Trendy v environmentálním managementu směřující k udržitelnému rozvoji

Vladimír Dobeš

Jedním z hlavních závěrů summitu v New Yorku, který se konal pět let po konferenci OSN v Riu de Janeiro, bylo konstatování, že “globální stav životního prostředí se dále zhoršuje a závažné problémy jsou hluboce zakořeněny v socio-ekonomické praxi všech zemí všech regionů“.

Strategie environmentálního managementu přitom prodělaly v posledních třiceti letech poměrně rychlý vývoj. Za tuto dobu je již zřejmá neudržitelnost environmentálního managementu postaveného na nápravných opatřeních a to jak ve veřejné tak soukromé sféře. Státy EU dnes například stojí před otázkou jak uvést do života směrnici o integrované prevenci a kontrole znečišťování, průmyslová sféra zavádí environmentální manažerské systémy, hovoří se o právu na informace, o “zelené“ daňové reformě.

Následující příspěvek vychází z předpokladu, že jednou z hlavních příčin pokračujícího zhoršování stavu životního prostředí je nefungující zpětná vazba o skutečných dopadech našich aktivit na životní prostředí a zpětně i na naši společnost. Zároveň poukazuje na některé pozitivní trendy v environmentálním managementu, které se snaží tuto zpětnou vazbu navodit a tím směřují k udržitelnému rozvoji.

Vymezení problému

Strategie kontroly a řízení

První významné environmentální problémy vznikaly v novodobé historii ve chvíli, kdy byl člověk přímo ohrožen vysokou mírou místních rizik. Jako reakce na toto ohrožení až do šedesátých let v environmentálním managementu převládala strategie ředění (stavba vyšších komínů apod.). Tuto strategii rozvinula strategie kontroly a řízení založená na stanovení limitů znečišťování. Tento přístup nejenže potřebnou zpětnou vazbu nenastolil, ale naopak ji ještě více zamlžil. Dal totiž původcům znečištění falešnou informaci: pokud dodržíte stanovené limity, je vše v pořádku.

Strategie kontroly a řízení zároveň iniciovala vznik nového průmyslového odvětví produkujícího technologie pro ochranu životního prostředí, které se dnes také nazývají “koncové technologie“ (filtry, čistírny, skládky apod.). Toto průmyslové odvětví stále roste a to především proto, že strategie nápravných opatření byla a stále je úspěšná v řešení řady akutních problémů, především v oblasti ochrany ovzduší a vod. Dnes je již ale zřejmá neudržitelnost i této (ještě nedávno moderní) strategie, a to především z environmentálních a ekonomických důvodů (Remtová, 1996).

Hlavní environmentální důvody spočívají v tom, že koncové technologie:

a) většinou znečištění jen zkoncentrují a převedou do jiné složky životního prostředí
b) nemají stoprocentní účinnost
c) samy spotřebovávají materiálové a energetické zdroje (při své výrobě i provozu) a mají tak z environmentálního hlediska další negativní aspekty

Ekonomické důvody:

a) ekonomický růst vyžaduje zpřísňování norem pro ochranu životního prostředí a nenávratné investice do nákupu a provozu koncových technologií se tak stále zvyšují
b) znečištění je ekonomickou ztrátou především z pohledu nevyužitých a ztracených surovin.

Preventivní strategie

Alternativou nápravných opatření je prevence vzniku znečištění. Bylo zjištěno, že existuje mnoho možností jak se vyhnout vzniku znečištění a tím i všem ztrátám s ním spojeným. Vznik systémového uplatňování preventivní strategie spadá do konce sedmdesátých let, kdy první progresivní podniky zjistily výhody tohoto přístupu. Pod pojmem čistší produkce se tato strategie začala šířit v soukromé i veřejné sféře od druhé poloviny osmdesátých let. Nejširšího mezinárodního konsensu o její potřebnosti bylo dosaženo již na konferenci v Riu, kde byla čistší produkci věnována kapitola v závěrečné deklaraci a v letošním roce bude přijata mezinárodní deklarace o čistší produkci, kterou připravuje UNEP.

Čistší produkce je strategie environmentálního managementu, která snižuje rizika pro životní prostředí pomocí zvyšování efektivity výrobních procesů, výrobků a služeb tak, aby byly zdroje přeměněny v užitečný produkt a ne na odpad anebo znečištění. Dosahuje se tak zároveň efektů prospěšných životnímu prostředí i ekonomických úspor a např. EU proto tuto strategii nazývá “ekoefektivnost“.

Přetrvávající rozpor

Rozpor mezi prioritou a praxí

I když se čistší produkce stala deklarovanou prioritou environmentálního managementu propagovaného v mezinárodních i státních politikách životního prostředí a je považována za cestu k udržitelnému rozvoji, v praxi se zatím uplatňuje velice omezeně. Strategie kontroly a řízení postavená na používání nápravných opatření i nadále dominuje environmentálnímu managementu ve veřejném i soukromém sektoru ve všech průmyslově vyspělých zemích a řada dalších zemí tuto strategii teprve začíná zavádět. Státy i podniky tak i nadále většinou postupují v ochraně životního prostředí neekonomicky a toto své úsilí dokládají údaji o nenávratných investicích do nápravných opatření.

Nejde přitom o to nahradit koncové technologie čistší produkcí, ale najít optimální rovnováhu mezi oběma základními strategiemi s tím, že koncová řešení budou stále se zmenšujícím doplňkem prevenčních opatření integrovaných do samotných procesů. Pokud hovoříme o udržitelném rozvoji, jde nám o to, jak tento proces co nejvíce urychlit, protože environmentální i ekonomické ztráty spojené s nápravnými opatřeními a jejich provozem jsou vysoké (CPC, 1998).

Výše popsaný rozpor mezi deklarovanou prioritou a praxí je dán mj. i tím, že proces přechodu od nápravy k prevenci v environmentálním managementu bude procesem pozvolným a obtížným. Strategie nápravných opatření je totiž hluboce zakořeněna v naší socio-ekonomické praxi a je podporována výše uvedenou “falešnou“ zpětnou vazbou existujících norem pro ochranu životního prosředí.

Chybějící zpětná vazba

Přechod od nápravných opatření k prevenci považujeme za základní pozitivní trend v environmentálním managementu. Podle našeho názoru můžeme tento proces urychlovat postupným zdokonalováním zpětné vazby o skutečných dopadech a ztrátách způsobovaných našimi činnostmi.

Veřejná sféra, která byla nucena rychle reagovat na zvyšující se environmentální rizika, neměla čas ani informace pro vytváření potřebné zpětné vazby. Existující environmentální management, který vznikal v sedmdesátých létech, vycházel z normativního kontextu environmentálních problémů a stal se tak především managementem nápravných opatření.

Příčiny problémů životního prostředí, které můžeme významněji ovlivňovat, přitom leží především v jejich sociálním kontextu, v našich aktivitách – procesech, výrobcích a službách. Hledání ztracené zpětné vazby spočívá ve snaze zabývat se těmito příčinami a zprostředkovat informace o jejich skutečných dopadech na naše potřeby těm, kdo mohou tyto příčiny ovlivnit. Jako nejefektivnější způsob zprostředkování těchto informací se jeví ekonomické nástroje.

V následujících odstavcích se výše uvedené závěry pokusíme doložit na konkrétních pozitivních trendech, které dnes můžeme v oblasti environmentálního managementu pozorovat a které přispívají k urychlení procesu přechodu od strategie nápravných opatření k strategii čistší produkce.

Trendy

Od miligramů k megatunám

Limity znečištění se svými jednotkami pro koncentrace škodlivin mají nezastupitelný význam jako nepřekročitelná hranice maximálního přípustného znečišťování a budou i nadále prověřovány a zpřísňovány. V environmentálním managementu bude ale věnována stále větší pozornost vstupům našich aktivit, pro které jsou vhodnéjednotky na opačném konci hmotnostní stupnice – odtud tedy název prvního trendu, na který chceme upozornit.

Tímto trendem v environmentálním managementu je přesun pozornosti od odpadu a znečištění jako nežádoucích výstupů procesů k jejich vstupům. Zatímco vypouštění znečištění je poměrně dobře dokumentováno pro potřeby strategie kontroly a řízení, pro potřeby podnikového environmentálního managementu založeného na postupech čistší produkce chybí především informace o materiálových a finančních tocích v procesu. Tyto informace se odvíjejí od vstupů, ve kterých leží příčiny vzniku znečištění.

Schmidt-Bleek ve své knize “Faktor deset“, která navazuje na knihu jeho kolegy z institutu ve Wuppertalu E.U. Weizsäckera “Faktor čtyři“, dokládá, že pokud chceme hovořit o udržitelném rozvoji, musíme počítat s dramatickým snižováním materiálové a energetické náročnosti našich činností a to faktorem deset během příštích dekád (Bleek, 1994).

Více než konkrétní hodnota tohoto “dematerializačního faktoru“ je důležitý trend – nutnost dramatického snižování materiálové a energetické náročnosti jako základního předpokladu udržitelného rozvoje. Snižování materiálové náročnosti je nejen nejefektivněšjím způsobem snižování množství produkovaného znečištění, ale snižuje i nároky na používání přírodních zdrojů, na dopravu apod. Postupná dematerializace výroby a služeb již existuje, je ale velice pomalá a její efekt se zatím ztrácí v rostoucích objemech produkce. Zdá se, že hlavní překážky dematerializace nejsou technologického, ale socio-ekonomického rázu (Vellinga, 1997). Ohledně potřebnosti urychlení tohoto “dematerializačního trendu“ se již daří dosahovat širšího konsensu a faktor deset byl například přijat jako dlouhodobý cíl rakouské politiky životního prostředí.

Od složek k odvětvím

Pro strategii kontroly a řízení, která se zabývá zmírňováním akutních dopadů na životní prostředí pomocí nápravných opatření, je charakteristické dělení problémů životního prostředí podle jednotlivých složek životního prostředí. Pokud chceme uplatnit strategii prevence, musíme se zabývat příčinou problémů životního prostředí u jejich zdroje. Složky životního prostředí se tak ale stanou pouze médii, do kterých se postupně ztrácí konkrétní materiálový tok, který se nepodařilo přeměnit na žádaný produkt. Pro sledování materiálových a energetických ztrát v procesech a ovlivňování jejich příčin je tak nezbytný odvětvový přístup.

Příkladem naplňování tohoto trendu je směrnice EU o integrované prevenci a kontrole znečištění (Integrated Pollution Prevention and Control (IPPC)), jejímž cílem je uplatňování preventivní strategie. Z tohoto důvodu tato směrnice požaduje, aby státní správa neposuzovala provoz zařízení odděleně podle jednotlivých složek životního prostředí, ale integrálně podle průmyslových odvětví a vlivu jednotlivých procesů na životní prostředí jako celek. Ve směrnici je i požadavek na informace o vstupech výroby a jsou zohledněny i další předpoklady vedoucí k naplnění strategie čistší produkce v environmentálním managementu. Je potřeba připomenout, že tato směrnice je svým přístupem velice moderní i pro řadu států EU, které teprve začínají hledat modely pro její naplnění.

Podobný trend se projevuje i na úrovni makroekonomické a to integrací otázek životního prostředí do sektorových politik (průmyslové, surovinové, apod.). Důležitá rozhodnutí ovlivňující příčiny problémů životního prostředí vznikají v sektorových politikách. Proto je důležité, aby se na realizaci politiky životního prostředí podílely všechny sektory (CPC, 1996).

Od poplatků k nákladům

Často se hovoří o tom, že poplatky za znečišťování životního prostředí v mnoha případech nejsou dostatečnou motivací pro investice do nápravných opatření a vyplatí se dále vypouštět znečištění a platit za něj. Pokud podnik není nucen ke snižování znečištění zpřísňujícími se limity, považuje poplatky a případně i platby za vyčíslené škody za cenu, za kterou si kupuje možnost znečišťovat.

Naplňování jinak velice dobré zásady “znečišťovatel platí“ v tomto případě vedlo k mylnému dojmu znečišťovatelů, že poplatky jim poskytují zpětnou vazbu o dopadech jejich činnosti na životní prostředí. Tyto platby touto zpětnou vazbou nejsou a to ze dvou důvodů:

• nejsou takto konstruovány (nezahrnují ani všechny známé externality, natož pak všechny skutečné dopady na životní prostředí)

• neodrážejí ztráty podniku spojené s produkcí znečištění.

Pokud se podrobněji podíváme na druhý bod, tedy na tyto celkové náklady způsobené produkcí znečištění znečišťovateli, jsou v nich obsaženy jednak:

a) náklady vynaložené během procesu, které zahrnují cenu ztracených surovin a energií a dále přidanou hodnotu do nich vloženou před tím, než z nich vnikl odpad
b) náklady na zacházení se vzniklým znečištěním, které zahrnují např. náklady na jeho záchyt a dopravu a dále pak právě poplatky např. za uložení na skládku.

Podle údajů Českého centra čistší produkce (CPC, 1998) je průměrný poměr těchto nákladů (i potenciálních úspor) 1:12 ve prospěch nákladů vynaložených během procesu. V praxi to znamená, že cena za znečištění, kterou platí znečišťovatel, se jen v malé míře skládá z nákladů na zacházení se vzniklým znečištěním (které zahrnují i poplatky) a řádově více podnik platí za “vyprodukování“ znečištění. K uvedenému poměru je potřeba říci, že se jedná o statistický údaj z malého vzorku 46 českých podniků. Tento údaj byl nicméně konstruován jako minimální (nezahrnuje náklady na odvrácené investice do koncových technologií) a potvrzují jej údaje ze zahraničí, které tento poměr udávají ještě vyšší (t.j. ještě vyšší ztráty v procesu v porovnání s náklady na zacházení se znečištěním).

Důležitým závěrem je, že již při dnešních cenách jsou hlavní motivací pro zavádění čistší produkce ceny vstupů výroby a poplatky za znečišťování fungují spíše jako fiskální nástroj (i když často důležitý pro to, aby vzal některý podnik své konkrétní znečištění na vědomí). Současným trendem v environmentálním managementu je zprostředkovat zpěnou vazbu o celkových nákladech, které znečišťovateli vznikají v souvislosti s produkcí znečištění.

Od nákladů k úsporám

K závěru uvedenému v předešlé kapitole není možné dospět, pokud se veškeré výrobní náklady přiřazují pouze prodejnému výrobku. Teprve ve chvíli, kdy se podnik podívá nezaujatě na všechny chtěné i nechtěné výstupy své činnosti a přiřadí jim skutečné náklady, objeví se i skutečné náklady na produkci znečištění tak, jak to bylo popsáno výše.

Vyčíslení skutečných nákladů např. na odpadové hospodářství, které znamená i zahrnutí ceny surovin apod., by tedy již dnes mělo být značnou motivací pro systémové uplatňování prevence znečištění u zdroje. Pomocí čistší produkce lze tyto náklady snížit a ušetřit tak, jak bylo popsáno již v úvodu. Podle údajů CPC se tyto úspory pohybují po prvním projektu čistší produkce v průměru kolem 1–2 % ročního obratu podniku (CPC, 1998). Do budoucna je možné počítat s trendem zvyšování potenciálu finančních úspor tak, jak porostou ceny vstupů.

Motivační efekt těchto potenciálních úspor je zatím omezený a existují paradoxní situace, kdy podniky neinvestují i do pro ně zjevně přínosných ekoefektivních opatření. Zkušenosti CPC ukazují, že přes zjevné ekonomické efekty ekoefektivních opatření je zřejmě stále hlavní motivací podniků pro realizaci programů čistší produkce zlepšení image a předcházení problémům s dodržováním legislativy ochrany životního prostředí (CPC, 1996).

Jak již bylo řečeno, podle našeho názoru budou ekonomické ukazatele hrát stále důležitější úlohu při zprostředkování zpětné vazby v environmentálním managementu a v budoucnosti se pravděpodobně stanou i hlavní motivací pozitivních trendů v environmentálním managementu. V této souvislosti se dnes stále častěji hovoří o “zelené“ daňové reformě, která by postupně přesouvala vysoké daňové zatížení práce a kapitálu na daňové zatížení vstupů výroby. Žádný stát se do takové reformy nechce pustit sám, protože by dočasně konkurenčně znevýhodnil své hospodářství a její nastartování lze proto očekávat na mezinárodní úrovni. Příkladem může být současná diskuse o “benzínové dani“ v Německu.

Domníváme se, že budoucnost mají především daně zaměřené na zvýhodňování efektivnějších procesů a služeb. Jako efektivní příklad může sloužit zvláštní daň vysoce zatěžující emise oxidů dusíku ve Švédsku. Výtěžek této daně je plně použit pro dotování vyrobené energie.

Z hlediska trendů, které nás zajímají, je současná situace zjevně neudržitelná. Paradoxně totiž daňově zatěžujeme především to, co považujeme za pozitivní (práci, investice) a v některých případech dokonce stále ještě dotujeme to, co je nežádoucí (rozsáhlé čerpání přírodních zdrojů).

Od dohadů k informacím a od centra k regionům

Dalším důležitým trendem v environmentálním managementu směřujícím k udržitelnému rozvoji je rostoucí význam informací o produkovaném znečištění a jejich zpřístupňování veřejnosti. Význam tohoto trendu poroste s rostoucím významem regionů, místní státní správy a samosprávy a veřejnosti samotné v environmentálním managementu týkajícím se místních problémů. Zkracuje se vzdálenost, na kterou je zpětná vazba poskytována. Regiony a místní komunita jsou schopny řešit většinu svých problémů daleko efektivněji než složitým zprostředkováním informací přes centrum.

Jako příklad využití registru informací o znečišťování životního prostředí k propagaci preventivních postupů v podnicích může sloužit zákon o používání a omezování nebezpečných látek (TURA – Toxic Use and Reduction Act) přijatý ve státě Massachussets. Podstatou tohoto zákona je to, že využívá informace z veřejně přístupného registru o produkci a přenosu znečištění (PRTR). Zákon vytipoval nebezpečné látky, jejichž používání je žádoucí omezovat. Podniky, které tyto látky používají, musí vypracovat program čistší produkce pro jejich omezování. Realizace tohoto programu je dobrovolná. Z dostupných informací vyplývá, že tento přístup je účinný a převážná většina programů je realizována. Programy totiž podnikům poskytují zpětnou vazbu o přínosech potenciálních ekoefektivních řešení (CPC, 1996).

Důležitým aspektem výše uvedeného trendu je i postupný přechod od konfrontace ke spolupráci. Tento trend je již zřejmý v některých průmyslově nejrozvinutějších zemích, kde řešení hledají společně partneři z různých zájmových skupin. Řešení environmentálních problémů se tak oprošťuje od čistě technokratického přístupu. Ten sám o sobě nemůže poskytnout úplnou zpětnou vazbu potřebnou pro nalezení optimálního řešení, které mívá i netechnický charakter.

Od odpovědnosti státu ke sdílené odpovědnosti státu, znečišťovatelů a veřejnosti

Všem výše uvedeným trendům je společné postupné rozšiřování odpovědnosti za stav životního prostředí, kterou nejprve nesl pouze stát, na znečišťovatele samotné a na veřejnost. Toto je rovněž velice pozitivní, protože opatření jsou tím efektivnější, čím blíže zdroji jsou nalezena. A tento trend opět nastoluje potřebnou zpětnou vazbu u zdroje znečištění.

Významným momentem v rámci tohoto trendu je zavádění environmentálních manažerských systémů (EMS) v podnicích. Podstatou efektivního EMS je právě přenesení odpovědnosti za environmentální management na podnik, který EMS zavádí na dobrovolném základě. Struktura EMS je vlastně podobná struktuře systému pro management životního prostředí na úrovni státu a to od stanovení priorit přes politiku životního prostředí až po konkrétní normativy, programy a nástroje, které si určuje podnik sám.

Tyto systémy je možné certifikovat respektive ověřovat podle normy ISO 14 001 anebo nařízení Rady EHS č. 1836/93 EMAS. Tímto se však ze zcela dobrovolné aktivity realizované především pro její konkrétní efekty stává povinnost pro podnik, který chce udržet svoji pozici na trhu. EMS je systém a je na jeho uživateli, zda jej naplní reaktivní strategií nápravných opatření nebo systémovým uplatňováním prevence.

Nicméně zavádění těchto systémů je na samém počátku a ve své podstatě je jistě pozitivním krokem k nastolení potřebné zpětné vazby na úrovni výrobců. S potřebou opakovaných auditů rovněž poroste potřeba konkrétního nástroje pro dosažení dlouhodobého zlepšování environmentálního profilu podniku, kterým je čistší produkce. S rostoucím významem výrobkově orientované politiky budou podniky využívat i další progresivní nástroje jako je ekodesign. EMS rovněž vytváří předpoklady pro uplatnění čistší produkce v celém dodavatelském řetězci.

Lze očekávat, že význam používání strategie čistší produkce se bude přesouvat od výrobních procesů samotných k výrobkům a jejich designu. To je další významný trend, který se ale nezastaví pouze u výrobku ale půjde přes celý dodavatelský řetězec až k novému designu celé služby. Řada služeb vznikla v podmínkách extenzivního využívání přírodních zdrojů bez ohledu na jejich efektivnost a u mnohých z nich si lze již dnes představit všestranně přijatelnější alternativy. Vtažením spotřebitelů a dalších zájmových skupin do rozhodovacího procesu dojde k významnému zlepšení potřebné zpětné vazby.

Závěr

Normy vytvořené státem v rámci strategie kontroly a řízení budou i nadále velice významné jako pojistka proti překračování přípustných mezí u akutních problémů znečištění. Z hlediska dopadů na životní prostředí i makro i mikroekonomických ztrát je dnes ale již zřejmá neudržitelnost stavu, kdy je v praxi environmentálního managementu na všech úrovních určující strategie kontroly a řízení postavená na nápravných opatřeních.

V environmentálním managementu proto můžeme pozorovat trend přechodu od nápravných opatření k prevenci. Pro urychlení tohoto trendu a snížení ztrát je důležité nastolení zpětné vazby o skutečných dopadech našich činností na životní prostředí a celkových ztrát s tím spojených. V politikách životního prostředí už dnes vidíme řadu pozitivních bodů, které se tuto zpětnou vazbu snaží nastolit a to především prostřednictvím informačních a ekonomických nástrojů podpororujících strategii čistší produkce.

Jsme přesvědčeni, že řešení problémů ochrany životního prostředí především prostřednictvím efektivního používání zdrojů je nezvratným trendem, který se naplňuje i bez našeho přičinění. My dnes ovlivňujeme to, jaké budou naše ztráty spojené s tím, zda se tuto vizi podaří naplnit dříve anebo později. S vědomím tohto, že později může být i pozdě.

Použitá literatura

1. Bleek, S., 1994: Factor 10 and More (nepublikovaný anglický překlad (1996) knihy “Wieviel Umwelt braucht der Mensch“, Birkhauser, Basel, Boston, Berlin, ISBN 3-7643-2959-9).

2. České centrum čistší produkce (CPC), 1998: Čistší produkce - metodická příručka pro průmyslové podniky, Praha.

3. CPC, 1996: Program čistší produkce, studie v rámci Programu péče o životní prostředí 1996, MŽP ČR.

4. Remtová, K., 1996, Trvale udržitelný rozvoj a strategie ochrany životního prostředí, skripta v rámci programu PHARE, MŽP ČR, ISBN 80-85 368-93-5.

5. Vellinga, P., 1997: Industrial Transformation – An Inventory of Research, IHDP, IVM, NL

6. Weizsäcker, E. U., Lovins, A.B., Lovinsová, L.H., 1996: Faktor čtyři, skripta v rámci programu PHARE, MŽP ČR, ISBN 80-85 368-85-4.