Ekonomické nástroje a environmentální politika

    Obsahem semináře Úloha ekonomických nástrojů v integraci environmentální politiky s politikami sektorovými, který se konal v Průhonicích u Prahy na podzim loňského roku, byla komparace názorů a přístupů k ekonomickým nástrojům v národních politikách životního prostředí a analýza (či odhad) jejich vlivu na sektory národního hospodářství (průmysl, energetika, zemědělství, doprava). Seminář byl pořádán ve spolupráci Výboru pro politiku ochrany životního prostředí Evropské hospodářské komise (EHK) OSN, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a Ministerstva životního prostředí. Seminář měl velmi pozitivní ohlas v odborných kruzích, Česká republika obdržela řadu oficiálních poděkování (OECD, OSN, Komise ES). Proto v následujícím textu nalezne čtenář několik základních informací s tím, že během prvního pololetí roku 1998 by měl být k dispozici kompletní oficiální sborník, který připravuje MŽP ve spolupráci s EHK OSN.
    Ze zajímavých přednesených témat, která byla předmětem diskuse, bych rád upozornil zejména na tyto referáty:

    Každý příspěvek byl provázen rozsáhlou panelovou diskusí, jejíž zajímavé pasáže by měly být součástí sborníku ze semináře.
V závěrečné sekci semináře cca 80 domácích i zahraničních expertů - účastníků semináře - projednalo a konsensuálně přijalo návrh doporučení vládám transitivních zemí střední a východní Evropy, z něhož by pozornosti neměla ujít řada zajímavých myšlenek.
    Od roku 1992, kdy byly přijaty směrnice OECD k užití ekonomických nástrojů v environmentální politice v transitivních zemích střední a východní Evropy, existuje v těchto zemích trend k důslednějšímu a širšímu použití ekonomických nástrojů při ochraně životního prostředí. Je zřejmé, že ekonomické nástroje mohou být v tomto směru značně účinné, pokud jsou založeny a zavedeny vhodným způsobem. Pozornost je třeba zaměřit zejména na:

1. Využití všech výhod z příležitostí nabízených ekonomickou transformací
    Naprosto rozhodujícím faktorem v jakékoliv efektivní politice, tj. i politice životního prostředí, jsou podle názoru expertů - účastníků semináře - majetková práva včetně práv na přírodní zdroje a povinnosti spojené s těmito vlastnickými právy.
K zajištění toho, aby ekonomické subjekty měly reálnou možnost volby a mohly se lépe přizpůsobit ekonomickým nástrojům environmentální politiky, by měly být vybrané veřejné monopoly privatizovány a ekonomika by měla být vhodně deregulována v průběhu transformace k tržní ekonomice.
Za nezbytné se považuje využít též příležitosti poskytované ekonomickou a daňovou reformou probíhající v těchto zemích. Jde zejména o:

2. Zavádění ekonomických nástrojů
    Ekonomické nástroje by měly být vedeny jasnými environmentálními cíli. Zejména emisní daně a poplatky by se nejdříve měly zaměřit na nejdůležitější znečišťující látky. Toxické látky mohou být lépe kontrolovány pomocí zákazů a jiných forem přímé kontroly.
    Emisní daně a poplatky by měly mít co možná nejtěsnější vazbu na externality, což je škoda způsobená znečištujícími emisemi. V případě zdaňování emisí určitého komplexu různých látek by měl být nalezen kompromis mezi komplexním a zároveň podrobným přístupem a zjednodušujícím přístupem. Každá snaha by měla směřovat k tomu, aby základ daně či poplatku byl co nejjednodušší a nejsrozumitelnější. Daňová sazba by měla být dostatečně vysoká, aby zajistila dosažení environmentálních cílů; tato podmínka není však za všech okolností nutná.
    Nové environmentální daně nebo poplatky mohou být aplikovány na produkty, které znečišťují životní prostředí ve fázi výroby, spotřeby nebo odstraňování, např. daně na maziva, umělá hnojiva, pesticidy, nevratné obaly, baterie, konzervační látky.
    Patřičně uvážena by měla být i možnost využití obchodovatelných povolení pro řešení regionálních i globálních environmentálních problémů, obzvláště pak pro kontrolu emisí skleníkových plynů.
    Přijetí ekonomických nástrojů jednotlivými zájmovými skupinami, zvláště ministerstvy odpovědnými za sektorové politiky, průmysl a ostatními velkými skupinami, by mělo být zajištěno vhodnými konzultacemi a spoluprací během utváření a zavádění praktických nástrojů politiky životního prostředí, tedy i nástrojů ekonomických.

3. Důsledky ekonomických nástrojů pro sektorové politiky
    Ekonomické nástroje hrající zásadní roli v procesu „integrace politik“ by měly mít cíle jasně a zřetelně stanoveny. V případě, že je ekologický cíl skryt v komplexu vztahů jiných politik, podpora ekonomických nástrojů ze strany zájmových skupin bude slabá a bude je tedy těžké zavést. Příkladem mohou být úvahy, mají-li být „zelené“ energetické daně primárně určeny pro snížení emisí a snížení spotřeby energie, nebo jako zdroj příjmů.
    V sektoru energetiky by měly být existující dotace eliminovány či přesměrovány od fosilních paliv k podpoře úspor energie, zvýšení efektivnosti a k použití obnovitelných zdrojů energie. Podpora chudších příjmových skupin postižených odstraněním těchto dotací by měla mít podobu všeobecných plateb.
    Energetika jako jeden z hlavních původců znečištění ovzduší je jeden z nejvhodnějších sektorů z hlediska ekologické daňové reformy. Například místo plošné sazby (např. na litr) může být palivová daň koncipována na základě obsahu uhlíku a ostatních znečišťujících látek. Podpora vyššího zdanění nafty pro motorová vozidla může napomoci zpomalit rozvoj automobilové dopravy (zvláště nákladní) a zvyšování počtu automobilů s pohonem na naftu, které jsou zdrojem znečištění a hluku.
    Sociální a environmentální náklady dopravy by měly být plně uvaleny na uživatele. Toto opatření povede ke zvýšení dopravních nákladů u všech typů dopravy. V krátkém období musí být dopravní náklady zvýšeny zvláště u těch typů dopravy, jejichž podíl na pokrytí celkových environmentálních, infrastrukturních a sociálních nákladů je nejnižší, tj. zvláště v oblasti dopravy zboží po silnici a individuální osobní dopravy. Regulace parkovacích míst ve velkých městech (například v Praze) by měly obsahovat dvě složky; zavedení daní z parkování ve veřejných parkovacích prostorech a omezení maximálního parkovacího času.
    V sektoru zemědělství může pozastavení či snížení objemu některých dotací (jako je dotace cen či nižší cena vstupů) napomoci snížit negativní vliv na životní prostředí. I zde by měl být plně uplatněn princip „znečišťovatel platí“.

4. Výběr vhodných typů integrovaných politik
    Vzhledem k různorodosti a komplexnosti environmentálních problémů ekonomické nástroje mohou být ve vyšší míře zařazovány do širších, tzv. „integrovaných“ politik, obsahujících jak nástroje regulativní, tak i dobrovolné metody (vyjednávání). Nejvhodnější mix by měl být volen případ od případu, na základě obecných podmínek, typu environmentálního problému, množství zájmových skupin atd.

5. Monitorování a vyhodnocování účinnosti nástrojů a politik
    Použití ekonomických nástrojů by mělo být předmětem systematického hodnocení. Toho může být dosaženo zabudováním hodnotících prvků do mechanismu nástroje tak, aby shromažďování dat a jejich hodnocení probíhalo již během zavádění nástroje. Toto hodnocení mohou též provádět nezávislé orgány a výsledky mohou napomoci upravit konkrétní mechanismy a fungování toho kterého nástroje.
Značný význam má též zvažování širších makroekonomických aspektů ekonomických nástrojů. Jde zejména o vlivy na inflaci a mezinárodní obchod i o distribuční efekty.

6. Mezinárodní souvislosti 
    V zemích, kde jsou ekologické daně a poplatky zaváděny jednostranně (tj. pouze v národní úrovni), je třeba připravovat speciální opatření pro jednotlivé sektory s ohledem na problematiku konkurenceschopnosti domácích výrobců. Např. „zelená“ energetická daň by mohla být zpětně distribuována průmyslu ve formě dotací a subvencí na investice podporující úspory energie a využívání obnovitelných zdrojů energie či k podpoře malého a středního podnikání. Z hlediska mezinárodního obchodu je však třeba k domácímu a importovanému zboží přistupovat jednotně, v souladu s pravidly Světové obchodní organizace (WTO) a dalších mezinárodních institucí.
    Dokument přijatý na semináři v Průhonicích představuje jakýsi odborný apel na politiky a vlády a ve svém závěru doporučuje i konkrétní pokračování a specifikaci dalších akcí a činností:
    Další výměnu zkušeností z aplikace ekonomických nástrojů by mělo vést mezinárodní organizace navíc k bilaterální kooperaci jednotlivých zemí, zvláště s pomocí snahy OECD/ECE srovnat národní ekologicky orientované daně a poplatky v oblasti dopravy a energetiky v rámci sjednocující se Evropy. Toto srovnání by mělo být založeno na případových studiích připravených účastnickými zeměmi a mělo by brát v úvahu obdobné aktivity na jiných fórech.

Ing. Erik Geuss
 
 
Nový  ministr  životního  prostředí  České  republiky
RNDr. Martin Bursík byl dne 28. února 1998 uveden do funkce předsedou vlády Josefem Tošovským.
Martin Bursík se narodil 12. srpna 1959 v Praze. V letech 1979-1984 vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, obor ochrana životního prostředí. Do listopadu 1989 pracoval jako hydrolog a stal se aktivistou Hnutí za občanskou svobodu. Od listopadu 1989 byl členem Občanského fóra. V období 1990-1992 byl poslancem České národní rady, členem výboru pro životní prostředí. V letech 1991-1993 byl členem Občanského hnutí a spolupracoval na některých projektech tehdejšího federálního ministra životního prostředí Josefa Vavrouška. Od roku 1994 byl členem zastupitelstva hl. m. Prahy, zastával funkci předsedy výboru pro životní prostředí. Od roku 1992 je členem rozkladové komise ministra životního prostředí ČR pro ochranu přírody a krajiny.