Vítězství krátkozrakosti a sobectví

Konference v Haagu skončila krachem. Skončila krachem proto, že země jako jsou Spojené státy americké, Kanada a Rusko požadovaly zahrnout do redukcí propady emisí téměř bez jakéhokoli omezení. Propady emisí způsobené zalesňováním přitom narážely na nedořešený problém kritérií. Některé státy např. prosazovaly, aby vše, co je nad 25 cm výšky (!) již bylo uznáno jako les! U zmíněných zemí je pokrytí lesy poměrně značné a bylo zde riziko, že např. americký závazek sedmiprocentního snížení by mohli Američané realizovat pouze tím, že by zahrnuli to, co jakoby pohlcují jejich lesy. Naopak Rusko mělo vzhledem k poklesu ekonomiky ohromný zájem jít do obchodování s emisemi. Proč Česká republika kopíruje negativní postoj Evropské unie k obchodování s emisemi skleníkových plynů, je nabíledni. Za prvé neexistují průhledná, jednoznačná kritéria pro toto obchodování, a za druhé zde není ani systém tvorby ceny – tedy kolik vlastně má tuna CO2 stát. Na urychlený prodej našich práv znečišťovat světové životní prostředí emisemi skleníkových plynů bychom mohli velmi doplatit.
Krach jednání je opravdu velmi nepříjemný, je však pro soudobou lidskou společnost signifikantní: velké zájmové skupiny (průmyslové a energetické) si prosadily své proti odborným stanoviskům. Uvažoval jsem o tom, zda by se příští summit v květnu 2001 v Bonnu mohl v případě nezájmu velkých zemí zaměřit na plnění kjótských cílů bez ohledu na to, co udělají velké země jako USA, Kanada či Rusko. Tento postup jakéhosi dobrovolného plnění ale není možný ze dvou důvodů: prvním je to, že vstup Kjótského protokolu v platnost nastane tehdy, až ho ratifikuje aspoň 55 států, přičemž tyto státy zároveň pokryjí aspoň 55 % celkových emisí ekonomicky vyspělých států. Není tedy možné, aby si např. Evropská unie a kandidátské země řekly “my jsme se před třemi lety zavázaly, my to odteď začneme plnit”. Druhý moment je, že by toto dobrovolné plnění za současných podmínek ekonomicky znevýhodnilo státy, které by do toho šly. Ztroskotání konference totiž způsobila i nedohoda v jiné důležité oblasti: nebyla definována účinná sankční opatření proti státům, které by protokol neplnily.
Vše je stejné jako v minulých desetiletích: sejde se někde veliká konference a za preambulí příslušné úmluvy typu “státy, uznávajíce důležitost ochrany životního prostředí, vyjadřujíce přesvědčení, že pro to budou dělat všechno, potit krev a slzy”, se neděje nic. Je to jen pouhé povídání. Před třemi lety v Kjótu se řeklo, kdo, dokdy a o kolik sníží emise skleníkových plynů. Za tři roky trvajících jednání nebyl svět schopný se dohodnout na pravidlech hry! Stanovisko zemí Visegrádské čtyřky, a tedy i České republiky, je zhruba toto: náš závazek osmiprocentního snížení emisí by měl být ze 70 až 90 % kryt domácími akcemi, to znamená skutečným snižováním emisí. Že to lze, jsme se již mnohokrát přesvědčili.
V Haagu ale bohužel zvítězila krátkozrakost a sobectví, krátkodobé zájmy nad dlouhodobými.

Miloš Kužvart,
ministr životního prostředí