Ústavní soud ČR rozhodl v kompetenčním sporu ve prospěch MŽP

Novelou kompetenčního zákona č. 272/1996 Sb. byla stanovena působnost Ministerstva životního prostředí tak, že je mimo jiné “ústředním orgánem státní správy pro ochranu přirozené akumulace vod, ochranu vodních zdrojů a ochranu jakosti povrchových a podzemních vod”. Ministerstvo zemědělství je ve smyslu kompetenčního zákona mimo jiné ústředním orgánem státní správy “pro vodní hospodářství, s výjimkou ochrany přirozené akumulace vod, ochrany vodních zdrojů a ochrany jakosti povrchových a podzemních vod”.
Důvodová zpráva k této novele kompetenčního zákona na několika místech výslovně uvádí, že důvodem formulačních úprav působnosti obou ministerstev na úseku vodního hospodářství je důsledné oddělení ochrany vod od hospodářských činností. Obsahem působnosti Ministerstva zemědělství jsou zejména vodohospodářské meliorace, hrazení bystřin, závlahové a vodohospodářské stavby a další stavby sloužící zemědělství nebo hospodaření v lesích, vodovody a kanalizace včetně čistíren odpadních vod.

Takto logicky založené působnosti však byly zpochybněny judikaturou Vrchního soudu v Praze, kterému podle ustanovení § 247a násl. občanského soudního řádu přísluší přezkoumávat na základě žaloby zákonnost pravomocných rozhodnutí ministerstev.

Tento soud ve svých rozsudcích, z nichž první byl již z konce roku 1996, zrušil řadu rozhodnutí Ministerstva životního prostředí pro jeho nepříslušnost na základě svého právního názoru, že tomuto ministerstvu přísluší toliko působnost ve vazbě na paragrafy 17 až 27 vodního zákona, a to z důvodu souladu nadpisů příslušných částí vodního zákona s pojmy zmíněné novely kompetenčního zákona. Ve všech ostatních věcech, tedy zejména povolování vodohospodářských děl a povolování nakládání s vodou, které nesouviselo s její jakostí, přisoudilo působnost Ministerstvu zemědělství.
I za tohoto stavu Ministerstvo zemědělství celistvou působnost Ministerstva životního prostředí na úseku státní správy ve vodním hospodářství i nadále uznávalo a jako ústřední vodohospodářský orgán nerozhodovalo.
Ke změně došlo 26. listopadu 1999, kdy Ministerstvo zemědělství vydalo první správní rozhodnutí jako ústřední vodohospodářský orgán. Týkalo se povolení stavby vodní elektrárny Bělov a povolení odběru povrchové vody pro provoz tohoto vodohospodářského díla.
Tato situace umožnila Ministerstvu životního prostředí předložit Ústavnímu soudu návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu (ustanovení § 120 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve vazbě na ustanovení § 87 odst. 1 písm. k) Ústavy). Návrh MŽP se opíral především o argumentaci, že nelze realizovat kompetenci MŽP bez přiměřeného využití všech institutů vodního práva založených vodním zákonem. Vodohospodářské dílo nelze povolit, aniž by byla předem, nebo alespoň současně posouzena možnost a parametry nakládání s vodou. Vodohospodářské orgány působí rovněž jako speciální stavební úřady, protože stavby vodohospodářských děl se posuzují mimo jiné i z hlediska zásahů do přírodních procesů koloběhu vody, kdy tento vliv se nemusí projevit svými účinky jen v místě stavby, ale i v místech se stavbou vůbec nesouvisejících.
Ústavní soud ČR v kompetenčním sporu mezi Ministerstvem životního prostředí a Ministerstvem zemědělství ve věci povolení stavby vodní elektrárny Bělov na řece Moravě a povolení odběru povrchové vody z řeky Moravy pro provoz tohoto vodohospodářského díla rozhodl nálezem veřejně vyhlášeným dne 13. listopadu 2000, že orgánem příslušným vydat rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení je Ministerstvo životního prostředí. Současně zrušil příslušné rozhodnutí Ministerstva zemědělství.
Z odůvodnění nálezu vyplývá, že Ministerstvo životního prostředí zůstává i nadále ústředním orgánem celé oblasti státní správy ve vodním hospodářství. Podle názoru Ústavního soudu se výstavba a následný provoz vodní elektrárny, včetně odběru povrchové vody, nepochybně může dotýkat právě ochrany vodních zdrojů, stejně jako ochrany přirozené akumulace vod. To znamená, že jakkoli zákonodárce v kompetenčním zákoně projevil tendenci změnit obsah a rozsah kompetencí obou ministerstev, vzhledem k nedostatku návaznosti na zákon ČNR č. 130/1974 Sb. a nezbytnosti eliminovat nerespektování základního účelu vodního zákona, ve skutečnosti se v zásadě ani provedenou novelizací kompetenčního zákona na stávajících kompetencích obou ministerstev v jejich výchozích pozicích nic nezměnilo.
Pro úplnost je třeba dodat, že Ministerstvo zemědělství odchylný a ústavním soudem odmítnutý názor Vrchního soudu v Praze na rozdělení působnosti ve státní správě vodního hospodářství využilo při tvorbě nového vodního zákona, kde bylo spolupředkladatelem. Zamítnutou judikaturou Vrchního soudu v Praze je ovlivněn i text stávajícího návrhu vodního zákona, který je v současné době projednáván ve výborech Poslanecké sněmovny Parlamentu. Lze jen doufat, že v dalším projednání tohoto návrhu nalezne podporu zásada nedělitelnosti státní správy ve vodním hospodářství a její systémové vazby na zájmy životního prostředí, jak to dosvědčuje i nález Ústavního soudu.