Neformální summit Evropské rady v Biarritzu

Předsedové vlád a prezidenti patnácti členských zemí Evropské unie se sešli ve dnech 13.–14. 10. 2000 v Biarritzu, aby na neformální úrovni diskutovali především otázky institucionálních reforem, na které je zaměřena probíhající mezivládní konference a které by měly být součástí změn Amsterdamské smlouvy.
Mezi současnými členy Unie panuje shoda, že bez reforem institucí nelze uvažovat o přijímání nových členů. Tato zásadní shoda je však jediná, neboť názory na to, jak by měly být instituce reformovány a jak by měla vypadat nová smlouva o Unii, se nadále rozcházejí. Země EU přijaly myšlenku, že za určitých okolností může část členů EU postupovat s integrací rychleji než ostatní. Všechny země však musí mít vždy možnost připojit se k už probíhajícímu projektu.
Pokud se týče složení Evropské komise, zůstává EU rozdělena na “malé” a “velké” státy. Německo, Francie Británie, Itálie a Španělsko si myslí, že by bylo dobře stanovit limit pro počet komisařů, aby exekutiva EU zůstala akceschopná. Jsou ochotny souhlasit s tím, aby zástupci jednotlivých zemí v Komisi rotovali bez diskriminace. V některých obdobích by země neměly své komisaře. Malé země naproti tomu trvají na tom, aby každý stát měl svého komisaře, bez ohledu na velikost rozšíření. Princip rotace by podle názoru Rakouska nefungoval, velké státy by si zajistily místo komisaře a tím pak nadvládu v Unii.
Dalším předmětem sporu je rozložení hlasů mezi státy v Radě EU. Dánsko, Portugalsko, Řecko, Rakousko a Lucembursko jsou pro zavedení tzv. dvojího hlasování - pro přijetí jakéhokoli rozhodnutí by byla zapotřebí nadpoloviční většina hlasů, pokud by reprezentovala více než 50 % obyvatelstva EU. Zbývající státy chtějí zachovat dosavadní systém rozdělení hlasů se změnami, které by vzaly více v úvahu počet obyvatel země. V současné době komunitární smlouvy stanoví čtyři způsoby rozhodování Rady:
1) prostou většinou - je třeba nadpoloviční počet členů Rady (v omezeném počtu případů),
2) jednomyslně (v nejdůležitějších případech),
3) dvoutřetinovou většinou (č. 104 SES - nadměrný schodek veřejných financí) a
4) kvalifikovanou většinou 62 hlasů z 87 u hlasování o návrhu Komise; 62 hlasů 10 států musí být pro návrh v ostatních případech. Rozložení hlasů je následující: Francie, Itálie, Německo, Spojené království – po 10 hlasech; Španělsko - 8 hlasů; Belgie, Nizozemsko, Portugalsko, Řecko – po 5 hlasech; Rakousko, Švédsko – po 4 hlasech; Dánsko, Finsko, Irsko – po 3 hlasech; Lucembursko – 2 hlasy. Jedná se o tzv. vážené hlasování.
Rozdílné názory panují také v otázce rozhodování kvalifikovanou většinou. Velká Británie, Dánsko, Irsko, Švédsko a Lucembursko nemíní přijít o právo veta při hlasování v daňových záležitostech, které jsou považovány za citlivou oblast.
Unie přijala v Biarritzu svou Chartu základních práv, která bude vyhlášena na Summitu v Nice jako politická deklarace. V dalším období se bude jednat o tom, zda se Charta stane i právně závazným dokumentem, na nějž se občané Unie budou moci odvolat. Některé země chtějí prosadit, aby se Charta stala součástí čl. 7 Smlouvy o EU. Ten nyní nejasně stanoví, že Unie může zasáhnout proti svému členu, pokud u něj dojde k ohrožení základních hodnot EU.