnovu lesa se uvádí též možnost účelného využití ekologické ochrany starších porostů. Lze tedy konstatovat, že se zpožděním začaly být uznávány poznatky výzkumu, které mohly být uplatněny o řadu let dříve.

Vedle celostátního monitoringu v základní síti ploch v rámci mezinárodního kooperativního program ICP Forest (realizovaného v České republice od roku 1986) se v průběhu IV. etapy už rutinně používá hodnocení stavu poškození lesních porostů a jeho vývoje metodami dálkového průzkumu Země, konkrétně vyhodnocováním ze záznamů satelitu Landsat TM - 5. Tato originální metoda, od počátku - v důsledku tehdejšího embarga na dovoz některých technologií - vyvinutá v tuzemsku během III. etapy, podstatně redukuje subjektivní chybu v určování stupně poškození, jež je při velkém počtu pozemních hodnotitelů neodstranitelná. To je velmi významné, protože objektivita podkladových údajů o stavu a pravděpodobném vývoji porostů je rozhodujícím předpokladem správného rozhodování o dalším hospodaření. Nevýhodou metody je její malá operativnost daná frekvencí mezi snímkováním (16 dnů), závislost na průzračnosti atmosféry a prodleva při získávání vhodných snímků.

Pokles emisí škodlivin i celkem příznivé povětrnostní podmínky několika let IV. etapy umožnily určitou regeneraci zbytků mýtných porostů v méně exponovaných polohách a zejména mladších smrkových porostů i úspěch výsadeb smrku ztepilého i dalších hospodářských dřevin. V lesnických kruzích se proto začalo vážně uvažovat o návratu k dřevinné skladbě hospodářských lesů, a tedy postupně i k produkční funkci lesa jako cíli obnov a rekonstrukcí podle klasických lesnických postupů. Zima 1995/1996 způsobila však nová výrazná imisní poškození lesů horské oblasti Krušných hor. Nastoluje se tím znovu otázka koncepce obhospodařováni lesů pod vlivem imisí, která by odpovídala funkčnímu poslání tamních lesů, a byla tak v souladu i s ekonomickými hledisky v podmínkách politicky i národohospodářsky nových. Panující rozpaky nad dalším postupem je nezbytné nahradit doporučením postupů, při nichž existují reálné předpoklady, že nebudou vznikat další zbytečné škody přímého i nepřímého charakteru.

2.2  Posouzení postupů v obhospodařování lesů pod vlivem imisí

Z uvedeného přehledu vývoje přístupů k nakládání s lesy v imisemi silně zatížené oblasti Krušných hor vyplývají tyto závěry:

(i) Patogenní působení imisí na les je výrazně odlišné od jiných druhů škodlivých činitelů, s nimiž lesnictví mělo zkušenosti a lesní hospodářství propracované ochranné a obranné postupy. Imise se staly jedním z dlouhodobě působících stanovištních faktorů jako důsledek environmentálních antropogenních změn.

(ii) Způsoby hospodaření s lesy v Krušných horách v etapách I. a II. se řídily klasickými zkušenostmi lesního hospodářství s výhledem postupného omezování imisí, a byly proto neadekvátní nastupující situaci s novou škodlivinou působící dlouhodobě v měřítkách regionů. Kromě nedostatku znalostí o ní podporovala volené způsoby též politicky motivovaná snaha centrálního řízení co nejvíce utajit obecně nepříznivý vývoj životního prostředí.

(iii) V etapě III. bylo radikální řešení “imisními těžbami” s plošnou likvidací silně poškozených lesních porostů v souladu s logickým myšlením dřevovýrobního odvětví: vis-a-vis vývoje k totální destrukci lesa na šesti desítkách tisíc hektarů cílem se stala záchrana vypěstovaného produktu dříve, než bude nastojato znehodnocen. Tomuto cíli byly podřízeny způsoby, technologie i časové vazby těžebních aktivit.

(iv) V etapě IV. charakterizované úsilím o dokončení obnovy lesa na náhorní plošině Krušných hor (celoplošným zalesněním holin po imisní kalamitě) a výchovou, resp. počínajícími rekonstrukcemi porostů náhradních dřevin - převládl optimistický výhled postupující revitalizace lesů v celé oblasti. Zásady lesnické činnosti využívají nahromaděné zkušenosti z vývoje imisní kalamity a poznatky výzkumu v oblasti těžební činnosti, obnovy lesa, získávání geneticky vhodného reprodukčního materiálu a výchovy, resp. rekonstrukcí porostů náhradních dřevin.

Stručný komentář k výše uvedeným závěrům

V době I. i II. etapy nebyl ještě dostatek poznatků k tomu, aby aplikované postupy mohly být objektivně posouzeny a nahrazeny vhodnějšími. Od konce 70. let se však shromažďovaly četné poznatky přírodovědného i lesnického charakteru, které prohlubovaly vědomosti o polutantech, o patologii imisí v rostlinném organismu a o jejich působení také na lesní půdu. Bylo možné též nově posoudit způsob obhospodařování postižených lesů. Zejména lze upozornit na stanoviska doplňující až odporující zmíněné koncepci záchrany dřevní suroviny. Mezi bohatým materiálem poznatků ve Sborníku referátů konference Změny v ekologických podmínkách a jejich vlivy na lesní hospodářství a myslivost (VÚLHM, Strnady 1981) se již staví do popředí hlediska obnovy lesa jako prioritní a nastoluje se pojem “preventivní obnovy” - tedy obnovy předbíhající rozpad porostů s využíváním jimi poskytované ekologické ochrany nové generaci lesa. Bylo skutečně čím dále tím zřejmější, že není správné brát imisní těžby jako základní a jen technický moment řešení imisního ohrožení lesů.

S rychle se šířícím rozpadem lesa v horské oblasti Krušných hor bylo ovšem v dané době již pozdě na postup respektující v biotechnických projektech obnovu jako prioritu, který by také respektoval diferenciaci těžebních i obnovních postupů podle konkrétních funkčních hledisek. Takže změnit prioritu “imisních těžeb” ve prospěch “imisních obnov” se nepodařilo včas. Ani v jiných regionech s lesy ohroženými imisemi se nepřikročilo k obnovám lesa jako preventivnímu opatření v předstihu před nástupem výrazného poškození, rozpadu a odumírání postižených porostů.

Výzkumy na německé straně Krušných hor průkazně doložily, že kromě koncentrací hlavní škodliviny SO2 má zásadní biologický význam dávka polutantů. Ta závisí také na rychlosti proudění vzduchu. Je to jedním z kardinálních důvodů, proč lesní porosty vyšších poloh trpí imisemi více než porosty níže situované, a to při nižších koncentracích škodlivin, než jsou zaznamenávány v oněch nižších lokalitách. Velkoplošné holoseče umožnily rychlejší proudění vzduchu v mezo- i mikroklimatické sféře, neboť lesní porosty představují pro vzdušné proudění nejen překážku, ale i jednu z nejdrsnějších podkladových ploch. Odstranění lesa na velkých plochách “imisními těžbami” zvýšilo dávky škodlivin přijímané vysazenými kulturami, a podstatně tedy zhoršilo podmínky pro jejich přežívání. Kromě toho na holinách vznikající mikroklima holé plochy svým režimem podporuje vznik dalších synergicky působících procesů. Znovuzalesňování velkoplošných holosečí tak bylo velmi obtížnou a velmi nákladnou záležitostí, kterou národohospodářsky kryla těžba dřeva.

V období vzniku největších holin naštěstí nebyly srážkové poměry lesní oblasti Krušné hory takové, aby došlo v důsledku změny odtokových poměrů a snížení retenční schopnosti k větším povodním.

Výzkum časem nejen doporučil postupy pro obnovu porostů postižených imisemi. Diferencoval též postupy podle funkčního poslání konkrétních porostů horských lesů, tedy zejména s ohledem na funkce vodohospodářské s půdoochrannými.

Pokrok v poznání vedl nezbytně k analýze smyslu obnovy všech lesů devastovaných imisemi. Prvotní jednotný postup z dob, kdy se ještě věřilo v udržení kontinuity produkčního hospodářského lesa, se ukázal postupem doby jako mylný. Éra “imisních těžeb” přinesla těžké problémy s obnovou holosečí. Vyřešily se aspoň zčásti idejí porostů náhradních dřevin. Šlo však opět o plošně jednotný postup, jehož cílem bylo zajistit posléze alespoň kontinuitu jakéhokoliv dřevinného porostu na pozemcích určených k plnění funkcí lesa.

Za normálních stanovištních poměrů je idea bezvýhradného udržení lesního porostu, porostu v náležitém zápoji a optimální druhové skladbě, z hlediska produkce lesopoliticky zajištěna obecným konsenzem se setrvalostí dřevoprodukčního poslání hospodářských lesů. V tomto smyslu je lesním zákonodárstvím odedávna formulována zásada povinnosti obnovy lesa a zajištění kultur. Je to stěžejní princip trvalosti řádného dřevoprodukčního využívání tohoto přírodního zdroje. V produkčním lese je pochopitelně nesmyslné ponechávat nějakou plochu nejen mimo produkci vůbec, ale i mimo produkci optimálně možnou.

Imisní poškozování lesů jako zcela nový fenomén vede ovšem k tomu, že produkční funkce je dlouhodobě v různé míře oslabena či vyřazena vůbec. Při tom však paralelně nemusí být stejně oslabena, a zejména by neměla být vyřazována environmentální funkčnost na pozemcích určených k plnění funkcí lesa. Je-li tomu tak, pak je nezbytné klást před volbou jakýchkoliv lesnických aktivit velmi konkrétní otázku: jaké jiné funkce lesa jsou za dané míry poškození lesního porostu na dané lokalitě v zájmu vlastníka či účelné ve veřejném zájmu. Na takové otázce by měl záviset obecně provozní cíl a konkrétně pak veškeré technologie. Na takové otázce závisí také reálné hodnocení škod imisemi na lesích; nejde jen o ztráty na produkci a náklady na ztíženou obnovu lesa. Jde také o specifické technologie zajišťující v podmínkách imisemi změněných konkrétní jinou funkčnost lesa - obvykle takovou, která vyplývá z veřejného zájmu. Bohužel, takové otázky v potřebné konkrétnosti nebyly pokládány, a tedy ani analyzovány.

3. Aktuální problematika hospodaření v lesích postihovaných imisemi

3.1. Charakteristika nového poškození lesa

Za optimisticky působícího vývoje imisemi postihovaných lesních porostů všech věkových stupňů ve vyšších polohách Krušných hor během IV. etapy (ve smyslu citované publikace MZe ČR) byl přece jenom zaznamenán výskyt opětného, byť slabšího poškození cca 5000 ha lesa po zimě 1993/1994. Podle náhledu v oboru povětrnostních situací šlo zřejmě o účinky imisí v důsledku výrazných inverzních situací již v listopadu 1993.

Pozitivní vývoj IV. etapy po této připomínce vážné škodliviny byl přerušen podstatně rozsáhlejším poškozením lesa v zimě 1995/1996 na ploše okolo 30 000 ha. Soudě podle stanovisek lesnických odborníků, zasedajících 16. července l996 k posouzení návrhu opatření v Krušných horách, etapu IV. je třeba pokládat za skončenou.

Tým pracovníků VÚLHM Jíloviště-Strnady a Oblastního inspektorátu Lesů České republiky, s.p., zpracoval a publikoval rozbor nového poškození. Na základě jimi získaných faktů, bioklimatologické analýzy poměrů v zimě 1995/1996 a po doplnění názoru orientační obhlídkou poškozené lesní oblasti v Krušných horách lze soudit následující:

Z měření koncentrací SO2 během zimních měsíců 1995/1996, z následné analýzy obsahu škodlivin v ročních jehlicích smrku ztepilého různého věku a ze vzhledu i lokalizace poškození dřevin vyplývá jednoznačně, že původcem poškození asimilačních orgánů u smrku ztepilého všech věkových stupňů jsou průmyslové imise; jsou tedy i nadále základním ohrožením životnosti horských lesů Krušných hor.

Obecná meteorologická situace se v Evropě počínaje říjnem 1995 vyznačovala po všechny další zimní měsíce meridionálním systémem cirkulace, jenž byl v některých měsících velmi výrazný. Charakter povětrnostní situace ve střední Evropě vedl k tomu, že v dané oblasti zájmů velmi výrazně převládalo proudění vzduchu z východních směrů. Charakteristické též bylo vytváření dlouhodobých inverzních situací umožňujících velký narůst koncentrací škodlivin v inverzní vrstvě. Jak známo, pro podmínky Krušných hor je kritickou hranicí pro jisté přežívání smrku ztepilého 30 - 40 µg.m-3 SO2 v dlouhodobých průměrech. Od listopadu 1995 do března 1996 byly tyto hodnoty na stanicích Měděnec a Fláje překračovány v měsíčních průměrech o 100 až 485 %, v průměru celé zimy 1995/1996 o 350 a 310 %. Inverzní situace se postaraly o nárazové koncentrace SO2 hodně přes 1000 µg.m-3 po mnoho hodin (maximum Měděnec 1750 µg.m-3 SO2). Takové koncentrace představují dávky působící akutní poškození rostlinných organismů, popř. jsou dávkami smrtícími.

Silná námraza a její závěsy poškozující lesní dřeviny všech druhů (jsou zaznamenávány prakticky nepřetržitě od poslední dekády listopadu 1995 do února 1996) potvrzují působení nízké inverzní oblačnosti. I když byl rozsah námrazových jevů označen jako třetí největší v celém 20. století, konstatované poškození lesa námrazou je sotva faktorem podstatně zvyšujícím působení toxických imisí na smrk ztepilý.

Teploty vzduchu v Krušných horách byly podnormální vzhledem k dlouhodobému normálu zimních teplot, tak jako všude jinde u nás v zimě 1995/1996. Záporná odchylka od normálu však byla právě v Krušných horách většinou menší než jinde, zejména v lednu. Teplotní poměry se proto patrně nepodílely výrazněji na imisním poškozováni lesa v této zimě.

To vše nasvědčuje tomu, že základní příčinou poškození asimilačního aparátu smrku ztepilého a ohrožení, popř. ukončení životnosti jeho porostů v Krušných horách během zimy 1995/1996 byly především z Čech přicházející průmyslové imise vykazující koncentrace vysoko překračující nejvýše přípustné koncentrace průměrné i nárazové (krátkodobé) za inverzních povětrnostních situací.

Pokud kvantum emisí povede dlouhodobě k průměrným koncentracím nosné škodliviny SO2 v regionu nad 30 µg.m-3 a pravděpodobné inverzní situace budou krátkodobě překračovat hodnoty 400 µg.m-3 v horských polohách Krušných hor, nutno počítat s imisním poškozováním porostů smrku ztepilého a omezováním jejich životnosti. Synergické působení dalších škodlivin vedle SO2, jakož i synergické působení faktorů povětrnostních, mezo- a mikroklimatických i půdních může poškozování lesa zesilovat.

Prognóza imisního zatížení propojená s klimatologickým hodnocením pravděpodobnosti výskytu kritických povětrnostních situací je proto klíčovou záležitostí pro další nakládání s lesy v horských polohách Krušných hor. Povětrnostní situace, jaké byly zřetelně účinné v zimním období 1993/1994 či výrazněji v zimním období 1995/1996 a které jsou zřejmě hlavní příčinou kalamitní imisní situace, se mohou opakovat zejména za stacionárních anticyklon. Míru pravděpodobnosti výskytu situací bioklimaticky rozhodných pro zdravotní stav lesa bylo by účelné posoudit - např. na základě dlouhodobého kalendáře povětrnostních situací ve střední Evropě; ještě užitečnější by byla aplikace metody komplexní klimatologie s užitím vhodných typů počasí. Bioklimatologicky pro lesnictví tak významné informace nutno získat co nejdříve.

3.2  Zobecnění zkušeností hospodářské úpravy lesů postihovaných imisemi

Postupně se hromadící zkušenosti z tvorby lesních hospodářských plánů pro lesní hospodářské celky Krušných hor jsou natolik specifické, že je nelze bez výběru aplikovat v ostatních přírodních lesních oblastech. Výstižným příkladem oprávněnosti tohoto konstatování je potřeba uplatňovat introdukované dřeviny při obnově lesa. Naopak je však už dnes možno se pokusit o zobecnění některých zásad, jež by bylo vhodné dodržovat jak v případě rozšíření imisní kalamity do nižších poloh, kterou ani v současnosti alespoň v části pásma ohrožení C nelze zcela vyloučit, tak i v případě vzniku ekologické katastrofy působené jinými vlivy (např. změnou globálního klimatu).

(i) Především je zřejmé, že v relativně náhle změněných růstových podmínkách nelze trvat na standardních, případně mírně upravených základních rozhodnutích modelových rámcových směrnic hospodaření pro hospodářské soubory lesních typů.

(ii) Hospodaření je třeba zásadně přizpůsobovat a diferencovat nejen podle momentálního stavu porostů (zdravotní stav, vitalita), ale je zcela nezbytné zvažovat i budoucí vývoj takového stavu.

(iii) Zvláštní význam nabývají mimoprodukční funkce lesa, které lokálně určují pořadí naléhavosti a limitují metody technologie hospodářských zásahů čelících nepříznivým vlivům nebo reagujících na ně. Nezastupitelné mimoprodukční funkce lesa určují i účelnost vynakládání finančních prostředků na tyto zásahy. Dřevoprodukční funkce ustupuje do pozadí tím více, čím více je ohrožen lesní ekosystém a plnění nezbytných funkcí ostatních.

(iv) Pokud je obnova lesa z hlediska potřeby plnění environmentálních funkcí nutná, v podmínkách rizikové budoucnosti kultur složených z dřevin stanovištně vhodných je oprávněná snaha nahradit je dřevinami stanovištně přípustnými. V extrému je přípustnost dána schopností přežít a uspokojivě plnit nejnutnější funkce.

(v) Nejsou-li plně známy mechanismy působení škodlivých vlivů, je třeba počítat s tím, že náhodná situace může zapůsobit s těmito vlivy synergicky a vyvolat rychlé zhoršení stavu až odumírání lesních porostů. Pokud nejsou odstraněny hlavní příčiny zhoršování zdravotního stavu porostů nebo jejich chronického stresu, nelze z několikaleté stagnace vývoje jevu či z náznaku zlepšování stavu usuzovat, že se ohrožení významně snížilo a radikálně měnit způsob hospodaření.

(vi) Při hrozící velkoplošné ekologické katastrofě nelze odkládat vytváření genových bank místních ekotypů ex situ na dobu, kdy k ní skutečně dojde.

(vii) Rozsah vznikajících škod často závisí i na prostorové výstavbě lesa a jeho věkové struktuře. V místech, kde převažují rozsáhlé stejnověké monokultury, by měla být už v počátcích ohrožení jejich další existence zahájena jejich příprava k obnově vhodným rozčleněním a vkládáním obnovních prvků tak, aby v případě plošného odumření nevznikly souvislé, obtížně zalesnitelné holiny. Toto pravidlo by mělo být přednostně uplatňováno tam, kde les má plnit důležité mimoprodukční funkce, a to i za cenu produkčních ztrát.

(viii) V porostech oslabených stresem extrémně roste nebezpečí exploze nejrůznějších chorob a škůdců a jejich ochraně je třeba věnovat patřičnou pozornost. Při tom nelze pracovat v měřítku jednotlivých lesních porostů nebo oddělení, ale je nezbytné přijímat opatření v celých ohrožených oblastech.

(ix) Vzhledem k nepředpovídatelnosti růstových podmínek lesů v budoucnosti by měly být v lokalitách, kde les plní důležité environmentální funkce, vytvářeny lesy složené jednak ze dřevin, pro které je dané stanoviště nebo růstové podmínky optimální či vyhovující, jednak také ze dřevin, pro něž je toto stanoviště v některém směru okrajové. Prostorové rozmístění by mělo vytvářet předpoklady, že v případě posunu růstových podmínek k jednomu z extrémů nebo po epizodních situacích, jejichž důsledkem bude vymírání některé z těchto skupin dřevin, budou zachovány podmínky pro úspěšnou a včasnou obnovu lesa.

3.3  Poznámky k dalšímu nakládání s lesy Krušných hor

Z publikovaných závěrů porady lesnických odborníků k návrhu opatření, jak dál nakládat s lesy v horské části Krušných hor, (červenec 1996) vyplývá, že bylo uznáno za správné nepokračovat v hospodaření s lesy tak, jako by porosty již nebyly ohrožovány průmyslovými imisemi. Vznik tak optimistického přesvědčení během IV. etapy vývoje lze přisoudit snad tomu, že nebyly zřejmě k dispozici relevantní informace o emisní situaci na straně jedné a bioklimatologické analýzy na straně druhé. Z toho by měly být vyvozeny závěry.

Je-li situace nyní opět pokládána za vážnou, je nepochybně v první řadě nutné získat informace, o nichž byla zmínka. Teprve pak bude možné odpovědně stanovit koncepci dalších opatření v lesním hospodářství, tj. s přihlédnutím k dalšímu vývoji emisní situace, imisní zátěže lesů i jejich zdravotního stavu; takto pojatá koncepce by odpovídala též zájmu na útlumu škod.

Prozatím by bylo užitečné zamyslit se nad některými dosud nerespektovanými nebo jen slovně pojednávanými problémy kolem nakládání s porosty na pozemcích určených k plnění funkcí lesa v horských polohách Krušných hor. Z hlediska dalších lesnických aktivit je možno rozlišovat:

(1) Tři druhy porostů:

(1a) smrkové porosty přežívající v různém stupni poškození    a popř. již odumírající,

(1b) porosty náhradních dřevin v dostatečném zápoji v různém stupni životnosti,

(1c) náhradní dřeviny netvořící porosty jakkoliv funkční pro    charakter naprostých ředin či nezajištěných kultur.

(2) Čtyři druhy funkčního poslání lesa na konkrétních lokalitách:

(2a) lokality, kde je možné předpokládat existenci produkč-   ních lesních porostů bez významné (řízené) mimoprodukční    funkce,

(2b) lokality, kde je možné předpokládat existenci produkčních lesních porostů s významnou (řízenou) mimoprodukční    funkcí,

(2c) lokality zatím bez předpokladů pro produkční les, avšak s významnou a nezastupitelnou mimoprodukční funkcí lesa,

(2d) lokality zatím bez předpokladů pro produkční les a také  bez potřeby konkrétní a nezastupitelné mimoprodukční    funkce lesa.

O dalším způsobu hospodaření by se mělo napříště uvažovat v kombinaci rozvahy podle bodů (1) a (2). Takové úvahy, a zejména seriózní studie v duchu uvedených návrhů zatím v lesnictví nemáme.

Vzhledem k obvykle závažným mimoprodukčním funkcím horských lesů byly již dávno navrženy nejen vhodné hospodářské způsoby, ale také vhodné technologie pro veškeré podstatné lesnické aktivity, a to včetně úprav postupů v podmínkách imisního zatížení. V éře centrálního plánování a čerpání finančních prostředků bez ohledu na reálnou ekonomiku nebyl prakticky respektován funkční smysl existence lesa v imisních podmínkách - obrovské úsilí bylo vynakládáno pro udržení kontinuity existence jakéhokoli lesa kdekoli a za jakoukoliv cenu. Lze předpokládat, že v demokratickém tržním systému bude jedním ze základních předpokladů pro financování záchrany lesa reálný smysl každé operace. Jak vlastníci lesa, tak také ti, kteří podle zásady ”znečišťovatel platí” budou škody a nápravné operace hradit, potřebují jistotu, že se nejedná o činnosti jen vágně zdůvodněné, možná zbytečné či nadbytečné z hlediska oprávněných zájmů vlastníka či z hledisek veřejných zájmů na lese.

Ze závěrů jak publikace Ministerstva zemědělství (Kubelka et al. 1992), tak jednání lesnických odborníků 16. července 1996 vyplývá, že nebudou opakovány zásadní chyby etapy II. a III. v nakládání s lesy postiženými imisemi. Je také dostatek odborných podkladů pro odpovídající opatření v případech výše označených jako 1a či 1b s funkčním posláním 2a, 2b i 2c za předpokladu, že vývoj emisí bude řádně prognostikován a pravděpodobnost bioklimaticky klíčových povětrnostních situací bude řádně posouzena.

Jako diskutabilní se v pásmech s výraznou dynamikou imisního poškozování lesních porostů jeví lesnická opatření v případě 1c v kombinaci se situací 2d. Takové plochy jsou obvykle označovány jako těžko zalesnitelné imisní holiny. Je závažnou, především ekonomickou otázkou, zda tam bude s ohromným úsilím realizováno doplňování kultur podle lesnických tradic, anebo dojde na základě analýzy reálné funkčnosti při aktuálním stavu pozemků a jejich vegetace i s ohledem na faktor času ve vazbě k prognóze vývoje emisí a imisí buď ke konkrétním opatřením (např. doplnění určitých skupin nebo pásů s ohledem na budoucí zvládnutí celé plochy), nebo k přenechání porostu zatím samovolnému vývoji, neboť i v daném stavu jistou úroveň samovolné mimoprodukční funkce plní. Z daného příkladu vyplývá, že pro ekonomicky odpovídající hospodaření v lesích silně postižených imisemi - ať z hlediska reálných nákladů, nebo z hlediska vznikajících škod v lesním hospodářství - je účelné realizovat funkční diferenciaci pozemků určených k plnění funkcí lesa a u funkcí mimoprodukčních rozlišit funkce samovolné a funkce řízené (viz Zprávu o stavu lesního hospodářství České republiky, MZe 1996).

Při řešení obnovy jakýchkoliv smrkových porostů zbylých v dané oblasti lze doporučit zásadní eliminaci holosečí - pokud nejsou vynuceny dalším živelným rozpadem porostů (např. bořivým větrem). Za dominantní obnovní způsob je vhodné pokládat obnovu porostu stojícího v ekologické ochraně. V případech kombinace situace 1a se situací 2b či 2c se doporučuje cíleně pracovat s obnovními sečemi bez ohledu na stav obnovovaného porostu, tedy s absolutní prioritou ekologické ochrany před záchranou dřevní suroviny, jde-li o exponovaná stanoviště. Ekonomickou ztrátu na jakosti dřeva je nutno pokládat za náklad nezbytný pro udržení důležité konkrétní funkce lesa ve veřejném zájmu. Jelikož daná situace byla vyvolána imisním ohrožením lesa, je tato ztráta imisní škodou. Je pravděpodobné, že tato škoda bude na exponovaných stanovištích menší, než kdyby se dřevní hmota těžbou zachránila a obnova by byla ztížena synergismem imisí s bio-klimatem holoseče.

K řešení problémů s obhospodařováním lesů pod silnou imisní zátěží by mělo přispět i lesní právo. Průkopnickým příkladem je § 10 odst. (2) nového lesního zákona č. 289/1995 Sb. Úpravu právních norem či alespoň věcně odpovídající výklad platných ustanovení by patrně vyžadovaly některé lesnické postupy se zřetelem na zcela nové situace, které přináší civilizační zátěž lesů.

Zkušenost rovněž ukazuje, že vina na zhoršeném stavu lesa je veřejností většinou přičítána lesníkům, a to i v případě, že jen vynuceně reagují na situaci zaviněnou faktory, jejichž zdroj je mimo dosah jejich pravomoci a kontrola účinků nad jejich síly a možnosti. Z tohoto hlediska je vhodné usilovat o co nejširší informovanost o důvodech, možnostech a cílech přijímaných opatření.

4. Závěr

Rozbor vývoje nakládání s lesy postiženými imisemi horských poloh Krušných hor ukázal, že lesnické přístupy se od počátku kalamitního postižení lesů v 60. letech řídily - z nedostatku poznatků o nových škodlivinách a v časové tísni - tradičními, avšak nové škodlivině mnohdy neadekvátními principy ochrany a obrany hospodářského lesa a záchrany základního produktu lesního hospodářství, dřevní suroviny. Silné politické tlaky za totalitní éry ovlivnily i výzkum a včasné uplatňování některých výsledků v praxi.

V současné době jsou tradiční přístupy, díky zkušenostem z obrovského úsilí lesníků zachovat kontinuitu lesa, v podstatě překonány. Optimismus z příznivého vývoje zdravotního stavu lesů od druhé poloviny 80. let se ovšem ukazuje jako dostatečně nepodložený. Lesy horských poloh Krušných hor jsou nadále vážně ohrožovány, pokud produkce emisí SO2 jako dominantní škodliviny nepoklesne v rezultujících koncentracích v dlouhodobých průměrech pod 30 µg.m-3 a pravděpodobnost inverzních situací s možností krátkodobých koncentrací nad 400 µg.m-3 bude nepatrná.

Jako účelné pro reálné koncipování principů dalšího nakládání s lesy daného regionu se jeví zpracovat prognózu vývoje emisí spolu s analýzou výskytu bioklimaticky závažných povětrnostních situací a typů počasí.

Třeba upozornit na to, že z hlediska racionalizace ekonomické stránky nakládání s lesy pod vlivem imisí - včetně očekávatelné výše škod a potřeb financí pro lesnická nápravná opatření - by bylo velmi účelné v pásmech velké dynamiky poškozování lesa imisemi vnést do rozvah základních lesnických rozhodnutí i konkrétních postupů a technologií hlediska diferenciace prioritních opatření podle reálných funkcí lesa na konkrétních lokalitách, zejména také s respektováním mimoprodukčních funkcí řízených. Naše studie k tomu uvádí příklad možného řešení s pomocí tří druhů porostů lesních dřevin a čtyř druhů funkčního poslání pozemků určených k plnění funkcí lesa v horských lesích Krušnohoří.

Úsilí o kontinuitu lesa tam, kde nová škodlivina narušila podstatně a dlouhodobě produkční funkci lesa, musí mít svá specifická kritéria. Velký je význam diferenciace lesních pozemků z hlediska funkcí lesa, zejména funkcí environmentálních. Taková diferenciace je předpokladem pro ekonomické nakládání s lesy i pro stanovení reálných škod imisemi a sanačních nákladů v lesním hospodářství. Jde tu vždy na jedné straně o funkci produkční, na druhé straně o důležité, tedy veřejně prospěšné funkce mimoprodukční.

Takový přístup k hodnocení lesohospodářských postupů za imisního zatížení lesního prostředí i k posuzování škod na lese vyplývá z přeměny lesního hospodářství z jednoúčelově dřevoprodukčního oboru - v souladu s potřebami civilizačního vývoje druhé poloviny 20. století - na obor víceúčelového využívání lesních přírodních zdrojů. K těmto posunům v chápání lesa i v postavení lesního hospodářství docházelo u nás s určitým zpožděním oproti okolním rozvinutým zemím, a to během již nastartované lesní imisní kalamity, a navíc v éře režimu, jenž odmítal respektovat vývoj úpravami lesnické politiky. Proto se tento respekt uplatňuje ve státní lesnické politice až nyní a předložená studie z něj vychází. Mohla by být podnětem k zpracování projektů, které předložené závěry doplní, upraví a zasadí do konkrétních podmínek lesních porostů Krušných hor.

 

V. Krečmer, V. Gross, V. Menžlík, B. Vinš,

Národní lesnický komitét