Regionální seminář o mechanismu mezinárodní výměny informací Úmluvy o biologické rozmanitosti

    Tento seminář, zorganizovaný koncem října loňského roku sekretariátem Úmluvy o biologické rozmanitosti pro region střední a východní Evropy, se konal v areálu Zemědělského biotechnologického centra v Gödöllö, poblíž Budapešti. Jednání se účastnili zástupci Sekretariátu Úmluvy o biologické rozmanitosti, představitelé České republiky, Chorvatska, Litvy, Lotyšska, Polska, Slovenska, Slovinska a Ukrajiny, jakož i zástupce Global Environment Facility (GEF).
    Cílem semináře bylo zejména prezentovat dosavadní kroky učiněné v realizaci Clearing-House Mechanism (CHM) Úmluvy o biologické rozmanitosti a koordinovat další aktivity v této oblasti. Termín Clearing-House převzatý z bankovnictví ve smyslu přeneseném do ochrany biologické rozmanitosti znamená mechanismus nabídky a poptávky, pokud jde o informace významné pro ochranu biologické rozmanitosti. Vytvoření tohoto mechanismu mezinárodní výměny informací na podporu a usnadnění technické a vědecké spolupráce vyplývá z článku 18 Úmluvy o biologické rozmanitosti.
    Jednotlivé země na semináři prezentovaly současný stav vývoje informačního systému ve své zemi. Delegace Chorvatska a Polska předvedly rovněž své informační systémy o ochraně přírody na internetu, přičemž polská CHM-stránka na internetu je konstruována již obdobným způsobem jako CHM-stránka, kterou provozuje Sekretariát Úmluvy o biologické rozmanitosti. Součástí semináře bylo i seznámení s aktivitami Global Environment Facility (GEF).
    Na semináři byla přijata některá doporučení, z nichž jako prioritní pro region střední a východní Evropy byla označena zejména tato:

  1. Nominovat zodpovědnou osobu (National Focal Point) za Clearing-House Mechanism v každé smluvní zemi a zajistit jejich operativní funkci.
  2. Nominovat regionální osobu (Regional Focal Point). Tato záležitost bude projednána na příštím regionálním přípravném setkání před konferencí stran Úmluvy o biologické rozmanitosti.
  3. Příprava regionálního pilotního projektu.
  4. Zesílení komunikace Východ-Východ.
  5. Výměna informací standardními způsoby elektronické komunikace a sdílení zkušeností.
  6. Aplikace sítě Emerald.
    K naplnění těchto doporučení Česká republika vyvíjí již řadu aktivit. V současné době se jako aktuální ukazuje potřeba zřídit na internetu českou stránku pro Clearing-House Mechanism, která by umožňovala získat základní informace o ochraně biologické rozmanitosti v českém i anglickém jazyce včetně překladů zásadních dokumentů v této oblasti.
Ing. Handrij Härtel,

odbor ochrany přírody

Doplnění  ke  článku  PRŮMYSLOVÉ  ZDROJE  HALOGENOVANÝCH  ORGANICKÝCH  POLUTANTŮ  A  JEJICH  POTENCIÁLNÍ  PREVENCE
(Příloha Zpravodaje MŽP 9/1997)

    V kapitole věnované výrobě a odpadům z PVC došlo v tomto příspěvku k několika nepřesnostem, které by chtěli autoři uvést na pravou míru.
Především se jedná o odhad množství odpadního monomeru VCM uvedený v části 2.1.3. našeho článku. Uvedený odhad 5-7000 tun odpadního monomeru vinylchloridu je nesprávný, neboť došlo k záměně odpadu s vedlejšími produkty používanými dále ve výrobě. Ve skutečnosti tedy v r. 1995 Spolana Neratovice vyprodukovala cca 5000 tun kapalných vedlejších produktů z výroby monomeru vinylchloridu, ty však byly použity k výrobě kyseliny chlorovodíkové. Skutečný stav emisí vinylchloridu je podle údajů poskytnutých Spolanou a.s. 32,67 tun vinylchloridu za rok 1996. Suma Cl-uhlovodíků vypouštěných do recipientu pak činí 5,7 t/rok. Autoři se omlouvají za omyl Spolaně Neratovice a.s.
    Dále je třeba korigovat tvrzení u odstavce 2.1.2. o „potenciálním nebezpečí odpadu z PVC polymerů...“, z nějž by mohl vyplynout nepodložený názor, že dlouhodobou biodegradací PVC vzniká běžně vinylchlorid. Faktem, je že PVC je k biodegradaci značně odolný, a dosavadní poznatky o enzymatické degradaci se týkají změkčovadel1. Pokud se hovoří o uvolňování vinylchloridu z PVC, jde o vinylchlorid z PVC již obsažený, jehož množství je omezeno limitem 1 mg/kg. Tento limit je schválen hygienickými orgány ČR pro aplikace v potravinářství a medicíně. Co se týče ftalátových změkčovadel, vedou se o míře jejich závadnosti odborné polemiky. V naší práci jsme uvedli, že DEHP je karcinogenní pro živočichy, lze dodat, že podle WHO není řazen ke karcinogenním látkám pro lidi2.
    V závěru naší práce se vyslovujeme pro omezení plastických hmot obsahujících halogeny, zvláště pak PVC. V této souvislosti jsme měli na mysli především obaly z PVC a domníváme se, že tohoto omezení se dosáhne uplatněním zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech, který od 1. ledna 2001 zakazuje vyrábět a dovážet obaly zhotovené z PVC a výrobky v takovýchto obalech. Důvody, které nás vedou k souhlasu s tímto paragrafem zákona se opírají především o problematičnost spalování těchto obalů v lokálních topeništích, rozšířeném zvláště na venkově. Zvýšený obsah chloru v palivu totiž může vést v podmínkách nedokonalého spalování ke zvýšení emisí dibenzodioxinů a dibenzofuranů3. Problematická je z tohoto hlediska i přítomnost olova, které je nejpoužívanějším stabilizátorem. Nicméně je nutno zdůraznit, že absence obalů z PVC v komunálním odpadu (popř. PVC materiálů vůbec) neznamená absenci chloru v tomto materiálu obecně. Je proto zcela mylná představa, že zmíněné legislativní opatření povede k podstatnému snížení emisí PCDD/F ze spaloven komunálního odpadu3. K takovému snížení je bezpodmínečně nutná instalace speciálních čisticích jednotek.
    Podstatným opatřením k řešení problematiky plastových odpadů obecně je zvýšení účinnosti separovaného sběru a následná recyklace. Prosadit toto opatření do praxe je však velmi komplikované a časově náročné, jak ukazuje například revize nařízení vlády SRN z roku 1991, které vyžadovalo, aby od poloviny roku 1995 bylo regenerováno 64 % plastů (bez tepelné regenerace). Nová směrnice posunuje časový horizont na začátek roku 1998 a požaduje 60% stupeň regenerace. Z toho má asi 25 % činit materiálová regenerace a zbytek spalování4. V souvislosti s touto zkušeností je jistě zajímavé zamyslet se nad § 19 citovaného zákona o odpadech, který praví, že výrobci a dovozci obalů a obalových materiálů jsou povinni zajistit, aby nejpozději do 31. prosince 2000 byl obalový odpad využíván a recyklován v rozsahu stanoveném vyhláškou ministerstva. Zdá se totiž, že úplný přesun odpovědnosti za organizaci separovaného sběru a následnou recyklaci na výrobce obalů bez nějaké formy účasti státu, jen stěží povede ke zvýšení efektivity této činnosti, Problematika je však značně složitá a její zevrubná analýza přesahuje možnosti našeho příspěvku.

Ing. Miroslav Punčochář, CSc., Ing. Vladimír Pekárek, CSc., Ing. Jan Stach, Ústav chemických procesů AV ČR

Literatura:

  1. Wasserbauer R., Vymazalová Z., Polymery a ekologie, Praha, 1994, edice MACRO, řada M-monografie, svazek M-20, str. 22.
  2. WHO, International Series on Chemical Safety 131 DEHP, Geneva 1992.
  3. Wikström E., Löfvenius G., Rappe C. and Marklund S., Environ. Sci. Technol. 1996, 30, 1637.
  4. EKO VIS MŽP ČR. Informační zpravodaj, 1997, 1.2, str. 43.