Globální jednání o trvale udržitelném rozvoji
– mezinárodně politické aspekty a situace z pohledu České republiky

Jan Kára

 Koncept trvale udržitelného rozvoje jako téma mezinárodní politiky

Pojem “trvale udržitelný rozvoj“ vstoupil na mezinárodní politickou scénu v průběhu 80. let a zabydlel se zde díky vlivné zprávě Světové komise pro životní prostředí a rozvoj, přijaté Valným shromážděním OSN v roce 1987. Přes svoji mnohoznačnost a vágnost (anebo právě proto) se tento pojem prosadil jako vyjádření nového rozvojového modelu světa: modelu zahrnujícího jak aspirace rozvojových zemí na ekonomický a sociální růst, tak naděje na obrácení trendů ohrožujících ekologickou stabilitu Země. A nejen to – pod tento pojem se vtěsnala široká paleta dílčích zájmů, včetně zájmů průmyslových, obchodních, výzkumných a dalších.

Prosazování principů trvale udržitelného rozvoje lze bez nadsázky označit za epochální událost, srovnatelnou s “velkými revolucemi“ historie. Na rozdíl od agrární či průmyslové revoluce se však v tomto případě nejedná o spontánní proces: je zde výrazná snaha přechod světa na dráhu trvale udržitelného rozvoje společným úsilím všech států světa plánovat a řídit. Dosavadním vyvrcholením této snahy byla Konference OSN o životním prostředí a rozvoji (UNCED, Rio de Janeiro, červen 1992) a příslušným plánem se stala tam přijatá Agenda 21. A stejně jako v době přípravy a konání UNCED, tak i v následujících letech se hledání všeobecně přijatelné strategie trvale udržitelného rozvoje stávalo předmětem ostrých politických střetů, během nichž na mezinárodně politické scéně “krystalizovaly“ skupiny podobně smýšlejících zemí a utvářely do jisté míry novou geopolitickou mapu světa.

Cílem tohoto příspěvku není zevrubně analyzovat koncept trvale udržitelného rozvoje a jeho dílčí aspekty. Nejde ani o přehled výsledků UNCED a o následné aktivity – v tomto směru se spoléhám na další účastníky semináře a zejména na již publikované dokumenty a statě. Mojí snahou je prokázat, že koncept trvale udržitelného rozvoje se v průběhu 90. let stal jedním z klíčových témat mezinárodní politiky, a především naznačit různé perspektivy, z nichž je toto téma různými skupinami zemí nahlíženo, resp. uchopováno a rozvíjeno. V závěru statě je stručně zachycena situace v České republice.

Svět v čase konference OSN o životním prostředí a rozvoji

Jednou z důležitých determinant při formování geopolitického profilu UNCED byla skutečnost, že šlo v podstatě o první velkou celosvětovou konferenci po rozpadu SSSR a jeho “impéria“: UNCED se připravovala a konala v období konce studené války a značného uvolnění napětí mezi “Východem“ a “Západem“, v době velkého mezinárodně politického třesku, srovnatelného snad s obdobím rozpadu koloniálních držav a emancipace zemí “třetího světa“.

Další důležitou okolností bylo vlastní zaměření konference na hledání možnosti, jak by se daly v globálním měřítku sladit zájmy ochrany životního prostředí a přírodních zdrojů se zájmy rozvojovými. Tím se téměř automaticky hlavními soupeři při jednání staly vyspělé země “Severu“ na jedné straně, a chudé země “Jihu“ na straně druhé. UNCED byla tedy v prvé řadě “severojižní“ konferencí: proti ekologickým prioritám Severu zde stály rozvojové priority Jihu. Napětí mezi Severem a Jihem zásadním způsobem prostoupilo přípravu i vlastní jednání UNCED.

U první skupiny byla ve hře především míra přiznané odpovědnosti za stav celého světa, implikující určité finanční a další závazky, a zároveň – mezi jiným – nepochybně i zájmy obchodní. U druhé skupiny šlo v prvé řadě o obhájení “práva na rozvoj“, přičemž míra “trvalé udržitelnosti“ tohoto rozvoje byla dávána do souvislosti s výší příspěvků vyspělých zemí. Zjednodušeně řečeno: Jih se podmínečně zavázal akceptovat principy trvalé udržitelnosti, přičemž podmínkou byly dodatečné finanční zdroje, možnosti získat přístup k ekologicky vhodným technologiím a další výhody. Argumentovalo se rovněž nadměrnou spotřebou v zemích Severu a naopak neudržitelným populačním růstem v zemích Jihu. Je zajímavé, že rozvojové země dokázaly vystupovat mnohem jednotněji, zejména pod hlavičkou takzvané “Skupiny 77“ (G-77), s níž se identifikuje také Čína. Země Severu podobnou jednotu postrádaly, o skupině zemí střední a východní Evropy ani nemluvě.

Svébytnou a veskrze sympatickou roli sehrávaly v jednáních UNCED severské země Evropy s tradičně velkým porozuměním pro globální problémy a problémy “třetího světa“. Nordické země vystupovaly na konferenci z pozice těch, kteří již plní předjímané závazky, a v tomto směru vyvíjely i určitý tlak na ostatní rozvinuté země; v některých momentech se tak vlastně stávaly spojenci G-77.

Evropské společenství působilo v závěrečné fázi příprav a v průběhu vlastní konference poněkud matným dojmem, a zdaleka netvořilo kompaktní názorový blok. Tuto skutečnost lze snad částečně přičíst na vrub předsednictví Portugalska. Stejně vysvětlit lze patrně i to, že vystoupení jménem ES v Riu opakovaně neobsahovala ani zmínku o situaci ve střední a východní Evropě.

Zajímavé, a nordické skupině nikoli nepodobné uskupení tvořila Kanada spolu s Austrálií a Novým Zélandem (tzv. CANZ). Tato skupina se vyznačovala velice konstruktivním přístupem k jednání a určitou přístupností vůči požadavkům rozvojových zemí. Důvodem k vytvoření této skupiny byla s nejvyšší pravděpodobností snaha poněkud se distancovat od dalších “zámořských“ zemí OECD: od Japonska a zejména od Spojených států. Postoje USA v průběhu příprav a na vlastní konferenci byly často kritizovány jako nekonstruktivní, usilující o rozmělňování projednávaných dokumentů a jejich “sterilizaci“.

Při projednávání specifických otázek se postoje přirozeně diferencovaly a více odrážely partikulární zájmy jednotlivých zemí či jejich skupin. V této souvislosti je možno poukázat například na formaci, jejíž hlavní snahou bylo eliminovat pokud možno veškeré náznaky podpory obnovitelným zdrojům energie; v čele této skupiny stála Saudská Arábie, a přizvukovaly jí další země OPEC.

Zcela zvláštní zájmovou skupinu tvořily malé oceánské ostrovní státy a další země, které se přímo cítí ohroženy stoupající hladinou oceánů v důsledku postupného oteplování klimatu Země. Zejména u drobných ostrovních států – ať již z karibské, indické či pacifické oblasti – bylo jasně vidět, jak zásadně může být zahraniční politika určována představou ekologické destrukce (která v tomto případě prakticky znamená zkázu a zánik celých států). Svým způsobem to lze považovat za předobraz budoucí světové diplomacie, a to aniž by se nutně musely naplnit různé katastrofické scénáře.

Země střední a východní Evropy procházely v době příprav a průběhu UNCED převratnými změnami a vesměs právě hledaly své nové místo na mezinárodně politické scéně. Poprvé se o této skupině, respektive o jejím zvláštním postavení v rámci globální strategie dosažení trvale udržitelného rozvoje, začalo patrně hovořit až na třetím zasedání Přípravného výboru UNCED v létě 1991. Země této oblasti, “z vnějšku“ zařazované v rámci OSN do jedné kategorie (východoevropská skupina je jednou z pěti regionálních skupin v OSN), z pochopitelných důvodů jen těžko nacházely společnou řeč, o společném zájmu nemluvě, a bránily se všemu, co mohlo vypadat jako pokus o obnovu bývalého mocenského bloku. Svou roli zde jistě sehrála i nestabilita v oblasti, vznik řady nových států a určitá diplomatická diskontinuita. Vlažné pokusy o spolupráci v rámci skupiny však nakonec slavily alespoň dílčí úspěch: specifická situace regionu se v rámci dokumentů UNCED odrazila v podobě obhájení možnosti podpory “přechodových ekonomik“ od mezinárodního společenství při realizaci Agendy 21 a dočasného odmítnutí (alespoň po dobu “přechodu“) mezinárodních závazků, které na sebe braly rozvinuté země Severu.

Poselství UNCED

Cíle UNCED byly opravdu grandiózní a není divu, že v průběhu příprav dílem braly za své: neobstály před mnohoúhelným pohledem zájmů různých zemí a jejich skupin. Výsledná podoba přijatých dokumentů odrážela současné možnosti globálního konsenzu. Mezi hlavní zásluhy UNCED lze počítat, že tyto možnosti dost přesně změřila a definovala tak vlastně “startovní čáru“ pro proces všeobecné spolupráce k dosažení trvale udržitelného rozvoje. K zahájení tohoto procesu byly zároveň učiněny první kroky, byl dohodnut směr následných aktivit. Jedním z dojmů z UNCED bylo, že konference přece jen poněkud přispěla k “otupení hrotů“ mezi Severem a Jihem a k vytvoření lepší atmosféry pro globální spolupráci (v této souvislosti se razil termín “duch Ria“, hovořilo se též o “prohloubení všeobecného vědomí našeho společného osudu“).

Důležitým rozhodnutím UNCED bylo zřízení Komise OSN pro trvale udržitelný rozvoj (CSD), která by sledovala a koordinovala naplňování závěrů UNCED. Zřízení CSD bylo vesměs chápáno jako předstupeň hlubších změn v systému OSN a konec konců změn v “řízení“ tohoto světa. Naznačil to i generální tajemník UNCED Maurice Strong ve svém závěrečném projevu slovy: “Po této konferenci svět nebude stejný. Diplomacie nebude stejná. OSN nebude stejná. A vyhlídky pro naší Zemi nemohou – nesmějí – být stejné.“ Bez nadsázky lze říci, že UNCED definoval novou kardinální dimenzi mezinárodního uspořádání v němž hrozba globálního válečného konfliktu ustupuje hrozbě globální destrukce podmínek života – ať již v důsledku pokračující devastace přírody a exploatace přírodních zdrojů, či v důsledku nedostatečného rozvoje, nekontrolovaného růstu populace, relativního přelidnění a bídy. A tento posun se odráží rozhodným způsobem (Rio bylo v tomto směru, zdá se, velmi úspěšným katalyzátorem) i v prioritách “globální diplomacie“; otázky životního prostředí a trvale udržitelného rozvoje se s konečnou platností stávají jejím plně legitimním (a namnoze klíčovým) rozměrem.

Bylo by plýtváním energií snažit se vypočítat veškeré aktivity, které v následujících letech přímo či nepřímo navazovaly na UNCED nebo souvisely s činností CSD. O otázkách trvale udržitelného rozvoje jednají ministerské konference OECD a další vrcholná setkání, tyto otázky zahrnují všechny globální konference OSN v průběhu 90. let, vyjadřují se k nim summity G-7, zásadním způsobem se tyto otázky promítají do aktivit mnohostranných mechanismů spolupráce a institucí jako Světová banka, UNIDO, FAO, UNDP atd. A stejně tak rezonují tyto otázky na národní úrovni, v aktivitách nevládních organizací, obcí, podnikatelů a dalších skupin. Přes toto široké zakořenění principů trvale udržitelného rozvoje se však “geopolitický obraz trvalé udržitelnosti“, vytvořený během příprav a v průběhu UNCED, mění jen pozvolna – jeho základní kontury zůstávají prakticky stejné.

Svět šest let po Riu

Zatím nejdůležitějším “měřením sil“ hlavních skupin zemí bylo 19. zvláštní zasedání Valného shromáždění OSN (UNGASS), které se uskutečnilo ve dnech 23.–27. června 1997 v New Yorku a které se věnovalo souhrnnému hodnocení realizace Agendy 21 a dalších aktivit, odvíjejících se od UNCED. Na závěr UNGASS byl přijat souhrnný dokument pod názvem “Program další realizace Agendy 21“. Tento dokument se pokouší zahrnout všechny oblasti, které jsou z hlediska udržitelného rozvoje významné, specifický důraz však klade na několik klíčových témat jako je ochrana atmosféry a změna klimatu, ochrana vodních zdrojů, energetika, doprava, vztah obchodu a ochrany životního prostředí, změna způsobů spotřeby a výroby (eko-efektivnost), transfer čistých technologií, a také vzdělávání a výchova pro udržitelný rozvoj.

Zasedání bylo nepochybně významným mezníkem v celosvětovém úsilí o prosazení principů udržitelného rozvoje, což doložila také účast nejvyšších představitelů několika desítek zemí světa (proto též označení “Summit Země II“). Hodnocení UNGASS však není jednoznačné. Přes značnou pozornost, která se tomuto zasedání dostala, se výsledky UNGASS v porovnání s očekáváními jeví jako poměrně skromné a jsou často přijímány s rozpaky. Základní cíle – jen zdánlivě “samozřejmé“ – však splněny byly: zasedání jasně potvrdilo zájem globálního společenství o přechod na cestu udržitelného rozvoje a aktualizovalo strategie, které k takovému rozvoji směřují. Vytýčilo rovněž obecné priority dalšího směřování k trvale udržitelnému rozvoji a zároveň pojmenovalo hlavní překážky (na prvním místě nedostatek finančních zdrojů), které realizaci závěrů UNCED brzdí. Negociační pozice při přípravě a průběhu UNGASS se od roku 1992 zásadním způsobem nezměnily.

Dominantním rysem jednání byl podobně jako v případě UNCED rozpor “Sever-Jih“, přičemž na obou stranách bylo znát určité rozčarování. V rámci zemí “Severu“ se o konstruktivní roli snažila především Evropská unie (určitě také díky nizozemskému předsednictví), která měla v rámci UNGASS rozhodující iniciativu a která přišla s návrhem řady konkrétních opatření a aktivit (omezení emisí skleníkových plynů, programy úspor a udržitelného využívání energetických zdrojů, eko-efektivnost, program světové ochrany sladkovodních zdrojů, příprava globální úmluvy o lesích apod.). Iniciativy EU měly vesměs podporu asociovaných zemí, narážely však často na váhavý postoj některých dalších vyspělých zemí, a také na převládající “negativistický“ postoj zemí rozvojových. Zejména postoje USA naznačovaly značnou nechuť k jakýmkoli novým mezinárodním závazkům (a do jisté míry také nechuť k potvrzení závazků již přijatých), velkým tématem USA je důraz na odpovědnost jednotlivých vlád a na aktivity na národní úrovni. Více než dříve v tomto USA nacházely podporu především u Kanady, Austrálie a Nového Zélandu.

V postojích G-77 (rozvojové země a Čína, za předsednictví Tanzánie) byla jasně patrná frustrace z nenaplnění finančních a dalších příslibů z Ria de Janeiro. G-77 opakovaně dávala najevo, že koncept udržitelného rozvoje bez odpovídající (především finanční) pomoci od vyspělých zemí je pro většinu rozvojových zemí velmi málo atraktivní. Menší očekávání rozvojových zemí ohledně výsledků UNGASS se koneckonců projevilo i relativně nižší úrovní zastoupení těchto zemí. Již příliš nepřekvapila jednota názorů této jinak zcela heterogenní skupiny zhruba 140 rozvojových zemí: až na výjimky (např. v otázce změny klimatu, kde se výrazně odlišuje postoj skupiny tzv. “malých ostrovních států“) tato skupina hovořila jedněmi ústy – často se značnou destruktivní silou. Pouze související jednání a vystoupení některých vysokých představitelů rozvojových zemí (typicky Kostariky) dávaly tušit, že jednota zájmů rozvojových zemí nemusí být zdaleka tak výrazná.

Aktivita zemí regionu střední a východní Evropy byla tradičně nízká. Většina zemí tohoto regionu se kromě “povinného“ vystoupení na plénu nijak neprojevovala, země se zájmem o věc často neměly dost sil na pokrytí paralelně probíhajících jednání. Země regionu, které se snažily nějak zasáhnou do jednání, lze rozdělit do dvou skupin: země se stanovisky blízkými či podporujícími EU (především Maďarsko, ČR a Polsko), a země dožadující se zmínek o “countries with economies in transition“ (Ruská federace, Ukrajina, Bělorusko) a potažmo pomoci mezinárodního společenství.

Zhruba 6 let po UNCED lze změny v “geopolitickém obrazu trvalé udržitelnosti“ – pomineme-li mohutný nástup nestátních subjektů (NGO, podnikatelé, obce, odbory atd.) – charakterizovat následujícími tezemi:

• hnacím motorem trvale udržitelného rozvoje se jednoznačně stala EU, nyní v tomto směru značně systematická a kompaktní; je patrné, že pro EU se trvale udržitelný rozvoj stal nosným tématem společné zahraniční politiky (a je neméně patrné, že trvale udržitelný rozvoj se stal pro EU i strategickým nástrojem konkurenčního boje s USA a dalšími vlivnými světovými ekonomikami);

• pozicím EU se v řadě ohledů blíží Japonsko;

• po začlenění Švédska a Finska do EU naopak výrazně oslabila dříve svébytná skupina nordických zemí; osamocené Norsko nemá dostatečnou váhu a nordické země tak z geopolitické mapy trvalé udržitelnosti v podstatě mizí;

• relativně neměnná zůstává “konzervativní“ a opatrná pozice USA, přestože USA věnují otázkám trvale udržitelného rozvoje mimořádnou pozornost a posilují svoji environmentální diplomacii; rostoucí měrou získávají USA oporu v dříve progresivních zemích vystupujících v průběhu UNCED jako skupina CANZ;

• zájem a očekávání rozvojových zemí vystřídalo převažující rozčarování spojené s pokusy zpochybnit celé úsilí o trvale udržitelný rozvoj; skupina G-77 sice není ve všech dílčích otázkách jednotná (v případě změny klimatu nadále aktivně působí skupina malých ostrovních rozvojových zemí), v klíčových tématech (finance, technologie) se však stále sjednotit dokáže;

• země střední a východní Evropy tvoří zcela heterogenní skupinu, která rezignovala na hledání společného zájmu a zůstává nadále stranou “hlavního tahu“ globálních jednání o trvale udržitelném rozvoji; občasné snahy některých zemí regionu angažovat se v určitých otázkách mají spíše symbolický charakter (a bohužel podobně tomu bývá i v častých případech proklamovaného spojenectví řady těchto zemí s EU).

Negociační základnu pro hledání cest k trvale udržitelnému rozvoji tedy představují v současném světě čtyři hlavní bloky; tři z nich (EU, USA + CANZ, G-77) hrají při jednáních aktivní roli, role “východoevropského“ bloku zůstává namnoze pasivní. Stále menší prostor zůstává i pro “nezařazené“ a samostatně vystupující země, z nich snad jen Japonsko si udržuje reálný vliv (v řadě ohledů se však blíží postojům EU, stejně jako Norsko či Švýcarsko).

Česká republika

ČR (Československo) a UNCED

Příprava UNCED byla ještě záležitostí federálního Československa. To se do přípravného procesu zapojilo od počátku, pro účinnější participaci však nebyly vytvořeny dostatečné podmínky. Konference zůstala spíše na periferii zájmu – a to jak ve sdělovacích prostředcích, tak v odborných kruzích a konec konců i ve vládních orgánech. Malý zájem přitom nelze vysvětlit jen tím, že termín konference kolidoval s volbami. Hlubší příčinu lze spatřovat v dlouhodobé relativní izolovanosti od skutečného světového kontextu; tato izolovanost se odrážela v přílišné soustředěnosti na vlastní problémy a jejich operativní řešení, zatímco globální otázky a otázky strategického pohybu mezinárodního společenství zůstaly podceněny. Největším úspěchem v souvislosti s UNCED nepochybně bylo prosazení B. Moldana jako předsedy jedné ze tří pracovních skupin Přípravného výboru, své značné mezinárodní renomé potvrdil i vedoucí čs. delegace ministr Vavroušek.

Ještě méně porozumění nacházely v ČR otázky trvale udržitelného rozvoje v době rozpadu federace a následně a v souvislosti se závěry a následnými aktivitami UNCED panovaly v ČR od samého počátku rozpaky – také proto, že v ČR se nepodařilo definovat státní (národní) zájem v kontextu příslušných globálních jednání. ČR se k závěrům UNCED bezprostředně ani nepřihlásila a učinila tak až v roce 1995 v rámci přijaté Státní politiky životního prostředí. Sám pojem “trvale udržitelnýrozvoj“ byl nepohodlný a jeho nepohodlnost dále snižovala zájem státní správy o aktivity s UNCED související. Těm se také v ČR nedostalo téměř žádné propagace, jakkoli se ČR díky diplomatické aktivitě zařadila mezi členy CSD hned po jejím vzniku (období 1993–94) a v prvním funčním období byl místopředsedou CSD Bedřich Moldan.

Gesce za následné aktivity UNCED se sice ujalo MŽP, za výše naznačených okolností však bylo zapojení ČR do těchto aktivit a do činnosti CSD nesystematické a nevyrovnané. Chybělo (a nadále chybí) celkové vyhodnocení závěrů UNCED a analýza hlavního dokumentu UNCED – Agendy 21, nebyla přijata potřebná institucionální, organizační a další opatření. Na jednotlivá zasedání CSD byly sice vysílány delegace, příprava na tato zasedání s výjimkou zasedání v roce 1994 však byla mizivá. Obecně lze říci, že úroveň této přípravy s postupem času klesala. Jedním z důsledků také bylo, že ČR jako jedna z mála zemí nebyla schopna zpracovat národní zprávu o realizaci Agendy 21.

Na druhé straně se v kontextu CSD – z iniciativy jednotlivců a s následnou podporou MŽP – uskutečnilo několik významných mezinárodních akcí se značným ohlasem. Zde je třeba především uvést dva pracovní semináře pod patronací CSD a za účasti řady představitelů zemí a mezinárodních organizací v roce 1995 (“Ekonomické nástroje trvale udržitelného rozvoje“ v lednu 1995 a “Vzdělání pro trvale udržitelný rozvoj“ v prosinci 1995). Vzhledem k nesystematickému přístupu ČR v této oblasti však těchto akcí bylo na půdě CSD i jinde využito k propagaci ČR jen minimálně. Na dvě výše zmíněné akce volně navazoval i seminář o indikátorech trvale udržitelného rozvoje v lednu 1998.

Určitým pokusem MŽP o zavedení systému do mezinárodní spolupráce včetně následných aktivit UNCED a CSD bylo zřízení mezirezorní Komise pro mezinárodní spolupráci jako poradního orgánu náměstka MŽP V. Bízka. Ustavující schůzka této Komise se uskutečnila v říjnu 1993. První řádné zasedání KMS bylo svoláno až v květnu 1994 a další na konec června téhož roku. Jednalo se bohužel na dlouhou dobu o poslední setkání Komise, která zasedla znovu – a zatím naposled – až v závěru roku 1996.

Absence alespoň takového mechanismu mezirezortní spolupráce, jakým byla zmíněná Komise, prakticky znemožňuje koordinování a prosazování principů trvale udržitelného rozvoje na vládní úrovni, a omezuje výměnu informací na minimum – spíše na náhodné kontakty. ČR je tak jednou z těch nemnohých zemí, které zcela selhaly v institucionálním zajištění následných aktivit UNCED, a to se všemi negativními dopady takového selhání. Tato situace je trvale neudržitelná.

ČR a UNGASS

Příprava a účast ČR na UNGASS dávaly určitou naději na obrat nepříznivých trendů posledních let v zapojování ČR do globálních aktivit směřujících k trvale udržitelnému rozvoji. I když podobně jako v předchozích letech nebyly do přípravy zahrnuty další rezorty (příslušná Komise již nebyla svolána), nemluvě o nevládních a profesních organizacích, přece jen byly pokusy zavést do přípravy určitý systém – alespoň určením jasné gesce v rámci MŽP. Závěrečné fáze přípravy UNGASS se zúčastnil Vladimír Bízek, který ve svém vystoupení shrnul priority ČR (indikátory udržitelného rozvoje, ekonomické nástroje při prosazování principů udržitelného rozvoje a oblast bezpečného zacházení s chemickými látkami).

Delegaci ČR na vlastním UNGASS vedl místopředseda vlády a ministr životního prostředí Jiří Skalický, který také shrnul ve svém vystoupení v plénu UNGASS základní postoje ČR. Mimo jiné vyjádřil podporu ČR iniciativám a návrhům EU (oblast energetické efektivnosti, sladkovodní zdroje). Jako specifické priority ČR označil prosazování ekonomických nástrojů, přijetí spolehlivých indikátorů udržitelného rozvoje, a oblast chemické bezpečnosti. Zároveň prezentoval ČR jako zemi, která zahajuje svůj program pomoci rozvojovým zemím, a avízoval zájem ČR o přistoupení k Úmluvě o boji proti rozšiřování pouští (dezertifikaci).

O výsledcích UNGASS a účasti ČR byla následně informována vláda ČR, v informaci byla mimo jiné zmínka o záměru ČR přistoupit k Úmluvě o boji proti dezertifikaci a o lokálních Agendách 21. Vláda vzala informaci na vědomí. Jakékoli impulzy, které mohly pro ČR z UNGASS vzejít, však smetly povodně v červenci 1997.