Evropská úmluva o krajině

Několikaleté úsilí, směřující k zabezpečení ochrany evropské krajiny jako součásti přírodního a kulturního dědictví, slavilo 20. října 2000 úspěch. Toho dne se totiž konala v italské Florencii ministerská konference Rady Evropy o ochraně krajiny. Výbor ministrů Rady Evropy zde otevřel k podpisu Evropskou úmluvu o krajině, jejíž text přijal v průběhu své 718. schůze, konané 19. července 2000.

Evropská úmluva o krajině má čtyři kapitoly: I – Obecná ustanovení, II – Nástroje na národní úrovni, III – Evropská spolupráce a IV – Závěrečná ustanovení.
V první kapitole obecných ustanovení jsou především podány definice některých specifických pojmů, jež Úmluva užívá, konkrétně pojmy krajina, krajinná politika, cíle krajinné kvality, ochrana krajiny, péče o krajinu a uspořádání krajiny. Další články této kapitoly vymezují pole uplatnění Úmluvy a stanoví její cíl, jímž je podpora ochrany a péče o krajinu a její uspořádání a organizování evropské spolupráce v dané oblasti.
Druhá kapitola obsahuje tři články. Smluvní strany se podle prvního z nich zavazují zajistit dodržování Úmluvy jim vlastními nástroji v souladu se svými právními principy a podle vlastního rozdělení kompetencí a uspořádání administrativy. Obecná opatření dalšího článku zavazují smluvní strany právně uznat krajinu jako základní složku životního prostoru obyvatelstva, definovat a zabezpečit krajinné politiky, směřující k ochraně a péči o krajinu a její uspořádání, zabezpečit spolupráci s veřejností a začlenit problematiku krajiny do ostatních oborových politik. Poslední článek této kapitoly je věnován zvláštním opatřením, která sledují zvyšování vnímavosti veřejnosti i úřadů k hodnotám a potřebám krajiny, podporují vzdělávání a výchovu a zavazují smluvní strany k definování svých krajin, analýze jejich charakteristik a sledování jejich proměn. Nejzávažnějším požadavkem této kapitoly je povinnost stanovit pro definované krajiny cíle krajinné kvality, to znamená oficiálně formulovat představy obyvatelstva o krajinných podmínkách jejich životního prostoru a zabezpečit prostředky, potřebné pro ochranu a péči o krajinu a její uspořádání, aby mohly být realizovány krajinné politiky, zpracované podle předchozího článku.
Posláním třetí kapitoly je zabezpečit evropskou spolupráci při ochraně krajiny. Tato spolupráce by se měla zaměřit především na vzájemnou technickou a vědeckou spolupráci smluvních stran, podporu výměny krajinářů – specialistů a výměnu informací o všech otázkách, týkajících se opatření daných Úmluvou. Zvláštní pozornost je věnována lokální a regionální přeshraniční spolupráci. Jako ocenění zvláštních zásluh v péči o krajinu mohou místní a regionální sdružení a jejich seskupení či nevládní organizace získat Cenu krajiny Rady Evropy, pokud významným způsobem realizují politiku nebo opatření, směřující k ochraně, péči, nebo uspořádání krajiny podporujícímu trvalý rozvoj, takže mohou sloužit jako příklad ostatním sdružením.
Kapitola závěrečných ustanovení je poměrně obsáhlá, obsahuje především vypořádání vztahů Úmluvy k ostatním právním nástrojům, ustanovení o postupu a lhůtách při podpisu, ratifikaci, vstoupení v platnost, přistoupení, územním uplatnění, vypovězení a změnách Úmluvy. Informovanost smluvních stran o všech důležitých skutečnostech, pokud se týká Úmluvy, je zajištěna závěrečnými ustanoveními Úmluvy.

RNDr. Milan Rivola,
odbor ochrany přírody