Kolik životního prostředí člověk potřebuje aneb faktor deset

Alena Kobrová

S knihou “Faktor čtyři“, která se těší velké popularitě, úzce souvisí kniha “Kolik životního prostředí člověk potřebuje – faktor deset“, jejímž autorem je Friedrich Schmidt-Bleek. Kniha se zabývá materiálovou problematikou. Základním východiskem knihy je skutečnost, že člověk už delší dobu přemísťuje větší množství zemské hmoty než příroda sama. Tyto antropogenní přesuny ohrožují stabilitu biosféry. Jelikož nejsme schopni předvídat, jaké dopady na životní prostředí mohou tyto rozsáhlé materiálové toky způsobit, je třeba je co nejvíce omezit, abychom předešli potenciálním závažným environmentálním problémům.

Autor knihy vyvinul k měření materiálových toků koncepci materiálové intenzity na jednotku služby, která pro každý řádně definovaný produkt dovoluje vypočítat či odhadnout, kolik tun či kilogramu látky se pro něj musí někde na Zemi přemístit. Tento nový parametr dovoluje odhadnout intenzitu environmentální zátěže produktu vycházející z materiálových toků.

Okolo 80 % všech materiálových toků se váže k zajišťování materiálních potřeb obyvatel průmyslových zemí. Pokud chceme dosáhnout trvale udržitelného rozvoje, je třeba snížit globální materiálové toky na polovinu, což znamená dematerializovat ekonomiky průmyslových zemí minimálně na jednu desetinu, tedy faktorem deset a více.

Trvale udržitelný rozvoj je v současnosti už zcela známý a hojně používaný pojem. Většina lidí chápe, že trvale udržitelného rozvoje je třeba pro udržení našeho života na Zemi co nejdříve dosáhnout. Jak ovšem přechod z extenzívního rozvoje na trvale udržitelný uskutečnit, je jiná otázka. Objevnou v této situaci byla koncepce faktoru čtyři popsána v publikaci téhož názvu. Kniha “Faktor čtyři. Dvojnásobný blahobyt – poloviční spotřeba přírodních zdrojů“ vznikla ve spolupráci profesora Ernsta von Weizsäckera z Wuppertalského institutu pro klima, životní prostředí a energii a manželů Lovinsových působících v americkém Rocky Mountain Institute. Tato kniha na padesáti konkrétních příkladech ukazuje, že většina aktivit lidstva je vykonávána velmi neefektivně se zbytečnými nároky na neobnovitelné zdroje – energii a nerostné suroviny. Kniha dokumentuje, že zvýšit čtyřnásobně produktivitu energie, materiálovou či dopravní produktivitu u různých činností je v současnosti možné a žádoucí. Uplatňování faktoru čtyři nás může přiblížit k trvale udržitelnému rozvoji.

Publikace “Faktor čtyři“ vyšla v roce 1995 jako původně anglický rukopis. Německý překlad se udržel šest měsíců na seznamu bestsellerů SPIEGEL a získal velkou pozornost v podobě více než sta recenzí. Výbor nakladatelů, knihkupců a knihovníků Nadace Friedricha Eberta v Bonnu udělil této knize Zvláštní cenu za nejlepší politickou knihu roku. Je potěšitelné, že kniha, která získala takovou odezvu a popularitu se dočkala prvního překladu právě do naší mateřštiny. Český překlad a vydaní knihy se uskutečnilo v roce 1996 v rámci projektu PHARE díky iniciativě profesora Bedřicha Moldana. Díky této rychlé reakci je povědomí o existenci této koncepce a možnostech ekoefektivnosti u české odborné veřejnosti značné.

Kolik životního prostředí
člověk potřebuje

S knihou “Faktor čtyři“ úzce souvisí kniha “Kolik životního prostředí člověk potřebuje – faktor deset“, která byla v němčině publikována v roce 1994. Autorem této publikace zabývající se především materiálovou problematikou je profesor Friedrich Schmidt-Bleek, který byl do roku 1997 vicepresidentem Wuppertalského institutu a blízkým spolupracovníkem profesora von Weizsäckera. V současnosti spolupracuje profesor Schmidt-Bleek s Wuppertalským institutem externě a věnuje se práci v Institutu faktoru 10 ve francouzském Carnoules, jehož je zakladatelem a prezidentem. Schmidt-Bleek je zároveň zakladatelem a prezidentem Klubu faktoru 10, jehož členy jsou přední ochránci životního prostředí a vědci.

Základním východiskem “Faktoru deset“ je skutečnost, že masivní a rychle rostoucí přemísťování materiálu prováděné člověkem či jím zapříčiněné mění ekologickou rovnováhu Země. Člověk už delší dobu přemísťuje větší množství zemské hmoty než příroda sama. Tyto antropogenní přesuny způsobují přímo či nepřímo nesčetné škody, které ohrožují stabilitu biosféry. Přesuny zemin a vody mají své nevyhnutelné environmentální dopady a podle vědců jimi dochází například k úbytku koncentrace kationtů a následně k okyselení půdy a vody či ke vzniku oxidu siřičitého ve větším množství než jaké produkují průmyslové spalovací procesy (Weizsäcker, Lovins, 1996). Těžba, úprava a transport rud patří obecně mezi příčiny nejzávažnějších regionálně se vyskytujících environmentálních problémů. K tomu se přidávají velkoplošné environmentální škody spojené s dopravou a spotřebou energie (Weizsäcker, Lovins, 1996).

Čím více materiálů dáváme do pohybu, tím zvyšujeme šanci, že některý z důsledků těmito přesuny vyvolaný bude škodlivý. U jednoduchých systémů platí, že přidání či odebrání materiálu nutí daný systém k ustavení nové rovnováhy a poměrů mezi jednotlivými prvky. To samé platí i pro tak komplexní systém jako je Země: každý zásah člověka do materiálového složení jakékoli části biosféry nutí tuto část se přizpůsobit novým podmínkám. Čím větší je rozsah a čím více materiálu je zapojeno do těchto zásahů, tím více rozsáhlá musí být ekologická reakce.

Nahlédnutí do historie
environmentální politiky

Proč právě materiálová problematika je podle Schmidt-Bleeka v otázce trvale udržitelného rozvoje tak zásadní?

Před třiceti lety kniha Rachela Carsona Mlčící jaro poprvé varovala lidstvo – otravujeme nejen přírodu, ale zároveň i sami sebe. Teprve deset let poté začali politici jednat. Primárním cílem environmentální politiky posledních dvaceti let bylo omezit zavádění škodlivin do životního prostředí. Ochrana lidského zdraví zde hrála hlavní roli. V této době nastal značný rozvoj tzv. koncových technologií. Byly vyvinuty analytické metody schopny měřit i velmi malá množství škodlivin. Tento přístup byl nezbytný, vcelku úspěšný, ale zároveň drahý a neschopný zabránit dalšímu zhoršování životního prostředí. Možné environmentální vlivy megatun materiálových toků nebyly v té době příliš uvažovány.

V osmdesátých letech došlo k velkému převratu v environmentální politice. Na řadu přišly globální problémy (acidifikace, ozonová díra) a začalo se uvažovat nejen o přímých důsledcích průmyslových škodlivin na lidské zdraví, ale i o globálních ekologických změnách, které člověk způsobuje. Zvláště v souvislosti se zvyšováním koncentrace CO2 v atmosféře, sloučeniny přirozeně se vyskytující a pro život na Zemi nezbytné, došlo k významnému posunu. Nelze dále přehlížet environmentální vlivy materiálových toků způsobovaných lidskou činností, i těch toků, které byly považovány za ekotoxikologicky irelevantní. Kromě tradiční toxicity jednotlivých materiálů je třeba uvažovat destruktivní potenciál antropogenních materiálových toků. Není možno se zabývat pouze látkami člověkem do životního prostředí zanesenými, ale i veškerým pohybem, rozrušením, transportem a manipulací životního prostředí samého. V této souvislosti není důležitý pouze rozměr těchto antropogenních přesunů, ale i obrovská rychlost (v porovnání s přirozenými pochody) kterou probíhají.

Narušení přirozeného materiálového toku CO2 trvalo pouze pár let a vedlo k našemu nejzávažnějšímu environmentálnímu problému. Jak si můžeme být jisti, že těžba, přemísťování, přeměna a návrat zpět ve formě odpadů u mnohem větších materiálových toků nezpůsobí další zásadní environmentální problémy?

Materiálová intenzita

Schmidt-Bleek vyvinul k měření materiálových toků koncepci materiálové intenzity na jednotku služby (Materialintensität pro Service - MIPS), která pro každou řádně definovanou službu (produkt) dovoluje vypočítat či odhadnout, kolik tun či kilogramu látky se pro ni musí někde na Zemi přemístit (Weizsäcker, Lovins, 1996). MIPS je nový ukazatel pro určování intenzity environmentální zátěže a je definován pro konečné produkty poskytující určitou službu, ne pro suroviny či přídavné materiály. Je ho možno použít jak pro produkty s krátkou, tak i s dlouhou životností a může být odvozen i pro vcelku komplexní zařízení a infrastruktury.

Materiálová produktivita je převrácenou hodnotou MIPS. Životnost výrobků zjevně zvyšuje látkovou produktivitu, neboť lze předpokládat, že kvalita služeb se časem nezmění. Na druhou stranu je vysoká životnost v rozporu s módní a technickou moderností. Látková produktivita zahrnuje mnohem více než trvanlivost, dotýká se celého životního cyklu výrobku (Weizsäcker, Lovins, 1996).

Při výpočtu MIPS je množství použitého materiálu během celého života výrobku (měřeno v kg či t) vztažené ke službě, kterou člověk používáním produktu může získat. Materiálová náročnost se vypočítává pro jednotlivá stádia života produktu - výroba, užívání (fungování, udržování, čištění), oprava, znovuvyužití, sběr, třídění, zneškodnění. Do výpočtu vstupuje transport jako nezbytné pojítko mezi jednotlivými kroky. Celková materiálová náročnost je potom vztáhnuta k jednotce služeb, například v případě jednorázových obalových materiálů se počet služeb rovná jedné. MIPS je v tomto případě rovné materiálovému množství všech procesových kroků. Spotřeba energie, která doprovází celý životní cyklus výrobku je přepočítávána na materiálové toky spojené s výrobou a transportem této energie.

Ukazatel MIPS byl vyvinut pro získání předběžného hrubému odhadu technicky popsatelné intenzity environmentální zátěže pro velmi rozdílnou skupinu produktů a neaspiruje na vyšší cíle. Koncepce MIPS se teprve vyvíjí a postupně bude nezbytné přijmout a ustálit určitá pravidla a rozhodnout, jak jednotlivé materiálové toky uvažovat a jak je do výpočtů zahrnout.

Ekologický tlumok

Pojem “ekologický tlumok“ populární formou vysvětluje ukazatel MIPS. Každý výrobek a každá služby v sobě nese tlumok materiálů, které musí být přemístěny či přetransformovány, aby se produkt mohl stát produktem a služba službou. Každý produkt i služba (např. kilometr ujetý autem) má svůj ekologický tlumok. Ekologický tlumok je většinou mnohem těžší než produkt sám.

Jeden gram platiny vyžaduje přemístění a modifikaci 300 000 gramů horniny. Při výrobě katalyzátoru potřebujeme 2–3 g platiny, vysokokvalitní ocel a jiné materiály. Ekologický tlumok katalyzátoru, tedy celkové množství materiálu přemístěného pro účely jeho konstrukce, činí asi tunu životního prostředí. To znamená, že katalyzátor zatěžuje automobil takovou hmotou jako auto samo váží. Výpočty by se samozřejmě lišily, pokud by se platina získala recyklací z již použitého katalyzátoru. Tento příklad názorně ukazuje, že některá naše opatření na ochranu životního prostředí (v tomto případě k záchytu škodliviny) mohou být při uvažování materiálové intenzity opatření v podstatě kontraproduktivní. To neznamená, že by se katalyzátory měly přestat používat, pouze je nutné, aby se toto hledisko bralo v úvahu.

Faktor deset

V souvislosti s materiálovou intenzitou našeho života je nutné si klást otázku: Jak mnoho musíme zvýšit materiálovou produktivitu k dosažení trvale udržitelného rozvoje? Stačí čtyřnásobně, tedy faktorem čtyři?

V současnosti je 80 % celosvětových materiálových toků v pohybu pro uspokojení materiálních potřeb lidí průmyslových zemí, kam jsou zahrnuty i bývalé socialistické země, tzv. Asijští tygři a některé ze zemí vyvážejících ropu (celkem asi 20 % současné světové populace). Schmidt-Bleek dospěl na základě různých výzkumů k závěru, že je nezbytné dematerializovat tyto ekonomiky v průměru faktorem deset a více, tak aby se celkové materiální toky snížily na polovinu. Teprve potom můžeme považovat náš život za trvale udržitelný.

Z technické perspektivy je průměrná dematerializace faktorem deset v mnoha případech uskutečnitelná. Faktoru deset se ovšem nedosáhne pouhým zlepšením stávajících technologií. Bude nezbytné vyvinout úplně nové procesy a zařízení, nové produkty a formy služeb. Existuje zde ovšem také druhá stránka věci. Existence hyperauta, jehož environmentální zátěž bude minimalizována, nevyřeší danou situaci, pokud ho jeho majitel budou používat častěji než automobil současný. Technicky dosažitelný vzrůst produktivity zdrojů musí být doplněn změnou v našem způsobu života. Je nutné, aby člověk omezil své materiální nároky a změnil svůj hodnotový žebříček ve prospěch nekonzumního způsobu života. Procházka lesem bude z environmentálního hlediska vždy přijatelnějším druhem zábavy než jízda na motocyklu.

Protože zásadní technické změny vyžadují pro svůj rozvoj a rozšíření deset až dvacet let, je nutno předpokládat, že významná dematerializace bude trvat několik dekád. A protože přirozeně probíhající sociální změny vyžadují přinejmenším jednu generaci, pokud ne více, realistický časový odhad pro dosažení trvale udržitelného rozvoje je podle Schmidt-Bleeka 40 až 50 let.

Použitá literatura:

1. Schmidt- Bleek, F., 1996: MIPS book or The Fossil Makers - Factor 10 and more. Draft translation of the book “Wieviel Umwelt braucht der Mensch - mips, das Mass für ökoligisches Wirtschaften”. Birkhäuser: Basel, Boston, Berlin.

2. Weizsäcker, E. U., Lovins, A. B., Lovins, L. H., 1996: Faktor čtyři. Skripta v rámci programu PHARE, MŽP ČR.

3. Wuppertal Institute for Climate, Environment, Energy at the Science Centre North Rhine-Westphalia: Annual report 1996/97