Prameny práva životního prostředí

Právo životního prostředí Společenství nevznikalo systematicky, na základě určité koncepce a stanovených cílů. Vyvíjelo se spíše podle momentální potřeby, přijímáním ad hoc právních předpisů, jež řešily konkrétní vzniklé problémy. Přesto lze tuto právní úpravu utřídit do jakéhosi systému podle jejích hlavních pramenů.

1. Primární prameny práva životního prostředí

Primárním pramenem práva životního prostředí Společenství je především Římská smlouva. Od roku 1957 byla dvakrát podstatně změněna - Jednotným evropským aktem a Smlouvou o založení Evropské unie (Maastrichtská smlouva). Smlouva obsahuje zvláštní kapitolu XVI. Životní prostředí - články 130r–130t.

Ze znění čl. 130r–130s lze odvodit, že sem patří ochrana člověka, územní plánování, využívání půdy, hospodaření s odpady, vodní hospodářství a využívání přírodních zdrojů, zejména energie. Tento výčet není zcela konzistentní a rozhodně nemůže konkurovat vnitrostátním právním úpravám, které jsou většinou podstatně jasnější a preciznější...

Ustanovení Římské smlouvy nelze aplikovat přímo. Je nutno je konkretizovat a upřesnit tzv. sekundární právní úpravou...

Kromě psaných primárních pramenů práva Společenství existuje velké množství pramenů nepsaných, vytvořených především činností evropského Soudního dvora. Týkají se i takových otázek, jako jsou základní lidská práva a svobody, právo být slyšen, záruky právní jistoty, pravidla odpovědnosti atd. I tyto otázky souvisejí s právní ochranou životního prostředí.

2. Mezinárodní úmluvy

Součástí práva Společenství jsou úmluvy, které Společenství ratifikovalo. Řada z nich se vztahuje k ochraně životního prostředí. Jsou to úmluvy týkající se otázek, v nichž se Společenství dělí o působnost s členskými státy.

Jde zejména o tyto úmluvy:

- Pařížská úmluva o prevenci znečištění moří z pozemních zdrojů, OJ 1975, L 194, str. 5

- Barcelonská úmluva o ochraně Středozemního moře proti znečištění, OJ 1977, L 240, str. 1

- Bonnská úmluva o ochraně Rýna před znečištěním chemickými látkami, OJ 1977, L 240, str. 37

- Bonnská úmluva o ochraně migrujících druhů volně žijících živočichů, OJ 1982, L 38, str. 1

- Bernská úmluva o ochraně evropských volně žijících živočichů a jejich přirozených stanovišť, OJ 1982, L 210, str. 1

- Ženevská úmluva o znečištění ovzduší přes hranice států, OJ 1981, L 171, str. 11

- Vídeňská úmluva o ochraně ozonové vrstvy, OJ 1988, L 297, str. 8

3. Sekundární prameny práva životního prostředí

Většina ustanovení práva životního prostředí ES je obsažena v tzv. sekundárních pramenech práva - v nařízeních, směrnicích, rozhodnutích nebo výjimečně v doporučeních. Tyto předpisy vydávají ke splnění svých úkolů a za podmínek stanovených v ustanoveních Římské smlouvy Evropský parlament společně s Radou, Rada a komise, a to podle čl. 189.

a) Nařízení

Nařízení (regulation) je obecně platné, závazné jako celek a přímo aplikovatelné (účinné) na území všech členských států (Čl. 189 Římské smlouvy). Odpovídá konkrétním situacím a podmínkám, které upravuje, a je závazné pro všechny subjekty, kterým je určeno. To, že je přímo aplikovatelné ve všech členských státech, znamená, že tyto státy nemohou přijmout opatření, jež by ho měla aplikovat a jež by zároveň měnila jeho rozsah, nebo doplňovala některá z jeho ustanovení. Členské státy nesmějí transformovat obsah nařízení do vnitrostátních právních norem. Vedlo by to k právní nejistotě, pokud jde o právní povahu jeho ustanovení i o datum jeho účinnosti.

Členské státy jsou oprávněny stanovit správní a procesní pravidla, aby zajistily prosazení nařízení i předepsat sankce za jejich neplnění.

Nařízení jsou publikována v Úředním listu Společenství (EC Official Journal).

b) Směrnice

Směrnice (directive) je závazná pro každý stát, kterému je určena, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo. Musí být do vnitrostátního právního řádu začleněna ve stanovené lhůtě formou obecně závazného právního předpisu. Závaznost směrnice, pokud jde o výsledek, znamená, že volba formy a metod k jeho dosažení je věcí příslušných orgánů členských států. Směrnice tedy nepředepisuje, jaký typ právního předpisu a jakou formou určitou povinnost či institut upraví vnitro-státní právo. Důležité je pouze, aby bylo dosaženo zamýšleného výsledku.

Směrnice jsou také hlavním nástrojem harmonizace práva.

V právu životního prostředí Společenství lze najít zhruba dva druhy směrnic: jednak obecné či rámcové směrnice, které stanoví rámec právní úpravy pro určitou složku životního prostředí, a jednak následné podrobnější, tzv. dceřiné směrnice, které upravují zvláštní aspekty ochrany této složky.

c) Rozhodnutí

Rozhodnutí (decision) je přímo závazné jako celek pro toho, komu je výslovně určeno - pro členský stát, pro fyzické i právnické osoby. Je prostředkem, který Společenství používá k přijímání individuálních správních aktů, jejichž prostřednictvím se v konkrétních případech právo Společenství aplikuje. Svojí individuální povahou se rozhodnutí liší od nařízení.

d) Doporučení a stanoviska

Doporučení a stanoviska nejsou závazná; proto jsou také pramenem práva životního prostředí jen zcela výjimečně. Společenství používá doporučení například tehdy, když uzavírá s průmyslovými podniky dobrovolné smlouvy, kterým je třeba dát určitou publicitu.

4. Acquis communautaire

V současné době se Společenství nachází v důležitém bodě obratu své ekologické politiky. V její první fázi, která trvala zhruba 20 let, bylo přijato kolem 200 právních předpisů upravujících ochranu životního prostředí. Právní úprava hlavních problémů životního prostředí je dnes na úrovni ES v zásadě kompletní. V další fázi je nezbytné zaměřit pozornost na upevnění postavení všech těchto právních předpisů Společenství - tzv. acquis communautaire. Je proto nutné zajistit důslednou implementaci a prosazování práva životního prostředí Evropských společenství.

Implementace práva životního prostředí ES v členských státech má dnes řadu slabin. Podle evidence Komise oznámily v roce 1995 členské státy přijetí příslušných opatření k pouhým 91 % směrnic společenství; v některých členských státech zůstalo nepřevedeno do vnitrostátního právního řádu 20 až 22 směrnic.

5. Bílá kniha

Důležitým dokumentem ovlivňujícím vztahy mezi naší republikou a Společenstvím, resp. Evropskou unií, je ”Bílá kniha. Příprava přidružených zemí střední a východní Evropy na integraci do vnitřního trhu unie”. Přijata byla na zasedání Evropské rady v Essenu v prosinci 1994. Je to strategie pro přidružené státy pro přechodné období, která jim má pomoci připravit se na fungování podle požadavků vnitřního trhu Evropské unie. Zapojení do vnitřního trhu je však něco jiného než členství v Evropské unii, které bude znamenat přijetí všech komunitárních pravidel (acquis communautaire) jako celku.

Bílá kniha není součástí jednání o členství v EU. Zabývá se výlučně vnitřním trhem a otázkami s nimi souvisejícími. Pro fungování vnitřního trhu unie je podstatná zejména politika na úseku soutěže (competition policy), sociální politika a politika v oblasti životního prostředí.

Bílá kniha také stanoví klíčová opatření v každém odvětví a navrhuje postup pro postupné sbližování. Bílá kniha nepokrývá velkou část práva životního prostředí.