Poznatky a zkušenosti z jednání
UNGASS v New Yorku

Bedřich Moldan

V roce 1972 se sešly hlavy států a vlád ve Stockholmu a konstatovaly, že naše “jenom jediná Země“ – jak znělo heslo tehdejší konference Spojených národů – je vážně ohrožena v důsledku znečišťování a jiných nepříznivých důsledků hospodářské činnosti lidstva. Navzdory dobrým úmyslům museli světoví představitelé po dvaceti letech na “Summitu Země“ v Riu de Janeiru připustit, že stav světového prostředí se vážně zhoršil. Zároveň ovšem prohlásili, že planeta je “v našich rukou“ (motto konference) a nepříznivé trendy zvrátit lze. Dohodli se, že se sejdou po pěti letech, aby zhodnotili, zda Země je v rukou dobrých.

Ve dnech 23.–27. června 1997 se v newyorském sídle OSN konalo Mimořádné zasedání Valného shromáždění OSN (UN General Assembly Special Session – UNGASS), věnované jedinému tématu – posouzení pokroku dosaženého v naplňování závěrů “Summitu Země“, Konference OSN o životním prostředí a rozvoji, jež se konala v Riu de Janeiru právě před pěti lety, v červnu 1992.

Výsledkem konference v Riu bylo několik dokumentů, z nichž nejdůležitější je velmi obsáhlý strategický plán jak v globálním měřítku dosáhnout sladění hospodářského a civilizačního rozvoje na straně jedné a účinné ochrany přírodních zdrojů, životního prostředí a přírody na straně druhé. Je to známá koncepce trvale udržitelného rozvoje obsažená v obsáhlém dokumentu Agenda 21, která ve 40 kapitolách na mnoha stech stránkách probírá velmi podrobně všechny nejdůležitější otázky prostředí a rozvoje. Tato koncepce je od té doby všeobecně uznávána jako jedno ze základních vodítek pro další hospodářský růst a celkový civilizační pokrok – lidstvo musí dosáhnout “sustainability“, udržitelnosti svého rozvoje, jinak hrozí vážná nebezpečí spojená s rostoucím narušením globálních biosférických systémů.

Mimořádné zasedání Valného shromáždění OSN však muselo konstatovat, že ačkoliv jisté dílčí úspěchy zaznamenány byly, celkově je ekologická situace v globálním měřítku ještě horší než před pěti lety. Podrobné materiály, které byly pro tuto příležitost připraveny různými organizacemi OSN (UNEP – Program OSN pro životní prostředí, WHO – Světová zdravotnická organizace, WMO – Světová meteorologická organizace a mnohé další) konstatují, že negativní vývoj pokračuje a že v některých případech je situace skutečně hrozivá.

Konference konstatovala, že všude na světě má společenský a hospodářský vývoj k udržitelnosti daleko, a že je proto třeba směr tohoto vývoje pronikavě změnit. Do jaké míry se to podařilo, to měl posoudit UNGASS. Zaměřil se na relativně omezený počet otázek (ve srovnání se záběrem Ria, který byl příliš široký), jež lze rozčlenit do čtyř velkých skupin.

Především to jsou vůbec nejsložitější průřezové problémy, jejichž úspěšné řešení předpokládá plnou integraci celkové environmentální, hospodářské, sociální a rozvojové politiky. Rozvojové země především zdůrazňují klíčový význam odstranění chudoby a vyčítají zemím vyspělým (právem), že slíbily zvýšit svou rozvojovou pomoc, ale ve skutečnosti došlo k jejímu snížení. Rozvinuté státy naopak považují za základní problém změnu vzorců spotřeby a výroby, protože zde správně vidí skutečný kořen řešení problémů. V poslední době je aktuální rovněž otázka často kontroverzního vztahu mezi rychle rostoucím světovým obchodem a životním prostředím.

Do druhé skupiny můžeme zařadit záležitosti týkající se lidské populace. Především je to samotný růst počtu lidí na Zemi, který je dosud mnohými autory považován za základní příčinu globální krize. Poslední údaje OSN z roku 1996 však dávají důvod k opatrnému optimizmu. Růstová míra klesá rychleji než se předpokládalo a světová populace se kolem roku 2050 pravděpodobně ustálí na hodnotě 9,4 miliardy. Druhou otázkou je zdraví populace. Jeho nejdůležitějším indikátorem je očekávaná délka života, která v globálním úhrnu mírně roste, avšak v posledním desetiletí poklesla v 15 zemích subsaharské Afriky a v 17 státech s transformující se ekonomikou. Velké obavy také vzbuzuje rychle pokračující urbanizace v rozvojových zemích a s ní spojené různé projevy městského stresu. Závažné jsou i problémy malých ostrovních států, jež se mimo jiné cítí velmi ohroženy stoupající mořskou hladinou v důsledku globálního oteplování.

Třetí skupinu tvoří problematika rozvoje důležitých hospodářských odvětví, které mají nejužší vztah k životnímu prostředí a k čerpání přírodních zdrojů. UNGASS se zejména zabýval otázkami energetiky, dopravy, zemědělství, turismu a cestovního ruchu. Snad překvapí, že mezi prioritními odvětvími chybí průmysl, protože právě průmyslové závody bývají tradičně vnímány jako hlavní znečišťovatelé životního prostředí. Situace se však v posledních letech změnila, průmyslové podniky dokázaly své chování v globálním měřítku do té míry změnit, že jsou dnes pokládány mnohdy dokonce za spojence ekologů. Systémy environmentálního managementu, principy eko-efektivity, sledování životního stylu výrobků, snaha po zvyšování energetické a materiálové účinnosti, minimalizace odpadů a čistší produkce, to všechny jsou trendy, jež se rychle prosazují a radikálně mění environmentální image podniků.

Ne tak ostatní uvedená odvětví. V poslední době se stává nepřítelem životního prostředí číslo jedna doprava, především daleko převažující silniční a rychle rostoucí letecká. Vážné obavy vzbuzuje nesmírně rychle rostoucí objem stále náročnější zejména zahraniční turistiky, zaměřující se na atraktivní, ale ekologicky snadno zranitelná místa. Zemědělství zřejmě dokáže vyprodukovat dostatek potravin i pro rostoucí lidstvo, avšak jeho charakter rozhodně není trvale udržitelný, zejména co do péče o půdu, a tak je dlouhodobá budoucnost velmi nejistá. V oblasti energie bylo sice dosaženo významného úspěchu ve vyspělých státech, kde prakticky nikde celková spotřeba primárních energetických zdrojů neroste, avšak pokrok ani zde není dostatečně radikální. V budoucnu by mělo docházet k jejímu snížení. Rozvojové země budou svou spotřebu ještě dlouho zvyšovat, což je sice pochopitelné, ale zároveň z mnoha aspektů hrozivé.

Ve čtvrté skupině jsou zařazeny problémy, které se podle naší terminologie týkají složek životního prostředí. UNGASS se zaměřil především na globální rozměr, na planetární životodárné systémy, ale věnoval pozornost i ostatním celosvětově významným otázkám. Seznam priorit je zde dlouhý: zdroje sladké vody, moře a oceány, lesy, mnohostranné problémy ovzduší a klimatu, nebezpečné chemikálie, odpady včetně radioaktivních, růst pouští a jiná degradace půd, snižování biologické rozmanitosti a přírodní katastrofy. V žádné z těchto oblastí nebyly zaznamenány pozitivní trendy ve světovém měřítku, v některých případech jsou současné tendence velmi alarmující. V poslední době rostou obavy zejména ze znečištění oceánů, úbytku lesů, nadcházející změny klimatu a z prudkého ubývání rostlinných a živočišných druhů a jiných forem snižování
biologického bohatství planety, avšak ani ostatní záležitosti na tom nejsou lépe.

Světové deníky a časopisy – a stejně naše sdělovací prostředky – většinou označily UNGASS za mimořádný neúspěch. Zdůrazňovaly, že se nepodařilo přijmout žádné konkrétní závazky co do snížení škodlivých emisí nebo jiného znečištění, nebyla uzavřena žádná nová globální úmluva ani nedošlo k dohodě o tom, že se bude nějaká připravovat, vyspělé státy nepřislíbily žádnou novou finanční pomoc, progresivnější návrhy z různých oblastí byly odmítnuty. Za uplynulých pět let, jež se mělo posuzovat, se globální ekologická situace prakticky ve všech globálních rozměrech zhoršila. Summit konstatoval naléhavou potřebu zvrátit dosavadní nepříznivé trendy, ale žádná radikální řešení předložena nebyla.

Bylo by však nesprávné hodnotit Zvláštní zasedání jen negativně. Především je třeba vzít na vědomí, že nešlo o konferenci pouze ekologickou. Tématem bylo zhodnocení pokroku, kterého bylo dosaženo v naplňování myšlenek Agendy 21. Základní otázkou je tedy podoba rozvoje, jenž by měl být sociálně průchodný, ekonomicky zabezpečený a environmentálně únosný. Klíčovou myšlenkou je vzájemná integrace jednotlivých rozměrů rozvoje. Vazba na ekologické systémy planety a problematika jejich ochrany je jen jedním z několika aspektů udržitelného rozvoje. Povzbudivé je, že se podařilo přesvědčit světovou veřejnost o vážnosti těchto problémů, kterým se dostává rostoucí pozornosti na nejvyšších politických fórech.

Integrace principů ochrany prostředí, přírody a přírodních zdrojů do celkové rozvojové politiky byla hlavním tématem summitu v New Yorku. Na rozdíl od všeobsáhlé Agendy 21 však můžeme pozorovat důležitý vývoj – po “grandiózních“ schématech a komplexních koncepcích přicházejí hlubší analýzy jednotlivých odvětví a oblastí a návrhy na konkrétní opatření. Mnoho států zpracovalo a na summitu předvedlo své národní strategie udržitelnosti, nazvané “Trvale udržitelný rozvoj ve Švýcarsku“, “Vstříc udržitelnosti v Rakousku“ a podobně. Jde o potřebné dokumenty, avšak snad ještě zajímavější informace o značné šíři akcí menších rozměrů a velmi konkrétního charakteru. Tak například 70 % britských a 100 % švédských obcí má zpracováno svou lokální agendu 21. Ukazuje se, že vedle hospodářských odvětví jsou to právě obce, kde se myšlenkou trvale udržitelného rozvoje nejúčinněji uplatňují. Je to ilustrace uvedeného vývoje k neokázalým, ale užitečným aktivitám, jež přinášejí hmatatelné výsledky.

Podobný trend vedl v oblasti ochrany složek prostředí a přírodních zdrojů ke stanovení relativně omezeného počtu priorit. V souvislosti s následující konferencí o změně klimatu v Kyotu, kde posléze byly přijaty konkrétní závazky na snížení emisí skleníkových plynů, se nejvíce pozornosti zaměřilo právě na tyto otázky. Jako nejvíce kontroverzní se však nakonec ukázala otázka zdrojů sladké vody. Význam tohoto stále vzácnějšího a cennějšího přírodního zdroje rychle stoupá, o čemž svědčí i to, že se častěji stává předmětem mezinárodních sporů.

Význam konference v New Yorku podtrhla účast přibližně 40 hlav států a vlád, mezi něž patřili představitelé zemí G-7, naprosté většiny států OECD a několika zemí rozvojových. Není ji možno považovat za totální neúspěch. Nepřinesla sice žádný převrat, znamenala však krok správným směrem, i když krok skromný.