NÁVRH  ÚMLUVY  O  PŘÍSTUPU  K  INFORMACÍM, ÚČASTI  VEŘEJNOSTI  NA  ROZHODOVÁNÍ  A PŘÍSTUPU K  PRÁVNÍ  OCHRANĚ  VE VĚCECH ŽIVOTNÍHO  PROSTŘEDÍ

    V souladu se závěry třetí konference ministrů životního prostředí Životní prostředí pro Evropu (Sofie 1995) se Výbor pro ekologickou politiku Evropské hospodářské komise OSN rozhodl iniciovat vytvoření pracovní skupiny pro přípravu této úmluvy. Pracovní skupina poprvé zasedala v Ženevě, v Paláci národů, v červnu roku 1996. V pracovní skupině je zastoupeno více než 30 vládních delegací, dále jsou přítomni zástupci Evropského společenství, UNDP, UNEP a dalších mezinárodních institucí a řada nevládních organizací reprezentovaná např. Koalicí nevládních organizací nebo Regionálním environmentálním centrem pro střední a východní Evropu. Většiny zasedání se účastnila zástupkyně České republiky (ing. Marta Černá, CSc., MŽP).
    Úmluva rozpracovává směrnici Rady Evropského společenství č. 90/313/ES O volném přístupu k informacím o životním prostředí, vymezuje přesně, co údaje o životním prostředí jsou, a stanoví závazný postup pro orgány veřejné správy při poskytování environmentálních informací. Především však rozšiřuje předmět směrnice o tyto aspekty:

    Na posledním zasedání pracovní skupiny (Ženeva 3. - 6. března 1998) se rozhodovalo o závěrečných úpravách v textu úmluvy, aby mohl být návrh úmluvy koncem března posouzen Výborem pro ekologickou politiku EHK a poté předložen k podpisu na čtvrté ministerské konferenci v dánském Aarhusu v červnu letošního roku. Česká republika je připravena úmluvu podepsat.
    Ministerstvo životního prostředí pořídilo překlad současného znění návrhu úmluvy, aby umožnilo veřejnosti seznámit se s ním ještě před podepsáním v Aarhusu. Uveřejňujeme překlad plného textu návrhu dokumentu před závěrečnými úpravami; návrh připravila pracovní skupina při EHK OSN. Části textu v hranatých závorkách byly projednávány na březnovém zasedání pracovní skupiny. Většinou jsou to pasáže úmluvy, u nichž nedošlo k názorové shodě mezi jednotlivými delegacemi a bude se ještě vyjednávat o kompromisních formulacích. Pro zainteresovaného čtenáře bude jistě zajímavé přečíst si, které části úmluvy zůstaly do poslední chvíle předmětem sporů.

Strany této úmluvy,

Vzhledem k výše uvedenému se strany úmluvy dohodly takto:

Článek 1
Cíl
    V zájmu ochrany práva každého člena současné generace i generací budoucích na život v prostředí přiměřeném pro jeho zdraví a pohodu každá smluvní strana zaručí právo na přístup k environmentálním informacím, podíl veřejnosti na rozhodování o otázkách životního prostředí a dostupnost právní ochrany v souladu s ustanoveními této úmluvy.

Článek 2
Definice
    Pro účely této úmluvy, pojem
  1. „strana“ znamená smluvní stranu této úmluvy, pokud není v textu uvedeno jinak;
  2. „orgán veřejné správy“:
    1. orgány státní správy na celostátní, regionální nebo jiné úrovni;
    2. fyzické nebo právnické osoby vykonávající funkce veřejné správy podle vnitrostátního práva, včetně zvláštních povinností, činností nebo služeb vztahujících se k životnímu prostředí;
    3. jakékoli jiné fyzické nebo právnické osoby s odpovědnostmi či funkcemi veřejné správy nebo poskytující veřejné služby vztahující se k životnímu prostředí, které jsou řízeny orgány nebo osobami uvedenými v pododstavcích i) nebo ii);
    4. instituce nebo orgány organizací regionální hospodářské integrace uvedené v čl. 17, které jsou stranami této úmluvy;
Tato definice se nevztahuje na orgány [nebo instituce] činné v oblasti soudní nebo zákonodárné.
  1. „environmentální informace“ či „informace o životním prostředí“ znamená jakékoli informace v písemné, obrazové, zvukové, elektronické nebo jiné podobě o:
    1. stavu složek životního prostředí, jako je ovzduší a atmosféra, voda, půda, krajina a přírodní stanoviště, biodiverzita a její složky, včetně geneticky modifikovaných organismů, a interakcích mezi těmito složkami;
    2. faktorech, které ovlivňují nebo mohou ovlivnit složky životního prostředí uvedené v pododstavci i), jako např. jsou látky, energie, hluk a radiace, a činnosti nebo opatření, včetně opatření administrativních, environmentálních dohod, environmentálních politik a opatření, environmentální legislativy, environmentálních plánů a programů a dále analýza nákladů a přínosů a jiné ekonomických analýz a předpokladů, z nichž se vychází při rozhodování v problematice životního prostředí;
    3. stavu lidského zdraví a bezpečnosti, o podmínkách života lidí, o kulturních a architektonických památkách, pokud jsou, nebo mohou být ovlivněny stavem složek životního prostředí, nebo pokud je prostřednictvím těchto složek ovlivňují faktory, opatření nebo činnosti uvedené v pododstavci ii);
  2. „veřejnost“ znamená jednu nebo více fyzických nebo právnických osob a - v souladu s vnitrostátní legislativou nebo praxí - jejich sdružení, organizace nebo skupiny;
  3. „zainteresovaná veřejnost“ je veřejnost, která je nebo může být ovlivněna environmentálním rozhodováním, anebo která má na tomto rozhodování určitý zájem; pro účely této definice se u nevládních organizací podporujících ochranu životního prostředí a dodržování požadavků vnitrostátních právních předpisů předpokládá, že mají na environmentálním rozhodování zájem.
Článek 3
Všeobecná ustanovení
    1. Strany přijmou nezbytná právní, správní a jiná opatření, včetně opatření, která zajistí kompatibilitu ustanovení uplatňujících správní ustanovení této úmluvy, jež se týkají informací, účasti veřejnosti a přístupu k právní ochraně, a včetně přiměřených opatření vynucovacích, s cílem zavést a udržet jasný, transparentní a konzistentní rámec naplňování ustanovení této úmluvy.
    2. Strany budou usilovat o zajištění toho, aby orgány veřejné správy pomáhaly veřejnosti v její snaze o přístup k environmentálním informacím a poskytovaly jí rady, aby usnadňovaly veřejnosti účast na environmentálním rozhodování a vyhledávání právní ochrany.
    3. Strany budou podporovat environmentální osvětu a vzdělávání veřejnosti, zejména pokud jde o možnosti získat přístup k environmentálním informacím, o formy účasti na environmentálním rozhodování a možnost právní ochrany.
    4. Strany budou přiměřeným způsobem uznávat a podporovat skupiny, sdružení a organizace, které sledují cíle ochrany životního prostředí a zajistí, aby vnitrostátní právní řád stran úmluvy byl v souladu s tímto závazkem.
    5. Ustanovení této úmluvy nemají vliv na právo stran uplatňovat nebo zavádět opatření zajišťující širší přístup k environmentálním informacím, širší podíl veřejnosti na environmentálním rozhodování a širší možnost právní ochrany, než požaduje tato úmluva.
    6. Tato úmluva nevyžaduje žádné zrušení nebo omezení stávajících práv na přístup k environmentálním informacím, na podíl veřejnosti na environmentálním rozhodování a na přístup k právní ochraně.
    7. Strany budou podporovat uplatňování principů této úmluvy při rozhodování o otázkách životního prostředí v mezinárodním měřítku a v rámci mezinárodních organizací.
    8. Strany zajistí, že osoby uplatňující svá práva v souladu s ustanoveními této úmluvy nebudou za svou angažovanost žádným způsobem pokutovány, pronásledovány nebo obtěžovány. Toto ustanovení se nedotýká pravomocí soudů jednotlivých států požadovat přiměřené náklady v soudních řízeních.

Článek 4
Přístup k environmentálním informacím
    1. Strany zajistí, aby orgány veřejné správy na žádost o environmentální informace zpřístupnily tyto informace veřejnosti podle následujících odstavců tohoto článku, v rámci vnitrostátní legislativy, včetně kopií existující dokumentace obsahující nebo zahrnující tyto informace, v případech, kdy o ně bylo požádáno a s přihlédnutím k pododstavci c):
  1. bez ohledu na občanství, národnost nebo bydliště
  2. aniž by musel být uveden důvod nebo prokázán zájem či nárok,
  3. v požadované formě, pokud:
    1. z hlediska orgánu veřejné správy není rozumné poskytnout požadovanou informaci v jiné formě; v takovém případě musí být uvedeny důvody pro poskytnutí informace v této formě, nebo
    2. informace je již veřejně dostupná v jiné formě.
    2. Environmentální informace uvedené v odstavci 1 budou zpřístupněny co možná nejrychleji, nejpozději do jednoho měsíce po podání žádosti, pokud rozsah a složitost informace neodůvodňuje prodloužení této lhůty až na dva měsíce od podání žádosti. Žadatel bude o prodloužení lhůty a o jeho důvodech informován.
    3. Žádost o environmentální informace může být zamítnuta, pokud:
  1. orgán veřejné správy, kterému je žádost adresována, požadované informace nemá,
  2. je žádost zjevně bezdůvodná nebo je formulována příliš obecně, nebo
  3. se žádost týká nedokončených materiálů nebo interního styku orgánů veřejné správy, umožňuje-li tuto výjimku vnitrostátní legislativa nebo běžná praxe, přičemž se bere v úvahu zájem veřejnosti, v jejíž prospěch je informace poskytována.
    4. Žádost o environmentální informace lze zamítnout, jestliže by poskytnutí těchto informací nepříznivě ovlivnilo:
  1.  důvěrný ráz řízení či postupů orgánů veřejné správy v případech, kdy toto utajení stanoví vnitrostátní právo,
  2. mezinárodní vztahy, bezpečnost státu nebo veřejnou bezpečnost,
  3. průběh soudního řízení, možnost občana dosáhnout spravedlivého soudního řízení nebo možnost orgánu veřejné správy vést vyšetřování trestného činu nebo činu disciplinární povahy,
  4. obchodní a průmyslové tajemství, [pokud by poskytnutí informace významně finančně poškodilo určitý ekonomický zájem] a v případech, kdy je toto tajemství chráněno právem,
  5. práva vlastnictví,
  6. ochranu osobních údajů anebo souborů údajů týkajících se fyzických osob v případech, kdy tyto osoby nedaly souhlas k poskytnutí těchto informací veřejnosti, pokud tuto ochranu stanoví vnitrostátní právo,
  7. zájmy třetí strany, která poskytla požadovanou informaci, aniž by měla či mohla mít právně stanovenou povinnost ji poskytnout, a v případech, kdy tato třetí strana nedala k uvolnění dotyčného materiálu souhlas, nebo
  8. životní prostředí, kterého se informace týká, jako jsou místa chovu nebo rozmnožování vzácných druhů.
    5. Nemá-li orgán veřejné správy požadovanou informaci k dispozici, uvědomí žadatele co nejdříve o orgánu veřejné správy, jemuž lze podle jeho názoru podat žádost o požadovanou informaci, anebo tomuto orgánu žádost o informaci postoupí a uvědomí o tom žadatele.
    6. Pokud je možné vyčlenit informace, jejichž poskytování lze podle odstavců 3 c) a 4 tohoto článku zamítnout, aby nedošlo k porušení důvěrného rázu těchto vyjmutých informací, strany zajistí, aby orgány veřejné správy zpřístupnily zbývající část požadovaných environmentálních informací.
    7. Žádost bude zamítnuta písemnou formou, byla-li podána písemně anebo jestliže to žadatel požaduje. V zamítnutí budou uvedeny důvody zamítnutí a bude poskytnuta informace o opravných prostředcích, jež jsou k dispozici podle článku 9. Zamítnutí musí být učiněno co nejdříve, nejpozději do jednoho měsíce, pokud složitost požadované informace nezdůvodňuje prodloužení této lhůty až na dva měsíce od podání žádosti. Žadatel bude informován o prodloužení této lhůty a o jeho důvodech.
    8. Strany mohou povolit svým orgánům veřejné správy účtovat za poskytování informací úhradu, která však nesmí překročit přiměřenou výši. Orgány veřejné správy, které se takovouto úhradu za poskytování informací chystají zavést, zpřístupní žadatelům přehled úhrad, jež mohou být účtovány, s uvedením okolností, za nichž mohou být účtovány nebo promíjeny a za nichž je poskytnutí informace vázáno na zaplacení takovéto úhrady předem.
Článek 5
Sbírání a rozšiřování environmentálních informací
    1. Strany zajistí, aby:
  1. orgány veřejné správy měly a aktualizovaly environmentální informace relevantní pro výkon svých funkcí,
  2. byly zřízeny závazné systémy, které zajistí přiměřený tok informací k orgánům veřejné správy o navrhovaných a stávajících činnostech, jež mohou významně ovlivnit životní prostředí,
  3. v případě bezprostředního ohrožení lidského zdraví nebo životního prostředí, ať už je důsledkem lidských činností anebo má přirozené příčiny, všechny informace, jež mohou veřejnosti umožnit učinit opatření k preventivnímu zabránění nebo zmírnění škod v důsledku tohoto ohrožení a které má k dispozici orgán veřejné správy, jsou okamžitě a neodkladně předány veřejnosti, jíž se může ohrožení týkat.
    2. Strany zajistí v rámci své legislativy, aby způsob, jakým orgány veřejné správy zpřístupňují veřejnosti environmentální informace, byl transparentní a aby environmentální informace byly účinně dostupné, mimo jiné, prostřednictvím:
  1. poskytování veřejnosti dostatečných údajů o typu a rozsahu environmentálních informací, které mají příslušné orgány veřejné správy k dispozici, a o základních lhůtách a podmínkách, za nichž se tyto informace poskytují a o postupu, jímž je lze získat,
  2. zavedení a fungování konkrétních opatření jako např.:
    1. veřejně přístupné seznamy, registry nebo soubory údajů,
    2. povinnost úředníků podporovat veřejnost v její snaze o přístup k informacím podle této úmluvy,
    3. kontaktní místa,
  3. umožnění bezplatného přístupu k environmentálním informacím obsaženým v seznamech, registrech nebo v souborech údajů uvedených v pododstavci b, i).
    3. Strany zajistí, aby environmentální informace byly postupně zpřístupňovány v elektronických databázích snadno dostupných veřejnosti prostřednictvím telekomunikačních sítí. Informace v této formě by měly zahrnovat:
  1. zprávy o stavu životního prostředí uvedené v odstavci 4 níže,
  2. texty legislativy o životním prostředí, nebo se k němu vztahující,
  3. podle vhodnosti politiky, plány a programy týkající se životního prostředí a environmentálních dohod a
  4. další informace, jejichž dostupnost v této formě by mohla usnadnit aplikaci práva naplňujícího tuto úmluvu, za předpokladu, že takové informace jsou již dostupné v elektronické formě.
    4. Strany budou zveřejňovat a rozšiřovat v pravidelných intervalech nepřesahujících tři nebo čtyři roky národní zprávy o stavu životního prostředí, včetně informací o kvalitě životního prostředí a informací o jeho zátěžích.

    5. Strany v rámci své legislativy přijmou opatření ke zveřejňování mimo jiné:

  1. legislativy a politických dokumentů, jako jsou např. dokumenty formulující strategie, politiku, programy a akční plány týkající se životního prostředí a zpráv o jejich plnění zpracovaných na různých úrovních veřejné správy,
  2. mezinárodních smluv, úmluv a dohod týkajících se problematiky životního prostředí a
  3. jiných významných mezinárodních dokumentů vztahujících se k environmentálním problémům, pokud to bude vhodné.
    6. Strany budou stimulovat provozovatele, jejichž činnosti významně ovlivňují životní prostředí, aby pravidelně informovali veřejnost o působení své činnosti na životní prostředí, v případě, že je to vhodné v rámci dobrovolných systémů ekologicky šetrných výrobků či environmentálních auditů, nebo jinými způsoby.
    7. Strany budou:
  1. zveřejňovat fakta (a jejich analýzy), která budou pokládat za relevantní a důležitá při formulování návrhů politiky životního prostředí,
  2. zveřejňovat nebo jinak zpřístupňovat dostupný vysvětlující materiál o svých jednáních s veřejností o záležitostech spadajících do rámce působnosti této úmluvy,
  3. poskytovat vhodnou formou informace o výkonech a účinnosti veřejných funkcí nebo o poskytování veřejných služeb vztahujících se k životnímu prostředí na všech úrovních veřejné správy.
    8. Strany vypracují mechanismus, jak poskytovat veřejnosti dostatečné informace o výrobcích způsobem, který umožní spotřebitelům vybrat si ekologicky šetrné produkty.
    9. Strany budou postupně zavádět koherentní celostátní systémy inventur nebo registrů environmentálního znečištění formou strukturovaných počítačových a veřejně přístupných databází sestavovaných na základě standardizovaných zpráv či hlášení. Tyto systémy mohou zahrnovat vstupy, úniky a přenosy specifikovaného seznamu látek a produktů, včetně vody, energie i použitých surovin ze specifikovaného spektra aktivit do složek životního prostředí a mohou dále zahrnovat zpracování a zneškodňování odpadů na místě jejich vzniku i mimo tato místa.
    10. Žádné ustanovení tohoto článku se nedotýká práva stran odmítnout uvolnění jistých environmentálních informací v souladu s článkem 4, odstavce 3 a 4.
Článek 6
Účast veřejnosti na rozhodování o specifických činnostech
    1. a) Strany budou uplatňovat ustanovení tohoto článku vzhledem k rozhodování o tom, zda povolit navrhované činnosti uvedené v příloze I;
        b) strany budou - v souladu se svým právem - aplikovat ustanovení tohoto článku také na rozhodování o tom, zda povolit navrhované činnosti, které nejsou uvedeny v příloze I a jež mohou mít významný vliv na životní prostředí. Strany určí, zda navrhované aktivity podléhají těmto ustanovením.
    2. Zainteresovaná veřejnost bude přiměřeně, včas a účinně informována buď veřejným oznámením, nebo individuálně, v dostatečně raném stadiu procedury environmentálního rozhodování mimo jiné údaji o:
  1.  navrhované činnosti a o žádosti, o níž bude rozhodováno,
  2. povaze možných rozhodnutí, nebo o návrhu rozhodnutí,
  3. orgánu veřejné správy příslušném k vydání rozhodnutí,
  4. předpokládaném postupu, včetně o tom, kdy a jak budou poskytnuty informace o:
    1. zahájení procedury rozhodování,
    2. možnosti veřejnosti účastnit se tohoto řízení,
    3. termínu a místě předpokládaného veřejného projednání,
    4. orgánu veřejné správy, od něhož lze získat relevantní informace a u něhož jsou uloženy relevantní informace k přezkoumání ze strany veřejnosti,
    5. příslušném orgánu veřejné správy nebo o dalších úředních orgánech, jimž lze podávat připomínky nebo dotazy a o harmonogramu předávání těchto připomínek a dotazů,
    6. sdělení, jaké relevantní environmentální informace o navrhované činnosti jsou dostupné.
  5. skutečnosti, zda navrhovaná aktivita podléhá posouzení environmentálních vlivů v rámci národního systému či v rámci systému posuzování vlivů přesahujících státní hranice.
    3. Postupy pro účast veřejnosti zahrnou rozumné lhůty pro jednotlivé fáze, které poskytnou dostatek času informovat veřejnost v souladu s odst. 2 a které poskytnou dostatek času veřejnosti k přípravě a účinné účasti v environmentálním rozhodování.
    4. Strany zajistí účast veřejnosti v počátečním stadiu rozhodování, kdy jsou ještě všechny možnosti výběru a alternativ otevřeny a kdy účast veřejnosti může být účinná.
    5. Strany by měly stimulovat případné žadatele k tomu, aby ještě před podáním žádosti o povolení určili zainteresovanou veřejnost, aby s ní zahájili diskusi a poskytli jí informace týkající se cílů jejich žádosti.
    6. Strany budou od příslušných orgánů veřejné správy požadovat, aby zainteresované veřejnosti umožnily přístup k přezkoumání všech informací relevantních pro dané rozhodování - na požádání zdarma a co možná nejdříve - poté, co se stanou dostupné informace, které jsou uvedeny v tomto článku a které jsou dostupné v době procedury účasti veřejnosti na rozhodování, aniž by tím bylo dotčeno právo stran odmítnout předat jisté informace v souladu s článkem 4, odstavce 3 a 4.
    7. Postupy pro účast veřejnosti jí umožní předkládat, písemně nebo formou veřejného dotazu, resp. slyšení (podle konkrétních podmínek), jakékoli připomínky, informace, rozbory nebo názory, které považuje veřejnost za relevantní ve vztahu k navrhované činnosti.
    8. Strany zajistí, že v rozhodnutí bude náležitě a povinně brán v úvahu výsledek účasti veřejnosti.
    9. Pokud bylo rozhodnutí vydáno orgánem veřejné správy, strany zajistí, aby veřejnost o něm byla okamžitě informována v souladu s příslušnými postupy. Strany zpřístupní veřejnosti text rozhodnutí a hlavní důvody i hlediska, na nichž bylo rozhodnutí založeno.
    10. Pokud orgán veřejné správy přehodnotí nebo pokud bude aktualizovat provozní podmínky pro činnost uvedenou v odst. 1, strany zajistí, že budou použita ustanovení odstav-ců 2 až 9 tohoto článku po nezbytných úpravách v případech, kdy je to vhodné.

Článek 7
Účast veřejnosti při tvorbě plánů, programů a politik týkajících se životního prostředí
    Strany přijmou příslušné předpisy pro účast veřejnosti při přípravě plánů a programů, které se týkají životního prostředí, a to v transparentním a spravedlivém rámci zajišťujícím poskytování nezbytných informací veřejnosti. Při tom budou aplikovány odstavce 3, 4 a 8 článku 6. Příslušné orgány veřejné správy určí veřejnost, která se může účastnit, podle ustanovení této úmluvy. Strany budou usilovat o poskytování příležitostí v přiměřeném rozsahu pro účast veřejnosti při tvorbě politik týkajících se životního prostředí.

Článek 8
    Účast veřejnosti na přípravě prováděcích předpisů a obecně aplikovatelných [právně závazných předpisů] [normativních nástrojů]
    1. Strany budou usilovat o podporování účinné účasti veřejnosti - ve vhodném stadiu, kdy jsou možnosti volby stále ještě otevřeny - v procesu přípravy prováděcích předpisů a jiných, obecně aplikovatelných právně závazných předpisů orgánů veřejné správy, které mohou mít významný vliv na životní prostředí. K tomuto účelu by měly být učiněny tyto kroky:
  1. měl by být stanoven pevný časový rámec účinné účasti,
  2. návrh předpisů měl by být publikován nebo jiným způsobem zpřístupněn veřejnosti,
  3. veřejnosti by měla být dána příležitost podávat připomínky přímo, nebo prostřednictvím reprezentativních poradních orgánů.
Článek 9
Přístup k právní ochraně
    1. Strany v rámci své legislativy zajistí, aby každý, kdo se domnívá, že jeho žádost o informace podle článku 4 byla opomenuta, neprávem zamítnuta, ať již částečně nebo plně, nesprávně zodpovězena nebo nebyla jinak vyřízena podle ustanovení tohoto článku, měl možnost dosáhnout přezkoumání postupu před soudem nebo jiným nezávislým a nezaujatým orgánem určeným zákonem.
    V případě, že strana zajišťuje toto přezkoumání soudem, zajistí rovněž, aby dotyčná osoba měla také možnost urychleného postupu stanoveného zákonem, a to zdarma či za nízký poplatek, k novému projednání či přezkoumání orgánem veřejné správy nebo jiným nezávislým a nezaujatým orgánem zřízeným ze zákona.
    Konečná rozhodnutí podle tohoto odstavce 1 budou závazná pro orgány veřejné správy, které mají požadovanou informaci. Důvody budou uvedeny písemně přinejmenším v těch případech, kdy přístup k informacím byl zamítnut podle tohoto odstavce.
    2. Strany v rámci své legislativy zajistí, aby zainteresovaní občané
  1. mající dostatečný důvod, nebo alternativně
  2. u nichž trvá omezení práva v případech, kdy to správní řád smluvní strany požaduje jako předběžnou podmínku, měli možnost dosáhnout přezkoumání soudem nebo jiným nezávislým a nezaujatým orgánem ustanoveným ze zákona věcná a procedurální pochybení jakýchkoli rozhodnutí, aktů nebo opomenutí podle ustanovení článku 6, a dalších relevantních ustanovení této úmluvy v případech, kdy je tak stanoveno vnitrostátním právem a aniž by tím byl dotčen odstavec 3 níže.
    O tom, co představuje dostatečný důvod k oslabení nebo omezování práva, bude rozhodnuto v souladu s požadavky vnitrostátního práva a konzistentně s cílem poskytnout zainteresované veřejnosti široký přístup k právní ochraně v rozsahu působnosti této úmluvy. V tomto smyslu bude důvod jakékoli nevládní organizace naplňující požadavky článku 2 pododstavce e) pokládán za dostatečný pro účely pododstavce a) výše. U těchto organizací se bude pro účely pododstavce b) výše předpokládat, že mají práva omezena.
    Ustanovení tohoto odstavce 2 nevylučují možnost předběžného přezkoumání orgánem veřejné správy a nedotýkají se požadavku, aby byly vyčerpány postupy správního přezkoumávání před předáním věci k soudnímu přezkoumání tam, kde to vnitrostátní právo vyžaduje.
    3. Navíc - aniž by tím bylo dotčeno přezkoumání zmíněné výše v odstavcích 1 a 2 - strany zajistí, aby občané, kteří splňují kritéria, pokud jsou nějaká stanovena ve vnitrostátním právu, měli přístup ke správním nebo soudním řízením, aby mohli vznášet námitky proti jednání, aktům nebo opomenutí ze strany soukromých osob nebo orgánů veřejné správy, jež jsou v rozporu s ustanoveními jejich vnitrostátního práva týkajícího se životního prostředí.
    4. Navíc - a aniž by tím bylo dotčen odstavec 1 - postupy přezkoumání uvedené výše v odstavcích 1, 2 a 3 mají zajistit přiměřenou a účinnou nápravu, včetně právně přikázaných úlev ve vhodných případech, a měly by být čestné, spravedlivé, včasné a neměly by vyžadovat vysoké náklady. Rozhodnutí vydaná podle tohoto článku budou předávána či archivována v písemné formě. Rozhodnutí soudů, a pokud možno i jiných orgánů, budou veřejně dostupná.
    5. K zajištění vyšší účinnosti ustanovení obsažených v tomto článku strany zajistí poskytování informací veřejnosti, aby měla možnost správního nebo soudního přezkoumání a zváží zavedení vhodného podpůrného mechanismu k odstranění nebo snížení finančních a jiných překážek, pokud jde o dostupnost právní ochrany.
    6. Veřejnost bude mít přístup ke správním a soudním řízením v rozsahu stanoveném tímto článkem bez rozdílu státní příslušnosti, národnosti nebo bydliště.
Článek 10
Zasedání stran
    1. K prvnímu zasedání stran dojde nejpozději do jednoho roku od data, kdy tato úmluva nabude platnosti. Řádné zasedání stran se bude konat nejméně jednou za dva roky, pokud se strany nerozhodnou jinak, nebo na písemnou žádost kterékoli strany za předpokladu, že tuto žádost podpoří nejméně jedna třetina stran během šesti měsíců od doby, kdy byla sdělena všem stranám prostřednictvím výkonného tajemníka Evropské hospodářské komise.
    2. Na svých zasedáních budou strany kontinuálně kriticky zkoumat naplňování této úmluvy na základě pravidelných zpráv stran a za tímto účelem budou:
  1. posuzovat právní a metodické strategie a postupy týkající se přístupu k environmentálním informacím, účasti veřejnosti na environmentálním rozhodování a možnosti právní ochrany, se snahou tyto strategie a postupy dále zdokonalovat,
  2. vyměňovat si informace o získaných zkušenostech při uzavírání a uskutečňování dvoustranných a mnohostranných smluv nebo dalších dohod týkajících se cílů této úmluvy, u nichž je stranou jedna nebo více stran.
  3. vyhledávat v přiměřené míře služby relevantních orgánů EHK a dalších příslušných mezinárodních orgánů a zvláštních výborů v otázkách týkajících se dosažení cílů této úmluvy,
  4. vytvářet podpůrné orgány, které považují za potřebné,
  5. připravovat, kde je to vhodné, protokoly k této úmluvě,
  6. zvažovat a přijímat návrhy na doplnění či změny této úmluvy v souladu s ustanovením článku 14,
  7. zvažovat a uskutečňovat všechny další akce, které by mohly být potřebné k dosažení cílů této úmluvy,
  8. na svém prvním zasedání zváží a na základě konsensu přijmou jednací řád svých zasedání a zasedání podpůrných orgánů,
  9. na prvním zasedání posoudí své zkušenosti s uplatňováním ustanovení článku 5 odstavce 9 a zváží, jaké kroky jsou nutné k dalšímu vývoji systému uvedeného v tomto ustanovení s přihlédnutím k mezinárodnímu procesu a vývoji, včetně vypracování vhodných nástrojů týkajících se registrů a inventur vypouštění a přenosu znečištění, které by mohly být připojeny k této úmluvě jako přílohy.
    3. [Zasedání stran může v případě nutnosti zavést na základě konsensu finanční pravidla].
    4. Organizace spojených národů, její specializované instituce a Mezinárodní agentura pro jadernou energii a dále jakýkoli stát či organizace regionální hospodářské integrace, které podle článku 17 jsou oprávněny k podpisu této úmluvy, ale které zatím nejsou stranou úmluvy, a jakákoli mezivládní organizace kvalifikovaná v nějaké oblasti týkající se této úmluvy se mohou zúčastnit zasedání stran [bez práva hlasování] [jako pozorovatelé].
    5. Jakékoli nevládní organizace kvalifikované v oblastech týkajících se této úmluvy, které informovaly výkonného tajemníka Evropské hospodářské komise o svém přání účastnit se zasedání stran, mohou získat právo účastnit se zasedání [bez hlasovacího práva] [jako pozorovatelé], pokud alespoň jedna třetina stran přítomných na zasedání nevznese námitky. Jednací řád uvedený v odstavci 2 písmeno h) tohoto článku upraví pravidla pro povolování účasti a jiné relevantní podmínky].

Článek 11
Hlasovací právo
    1. S výjimkou podle odstavce 2 tohoto článku bude mít každá strana této úmluvy jeden hlas.
    2. Organizace regionální hospodářské spolupráce v záležitostech spadajících do jejich kompetence budou uplatňovat své hlasovací právo počtem hlasů odpovídajícím počtu jejich členských států, které jsou stranami této úmluvy. Takové organizace nebudou uplatňovat své hlasovací právo, pokud jejich členské státy hlasují a naopak.

Článek 12
Sekretariát
    Výkonný tajemník Evropské hospodářské komise bude vykonávat tyto funkce sekretariátu:
  1. svolávat a připravovat zasedání stran,
  2. zasílat stranám zprávy a další informace přijaté v souladu s ustanoveními úmluvy,
  3. další funkce, které strany mohou určit.
Článek 13
Přílohy
    Přílohy této úmluvy budou její nedílnou součástí.

Článek 14
Dodatky
    1. Strany mohou navrhovat doplňky k této úmluvě.
    2. Text navržených změn či doplňků této úmluvy bude předkládán v písemné podobě výkonnému tajemníkovi Evropské hospodářské komise, který ho rozešle všem stranám nejméně devadesát dní před zasedáním stran, na kterém je navržen k přijetí.
    3. Strany udělají vše pro to, aby dosáhly dohody o každé navržené změně či doplňku k této úmluvě formou konsensu. Pokud byly vyčerpány všechny snahy o dosažení konsensu a dohody nebylo dosaženo, bude změna či doplněk v poslední instanci přijat tříčtvrtinovou většinou hlasů přítomných hlasujících stran.
    4. Změny či doplňky této úmluvy přijaté v souladu s odstavcem 3 tohoto článku předloží depozitář všem stranám k ratifikaci, potvrzení či přijetí. [Tyto změny či doplňky] [Změny či doplňku této úmluvy které se netýkají příloh] vejdou v platnost pro strany, které je ratifikovaly, potvrdily či přijaly devadesátý den poté, co depozitář potvrdí příjem oznámení o ratifikaci, potvrzení či přijetí od nejméně tří čtvrtin těchto stran. Poté vstoupí v platnost vůči jakékoli další straně devadesátý den poté, co tato strana uložila své doklady o ratifikaci, potvrzení či schválení dodatku.
    5. a) Strana která nebude schopna potvrdit změnu či doplněk k nějaké příloze této úmluvy sdělí tento fakt depozitáři písemným oznámením do dvanácti měsíců od data sdělení o přijetí. Depozitář informuje všechny strany o všech předchozích oznámeních, která mu byla doručena. Strany mohou kdykoli změnit svá předchozí oznámení v případě změn a doplňků a po uložení listin o přijetí depozitářem se stanou změny či doplňky dotyčné přílohy účinné pro stranu, která je takto přijala;
        b) po uplynutí dvanácti měsíců od data svého sdělení depozitáři - uvedeného v odstavci 4 - se změny či doplňky k určité příloze stanou účinné pro ty strany, které nepodaly oznámení depozitáři v souladu s ustanovením pododstavce a) výše, za předpokladu, že nejméně [........] stran nepředložilo tato oznámení].
    6. Pro účely tohoto článku znamená pojem „přítomné hlasující strany“ ty strany, které jsou přítomny a hlasovaly buď pro, nebo proti.

Článek 15
Plnění
    [Strany na svém prvním zasedání zváží zavedení postupu a institucionálního mechanismu k určování, jak jsou plněna ustanovení této úmluvy.] [Tento postup může zahrnout přešetřování oznámení obdržených od veřejnosti podléhajících jurisdikci stran, ve kterých se oznamuje, že jejich práva veřejnosti podle této úmluvy byla porušena.]

Článek 16
Urovnávání sporů
    1. Vznikne-li spor mezi dvěma nebo více stranami ohledně výkladu nebo použití této úmluvy, budou tyto hledat řešení cestou jednání nebo jakýmkoli jiným způsobem řešení sporů přijatelným pro strany účastnící se sporu.
    2. Při podpisu, ratifikaci, přijetí, schválení nebo přistoupení k této úmluvě, nebo kdykoli poté, může strana písemně oznámit depozitáři, že ve věci sporu, který nebyl vyřešen podle odstavce 1 tohoto článku, přijímá jeden nebo oba z následujících způsobů urovnání sporu jako závazný ve vztahu ke kterékoliv straně, která přijala stejný závazek:
  1. předložení sporu Mezinárodnímu soudnímu dvoru,
  2. rozhodčí řízení v souladu s postupem uvedeným v příloze II.
    3. Jestliže strany sporu přijaly oba způsoby urovnávání sporu zmíněné v odstavci 2 tohoto článku, může být spor předložen pouze Mezinárodnímu soudnímu dvoru, pokud se strany nedohodly jinak.

Článek 17
Podepsání
    Tato úmluva bude vyložena k podpisu v ...(Dánsku) od ...do ... včetně a poté v sídle Organizace spojených národů v New Yorku do ..., členskými státy Evropské hospodářské komise a rovněž státy, které mají konzultativní status při Evropské hospodářské komisi v souladu s odstavci 8 a 11 rezoluce Hospodářské a sociální rady 36 (IV) z 28. března 1947, a organizacemi regionální hospodářské spolupráce zřízenými svrchovanými státy, členy Evropské hospodářské komise, na něž členské státy těchto organizací přenesly pravomoc nad záležitostmi upravovanými touto úmluvou, včetně pravomoci vstupovat do smluvních svazků v těchto záležitostech.

Článek 18
Depozitář
    Generální tajemník Organizace spojených národů bude vykonávat funkci depozitáře této úmluvy.

Článek 19
Ratifikace, přijetí, schválení a přistoupení
    1. Tato úmluva podléhá ratifikaci, přijetí nebo schválení svými signatáři a organizacemi regionální hospodářské spolupráce.
    2. Tato úmluva bude vyložena pro přistoupení států a organizací zmíněných ve článku 17.
    3. Kterýkoli jiný stát neuvedený v odstavci 2, který je členem Organizace spojených národů, může k úmluvě přistoupit na základě schválení zasedáním stran.
    4. Kterákoli organizace uvedená v článku 17, která se stane stranou této úmluvy, aniž by její členské státy byly stranou úmluvy, bude vázána všemi povinnostmi stanovenými touto úmluvou. V případě, kdy je stranou této úmluvy jeden nebo více členských států takovýchto organizací, se tyto organizace a její členské státy rozhodnou o výkonu příslušných odpovědností při plnění jejich povinností vyplývajících z úmluvy. V těchto případech organizace a členské státy nebudou oprávněny využívat svých práv v rámci úmluvy souběžně.
    5. Ve svých listinách o ratifikaci, přijetí, potvrzení nebo přistoupení organizace regionální hospodářské spolupráce uvedené v článku 17 učiní prohlášení o rozsahu svých pravomocí týkajících se záležitostí, jež se řídí touto úmluvou. Tyto organizace také budou informovat depozitáře o jakékoli podstatné změně v rozsahu svých pravomocí.

Článek 20
Vstoupení v platnost
    1. Tato úmluva vstoupí v platnost devadesátého dne po datu, kdy byl uložen šestnáctý dokument o ratifikaci, přijetí, schválení nebo přistoupení.
    2. Pro účely odstavce 1 tohoto článku nebude listina uložená organizací regionální hospodářské spolupráce počítána jako dodatečná k těm, které jsou uloženy členskými státy takovéto organizace.
    3. Pro každý stát nebo organizaci zmíněnou v článku 17, které ratifikují, přijmou nebo schválí tuto úmluvu nebo k ní přistoupí po uložení šestnáctého dokumentu o ratifikaci, přijetí, schválení nebo přistoupení, vstoupí tato úmluva v platnost devadesátého dne po datu, kdy tento stát nebo tyto organizace uložily dokumenty o ratifikaci, přijetí, schválení či přistoupení.

Článek 21
Odstoupení
    Kdykoli po uplynutí tří let ode dne, kdy tato úmluva vstoupila v platnost pro některou smluvní stranu, může tato strana na základě písemného oznámení depozitáři od úmluvy odstoupit. Každé takové odstoupení nabude účinnosti devadesátého dne po dni, kdy je depozitář přijal.

Článek 22
Původní znění
    Originál této úmluvy, jejíž anglický, francouzský a ruský text jsou stejně původní, bude uložen u generálního tajemníka Organizace spojených národů.
    Na znamení toho níže podepsaní, řádně k tomu zmocnění, podepsali tuto úmluvu.
    Dáno v Aarhusu (Dánsko), tento.......den měsíce ...., roku tisíc devět set devadesát osm.
 
 
Příloha I 
Seznam činností uvedených v článku 6, odstavec 1 a) 
 

1. Sektor energeticky:

2. Výroba a zpracování kovů: 3. Průmysl zpracování nerostů: 4. Chemický průmysl: Výroba ve smyslu kategorií činností obsažených v tomto odstavci znamená výrobu průmyslového rozsahu chemickým zpracováním látek nebo skupin látek uvedených v odstavcích a) až f):
  1. chemická zařízení pro výrobu základních organických chemikálií, jako jsou:
    1. jednoduché uhlovodíky (lineární nebo cyklické, nasycené nebo nenasycené, alifatické nebo aromatické),
    2. uhlovodíky obsahující kyslík, jako jsou např. alkoholy, aldehydy, ketony, karboxylové kyseliny, estery, acetáty, étery, peroxidy, epoxydové pryskyřice,
    3. uhlovodíky obsahující síru,
    4. dusíkaté uhlovodíky, jako jsou např. aminy, amidy, dusíkaté sloučeniny, nitrosloučeniny nebo sloučeniny obsahující skupinu dusičnanovou, nitrilovou, kyanidovou či isokyanidovou,
    5. uhlovodíky obsahující fosfor,
    6. uhlovodíky obsahující halogeny,
    7. organokovové sloučeniny,
    8. základní plastické materiály (polymery, syntetická vlákna a vlákna na celulózovém základě),
    9. syntetické kaučuky a pryže,
    10. barviva a pigmenty,
    11. povrchově aktivní látky,
  2. chemická zařízení na výrobu základních anorganických látek, jako jsou:
    1. plyny, jako je např. čpavek, chlór nebo chlorovodík, fluór nebo fluorovodík, oxidy uhlíku, sloučeniny obsahující síru, oxidy dusíku, vodík, oxid siřičitý, fosgen,
    2. kyseliny, jako jsou např. kyseliny chromová, fluorovodíková, fosforečná, dusičná, chlorovodíková, sírová, dále oleum a kyseliny obsahující síru,
    3. zásady, jako jsou např. hydroxidy amonný, draselný a sodný,
    4. soli, jako jsou např. chlorid amonný, chlorečnan draselný, uhličitan draselný, uhličitan sodný, tetraboritan sodný (borax), dusičnan stříbrný,
    5. nekovy, kovové oxidy nebo jiné anorganické sloučeniny, jako jsou např. karbid vápenatý, křemík, karbid křemičitý,
  3. chemická zařízení na výrobu fosforečných, dusíkatých a draselných hnojiv (jednoduchých nebo kombinovaných hnojiv),
  4. chemická zařízení na výrobu základních výrobků pro ochranu rostlin a biocidů,
  5. zařízení používající chemické nebo biologické procesy pro výrobu základních farmaceutických výrobků,
  6. chemická zařízení na výrobu výbušnin,
  7. chemická zařízení využívající chemické nebo biologické zpracování pro výrobu bílkovinných potravinářských přísad, kvásků /fermentů a dalších bílkovinných látek /proteinů.
5. Nakládání s odpady: 6. Čistírny odpadních vod s kapacitou přesahující ekvivalent 150 000 obyvatel.
7. Průmyslové závody na:
  1. výrobu buničiny ze dřeva nebo podobných vláknitých materiálů,
  2. výrobu papíru, kartonů a lepenky s výrobní kapacitou přesahující 20 tun denně.
8. a) Výstavba kolejišť pro dálkovou železniční dopravu a letišť 2/ s délkou základní přistávací a vzletové dráhy 2100 m a více;
    b) výstavba dálnic a expresních silnic 3/;
    c) výstavba nových silnic se čtyřmi nebo více pruhy, nebo přestavba anebo rozšiřování již existujících silnic se dvěma pruhy nebo méně tak, aby poskytovaly čtyři nebo více pruhů v případech, kdy nová silnice, nebo přestavěná či rozšířená část silnice přesáhne nepřerušovanou délku 10 km.

9. a) Vnitrozemské vodní cesty a přístavy pro vnitrozemskou vodní dopravu, které umožňují proplutí plavidel nad 1350 tun;
    b) obchodní přístavy, mola pro nakládání a vykládání lodí spojená s pevninou a vnější přístavy (mimo přístaviště pro trajekty), která mohou přijmout plavidla nad 1350 tun.

10. Čerpání z podzemních zdrojů vod nebo systémy umělého doplňování podzemních vod v případech, kdy roční objem čerpané nebo doplněné vody odpovídá nebo překračuje 10 milionů metrů krychlových.

11. a) Díla zaměřená na převádění vodních zdrojů mezi povodími v případech, kdy je převod zaměřen na prevenci možného nedostatku vody a kde množství převedené vody přesahuje 100 milionů metrů krychlových za rok;
    b) ve všech ostatních případech, kdy jsou díla zaměřena na převedení vodních zdrojů mezi povodími a kde několikaletý průměr průtoku povodí, ze kterého se čerpá, překračuje 2000 milionů metrů krychlových za rok a kde množství převedené vody překračuje 5 % průtoku. V obou případech se nepočítají převody pitné vody v potrubí.

12. Těžba ropy a zemního plynu pro komerční účely, kde objem těžby překračuje 500 tun denně v případě ropy a 500 000 metrů krychlových za den v případě zemního plynu.

13. Přehrady a další zařízení určená pro zadržení nebo stálé uložení vody v případech, kdy nové nebo dodatečné množství zadržené nebo uložené vody překračuje 10 milionů metrů krychlových.

14. Potrubí pro dopravu plynu, ropy nebo dalších chemických látek s průměrem větším než 800 mm a délkou větší než 40 km.

15. Zařízení pro intenzivní chov drůbeže nebo prasat s kapacitou větší než:
    a)  40 000 míst pro drůbež,
    b)  2000 míst pro chovná prasata (nad 30 kg) nebo
    c)  750 míst pro prasnice.

16. Lomy a povrchové doly, jejichž rozloha povrchu těžebního místa přesahuje 25 hektarů, nebo těžba rašeliny, jestliže rozloha povrchu těžebního místa přesahuje 150 hektarů.

17. Výstavba nadzemního elektrického vedení o napětí 220 kV nebo více a délce větší než 15 km.

18. Zařízení na skladování ropy, petrochemických nebo chemických výrobků s kapacitou 200 000 tun nebo více.

19. Ostatní činnosti:

    za předpokladu, že pro přepravu uvedenou v pododstavcích b) a c) vnitrostátní legislativa vyžaduje zvláštní povolení nebo rozhodnutí pro každý jednotlivý případ nebo skupinu případů této přepravy, 20. Jakákoli aktivita nezahrnutá do odstavců 1 až 19 výše, pro kterou je účast veřejnosti stanovena procedurou posuzování vlivu na životního prostředí (EIA) v souladu s vnitrostátní legislativou.

[21. Ustanovení článku 6, odstavce 1 a) se nevztahuje na žádný ze shora uvedených projektů uskutečňovaných výlučně nebo především pro rozvoj a zkoušení nových metod nebo výrobků a na dobu kratší než dva roky [pokud u nich neexistuje potenciál pro vyvolání nevratných environmentálních nebo zdravotních účinků].

[22. Jakékoli změny nebo rozšíření aktivit uvedených v této příloze, které mohou mít významný dopad na životní prostředí nebo které splňují kritéria stanovená v této příloze, budou podléhat článku 6, odstavci 1 a). Jakékoli změny nebo rozšíření aktivit neuvedených v této příloze budou podléhat článku 6, odstavci 1 b).]

Poznámky:
    1. Jaderné elektrárny a ostatní jaderné reaktory přestávají být takovýmito zařízeními, když je trvale odstraněno z místa zařízení všechno radioaktivní palivo a veškeré ostatní radioaktivně kontaminované části.
    2. Pro účely této úmluvy pojem „letiště“ znamená letiště které odpovídá definici Chicagské úmluvy z roku 1944 ustavující Mezinárodní organizaci civilního letectví (Příloha 14).
    3. Pro účel této úmluvy pojem „expresní silnice“ znamená silnici, která odpovídá definici v Evropské dohodě o hlavních mezinárodních dopravních tepnách z 15. listopadu 1975.
 
 
Příloha II 
Rozhodčí řízení 

    1. V případě, že je spor předložen k rozhodčímu řízení na základě článku 16 odstavce 2 této úmluvy, strana nebo strany uvědomí sekretariát o předmětu rozhodčího řízení a uvedou zejména ty články této úmluvy, jejichž výklad nebo uplatňování jsou předmětem sporu. Sekretariát rozešle informaci, kterou obdržel, všem stranám této úmluvy.

    2. Rozhodčí tribunál se bude skládat ze tří členů. Jak jedna strana či strany uplatňující nárok, tak i druhá strana nebo strany sporu ustanoví po jednom rozhodci, a tito dva takto ustanovení rozhodci určí po společné dohodě třetího rozhodce, který bude předsedou rozhodčího tribunálu. Posledně jmenovaný nesmí být osoba, která je státním příslušníkem některé ze stran sporu a obvyklé místo svého pobytu má na území některé ze stran sporu, která je zaměstnána jednou z nich, a jež jednala v dané věci z jiného oprávnění.

    3. Pokud nebyl předseda rozhodčího tribunálu ustanoven do dvou měsíců po ustanovení druhého rozhodce, výkonný tajemník Evropské hospodářské komise na návrh některé ze stran sporu ustanoví předsedu během dalšího dvouměsíčního období.

    4. Pokud jedna ze stran sporu neustanoví rozhodce do dvou měsíců od přijetí požadavku, další strana o tom může informovat výkonného tajemníka Evropské hospodářské komise, který ustanoví předsedu rozhodčího tribunálu během dalšího dvouměsíčního období. Na základě svého ustanovení předseda rozhodčího tribunálu požádá tu stranu, která neustanovila rozhodce, aby tak do dvou měsíců učinila. Pokud tak neučiní během daného období, předseda uvědomí výkonného tajemníka Evropské hospodářské komise, který provede toto ustanovení během dalšího dvouměsíčního období.

    5. Rozhodčí tribunál vydá své rozhodnutí v souladu s mezinárodním právem a s ustanoveními této úmluvy.

    6. Rozhodčí tribunál ustavený podle ustanovení v této příloze si vytvoří svůj vlastní jednací řád.

    7. Rozhodnutí rozhodčího tribunálu, jak o postupu jednání, tak o meritu - věcné povaze - sporu, jsou přijímána většinou hlasů jeho členů.

    8. Tribunál může podniknout všechny vhodné kroky ke zjištění faktů a k jejich prokázání.

    9. Strany sporu budou napomáhat práci rozhodčího tribunálu využíváním všech prostředků, které mají k dispozici; budou především:

  1. poskytovat všechny relevantní dokumenty, zařízení a informace;
  2. v případě potřeby mu umožní povolat svědky nebo odborníky a získávat jejich svědecké výpovědi.
    10. Strany a rozhodci budou chránit důvěrnýc ráz jakýchkoli informací, které obdrží jako důvěrné během řízení rozhodčího tribunálu.

    11. Rozhodčí tribunál může, na žádost jedné ze stran, doporučit dočasná ochranná opatření.

    12. Pokud se jedna ze stran sporu nedostaví před rozhodčí tribunál nebo neobhajuje svůj názor, může druhá strana požádat tribunál, aby pokračoval v řízení a vydal konečné rozhodnutí. Nepřítomnost strany nebo její neschopnost obhajovat svůj názor nezakládá překážku řízení.

    13. Rozhodčí tribunál může vyslechnout protinávrhy vznikající v přímé souvislosti s projednávaným předmětem sporu a rozhodnout o nich.

    14. Pokud rozhodčí tribunál neurčí jinak vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, výdaje tribunálu, včetně odměn jeho členům, ponesou strany sporu rovným dílem. Tribunál povede záznamy o všech svých výdajích a předloží stranám jejich závěrečný výkaz.

    15. Jakákoli strana této úmluvy, která má zájem právní povahy na předmětu sporu a která může být rozhodnutím v tomto případě dotčena, může se souhlasem tribunálu zasahovat do řízení.

    16. Rozhodčí tribunál vydá své rozhodnutí do pěti měsíců od data, kdy byl ustaven, pokud neshledá, že je třeba tuto lhůtu prodloužit o dobu, která by neměla nepřesáhnout (dalších) pět měsíců.

    17. Rozhodnutí rozhodčího tribunálu bude provázeno zdůvodněním a bude konečné a závazné pro všechny strany sporu. Rozhodnutí bude rozhodčím tribunálem předáno stranám sporu a sekretariátu. Sekretariát rozešle přijaté informace všem stranám úmluvy.

    18. Jakékoli spory, které mohou vzniknout mezi dotčenými stranami ohledně výkladu nebo výkonu rozhodnutí, může jakákoli strana předložit rozhodčímu tribunálu, který rozhodnutí vydal, nebo, pokud se tento tribunál nemůže sejít, jinému tribunálu, jenž bude k tomuto účelu zřízen stejným způsobem jako předchozí.

Stavět dům od střechy ?
    O důsledcích snížení rychlosti v obci na 50 km/hod. se na sklonku loňského roku, kdy byl psán tento příspěvek, diskutovalo. Vladimír Zajíc je spojen s praxí nejen jako profesionální řidič a učitel průhonické autoškoly, ale i jako člen výkonného výboru Asociace autoškol ČR. Právě jeho jsme se zeptali:     Je třeba si uvědomit, že jakákoliv právní úprava je bezúčelná, pokud není zajištěna její vynutitelnost. Tak je tomu i u rychlostního limitu v obci. Zavedení rychlostního limitu tak, jak bylo provedeno v ČR s odvoláním na ostatní evropské země, je zmatečné. Vhodné bylo jít opačnou cestou, což znamená, že bylo nutné nejprve vytipovat průběžné tahy obcemi, kde je přijatelná rychlost vyšší a tyto úseky osadit dopravními značkami umožňujícími rychlost vyšší než 50 km v hodině, a pak teprve řešit snížení rychlosti vyhláškou. Je třeba si rovněž uvědomit, že většina nebezpečných úseků v obcích měla již dávno před vyhláškou 223/1997 Sb., místní úpravou sníženou rychlost na 40 km/hod. Z výše uvedeného vyplývá, že v současné době, než bude sladěno veškeré dopravní značení, budeme po úsecích, které vyhovují vyššímu rychlostnímu limitu, jezdit zbytečně pomalu, a opačně, v mnoha obcích, kde odstraníme současné omezení na 40 km/hod, se rychlost zvýší. Nová vyhláška sama o sobě přinese pouze zvýšené finanční zatížení daňových poplatníků odstraňováním „čtyřicítky“ na straně jedné a osazováním „sedmdesátky“ na straně druhé, budeme-li mít opravdu snahu, aby opatření vyhlášky 223/1997 mělo své opodstatnění. To však nic nemění na faktu, že ministerstvo vnitra zanedbalo péči o práci dopravní policie, ať již z neznalosti nebo liknavosti, a tím na našich silnicích dalo příčinu takové anarchii, s jakou se denně setkáváme. Dopravní nehody rozhodně nesníží ani dopravní akce, o nichž se halasně hovoří ve sdělovacích prostředcích, kdy jsou zjišťovány a postihovány především přestupky, které s dopravní nehodovostí souvisí pramálo - náhradní žárovky, dohuštěná rezerva či zaplacení pojistného.
      Mám-li hovořit o zvýšení rychlostního limitu na dálnicích a silnicích pro motorová vozidla na 130 km/hod, bylo by vhodné vstát od stolů, vyjít z kanceláří a po těchto komunikacích se svézt. Pak si položíme otázku, kolik máme opravdu komunikací, jejichž povrch umožňuje za všech okolností bezpečnou jízdu touto rychlostí. Argument, že nevyhovující úseky budou mít rychlost sníženou dopravními značkami, nelze plně akceptovat. Kolik budeme potřebovat navíc dopravních značek? Kolik to opět bude stát daňového poplatníka? K vlastnímu stavu našich komunikací by jistě měli říci své i stavaři.
      Pokud se podíváme k sousedům do Německa, zjistíme, že zavedení rychlostního limitu v obci na 50 km/hod má své opodstatnění právě pro     dokonalé značení. Každý úsek umožňující vyšší rychlost má tuto místní úpravu povolenou. Stejně má každé omezení své opodstatnění. Nezanedbatelný rozdíl mající vliv na dopravní nehodovost mezi námi a Evropou vyjádřil jeden příslušník německé dopravní policie. Zatímco v SRN řidič, jenž se dopustí závažného dopravního přestupku a není postižen, to považuje za mimořádnou událost, v ČR je mimořádnou událostí, když takovýto řidič postižen je.     Vliv sníženého rychlostního limitu se v důsledku jeho téměř zmatečného zavedení zajisté projeví negativně i na životním prostředí. Již dnes si ukáznění řidiči, kteří rychlostní omezení dodržují všude, kde to je vyhláškou 223/1997 stanoveno, stěžují na zvýšenou spotřebu pohonných hmot. Každý pochopí, že čím větší spotřeba, tím více je vyprodukováno škodlivin. Mám dojem, že do právních norem zasahují teoretici, ale velmi málo praktici. Nemohu říci nic jiného k rychlostním limitům než to, že naši legislativci spolu s vládními úředníky začali stavět dům od střechy.
Rozhovor připravil PhDr. František Hrdlička,
odbor pro styk s veřejností