Úmluva OSN o boji proti desertifikaci v zemích postižených velkým suchem a/nebo desertifikací, zvláště v Africe

Desertifikace neznamená jenom rozšiřování pouští, ale zahrnuje i ničení a narušování přírodních zdrojů v suchých zónách (tj. hyperaridních - pouště, aridních a semiaridních) světa. Suché zóny zaujímají plochu 6 150 mil. ha, tj. téměř třetinu zemského povrchu. Z toho tvoří nejvíce suché zóny v Africe (1 959 mil. ha) a v Asii (1 952 mil. ha). Největší příčinou desertifikace jsou lidské činnosti mající negativní vliv na stav přírodních zdrojů. Půda je degradována odlesňováním (tj. nepečováním o obnovování lesních porostů, neregulovanou těžbou dřeva, náhodně vzniklými požáry), zatěžováním intenzivním hospodařením se zdroji zemědělské půdy, neefektivním využíváním vodních zdrojů, které neberou ohled na udržitelný rozvoj. Negativní vliv má i celkový stav životního prostředí, jako jsou chemické znečišťování, kyselé deště a špatná zavlažovací praxe. Změny klimatu dále prohlubují problém desertifikace. V důsledku toho dochází ke ztrátě úrodnosti půdy a ke ztrátě regeneračních schopností ekosystémů.

Přes 900 milionů obyvatel ve více než 100 zemích je přímo, či nepřímo ohroženo desertifikací. Jen během posledních dvou desetiletí přišlo v jejím důsledku 10 milionů obyvatel o přístřeší a obživu. Podle údajů Programu OSN pro životní prostředí (UNEP) je tak svět každoročně z důvodu desertifikace připraven o 42 mld. USD. Nejvíce je postižen africký kontinent (přichází o 9 mld. USD ročně), kde 73 % aridních půd je částečně nebo těžce postiženo šířením pouští. V Evropě jsou zasaženy pouze malé části území Španělska, Itálie, Řecka a Turecka. Problém desertifikace má úzkou spojitost nejen s růstem, či poklesem hospodářství jednotlivých zemí, ale i s prohlubováním chudoby v rozvojových zemích, s legální i nelegální migrací obyvatelstva, s problémem zajištění trvale udržitelného rozvoje.

Pod dojmem katastrofálního sucha v zemích Sahelu v letech 1968-74, kterému padlo za oběť více než 200 000 osob, se v r. 1977 uskutečnila v keňském hlavním městě Nairobi konference OSN o desertifikaci, která zahájila vypracování plánu akcí boje proti desertifikaci. Bohužel se tento ambiciózní plán, počítající s každoročními investicemi ve výši 4,5 mld. USD především ze zahraničních zdrojů, střetl s realitou nedostatku finančních prostředků a špatné koordinace činností. Problém desertifikace se proto dále prohluboval.

Na konferenci OSN Životní prostředí a rozvoj konané v Rio de Janeiru v r. 1992 bylo rozhodnuto vypracovat návrh mezinárodní smlouvy, která by podpořila rozvoj mezinárodní spolupráce v boji proti desertifikaci. Konference doporučila 47. zasedání Valného shromáždění OSN vytvořit mezivládní negociační výbor pro vypracování mezinárodní úmluvy o boji proti desertifikaci tak, aby byl návrh úmluvy hotov do června 1994. Proto 47. zasedání VS OSN v prosinci 1992 ustavilo mezivládní výbor v čele s představitelem Švédska, velvyslancem Bo Kjellénem, který zpracoval návrh úmluvy (rezoluce č. 47/188 z 22. prosince 1992). Úmluva OSN o boji proti desertifikaci v zemích postižených velkým suchem a/nebo desertifikací, zvláště v Africe (UNCCD - United Nations Convention to Combat Desertification in Countries Experiencing Serious Drought and/or Desertification, Particularly in Africa) byla přijata na mezinárodní konferenci v Paříži dne 17. června 1994 a vystavena k podpisu v Paříži 14. října 1994; vstoupila v platnost 26. prosince 1996, tři měsíce poté, co byly uloženy listiny o ratifikaci úmluvy či přístupu k úmluvě 50. smluvní strany.

Hlavním cílem úmluvy je boj s desertifikací a odstraňování následků sucha v zemích postižených velkým suchem a/nebo desertifikací, zvláště v Africe, prostřednictvím efektivních na všech úrovních, s podporou mezinárodní spolupráce a partnerských vztahů v rámci integrovaného přístupu v duchu Agendy 21 a se snahou přispět k dosažení trvale udržitelného rozvoje v postižených oblastech. Úmluva má napomoci v postižených oblastech k obnově, ochraně a trvale udržitelnému řízení využívání půdy a vodních zdrojů, vedoucím ke zlepšení životních podmínek zvláště na místní úrovni.

Úmluva zároveň určuje povinnosti smluvních stran, které jsou postiženy desertifikací, a smluvních stran - hospodářsky vyspělých zemí. Úmluva je prioritně zaměřena na africký kontinent. Všechny smluvní strany mají vypracovat dlouhodobou strategii boje proti desertifikaci, k tomu vyčlenit příslušné finanční a materiální zdroje, umožnit co nejširší účast obyvatelstva na realizaci programů. K plnění úkolů v postižených zemích se má v maximální míře využívat existujících dvoustranných a mnohostranných finančních mechanismů. Hospodářsky vyspělé země (země článku 6 úmluvy) mají podporovat úsilí postižených zemí zvláště poskytováním finančních zdrojů, odpovídajících technologií a znalostí. K zajištění plnění cíle úmluvy jsou v postižených zemích vypracovávány akční programy na národní, subregionální a regionální úrovni obsahující i podmínky pro jejich splnění včetně vědecké a technické spolupráce, budování potřebných kapacit, výchovy a osvěty. Čtyři dodatky k úmluvě definují plány plnění úmluvy v podmínkách čtyř hlavních postižených oblastí: 1) Afriky, 2) Asie, 3) Latinské Ameriky i Karibiku a 4) severního Středomoří.

UNCCD se snaží o velmi úzkou spolupráci s jinými úmluvami, jejichž problematika je velmi blízká nebo se vzájemně prolíná - např. biologická rozmanitost, klimatické změny.

V současnosti má UNCCD 145 smluvních stran. První smluvní stranou se stalo Mexiko a zatím poslední Japonsko. Smluvními stranami jsou především rozvojové země. Z hospodářsky rozvinutých zemí jsou smluvními stranami všechny členské země Evropské unie, jako první se jí stalo Nizozemsko již v červnu 1995 a poslední Irsko v červenci 1997. Ze zemí střední a východní Evropy je smluvní stranou pouze Rumunsko (od srpna 1998). Z důvodů finančních nejsou zatím členem USA (výhrady k financování účasti představitelů rozvojových zemí na zasedání orgánů úmluvy ze základního rozpočtu sekretariátu úmluvy).

Nejvyšším orgánem UNCCD je každoroční konference smluvních stran. Po r. 2000 se konference smluvních stran budou konat jednou za dva roky v rámci snahy o efektivní vynakládání finančních prostředků. Úmluva byla až do ledna 1999 spravována prozatímním sekretariátem umístěným ve švýcarské Ženevě, v regionálním sídle Programu OSN pro životní prostředí (UNEP). První konference smluvních stran, která se konala ve dnech 29. září -10. října 1997 v Římě, rozhodla o přemístění budoucího stálého sekretariátu úmluvy do německého Bonnu. Příslušná dohoda byla podepsána s vládou SRN 18. srpna 1998. V lednu 1999 došlo k přestěhování stálého sekretariátu v čele s výkonným tajemníkem Hamou Arba Diallou (pocházejícím z Burkina Fasso) do Bonnu. SRN věnovala 1 mil. DEM na zabezpečení chodu sekretariátu a 1 mil. DEM na financování akcí organizovaných stálým sekretariátem v r. 1999.

Na podporu fungování této zatím mladé úmluvy je vytvářen příslušný finanční mechanismus, Globální mechanismus, který se má stát samosprávnou součástí Mezinárodního fondu pro zemědělský rozvoj (IFAD) se sídlem v Římě. Finančními zdroji Globálního mechanismu jsou:

a) základní rozpočet úmluvy tvořený povinnými příspěvky jednotlivých smluvních stran, schvalovaný konferencí smluvních stran, z něhož se financují administrativní a operativní výdaje, které v r. 1999 činí 6,1 mil. USD,

b) dobrovolné příspěvky mnohostranných a dvoustranných donorů a další příspěvky od nevládních organizací a soukromého sektoru na administrativní a operativní výdaje (special voluntary fund), které by v r. 1999 měly činit 0,9 mil. USD,

c) dobrovolné příspěvky mnohostranných a dvoustranných donorů na financování aktivit Globálního mechanismu prostřednictvím tzv. svěřeneckých fondů (trust fund) ve spolupráci s dalšími institucemi, zvláště UNDP, Světovou bankou, FAO apod.; tyto příspěvky mají v r. 1999 dosáhnout 7,4 mil. USD.

Největší podíl na financování základního rozpočtu úmluvy mají Japonsko (25 %), Německo (14,2 %) a Francie (9,5 %). Hospodářsky rozvinuté země, jejich integrační seskupení (např. EU), mezinárodní finanční instituce (např. Světová banka a její Globální fond životního prostředí - GEF), specializované agentury a programy OSN (např. UNDP, UNIDO) v rámci svých programů rozvojové pomoci poskytují postiženým rozvojovým zemím, zahrnutých do tří dodatků úmluvy (Afrika, Asie a Latinská Amerika a Karibik), finanční prostředky, technickou, vědeckou a expertní pomoc na realizaci jejich regionálních, subregionálních nebo národních akčních programů boje proti desertifikaci. Na programy, které přímo, či částečně souvisejí s problematikou boje proti desertifikaci, např. Francie poskytla prostřednictvím Francouzské agentury pro rozvoj (AFD) od r. 1994 zhruba 900 mil. FRF zvláště zemím západní Afriky, SRN od počátku 80. let přes 2 mld. DEM, UNDP přes 14,5 mil. USD, GEF 350 mil. USD, z toho polovinu africkým zemím. Pomoc se orientuje do širokého spektra souvisejících oblastí, jako jsou hydrologie, lesnictví, zemědělství, veterinářství, hydrometeorologie apod. Pro odborníky z rozvinutých zemí se tak vytváří značný prostor pro uplatnění jejich znalostí a zkušeností přímo v terénu, pro donorské země pak vzniká nový prostor pro uplatnění jejich technologií a perspektivní získání nových odbytišť pro jejich produkci.

V souladu s principem společné zodpovědnosti za stav životního prostředí ve světě a s principem solidarity UNCCD usiluje o zapojení všech zemí světa do boje proti desertifikaci. Proto na nedávné, druhé konferenci smluvních stran UNCCD, která se uskutečnila ve dnech 30. listopadu až 11. prosince 1998 v senegalském Dakaru, byl potvrzen zájem v kontextu rezoluce 52. zasedání VS OSN (č. 52/198 z 18. prosince 1997) o zapojení zemí střední a východní Evropy do činnosti úmluvy, mimo jiné i formou vytvoření dalšího regionálního dodatku s cílem urychlit jejich přístup k úmluvě. Mezinárodní společenství by přivítalo, kdyby k datu konání čtvrté konference smluvních stran UNCCD (podzim r. 2000) se země střední a východní Evropy staly smluvními stranami úmluvy buď v rámci dalšího regionálního dodatku beroucího v úvahu případná specifika regionu, nebo jako země hlásící se do kategorie hospodářsky rozvinutých zemí.