Nová právní úprava nakládání s odpady

    Dnem 1. ledna 1998 nabyl účinnosti zákon č. 125/1997 Sb., o odpadech. K výkladu některých ustanovení tohoto zákona přetiskujeme z Rukověti odpadového hospodářství 1997-98 (Nadace Revia, Praha 1997) stať JUDr. Pavla Dvořáka, náměstka ministra životního prostředí.


§ 1
    Předmětem právní úpravy je vymezení povinnosti právnických a fyzických osob při nakládání s odpady.
    Zákon dále vymezuje působnost a stanoví pravomoci jednotlivých orgánů státní správy - tj. Ministerstva životního prostředí, České inspekce životního prostředí, celních orgánů, okresních úřadů a obcí.
    Z působnosti zákona jsou vyloučeny pouze takové případy, kdy režim nakládání je natolik specifický, že je upraven zvláštními předpisy. Z tohoto pohledu se zákon nevztahuje na nakládání s odpadními vodami, které je upraveno předpisy z vodního práva, dále na nakládání s odvaly, výsypkami a odkališti, pokud vznikly či vznikají při hornické činnosti, kde je režim upraven v horním zákoně.
    Dále se nevztahuje na nakládání s odpady drahých kovů, kde úprava vyplývá ze zákona o puncovnictví a zkoušení drahých kovů, a na nakládání s radioaktivními odpady.
    Také na nakládání s ostatky lidí platí zvláštní úprava představovaná zejména předpisem o pohřebnictví. S uhynulými těly zvířat je pak třeba nakládat podle předpisů o veterinární péči. 

§ 2 
    Těžiště nové právní úpravy leží v přesném a srozumitelném vymezení pojmu „odpad“, „komunální odpad“ a pojmů „nakládání“ a „zneškodňování“.
    O odpad se jedná tehdy, kdy se věc stane pro vlastníka nepotřebnou a on se jí zbavuje s úmyslem ji odložit (nikoliv tedy prodat, darovat...). Úmysl pak vlastník, resp. ten, kdo odpad produkuje, projeví tím, že věc v souladu s tímto zákonem odloží na místě k tomu určeném (např. kontejner, skládka, spalovna...). Odpad tedy zpravidla nevzniká automaticky.
    Zákon dále umožňuje jako odpad klasifikovat věc, která má být vyřazena na základě právního předpisu (může jít např. o potraviny s prošlou dobou atp.). Na postupu podle zákona o odpadech bude zpravidla veřejný zájem.
    Dalším pojmem je nebezpečný odpad. Nebezpečné jsou takové odpady, které mají některou z nebezpečných vlastností uvedených v příloze zákona. Přitom pro zařazení mezi nebezpečné odpady stačí i jedna z nebezpečných vlastností.
    Nově zákon zavádí pojem komunální odpad. Vymezení tohoto pojmu je nezbytné zejména proto, že pro tento druh odpadu je třeba stanovit velmi jasné vazby mezi občanem a obcí, která je ve vztahu k tomuto (komunálnímu) odpadu ze zákona původcem.
    Za komunální odpad se nepovažuje odpad vznikající u právnických osob a fyzických osob oprávněných k podnikání.
    Zákon definuje pojem nakládání s odpady. Patří sem shromažďování odpadů, sběr, výkup, třídění, přeprava, doprava, skladování, úprava, využívání a zneškodňování. Pojem nakládání je vymezen široce, ale taxativně.
    Využívání odpadů je charakterizováno tím, že jde o činnosti vedoucí k získávání druhotných surovin, k recyklaci odpadů, případně jinému využití fyzikálních, chemických nebo biologických vlastností odpadů.
    Mezi druhy využívání odpadů je též recyklace odpadů. Recyklace však zatím stále zůstává nejnákladnějším způsobem využívání odpadů. Přesto všechno jde o jeden z perspektivních oborů nakládání s odpady.
    Za využívání odpadů nelze považovat jejich spalování, byť by se tak dělo s využitím tepla. Pro spalování lze za konkrétních podmínek využít jen odpad produkovaný v tuzemsku.
    Vedle využívání odpadů bude často praktická úprava odpadů. Ta je charakterizována změnou fyzikálních, chemických nebo biologických vlastností. Úprava není nástrojem k tomu, abychom odpad za každou cenu mohli „dostat“ do nejlevnější skládky. Naopak úpravu třeba chápat jako činnost, která umožní přijatelnější využití nebo zneškodnění.
    Nejkrajnější mez nakládání s odpady je jejich zneškodňování. Jde o takové činnosti, které vedou k trvalému zabránění škodlivým vlivům na životní prostředí. Patří sem i ukládání na skládku.
    Aktivity spojené s přechodem odpadu přes státní hranici budou podléhat zpřísněnému režimu (v řadě případů půjde o režim podle dohody ADR*). Zákon dává v tomto směru větší pravomoci celním orgánům.
    Pro zvýšení přehlednosti jsou vymezeny pojmy skládka jako místo nebo zařízení k trvalému ukládání odpadů, a to za účelem jejich zneškodnění; místo pro skladování odpadů jako místo pro časově omezené odložení odpadu.
    Zejména účel zařízení (zneškodnění odpadu) odlišuje skládku od místa pro skladování odpadů, které je charakterizováno dočasností uložení. I při skladování je však původce povinen nakládat s odpadem tak, aby nedošlo k poškození životního prostředí. Pro posouzení přiměřenosti takové doby bude vždy záležet na konkrétních podmínkách.
    Důležitý je též pojem původce odpadů; stejně jako v předchozí právní úpravě zákon vychází z toho, že původcem je ten, při jehož činnosti vzniká odpad. U právnických osob není rozlišeno, zda jde o podnikatelskou, či jinou činnost, právnická osoba je vždy původcem.
Fyzická osoba - podnikatel, je též „ze zákona“ původcem se všemi z toho plynoucími povinnostmi.
    V případě komunálního odpadu, tj. odpadu vznikajícího na území obce při činnosti fyzických osob (ne však při podnikání), je původcem odpadu obec. Obec je též vlastníkem tohoto občany na určeném místě odloženého odpadu.
    Občan není původcem odpadu ve smyslu zákona a nevztahují se na něj povinnosti původce.
    Subjekty oprávněné k nakládání s odpady podle zákona vymezuje zákon jako oprávněné osoby.
    Ne každý původce je současně oprávněnou osobou. Pouze pro účely dopravy je každý původce oprávněnou osobou přímo ze zákona.
    Neexistence zákona o obalech je důvodem, že obal je pojmově vymezen v tomto zákoně.

§ 3
    Ukládá každému předcházet vzniku odpadů, omezovat jejich množství a omezovat (snižovat) nebezpečné vlastnosti. I když jde o povinnost obtížně vymahatelnou a její dodržování není pod sankcí, má v zákoně své místo.
    Pokud odpady vzniknou, může s nimi být nakládáno způsobem, který připouští tento zákon a předpisy vydané k jeho provedení. Pokud jde o nebezpečný odpad, pak platí, že při nakládání s ním musí být respektovány i právní předpisy platné pro výrobky a látky se stejnými nebezpečnými vlastnostmi.
    Nový zákon opouští „třístupňovou“ kategorizaci odpadů (obyčejný, zvláštní, nebezpečný) a odpady klasifikuje podle obsahu nebezpečných vlastností (které v příloze č. 2 vymezuje) na ostatní (nemají nebezpečné vlastnosti) a nebezpečné (mají jednu nebo více nebezpečných vlastností). Některé nebezpečné odpady, a to takové, které charakterem nebo kumulací svých nebezpečných vlastností představují zvlášť vážné riziko pro životní prostředí, podléhají zpřísněnému režimu.
    Seznam těchto zvlášť nebezpečných odpadů vymezí vyhláška Ministerstva životního prostředí.
    Odpady nelze dát komukoliv, ani s nimi nelze dělat cokoliv. Zákon připouští různé formy nakládání, ale jen za přesně daných podmínek.
Přitom musí být splněny též podmínky stanovené zvláštními předpisy. Tyto činnosti nesmí ohrožovat nebo poškozovat životní prostředí.
Zákon vytváří určitý základ (rámec) pro využití odpadů jako hnojiva v zemědělství.
    Úprava platná do 31. prosince 1997 neřešila případy, kdy se původce odpadu nezdržoval na území České republiky, ale byl znám a odpad bylo třeba zneškodnit, nebo když se odpad nacházel na našem území, ale původce odpadu nebyl znám.
V případě, kdy je původce odpadu znám, ale pro svoji nepřítomnost na území České republiky nemůže zajistit zneškodnění odpadu, učiní tak na jeho náklady okresní úřad příslušný podle lokalizace odpadu.
    Poněkud složitější je situace, kdy není znám původce, ale odpad je třeba ve veřejném zájmu zneškodnit. Pokud se v rámci správního řízení uvedeného okresního úřadu nenajde původce odpadu, pak zákon ukládá povinnost odpad zneškodnit vlastníku pozemku, na němž odpad leží. Pokud vlastník pozemku prokáže, že učinil vše, co po něm lze žádat, aby ochránil svoji nemovitost, uhradí mu účelně vynaložené náklady místně příslušný okresní úřad.
    Jde jen zdánlivě o ustanovení vůči vlastníku pozemku tvrdé; takovému tlaku je vystaven každý vlastník (např. vlastník auta, jemuž byl automobil poškozen neznámou osobou a nemá auto pojištěno, musí sám nést náklady na opravu a uvedení do předešlého stavu).
    Pro oba případy (odst. 6 a odst. 7) je dále charakteristické to, že řízení zahajuje okresní úřad z vlastního podnětu a důvodem pro zahájení řízení je hrozící nebezpečí ohrožení životního prostředí nebo stav, kdy k takovému poškození již došlo. Půjde tedy o akutní, závažné případy, kdy zneškodnění odpadu zpravidla je jediným řešením.
    Zákon výslovně zakazuje ředění odpadů za účelem snížení koncentrace nebezpečných látek pro následné zneškodnění. Nelze připustit, aby silné koncentráty byly nařeďovány s úmyslem zneškodnit je zpravidla jednodušším způsobem.

§ 4
    Zákon přebírá základní princip zařazování odpadů založený předchozí právní úpravou.
    Odpady podle Katalogu zařazuje původce. Žádný orgán státní správy vlastní zařazení neschvaluje. Původce, který nebude schopen sám odpad zařadit, předloží žádost okresnímu úřadu a ten ji postoupí se svým vyjádřením Ministerstvu životního prostředí, které o zařazení takového odpadu rozhodne. Tímto řešením by měl být garantován jednotný přístup při zařazování odpadů na celém území ČR.
    Katalog odpadů přímo označuje některé odpady jako nebezpečné (půjde o takové, kde zpravidla nelze pochybovat o tom, že mají minimálně jednu vlastnost způsobující nebezpečnost).
    Zákon však v těchto případech umožňuje, aby původce stanoveným způsobem (postup uveden v § 38) prokázal, že jím produkovaný odpad nemá žádnou z nebezpečných vlastností.
    Pokud je toto původce schopen prokázat a odpad nemá nebezpečné vlastnosti, není povinen dodržovat režim pro nebezpečné odpady.
    Původce je však ze zákona odpovědný za průběžné sledování skutečných vlastností takového odpadu.
    Na druhé straně zákon ukládá původci, aby odpad, který není v katalogu označen jako nebezpečný a u kterého byla zjištěna jedna nebo více nebezpečných vlastností, byl veden jako nebezpečný a bylo s ním nakládáno jako s odpadem nebezpečným, a to bez ohledu na označení odpadu v Katalogu.
    Smyslem těchto přísných režimů je zabránit, aby se nebezpečný odpad dostal do takového prostředí, které není vhodné pro jeho zneškodnění nebo využití.
    Nebezpečné vlastnosti odpadů hodnotí (ověřuje) právnická osoba nebo fyzická osoba pověřená společným aktem Ministerstva životního prostředí a Ministerstva zdravotnictví.

§ 5
    Zákon vymezuje povinnosti původců (viz výklad pojmu § 2). Povinnosti původců se vztahují i na obce.
    Zákon zpřísnil nabídkovou povinnost v tom směru, že původce je povinen odpad trvale nabízet k využití jiné právnické nebo fyzické osobě.
    Původce musí trvale kontrolovat vlastnosti odpadů zařazených v Katalogu odpadů jako nebezpečné.
    U odpadů, které nelze využít, je původce povinen zajistit jejich zneškodnění. Přitom je na původci, jaký způsob zneškodnění zvolí.
    Jednou z povinností původce je třídění a oddělené shromažďování vzniklých odpadů. Zákon umožňuje, aby okresní úřad na základě žádosti  původce rozhodl o tom, že odpad není třeba v těchto případech třídit a ukládat odděleně.
    Oprávněná osoba přebírá na sebe okamžikem převzetí odpadů veškeré povinnosti stanovené zákonem pro původce.
    Pokud by mělo jít o nakládání s nebezpečnými odpady, lze takové činnosti provádět jen se souhlasem okresního úřadu.
    Souhlas okresního úřadu se nevyžaduje při přepravě a dopravě nebezpečného odpadu, kde zákon jednak upravuje režim evidence a v plném rozsahu odkazuje na zákon o silniční dopravě.

§ 6
    Pro sběr a výkup obyčejných odpadů zákon nevyžaduje souhlas okresního úřadu. Ten je naopak vždy vyžadován k nakládání s nebezpečnými odpady.
    Ovšem i sběr a výkup ostatních odpadů, pokud je provozován jako podnikatelská aktivita, podléhá režimu podle živnostenského zákona (č. 455/1991 Sb. v platném znění). Na rozdíl od sběru a výkupu nebezpečných odpadů jde o tzv. živnost volnou, při které musí oprávněná osoba splňovat všeobecné podmínky v živnostenském zákoně uvedené.
    Oprávněná osoba musí zveřejňovat druhy sbíraných odpadů a stanovit a zveřejnit podmínky jejich sběru.
    Vzhledem k tomu, že předmětem výkupu (a sběru) mohou být i barevné kovy, příp. jiné materiály, které se nestaly pro jejich vlastníka nepotřebnými, ale byly u něj (nikoli jím) získány jinými subjekty v rozporu s právními předpisy, vyžaduje zákon, aby ten, kdo sběr a výkup provádí, ověřil totožnost osob, které prodávají nebo předávají odpady stanovené ve vyhlášce Ministerstva životního prostředí.

§ 7
    K provozování každého zařízení ke zneškodňování odpadů a zařízení na úpravu a využívání nebezpečných odpadů musí mít jejich provozovatel souhlas příslušného okresního úřadu. Příslušným je okresní úřad, v jehož obvodu je činnost prováděna. K provozu zařízení k úpravě a využívání je třeba souhlasu, jen pokud tam bude nakládáno s nebezpečnými odpady.
    Součástí souhlasu je i souhlas s provozním řádem. Je povinností okresního úřadu současně s vydáním souhlasu schválit provozní řád.
    Pokud je vydáváno rozhodnutí o využívání stavby (a to bude téměř ve všech případech), příslušný orgán (zpravidla stavební úřad) takové rozhodnutí nemůže vydat, pokud žadatel o kolaudaci nepředloží souhlas okresního úřadu podle tohoto zákona.
    Vedle povinností původců jsou tyto oprávněné osoby povinny zneškodňovat, upravovat a využívat odpady podle schváleného provozního řádu.
    V mimořádných případech, zejména kdy bude ohroženo životní prostředí a bude třeba odpad zneškodnit a kdy příslušný okresní úřad vydá rozhodnutí, kterými uloží zneškodnění, je provozovatel zařízení ke zneškodnění (spalovna, skládka atp.) povinen tento odpad zneškodnit. Tuto povinnost nemusí splnit jen v případě, kdy to pro něj, jako pro provozovatele, není technicky možné. Náklady, které vzniknou na základě takového rozhodnutí, hradí zásadně původce, pokud není znám, pak ten okresní úřad, který rozhodnutí vydal.
    Pro provozovatele skládek jako jednoho z typů zařízení ke zneškodnění odpadů zákon dále ukládá povinnost vytvářet a vést finanční rezervu pro sanaci skládky.
    Odpady lze zneškodňovat v zařízeních k tomu určených. To platí i o spalovnách. V jiných zařízeních, tj. takových, která jsou účelově určena pro jiné využívání, lze odpady spalovat jen na základě souhlasu orgánů ochrany ovzduší (samozřejmě k tomu bude třeba i souhlasu orgánu státní správy pro oblast nakládání s odpady) a za předpokladu, že jsou splněny požadavky stanovené zvláštními předpisy. Orgány ochrany ovzduší zejména posoudí možnosti zařízení a rizika spojená s využíváním odpadů jako paliva.
    Zákon se též dotýká technického provedení skládek odpadů. I když konkretizaci ponechává prováděcím předpisům, je třeba zdůraznit, že pro tato zařízení vyžaduje takové technické provedení, které by zajistilo ochranu životního prostředí po celou dobu provozu skládky i po jeho ukončení a aby vytvořilo podmínky pro rekultivaci skládky a následné využití skládkového prostoru. Zde bude hrát důležitou roli schválená územně-plánovací dokumentace.
    Rozhodujícím hlediskem pro ukládání odpadů na skládky (a současně kritériem pro technické provedení skládky) je obsah škodlivých látek ve vodním výluhu. Způsob, jak se výluhy budou provádět, upraví Ministerstvo životního prostředí vyhláškou. Důležité též bude vymezení odpadů, které lze na skládku ukládat. Pro sporné případy by měl platit referenční model.
    Na skládky lze ukládat jen odpady stanovené ve schváleném provozním řádu skládky. Za to, že na skládku nebudou ukládány jiné odpady, odpovídá provozovatel skládky.
    Skládky se člení podle technického zabezpečení do čtyř skupin.

§ 8
    Zákon předpokládá, že původce odpadu je vždy oprávněnou osobou ve smyslu zákona o odpadech, pokud jde o dopravu odpadů (§ 2 odst. 13). Vedle toho může být oprávněnou osobou k této formě nakládání i jiný subjekt (který nemusí být vůbec původcem a bude se dopravou odpadů zabývat).
    Každá oprávněná osoba, která zabezpečuje přepravu a dopravu, je povinna zabezpečit tuto přepravu a dopravu v souladu s požadavky zvláštních předpisů, zejména v souladu se zákonem o silniční dopravě (zákon č. 111/1994 Sb.).
    Při přepravě a dopravě odpadů je třeba odlišit, kdy jde o obyčejné (ostatní) odpady a kdy jde o nebezpečné odpady.
    Pokud jde o dopravu a přepravu nebezpečných odpadů, zákon nevyžaduje souhlas okresního úřadu k této formě nakládání s nebezpečným odpadem.
    Zákon současně vyžaduje, aby byly splněny podmínky zvláštních předpisů a příkladmo odkazuje na zmíněný zákon o silniční dopravě. Silniční dopravou je dovoleno přepravovat pouze nebezpečné věci vymezené mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika vázána (Evropská dohoda o mezinárodní silniční dopravě nebezpečných věcí - ADR).
    Ve vztahu k odpadům třeba dodat, že nebezpečné odpady se po silnicích přepravují obdobně jako nebezpečné věci zařazené pod příslušnou třídu nebezpečných věcí Úmluvy ADR. Nebezpečné odpady je třeba pomocí určitého převodového klíče převést na nebezpečné věci a jako takové je přepravovat.
    Zákon dále vyžaduje, aby všichni účastníci přepravy a dopravy nebezpečných odpadů vedli evidenci o těchto nebezpečných odpadech. Rozsah evidence stanoví Ministerstvo životního prostředí vyhláškou.

§ 9
    Komunální odpad představuje vážný problém pro každou obec. Komunální odpad je definován jako veškerý odpad vznikající na území obce při činnosti fyzických osob, pokud pro ni nejsou stanovena zvláštní pravidla nebo omezení. Za komunální odpad se však nepovažuje odpad, který vzniká u právnických osob nebo fyzických osob oprávněných k podnikání. Za komunální odpad považuje zákon též odpad, který vzniká při čištění veřejných komunikací a prostranství, při údržbě veřejné zeleně, a to včetně odpadů vzniklých při údržbě hřbitovů.
    Zákon o obcích svěřuje oblast komunálního odpadu (zákon o obcích hovoří o odvozu domovních odpadů a jejich nezávadné likvidaci) do samostatné působnosti. Zákon o odpadech vytváří obci rámec pro zavedení vhodného režimu, který by měl obci usnadnit plnění jejich povinností původce.
    Obec je zmocněna stanovit v samostatné působnosti obecně závaznou vyhláškou systém sběru, třídění, využívání a zneškodňování komunálních odpadů vznikajících na jejím území.
    Řešení bude nejspíše v postupných krocích. Obec by měla zejména vymezit místa určená k odkládání odpadů (zde půjde o všechny odpady). Takovým místem k odložení odpadu může být popelnice, kontejner, atp. Vedle toho je obec povinna určit místo pro odkládání nebezpečných složek komunálního odpadu.
    Zákon připouští, aby obec touto obecně závaznou vyhláškou upravila i nakládání se stavebním odpadem. Pokud tak obec učiní, lze pro nakládání se stavebním odpadem použít režimu stanoveného obcí.
    Fyzickým osobám je uloženo, aby ode dne, kdy tak obec stanoví obecně závaznou vyhláškou, začaly s odpadem zacházet podle režimu, který obec stanoví, tj. odděleně odpad shromažďovaly, třídily a předávaly k využití nebo zneškodnění. Pokud by se výjimečně stalo, že se občan nezapojí do obcí stanoveného režimu, je povinen prokázat, že vzniklý odpad využil sám nebo sám ho zneškodnil v souladu se zákonem o odpadech.
    Obec ve své obecně závazné vyhlášce též stanoví způsob prokazování využívání nebo zneškodňování odpadů pro případy, kdy se občan do režimu obce nezapojí.
    Obec může zabezpečovat nakládání s komunálním odpadem sama, nebo společně s jiným subjektem, nebo může tuto problematiku svěřit podnikatelskému subjektu zcela. Vzhledem k tomu, že obec je původce jako každý jiný, musí mít v obvodu své působnosti stejně dominantní postavení jako ostatní původci na svých teritoriích pro své odpady.
    Proto chce-li někdo podnikat v oblasti nakládání s komunálním odpadem na území obce, musí mít souhlas příslušné obce. Tato obec současně stanoví podmínky, za nichž může být souhlas udělen, resp. za nichž je udělován.
    Obec je tímto režimem schopna zajistit pokrytí svého celého území (tj. včetně méně lukrativních částí obce) a je schopna udržet si kontrolu nad tím, jak podnikatelé své povinnosti zvládají. Na udělení souhlasu není právní nárok.
    Zákon dále obci ukládá, aby zajistila místo, kam občané mohou ukládat nebezpečné složky komunálního odpadu.
    Zákon nespecifikuje, jak má takové místo vypadat, musí však splňovat požadavky ochrany životního prostředí. Zákon připouští řešit tuto povinnost též pravidelným mobilním svozem oprávněnou osobou.
    U řady právnických osob a fyzických osob oprávněných k podnikání, tj. jinak původců, vzniká mnohdy odpad, který se téměř neliší od komunálního. Zákon proto připouští, aby se tento podnikatel písemně dohodl s obcí na tom, že využije systému stanoveného obcí pro nakládání s jím produkovaným odpadem. Pokud k uzavření dohody nedojde, musí původce odpad zneškodňovat podle zákona. Součástí dohody obce a původce je i dohoda o ceně služby. Dohoda však vždy musí být písemná.

§ 10
    Cenu za svoz, třídění a zneškodňování platí obci fyzické osoby, tj. ty subjekty, které produkují komunální odpad, jehož původcem je obec.
    Vzhledem k tomu, že z řady důvodů jde o velmi citlivou oblast, kde nevhodný způsob řešení může vážně ohrozit zájem sledovaný zákonem, lze cenu stanovit jen v takovém rozsahu, který připouští zákon o cenách (věcně usměrňovaná cena).
    Zákon o cenách chápe dohodu o ceně jako dohodu o výši platby za provedení sjednaných prací. O tuto částku by se měli „podělit“ občané, případně by se na ní též mohla podílet obec. Přitom zákon o cenách výslovně zakazuje, aby dodavatel služby zneužíval svého hospodářského postavení k tomu, aby získal nepřiměřený hospodářský prospěch.
    Na oblast podnikání při nakládání s komunálními odpady se vztahuje i ustanovení o regulaci cen, tj. možnost stanovení nebo přímé usměrňování cen cenovými a místními orgány.
    Zákonem ČNR č. 265/1991 Sb., je obec dále zmocněna provádět kontrolu, ukládat a vybírat pokuty za porušení cenových předpisů.
    Vlastní regulace cen může spočívat ve stanovení cen (úředně stanovené ceny), usměrňování cenových pohybů v čase (časově usměrňované ceny) a eventuálně i cenové moratorium (v oblasti odpadů asi nebude příliš praktické).
    Každý subjekt (hlavně to však budou fyzické osoby), který je účasten na systému zavedeném obcí (obecně závaznou vyhláškou) odvádí úhradu (cenu na svoz vyjadřující určitý podíl) obci, tj. obec je příjemcem úhrad.
    Pokud obec sjednala, že svoz, třídění, zneškodňování atp. bude pro ni zajišťovat jiný subjekt, uhradí mu náklady na provozování tohoto systému na základě dohody (objednávky). Obec nemůže na jiný subjekt převést to, že tento subjekt (podnikatel zajišťující svoz, třídění atp.) bude i příjemcem úhrad; toto zákon nepřipouští, a naopak říká, že z těchto úhrad jsou hrazeny náklady, které obec má při zajišťování třídění sběru, svozu, využití a zneškodnění komunálního odpadu. Může však pověřit např. na základě mandátní smlouvy výběrem jiný subjekt (avšak na vrub obce a za předpokladu, že půjde o příjem obce).

§ 11
    Stejně jako předchozí právní úprava i nový zákon zakazuje dovoz odpadů za účelem jejich zneškodnění v České republice. Lze tvrdit, že nová právní úprava je v tomto směru ještě přísnější.
    Pokud jde o vývoz odpadů, které vymezuje mezinárodní smlouva, jíž je Česká republika vázána, ten je možný jen za podmínek stanovených touto smlouvou. Zákon odkazuje na Basilejskou úmluvu o kontrole pohybu nebezpečných odpadů přes hranice států a jejich zneškodnění. Basilejská úmluva stanoví obecné povinnosti, které musí účastníci zabezpečit provedením vhodných opatření.
    Zákon dále stanoví, že vývoz nebezpečných odpadů za účelem recyklace nelze uskutečnit do zemí, které nejsou členy OECD. Jde o preventivní opatření, které má zabránit tomu, aby se do některých zemí nevyvážel odpad pod záminkou jeho recyklace.
    Zákon zavádí do našeho právního řádu zelený, žlutý a červený seznam. Odpady zařazené do těchto seznamů mají různý režim pro dovoz, vývoz a tranzit odpadů. Seznamy budou vyhlášeny vyhláškou Ministerstva životního prostředí.
    Odpady nezařazené do červeného seznamu (dovoz na povolení), resp. zeleného seznamu (dovoz volný) budou zařazeny do žlutého seznamu. Tyto odpady bude možno dovážet nebo tranzitovat na základě splnění oznamovací povinnosti.
    Třeba však zdůraznit, že dovoz není ani v těchto případech (a to ani pokud jde o odpady z červeného, resp. zeleného seznamu) možný za účelem zneškodnění odpadu.
    Pokud by se náhodou jednalo o dovoz, vývoz, tranzit odpadu, který není zařazen v žádném ze tří seznamů, pak se na jejich dovoz a tranzit váže oznamovaní povinnost stanovená pro odpady ve žlutém seznamu včetně oprávnění Ministerstva životního prostředí do 30 dnů od přijetí oznámení dovoz, vývoz či tranzit zamítnout nebo stanovit pro něj podmínky.

§ 12
    V případech, kdy pro účely dovozu (jde o dovoz za účelem využití) je vyžadován souhlas Ministerstva životního prostředí, předkládá žadatel písemnou žádost, kde uvede základní údaje nezbytné pro posouzení žádosti (náležitosti stanoví Ministerstvo životního prostředí vyhláškou). V případě nedostatečných podkladů, zejména pokud není zřejmé využití odpadů, resp. důvod dovozu, může Ministerstvo životního prostředí žádat doplnění podkladů.
    Na základě žádosti a v případě, že jsou splněny podmínky tohoto zákona, vydá Ministerstvo životního prostředí souhlas s dovozem. Tento souhlas musí obsahovat podmínky, za nichž lze odpad dovézt.
    Souhlas je vydáván na dobu časově omezenou.
    V rámci souhlasu jsou stanovovány další údaje, jako je např. dovolené množství, druh, kategorie odpadu dle katalogu, možný způsob využití odpadu v České republice, jak lze naložit s odpadem, který zůstane po zpracování dovezeného odpadu, trasa přepravy odpadu.
    Součástí rozhodnutí o souhlasu s dovozem, vývozem nebo tranzitem odpadů by měly být i sídla (adresy) kompetentních úřadů dotčených zemí.

§ 13
    Toto ustanovení se vztahuje na případy, kdy jde o dovoz odpadů zařazených do žlutého seznamu. Zákon vyžaduje, aby ten, kdo chce odpady dovézt, svůj záměr písemně oznámil Ministerstvu životního prostředí, a to před zahájením dovozu. Přijetí tohoto oznámení Ministerstvo životního prostředí žadateli potvrdí. Při osobním doručení oznámení nelze potvrzení přijetí oznámení odmítnout s poukazem na třídenní lhůtu.
    Ministerstvo životního prostředí se k oznámení může vyjádřit v průběhu 30 dnů ode dne, kdy potvrdilo příjem oznámení. V souvislosti s během lhůt třeba upozornit, že zásadní význam má potvrzení přijetí oznámení. Zákon nepředpokládá, že by ve třicetidenní lhůtě byla žádost ministerstvem vrácena k doplnění. Ministerstvu běží lhůta ode dne potvrzení přijetí žádosti. Není-li žádost úplná, ministerstvo dovoz nepovolí.
    Pokud Ministerstvo životního prostředí nereaguje ve stanovené lhůtě, lze dovoz bez dalšího uskutečnit.

§ 14
    Dovoz odpadů je vždy spojen s určitou možností jeho zneškodnění na území České republiky. I když se tomu zákon snaží účinně bránit, např. tím, že vyžaduje, aby dovozce předložil, jak bude s odpadem naloženo, nelze toto riziko plně vyloučit, lze ho však zmírnit. Odpad dovážený za účelem využití na našem území musí být pod stálou kontrolou až do konečného zpracování.
    Zákon proto vyžaduje, aby příjemce dovezeného odpadu do tří pracovních dnů následujících po dni přijetí potvrdil evidenční list (tj. dokladoval písemně, že odpad přijal) a do 180 dnů (též od přijetí odpadu) sdělil, jak využil dovezený odpad. Tyto doklady zasílá Ministerstvu životního prostředí. Lhůta 180 dní příjemce nutí též k tomu, aby dovezený odpad byl co nejdříve využit a současně „tlačí“ na to, aby dovezeného odpadu nebylo mnoho „na zásobách“.

§ 15
    Vývoz odpadů je jednou z forem nakládání s odpady. Zákon pro vývoz ve valné většině vyžaduje souhlas (povolení) ministerstva. Povolení není nutné jen v případech, kdy předmětem vývozu jsou odpady zařazené v zeleném seznamu.
    Důvodem pro takto přísný režim je zejména skutečnost, že vývozem by mnohdy mohlo výt řešeno obtížnější, resp. nákladnější zneškodňování v tuzemsku, a to na úkor vlivů na životní prostředí.
    Souhlas k vývozu vydává Ministerstvo životního prostředí na základě písemné žádosti. Není-li žádost úplná nebo neobsahuje-li údaje, z nichž lze určit účel vývozu, resp. jiné důležité skutečnosti rozhodné pro vydání souhlasu, může ministerstvo žádat o doplnění údajů (zde zákon možnost vyžádat si doplnění připouští).
    Přijetí žádosti o souhlas Ministerstvem životního prostředí má své důsledky pro běh lhůty pro vyřízení žádosti. Ministerstvo životního prostředí potvrdí příjem žádosti. Den potvrzení příjmu žádosti je současně dnem, od něhož začíná běžet třicetidenní lhůta, kterou Ministerstvo životního prostředí má k vyřízení žádosti. Ministerstvo rozhoduje ve správním řízení. Případnému odvolání proti rozhodnutí ministerstva zákon odnímá odkladný účinek.

§ 16
    Také tranzit představuje jednu z forem nakládání s odpady. Pro tento způsob nakládání je charakteristické to, že odpad je přes území České republiky zpravidla přepravován v zabezpečené formě a nesmí s ním být jiným způsobem nakládáno. Odpady zařazené v červeném seznamu lze tranzitovat jen se souhlasem Ministerstva životního prostředí, odpady ze žlutého seznamu jen na základě oznámení.
    Je-li tranzitován odpad označený jako nebezpečný, musí být zásilka vybavena doklady podle dohody ADR (Evropská dohoda o mezinárodní silniční dopravě nebezpečných věcí - viz č. 64/1987 Sb.).
    Dojde-li z vážných a mimořádných důvodů k potřebě zásilku odpadů u nás zastavit nebo přerušit, musí být bezodkladně informován místně příslušný okresní úřad.
    Také v těchto případech se oznámení zasílá Ministerstvu životního prostředí.
    Pro vyřízení žádosti o souhlas, resp. oznámení, platí lhůty a postup uvedený v obecných podmínkách pro dovoz, vývoz a tranzit odpadů (§ 11).

§ 17
    Jde o případy, kdy se jedná o dovoz odpadů (§ 12) a vývoz odpadů (§ 13).
    Účastníky řízení obecně stanoví správní řád a vymezuje je poměrně široce. Zde zákon okruh účastníků výrazně zužuje. Toto zúžení je provedeno v zájmu rychlosti řízení a zejména s ohledem na třicetidenní lhůtu pro vyřízení žádosti. (Tito účastníci jsou vždy známi včetně sídla atd., čímž se výrazně usnadňuje i doručování a další kontakt).

§ 18
    Použité obaly představují poměrně značný objem odpadů, zejména komunálních. Jejich lepší využití, resp. zhodnocení je odvislé jednak od jejich složení a jednak od způsobu nakládání s nimi.
    Zákon se orientuje na ty vlastnosti obalů a výrobků, které ovlivňují další využití poté, co obaly a výrobky přestaly plnit svoji funkci, nebo na podmínky zneškodnění, pokud využití není možné.
    Zákon proto zakazuje výrobcům a dovozcům uvádět na náš trh výrobky, jejichž nespotřebované části a obaly nebo odpady z nich nelze dále využít nebo zneškodnit (není-li využití možné) způsobem, který je šetrný k životnímu prostředí.
    Pokud jde o obaly, jde zákon ještě dále a ukládá výrobcům a dovozcům zajistit, aby v používaných obalech (nemusí být vyrobeny jen u nás) byl výrazně omezen obsah olova, kadmia, rtuti a šestimocného chromu. Mezní hodnoty budou stanoveny vyhláškou Ministerstva životního prostředí.
    Zkušenosti ukazují, že velmi problematické jsou obaly z polyvinylchloridu (PVC), kdy zejména při jejich zneškodňování vznikají vážná rizika pro životní prostředí.
    Zákon proto s účinností od 1. ledna 2001 zakazuje vyrábět a dovážet obaly z těchto materiálů i výrobky v těchto obalech.

§ 19
    Využití obalových materiálů nebo jejich recyklace může výrazně přispět k tomu, že se sníží objem odpadů (zejména komunálních), který bude bez dalšího efektu zneškodňován. S ohledem na dobu nezbytné přípravy zákon stanoví, že výrobci jsou povinni zajistit využívání nebo recyklování odpadu v rozsahu stanoveném vyhláškou Ministerstva životního prostředí, a to do 1. ledna 2001.
    Zákon ukládá, že výrobky a obaly musí být pro účely dalšího nakládání s nimi označeny takovým způsobem, který stanoví vyhláška Ministerstva životního prostředí.
    Vyhláška Ministerstva životního prostředí stanoví základní požadavky na označování výrobků a obalů. Je pak věcí výrobce nebo dovozce, jakou nejvhodnější doplňující formu zvolí.
    Významnou roli může též sehrát zpětný odběr některých výrobků nebo obalů. Zákon zmocňuje vládu, i v zájmu operativnějšího reagování na konkrétní situaci, stanovit nařízením seznam obalů a výrobků, na které se vztahuje povinnost zpětného odběru. Vláda též stanoví podrobnosti nakládání s obaly, obalovými materiály a odpady z použitých výrobků a obalů.
    Vzhledem k tomu, že povinnost zpětného odběru musí být adresná, tj. musí být jasné, komu je tato povinnost adresována, stanoví zákon, že povinnost výrobek nebo obal odebrat má ten subjekt, který výrobek nebo obal, jenž spadá do výčtu stanoveného vládou, na trh uvedl.
    V zájmu snížení rizika při zneškodňování odpadů z obalů, resp. pro jejich využívání jinou vhodnou formou, stanoví Ministerstvo životního prostředí vyhláškou přípustný obsah olova, kadmia, rtuti a šestimocného chromu v používaných obalech. Touto vyhláškou dále stanoví rozsah využívání obalů, jejich recyklování (požadavek na recyklovatelnost) a způsob označování výrobků a obalů.

§ 20
    Zákon ukládá všem původcům a oprávněným osobám (bez výjimky), pokud nakládají s odpady (tj. provádějí alespoň jednu z činností vymezených pod pojmem nakládání s odpady - § 2 odst. 4), povinnost vést průběžně evidenci odpadů podle druhů, množství a způsobu nakládání s nimi.
    Tuto evidenci vede každý původce bez ohledu na objem odpadů a jejich charakter, resp. vlastnosti. Tato evidence zůstává u původce a vede se jednak za každou provozovnu samostatně a též souhrnně za celou právnickou osobu zapsanou v obchodním rejstříku.
Jak se vede evidence i způsob ohlašování odpadů pro případy, kdy to zákon vyžaduje, stanoví Ministerstvo životního prostředí vyhláškou.
    Pokud původci produkují vybrané nebezpečné odpady (tj. odpady, které svým charakterem nebo kumulací svých nebezpečných vlastností představují mimořádně vážné riziko pro životní prostředí), které podléhají zpřísněnému režimu (bez ohledu na produkované množství) nebo pokud produkují více než 50 kg nebezpečných odpadů za kalendářní rok, jsou povinni zaslat vždy k 15. únoru následujícího roku hlášení příslušnému okresnímu úřadu. Příslušným je ten okresní úřad, v jehož obvodu je umístěna provozovna, kde jsou odpady produkovány.
    Povinnost zasílat do 15. února následujícího roku hlášení má též původce, který produkuje více než 50 tun ostatních odpadů za kalendářní rok. Tento původce zasílá hlášení okresnímu úřadu podle svého sídla (nakládání s ostatními odpady nevyžaduje souhlas).
    Oznamovací povinnost se váže na původce (nikoliv na provozovnu), proto je hlášení povinen zaslat i ten původce, který stanovený limit - rozhodný pro povinnost hlásit - dosáhne součtem ve všech provozovnách. Hlášení zašle všem místně příslušným okresním úřadům a vedle celkového množství uvede podíl připadající na konkrétní provozovnu.
    Obdobnou povinnost jako původci odpadů mají též právnické osoby a fyzické osoby oprávněné k podnikání, které provádějí sběr, výkup, úpravu a zneškodňování odpadů (§ 6, § 7).
    Okresní úřad zpracovává každoročně na základě hlášení původců evidenci odpadů a informaci o nakládání s nimi. Rozsah takto zpracovávané evidence vymezí Ministerstvo životního prostředí zmíněnou vyhláškou. Přitom evidenci o zvlášť nebezpečných odpadech (ty, o nichž hovoří § 3 odst. 3) zpracovává okresní úřad samostatně.
    Do evidence o produkci odpadu zpracované okresním úřadem může nahlédnout každý, kdo o to požádá. Okresní úřad však není zmocněn (a tudíž ani oprávněn) poskytovat informace o jednotlivých původcích.
    Evidenční hlášení bude obsahovat kód odpadu dle Katalogu odpadů, název druhu odpadů, kategorii odpadu, množství, nakládání (způsob) co kdo převzal. Samozřejmě také údaje o tom, kdo hlášení podává.
    Evidence zpracovaná okresním úřadem se zasílá Ministerstvu životního prostředí vždy do 31. května.

§ 21
    Přeprava nebezpečných odpadů je dalším ze způsobů nakládání. Pro účely přepravy nebezpečných odpadů vymezuje zákon zvláštní režim. K tomu je uzpůsobena evidence při přepravě těchto odpadů. Na rozdíl od dřívější právní úpravy není pro přepravu nebezpečných odpadů vyžadován souhlas okresního úřadu.
    Jde-li o přepravu nebezpečných odpadů, musí být příslušnému okresnímu úřadu zaslán evidenční list (jeho náležitosti - rozsah a obsah stanoví Ministerstvo životního prostředí vyhláškou). Vedení této evidence se vztahuje na všechny formy přepravy nebezpečných odpadů a všechny tuzemské přepravce (jde o každý nebezpečný odpad). Příslušný je okresní úřad podle místa zahájení přepravy.
    Okresnímu úřadu, do jehož obvodu působnosti je nebezpečný odpad přepravován, se hlášení nezasílá.
    Evidenci není třeba vést při vnitropodnikové dopravě, kdy nebezpečný odpad neopustí areál provozovny. Navíc doprava musí být v těchto případech zajišťována vlastními dopravními prostředky. Naopak, charakteristickým znakem přepravy je smluvní vztah mezi účastníky přepravy.
    Jde-li o přepravu zvláště nebezpečných odpadů podle § 3 odst. 3, jsou povinni vést evidenci všichni účastníci přepravy. I zde způsob vedení evidence stanoví Ministerstvo životního prostředí vyhláškou.
    Pokud by funkci dopravce na sebe převzal odběratel - příjemce odpadu, musí být pro tuto činnost oprávněnou osobou podle zákona o odpadech.
    Ten, kdo nebezpečný odpad odesílá (zpravidla to bude původce, ale může jít i o subjekt, který se zabývá sběrem a výkupem odpadů atp.), je povinen vyplnit evidenční list nebezpečného odpadu a přiložit ho k zásilce. Náležitosti evidenčního listu stanoví Ministerstvo životního prostředí vyhláškou.
    Vyplněný evidenční list o přepravě nebezpečného odpadu musí odesílatel zaslat okresnímu úřadu příslušnému podle místa zahájení přepravy. Tuto povinnost musí odesílatel splnit do 10 dnů od zahájení přepravy. Nevyžaduje se tedy, aby se tak stalo před zahájením přepravy.
    Příjemce nebezpečného odpadu potvrdí příjem odpadu v příslušné kolonce evidenčního listu o přepravě nebezpečného odpadu a zašle jej odesílateli a okresnímu úřadu příslušnému podle místa zahájení přepravy.
    Takto potvrzený evidenční list musí příjemce uvedeným subjektům zaslat do 10 dnů od převzetí odpadů. Okresnímu úřadu příslušnému podle sídla příjemce se hlášení nezasílá.
    Pokud by odesílatel neobdržel příjemcem potvrzený evidenční list do 20 dnů od odeslání odpadu (je zde ponechána dostatečná časová rezerva), je povinen oznámit tuto skutečnost okresnímu úřadu příslušnému podle místa zahájení přepravy a příslušnému oblastnímu inspektorátu České inspekce životního prostředí.
    V souvislosti s přepravou nebezpečných odpadů třeba zdůraznit, že musí být splněny všechny požadavky stanovené zvláštními předpisy (zejména zákona č. 111/1994 Sb.) včetně požadavků dohody ADR.

§ 22
    Roli státní správy v oblasti nakládání s odpady rozhodně nelze chápat jen v negativním smyslu (tj. že „obtěžuje“ původce a všechny ty, kdož v oblasti nakládání s odpady podnikají). V činnosti státní správy převládá činnost rozhodovací a kontrolní.
    Státní správu v oblasti nakládání s odpady vykonávají Ministerstvo životního prostředí, Česká inspekce životního prostředí, celní orgány, okresní úřady a obce. Zákon vymezuje rozsah, v němž tyto orgány státní správu vykonávají. Zákon řeší též vzájemné vazby a součinnosti těchto orgánů.

§ 23
    Ústředním orgánem státní správy v oblasti nakládání s odpady je Ministerstvo životního prostředí, které vydává v případech, kdy je k tomu zákonem zmocněno, předpisy k provedení zákona o odpadech.
    Ministerstvo životního prostředí vykonává funkci kompetentního úřadu při vývozu, dovozu a tranzitu odpadů podle Basilejské úmluvy.
    V rámci své činnosti vykonává Ministerstvo životního prostředí vrchní státní dozor v oblasti nakládání s odpady, který spočívá v dozoru nad tím, jak správní úřady vykonávající státní správu v této oblasti dodržují platné právní předpisy.
    Vrchní státní dozor se tudíž nedotýká práv a povinností právnických a fyzických osob.

§ 24
    Důležitou, zejména kontrolní funkci v oblasti nakládání s odpady má Česká inspekce životního prostředí.
Inspekce se svojí působností zaměřuje zcela a výhradně na kontrolu toho, jak jsou právnickými osobami a fyzickými osobami oprávněnými k podnikání a obcemi dodržována ustanovení právních předpisů a rozhodnutí Ministerstva životního prostředí a dalších správních úřadů v oblasti nakládání s odpady. Inspekce též kontroluje, zda pověřené osoby dodržují stanovený způsob hodnocení nebezpečných vlastností (viz § 38).
Inspekce je oprávněna k ukládání pokut právnickým osobám a fyzickým osobám oprávněným k podnikání. Inspekce je ve stanovených případech povinna pokutu uložit, zjistí-li porušení právní povinnosti. Inspekce v případě zjištění nedostatků stanoví samostatným rozhodnutím podmínky (opatření) a lhůty ke zjednání nápravy.
    V rámci kontroly původců nebo kontroly činnosti pověřených osob (viz § 4 odst. 4) může inspekce pozastavit platnost osvědčení vydaného oprávněnou osobou, nebo toto osvědčení odebrat (§ 38 odst. 3). Takové oprávnění má též okresní úřad.
    Zákon ukládá inspekci spolupracovat jak s okresními úřady, tak celními úřady, s orgány Policie České republiky a finančními úřady a poskytovat jim odbornou pomoc. Tato odborná pomoc směřuje zejména ke správné kvalifikaci odpadu a zvolení správného režimu nakládání. V tomto směru lze činnost inspekce chápat i jako úsilí o sjednocování pohledu na řešení odborných problémů.
    Své úkoly plní inspekce prostřednictvím inspektorů. Inspektoři se při kontrolní činnosti řídí zákonem a prokazují se při kontrolách průkazem inspekce.

§ 25
    Zákon celní orgány (kterým je působnost zakládána nově) zmocňuje též ke kontrole zboží, které je deklarováno jako odpad, jenž je určen k využití jako druhotná surovina nebo pro jiné účely (odpad za účelem zneškodnění dovážet nelze). Celní orgány vždy kontrolují, zda jde o odpad, který je volně obchodovatelným zbožím, nebo odpad, který při přechodu hranic podléhá určitému režimu (žlutý, resp. červený seznam). Celní orgány kontrolují, zda je odpad vybaven doklady podle zákona o odpadech, a pokud jde o rozsah dalších údajů podle vyhlášky Ministerstva životního prostředí.
    Ze zákona jsou celní orgány povinny nepropustit na území České republiky zboží, které je deklarováno jako odpad, jenž je určen ke zneškodnění (dovoz odpadů za tímto účelem je zakázán - viz § 11 odst. 1).
    Stejně tak celní orgány nepropustí odpad, u kterého není z dokladů zcela zřejmý způsob využití, nebo pokud se nepodaří (ve spolupráci s Českou inspekcí životního prostředí) odstranit pochybnosti o charakteru zboží dováženého (deklarovaného) jako odpad.
    Za účelem přehledu o tom, jaké odpady a za jakým účelem jsou k nám dováženy, vedou celní orgány evidenci všech zásilek odpadů propuštěných přes hranice.
    Celní orgány mohou na základě tohoto zmocnění postupovat a rozhodovat samostatně s tím, že zjistí-li porušení zákona, uvědomí o tom Českou inspekci životního prostředí, případně vzniknou-li pochybnosti o dalším nakládání, požádají inspekci o zajištění odborné pomoci.

§ 26
    Na okresní úřad je zákonem soustředěn rozhodující podíl výkonu státní správy a rozhodovacích povinností, které zákon státní správě svěřuje. Jde zejména o udělování souhlasů a vyjádření. Vedle toho mají okresní úřady stejnou kontrolní pravomoc jako Česká inspekce životního prostředí. Navíc oproti České inspekci životního prostředí mohou zakázat činnost tuzemskému původci, který produkuje odpady a nemá zajištěno jejich využití nebo zneškodnění.
    Okresní úřad též může zcela zakázat provoz zařízení ke zneškodňování odpadů, pokud jeho provozovatel porušuje předpisy o nakládání s odpady.
    Okresní úřad zpracovává na základě hlášení původců evidenci za obvod své působnosti. Tato evidence je přístupná k nahlédnutí občanům.
    Zpracovanou evidenci okresní úřad zasílá Ministerstvu životního prostředí v termínu do 31. května kalendářního roku.
    Okresní úřady též udělují souhlasy původcům, kteří požádají o zrušení povinnosti třídit a odděleně shromažďovat odpady, a dále souhlasy k nakládání s nebezpečnými odpady (s výjimkou přepravy a dopravy nebezpečných odpadů, kde zákon souhlas nevyžaduje). Dále uděluje souhlasy k provozování zařízení ke zneškodňování odpadů včetně schvalování provozního řádu těchto zařízení (tento souhlas musí mít každé zařízení ke zneškodňování odpadů) a dávají též souhlasy k čerpání finanční rezervy na asanaci a rekultivaci skládek, kterou jsou provozovatelé skládek povinni zřizovat podle zákona o odpadech.
    Kontrolní pravomoc okresních úřadů se vztahuje na právnické osoby a fyzické osoby oprávněné k podnikání a předmětem kontroly je dodržování právních předpisů a rozhodnutí správních úřadů, která se týkají nakládání s odpady.
    K tomu je nutno uvést ještě speciální oprávnění okresního úřadu uložit povinnost odpad zneškodnit provozovateli zařízení ke zneškodňování odpadů v mimořádných případech a je-li to nezbytné z hlediska péče o životní prostředí. Nepodaří-li se zjistit odpovědný subjekt, úhradu zajistí okresní úřad.
    Zde je třeba i zmínit se o oprávnění a povinnosti okresních úřadů, pokud jde o řízení o odstranění odpadů, které jsou na pozemcích, jež nejsou určeny k odkládání odpadů (§ 3 odst. 7 zákona). Zde jde o řízení, která budou zahajována výlučně z vlastního podnětu okresního úřadu. Cílem též bude řešení naléhavých stavů, kdy je zájem na zneškodnění odpadu.
    Okresní úřady ukládají právnickým osobám a fyzickým osobám oprávněným k podnikání pokuty za porušení povinností stanovených v zákoně. Přitom mohou stanovit podmínky a lhůty pro zjednání nápravy. Vybrané pokuty jsou příjmem státního rozpočtu.
    Zjistí-li, že provozovatel zařízení nedodržuje povinnosti stanovené právními předpisy o nakládání s odpady a mohlo-li by dojít k závažné ekologické újmě, může okresní úřad zakázat provoz tohoto zařízení.
    Okresní úřady sledují též příslušné subjekty zajišťující autorizovanou činnost (půjde o případy nakládání se zvlášť nebezpečnými odpady). V rámci této kontrolní činnosti může okresní úřad pozastavit platnost oprávnění k výkonu autorizované činnosti, a to na dobu 30 dní. Zde lze připustit, že jde o nejzazší dobu, na kterou lze výkon autorizované činnosti zakázat. Okresní úřad též může pozastavit platnost osvědčení o hodnocení nebezpečných vlastností odpadů nebo toto osvědčení odebrat.
    Platnost osvědčení pozastaví podle konkrétních okolností v případech, kdy jsou pochybnosti o tom, zda byl při hodnocení nebezpečných odpadů dodržen stanovený postup (a tím jsou pochybnosti o stanovení průkazu nebezpečnosti).
    I když zákon celou agendu okolo placení poplatků zjednodušil, mohou při placení poplatků vzniknout nejasnosti a spory. V těchto případech je to okresní úřad, který spor rozhodne, včetně toho, že prověří, zda byla správně stanovena výše poplatku.
    Na okresní úřad se mohou původci i provozovatelé zařízení ke zneškodňování odpadů obracet, pokud vzniknou problémy při aplikaci zákona.
    Okresní úřad je povinen na požádání (kohokoliv, tj. právnické i fyzické osoby, bez ohledu na to, zda podniká, či ne) sdělit informace o sídle vhodného zařízení ke zneškodňování odpadů nebo o subjektu, který je schopen produkovaný odpad zpracovat (využít). Z povahy věci plyne, že tyto údaje dává okresní úřad za obvod své působnosti.
    Ministerstvo dopravy a spojů je zákonem zmocněno vyhlásit trasy pro přepravu nebezpečných odpadů. Tím by mělo být zajištěno na sebe navazující pokrytí celého území České republiky. Půjde s největší pravděpodobností o trasy shodné s trasami pro přepravu nebezpečných nákladů (věcí) podle dohody ADR.
    Souhlasy k činnostem uvedených v zákoně vydává okresní úřad příslušný podle místa výkonu činnosti.Vedle souhlasů dává okresní úřad k některým činnostem a v rámci některých řízení svá vyjádření. Konkrétně se vyjadřuje ke zřízení zařízení ke zneškodňování odpadů (to je ve fázi stavebního řízení), vyjadřuje se k věcem v územním a stavebním řízení z hlediska nakládání s odpady, vyjadřuje se k připravovaným změnám výrobního procesu nebo výroby, která (pokud) mají vliv na nakládání s odpady. Tato vyjádření vydává okresní úřad, v jehož obvodu zařízení je nebo má být provozováno.
    Dále dává své vyjádření jako podklad pro rozhodnutí živnostenského úřadu o podnikání v oblasti nakládání s odpady.

§ 27
    V rozsahu, který zákon obcím vymezuje, vykonávají obce státní správu v oblasti nakládání s odpady. Většina kompetencí, které obce při výkonu státní správy mají, se úzce váže k obci a jejímu území.
    Velmi významná je, resp. může být, bude-li správně využita, kompetence, pokud jde o ovlivňování podnikání v oblasti nakládání s komunálním odpadem na území obce.
    Toto oprávnění obce respektuje skutečnost, že obec je původcem komunálního odpadu na území obce a musí plnit všechny povinnosti, které zákon původcům ukládá. K tomu, aby obec mohla své povinnosti řádně plnit, musí mít stejné postavení jako ostatní původci.
    Obec proto musí mít právo rozhodnout, jak, resp. kdo bude s komunálním odpadem na jejím území nakládat. Obec též rozhodne kolika subjektům souhlas udělí; samozřejmě si může vybrat, bude-li více uchazečů. Obec nemá povinnost souhlas udělit, byť se tento uděluje ve správním řízení.
    O odvolání proti rozhodnutí o neudělení souhlasu rozhoduje okresní úřad.
    Obce mohou též ukládat pokuty fyzickým osobám za neplnění povinností vyplývajících z obecně závazné vyhlášky (kterou obec může vydat), přitom postupují podle zákona o přestupcích (zákon č. 200/1990 Sb. v platném znění).
    Podmínkou pro naplnění této povinnosti ovšem je, že obec vydá obecně závaznou vyhlášku, k čemuž je oprávněna, ale není povinna ji vydat; jde o naplnění obsahu samostatné působnosti (čl. 104 Ústavy).
    Obce však mohou ukládat pokuty i podle zákona o odpadech, a to právnickým osobám a fyzickým osobám oprávněným k podnikání, pokud neplní povinnosti z obecně závazné vyhlášky nebo nemají zajištěné využití nebo zneškodňování odpadů. Obec takovou pokutu musí uložit, pokud zjistí porušení zákonných povinností.
    Obce mohou ukládat pokutu až do výše 300 000 Kč za porušení povinnosti při nakládání s nebezpečnými odpady, pokud původce nemá zajištěno využití nebo zneškodnění odpadů, nebo pokud nevede ve stanoveném rozsahu evidenci odpadů a neplní ohlašovací povinnost podle zákona o odpadech.
    Obec je dále zmocněna k ukládání pokut právnickým osobám a fyzickým osobám oprávněným k podnikání, kteří mají s obcí uzavřenou písemnou smlouvu o zapojení do režimu nakládání s komunálním odpadem a tuto dohodu poruší. Výše pokuty může činit až 200 000 Kč.
    Fyzickým osobám může obec uložit pokutu až do výše 10 000 Kč, pokud poruší povinnosti plynoucí z obecně závazné vyhlášky (pokud ukládá pokutu fyzickým osobám - nepodnikatelům - řídí se režimem přestupkového zákona).
    V řízení o uložení pokuty platí, že řízení provede ten orgán, který ho zahájil jako první. Může však nastat situace, že v týž den zahájí řízení více příslušných orgánů. Zákon proto výslovně stanoví (srovnej § 41 odst. 1), že v případě, že bylo zahájeno řízení o uložení pokuty ve stejný den Českou inspekcí životního prostředí, okresním úřadem nebo obcí, provede řízení o uložení pokuty okresní úřad. Pokud jde o případy, kdy podle tohoto zákona může pokutu uložit též obec (viz § 27 odst. 1 písm. c), provede řízení obec. Je to ustanovení velmi praktické, protože prostředky za uloženou pokutu jsou příjmem obce.
    Obec jako subjekt plně odpovědný za nakládání s komunálním odpadem určuje výši úhrady za svoz, třídění a zneškodňování komunálního odpadu, a to bez ohledu na to, zda toto zajišťuje obec sama, nebo prostřednictvím jiného subjektu. Partnerem občana, pokud jde o výši úhrady, musí být „jeho“ obec, a nikoliv subjekt na území obce podnikající s komunálním odpadem. Výše, kterou platí občan, nemusí nutně představovat plný podíl na skutečných nákladech, kterou obec platí za provedení služby tomu, kdo pro ni svoz, třídění atp. zajišťuje. Řada obcí, které mají finanční prostředky, může občanovi předepsat jen určitou část a zbytek „dotuje“ obec (např. i z prodeje vytříděného odpadu). V případě nájemních domů lze připustit, že platbu za občana vybere pronajímatel (nebo právnická osoba zajišťující správu domů nebo družstvo) a odvede ji obci. Není přitom rozhodující, zda je pronajímatel právnická nebo fyzická osoba. I když to zákon výslovně neupravuje, je třeba připustit, že pronajímatelé a správci nájemních domů nejsou původci odpadu, který vzniká u občana v jimi pronajímaných domech (samozřejmě se to nevztahuje na případy, kdyby pronajímatel - právnická nebo fyzická osoba - vykonával jinou podnikatelskou činnost a při ní vznikaly odpady).
    Občan nutně nemusí akceptovat režim stanovený obcí. Pak musí prokázat, jak se svým odpadem naložil. Způsob prokazování využití odpadu stanoví obec obecně závaznou vyhláškou (režim prokazování nemusí být tudíž v každé obci stejný).
    I když se předpokládá, že do systému stanoveného obcí, se zapojí všichni, nebo velká většina občanů, lze připustit, že spíše výjimečně se najde někdo, kdo bude zneškodňovat nebo využívat jiným způsobem „svůj“ odpad, který patří do kategorie odpadu komunálního.
    V tomto případě je obec oprávněna vyžadovat od fyzických osob (občanů) prokazování toho, jak s komunálním odpadem naložily. Bude však zřejmě nutné jinak přistupovat k rodinným domům a jinak k domům činžovním, kde jsou možnosti občana omezeny. Navíc nájemce bude pronajímatelem „tlačen“ do toho, aby v rámci nájemní smlouvy akceptoval účast na sběrovém systému (je to jistota pro vlastníka domu). Způsob prokazování obec též stanoví obecně závaznou vyhláškou. Jednoznačně je však třeba konstatovat, že obec může vyžadovat prokázání způsobu nakládání s komunálním odpadem i u osob, které využívají svých nemovitostí v rámci územní působnosti obce jen příležitostně.
V praxi ovšem půjde o složitý problém, jehož řešení bude vždy záviset na místních podmínkách a občanské odpovědnosti všech zúčastněných.

§ 28
    Kontrolu podle zákona provádějí inspektoři České inspekce životního prostředí, pověření zaměstnanci Ministerstva životního prostředí a dále zaměstnanci okresních úřadů a celních úřadů. Kdo může provádět kontrolu za obec, stanoví vnitřní organizační předpis.
    V rámci své kontrolní pravomoci jsou kontrolní orgány oprávněny v nezbytně nutném rozsahu vstupovat, popřípadě vjíždět na cizí pozemky nebo vstupovat, eventuálně vjíždět do objektů provozovatelů zařízení ke zneškodňování odpadů nebo do areálu původců. Přednost musí mít vždy šetrnější způsob.
    V případech, kdy zvláštní zákon stanoví omezující podmínky, musí být před vstupem splněny i tyto. Tak tomu bude zejména, pokud jde o objekty Armády České republiky (zde je nezbytný souhlas velitele objektu).
    Vznikne-li v souvislosti se vstupem a nebo vjezdem kontrolované osobě škoda, odpovídá za ni stát. Tato jeho odpovědnost je objektivní a stát se jí nemůže zprostit.
    Kontrolní orgány jsou oprávněny vyžadovat doklady, údaje na nosičích (disketách), písemná nebo ústní vysvětlení, pokud se týkají nakládání s odpady. Kontrolní orgány mohou odebírat vzorky a pořizovat fotodokumentaci. Vyžádané podklady jsou kontrolní orgány povinny po ukončení kontroly vrátit.
    Při provádění kontroly se kontrolující subjekty prokazují služebním průkazem (z něhož musí být jednoznačné, z jakého správního úřadu jsou kontroloři).
    Zákon ukládá kontrolním subjektům povinnost zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, které tvoří předmět obchodního a služebního tajemství a o nichž se při výkonu kontroly dozvěděli. Na použití, resp. využití závěrů kontroly platí zákon o kontrole.
    Zde je třeba též upozornit na povinnost orgánů státní správy vzájemně spolupracovat s cílem kvalitního zajištění stanovených povinností.

§ 29
    Ukládání odpadů na skládky je jednou z forem zneškodňování odpadů, současně však i přes všechna opatření představuje určité riziko pro životní prostředí. Zákon o odpadech si současně klade za cíl přispět k omezování vzniku odpadů, k jejich vyššímu využívání, a teprve pokud nelze odpady využít, nastupuje jejich zneškodňování.
    Z tohoto pohledu je ukládání odpadů na skládky (byť „zabezpečené“) vždy do určité míry rizikové. Zákon proto stanoví, že za ukládání odpadů je původce povinen platit poplatek (promítnutí principu „kdo znečišťuje platí“). Poplatek do jisté míry kompenzuje část rizik, která jsou s ukládáním na skládku spojena.
    Tento poplatek platí za uložení odpadu na skládky každý původce, tedy i ten, který sám provozuje skládku a tato skládka je na jeho pozemku.
Poplatek původci neplatí v případech, kdy je na skládku ukládán odpad, který je v souladu s provozním řádem skládky (ten schvaluje příslušný okresní úřad) určen k technickému zabezpečení skládky.

§ 30
    Poplatek za ukládání odpadů na skládku je dvousložkový. Původce (s výjimkou obce na jejímž území je skládka umístěna) vždy zaplatí základní poplatek (je stanoven zvlášt pro odpad nebezpečný a zvlášť pro odpad komunální a ostatní). Tento poplatek se platí za uložení odpadu. Jde-li o odpad nebezpečný, zaplatí původce dále rizikový poplatek.
    Poplatky se platí za hmotnostní množství a sazby poplatku jsou uvedeny v příloze č. 3. Poplatky se platí pouze za ukládání odpadů na skládky.
    Poplatek vybírá provozovatel skládky při uložení odpadu původcem na skládku. Vedle toho může provozovatel požadovat uhrazení ceny za uložení odpadu (zde půjde o smluvní vztah mezi původcem a provozovatelem skládky). S poplatkem za uložení odpadu nemůže provozovatel skládky disponovat jinak, než že ho odvede na příslušný účet. (Otázkou zůstává postup v případech, kdy provozovatel skládky po přijetí odpad vytřídí a o to sníží objem ukládaný na skládku).
    Provozovatel skládky je povinen původci potvrdit, že poplatek uhradil a vždy k poslednímu dni následujícího měsíce poplatek odvést tomu, kdo je příjemcem poplatku.
    Dojde-li ke sporu o placení poplatku nebo o jeho výši, rozhodne okresní úřad, v jehož obvodu působnosti je skládka a který vydal souhlas s provozem skládky.
    Vybraný základní poplatek je příjmem obce, na jejímž katastrálním území skládka leží. Je-li skládka na území několika obcí, podělí se o poplatek v poměru, v jakém se na umístění skládky podílejí (proto také obec, na jejímž území skládka je, neplatí základní poplatek).
    Placení poplatků podléhá též kontrole obce (obcí), na jejímž katastrálním území skládka leží.

§ 31
    Základní poplatek je příjmem obce. Výše základního poplatku je odstupňována a má v letech 1998 až 2003 vzestupnou tendenci. V roce 1998 je to u nebezpečného odpadu 200,- Kč/tunu a 20,- Kč/tunu u komunálního a ostatního odpadu. V roce 2003 činí poplatek za nebezpečný odpad 450,- Kč/tunu a u komunálního a ostatního 80,- Kč/tunu. Po roce 2003 zákon s dalším zvyšováním nepočítá (alespoň to ze zákona nevyplývá).
Rizikový poplatek ze ukládání nebezpečných odpadů je podstatně vyšší a také tento poplatek má v uvedených letech vzestupný trend, a to od 300,- Kč/tunu v roce 1998 do 1000,- Kč/tunu v roce 2003. Ani zde se po roce 2003 s dalším zvyšováním nepočítá.

§ 32
    Zákon proto provozovateli skládky ukládá povinnost vytvořit pro tyto účely (asanace, rekultivace, péče o skládku) finanční rezervu.
    Skládky i přes poměrně přísné požadavky na jejich konstrukci (stavební provedení) i provoz představují určité riziko pro životní prostředí, a to nejen po dobu jejich provozu, ale i po jeho ukončení.
    Rekultivace, asanace i celková péče o skládku nejsou levnou záležitostí a tyto finanční náklady se zpravidla projeví až v okamžiku, kdy skládka již není provozována a provozovatel tudíž nemá z této skládky příjem.
    Zákon výslovně stanoví, že tvorba finanční rezervy se zahrnuje do nákladů provozovatele skládky a tvorba této finanční rezervy je považována za výdaj na udržení, zajištění a dosažení příjmů. Jde o daňově uznatelný výdaj. Finanční rezerva nesmí být zahrnuta do konkrétní podstaty.
    Souhlas s čerpáním rezervy vydá příslušný okresní úřad na základě rozhodnutí o rekultivaci a o provedení sanačních prací, které zpravidla vydá příslušný stavební úřad podle zákona o územním plánování a stavebním řádu. Mělo by tudíž jít o koordinovaný přístup orgánů státní správy.

§ 33
    Zákon ukládá provozovatelům skládek, aby po dokončení provozu skládky nejméně 5 let, pokud jde o skládku ostatního odpadu, a nejméně 15 let, pokud jde o skládku nebezpečného a komunálního odpadu, o tuto skládku pečovali. Podmínky péče o skládku budou součástí provozního řádu, který musí okresní úřad schválit současně s vydáním souhlasu k provozování zařízení ke zneškodňování odpadů. V provozním řádu mimo jiné stanoví - s ohledem na charakter zneškodňovaného odpadu - i lhůty pro výkon aktivní péče o skládku.

§ 34
    Zákon o odpadech sice opustil členění odpadů na nebezpečné, zvláštní a ostatní, ale nikoliv s úmyslem snížit požadavky na bezpečnost nakládání. Podle právní úpravy jsou odpady, které mají nebezpečné vlastnosti odpady nebezpečnými (a to bez ohledu, zda jsou jako nebezpečné označeny v katalogu odpadů). Některé nebezpečné odpady (a nakládání s nimi) představují zvlášť závažné riziko pro životní prostředí (jde o odpady vymezené ve vyhlášce Ministerstva životního prostředí). Při nakládání s těmito odpady zákon vyžaduje, aby s nimi bylo nakládáno po splnění zvláštních podmínek. Splnění těchto podmínek se prokazuje udělením autorizace.
    Tuto autorizaci uděluje Ministerstvo životního prostředí, a to na základě žádosti právnické osoby nebo fyzické osoby oprávněné k podnikání a na návrh okresního úřadu. Ministerstvo může ve sporných případech provést vlastní prošetření nezbytných skutečností.
    Nezbytnými podmínkami jsou, aby žadatel (ten, kdo chce s odpady nakládat) měl sídlo na území České republiky, aby měl ustanoveného odborného zástupce a aby měl doklad o tom, že je provozovatelem zařízení, které je schopno zneškodnit nebo upravit tento druh odpadu. Autorizace nahrazuje souhlas okresního úřadu k nakládání s nebezpečným odpadem.
§ 35
    Autorizaci může ministerstvo udělit nejvýše na 10 let - ministerstvo však může autorizaci udělit i na dobu kratší. Před uplynutím lhůty, na niž byla autorizace udělena, může Ministerstvo životního prostředí autorizaci prodloužit až o dalších 10 let (i zde může být prodloužena autorizace na dobu kratší). Autorizaci nelze prodloužit, pokud již uplynula lhůta, na kterou byla udělena, nebo autorizace zanikla z jiného důvodu.
    Udělenou autorizaci nelze převést na jiný subjekt ani na jiný subjekt nepřechází (zaniká-li subjekt, zaniká i udělená autorizace).
Autorizaci Ministerstvo životního prostředí udělí právnické osobě nebo fyzické osobě oprávněné k podnikání, jsou-li splněny všechny zákonem stanovené podmínky (neprobíhá žádná zkouška).
    Autorizaci proto musí mít též všechny spolupracující subjekty, pokud se na zneškodnění nebo úpravě zvlášť nebezpečného odpadu podílejí.
    Důležitou roli při nakládání se zvláště nebezpečným odpadem (tj. nebezpečným odpadem vymezeným ve vyhlášce Ministerstva životního prostředí) hraje odborný zástupce. Jde výlučně o fyzickou osobu. Tento odborný zástupce je ze zákona odpovědný za řádné nakládání se zvláště nebezpečnými odpady.
    Odborným zástupcem může být ustavena jen fyzická osoba, která má trvalý pobyt na území České republiky a která prokáže odbornou způsobilost.
    Fyzická osoba prokazuje odbornou způsobilost tím, že předloží doklad o absolvování vysoké školy chemického směru a doklad o nejméně třech letech praxe při práci s jedy nebo nebezpečnými odpady. Za školu chemického směru lze považovat odborně zaměřenou vysokou školu (fakultu), na níž je chemie profilujícím, resp. nosným oborem.
    Odbornou způsobilost lze prokázat též dokladem o absolvovaném středoškolském vzdělání chemického směru, které bylo zakončeno maturitní zkouškou a dokladem o nejméně pěti letech praxe při práci s jedy a nebezpečnými odpady. V případě středních škol jde o odbornou školu, na níž je povinná maturitní zkouška z chemie.
    Současně musí být prokázána bezúhonnost, a to výpisem z evidence rejstříku trestů. Za bezúhonného je považován ten, kdo nespáchal úmyslný trestný čin.
    Oprávněná osoba nemůže zůstat bez odborného zástupce, pokud si chce uchovat autorizaci.
    Zákon proto vyžaduje, aby nový odborný zástupce byl ustanoven do 15 dnů poté, co předchozí ukončil svou činnost. Je v zájmu oprávněné osoby rychle odborného zástupce jmenovat a jeho jméno oznámit ministerstvu, jinak autorizace zaniká ze zákona.

§ 36
    Žadatel o autorizaci podává svoji žádost prostřednictvím okresního úřadu. Příslušný je ten okresní úřad, kde má sídlo provozovna, v níž bude prováděno nakládání, v den podání žádosti. V tomto případě zákon nehovoří o sídle žadatele, ale o sídle provozovny, kde bude autorizovaná činnost prováděna.
    Okresní úřad žádost posoudí, zejména posoudí, zda jsou splněny podmínky vyžadované zákonem. Současně ověří, zda k žádosti byly přiloženy všechny nezbytné doklady - výpis z evidence rejstříku trestů statutárního orgánu právnické osoby, u fyzických osob oprávněných k podnikání, fyzické osoby - podnikatele, doklad o odborné způsobilosti odborného zástupce (tj. doklad o příslušném vzdělání, výpis z evidence rejstříku trestů, doklad o praxi).
    Součástí žádosti je dále výpis z obchodního rejstříku o založení právnické osoby nebo ověřená kopie listiny o jejím zřízení a doklad o tom, zda je zařízení schopno provádět úpravu nebo zneškodňování předmětného druhu zvláště nebezpečného odpadu.
    Žádost s těmito doklady a svým vyjádřením zašle okresní úřad do 60 dnů Ministerstvu životního prostředí, které o žádosti rozhodne.
Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí je vydáváno ve správním řízení.
Ministerstvo životního prostředí autorizaci udělí právnické osobě nebo fyzické osobě oprávněné k podnikání, splní-li podmínky stanovené v tomto zákoně.
    Autorizace představuje souhlas k nakládání se zvláště nebezpečným odpadem.
    Ministerstvo může autorizaci odejmout. Odejmutí autorizace se provede ve správním řízení, v němž ministerstvo musí prokázat naplnění skutkových podstat opravňujících odjemutí. Z dikce zákona lze dovodit, že okresní úřad může pozastavit na 30 dnů platnost oprávnění k výkonu autorizované činnosti (srovnej § 26 odst. 1 písm. j).
    Autorizace je nepřenosná. Nastanou-li v zákoně vymezené skutečnosti, zaniká.
    Rozhodnutí o autorizaci zaniká též vždy, uplyne-li doba, na kterou bylo vydáno.

§ 37
    Udělení autorizace opravňuje oprávněnou osobu k tomu, aby mohla nakládat se všemi nebezpečnými odpady a těmi zvláště nebezpečnými odpady, k nimž byla udělena autorizace (autorizace nutně nemusí znít na celé spektrum zvláště nebezpečných odpadů vymezených ve vyhlášce Ministerstva životního prostředí).
    Oprávněná osoba musí zajistit, aby činnosti, k nimž je třeba autorizace, vykonávaly osoby s odbornou způsobilostí.
    Při výkonu autorizované činnosti musí oprávněná osoba umožnit kontrolním orgánům jejich činnost a poskytnout jim všechny informace, které se týkají autorizované činnosti.

§ 38
    U určité skupiny odpadů lze s ohledem na charakter odpadu (a vlastnosti materiálu) jednu nebo i více vlastností předpokládat. Tyto odpady Katalog odpadů (který vydává Ministerstvo životního prostředí vyhláškou) přímo označuje jako nebezpečné a původci a všechny subjekty podílející se na nakládání s odpady musí tuto skutečnost respektovat a s těmito odpady nakládat jako s nebezpečnými.
    Mohou však nastat případy (zpravidla nebudou masové), kdy je původce přesvědčen, a může to doložit, že jím produkovaný odpad žádné nebezpečné vlastnosti nemá, ač podle katalogu je označen jako nebezpečný.
    Pro tyto případy zákon umožňuje, aby původce stanoveným způsobem (postup stanoví vyhláška Ministerstva životního prostředí a Ministerstva zdravotnictví) prokázal, že odpad označený v Katalogu jako nebezpečný nemá nebezpečné vlastnosti (žádnou z nich).
    Hodnocení toho, zda odpad má, či nemá nebezpečné vlastnosti, provede na žádost původce nebo oprávněné osoby pověřená osoba.
    Pokud pověřená osoba zjistí, že odpad předložený k hodnocení nemá žádnou z nebezpečných vlastností, vydá o tom žadateli osvědčení.
    Kopii tohoto osvědčení žadatel zašle neprodleně České inspekci životního prostředí a příslušnému okresnímu úřadu.
    Původce je povinen, po celou dobu, kdy s odpadem, který je označený v Katalogu odpadů jako nebezpečný a se kterým na základě osvědčení nakládá jako s ostatním, sledovat vlastnosti tohoto odpadu; zjistí-li, že odpad (např. v důsledku změny vstupního materiálu atp.) má některou z nebezpečných vlastností, musí s ním ihned začít nakládat jako s odpadem nebezpečným (příp. přijmout další potřebná opatření).
    Získáním osvědčení od pověřené osoby není tedy původce zbaven povinnosti trvale sledovat odpad.
    Zákon činí plně odpovědným původce a pověřená osoba odpovídá pouze původci v rozsahu dohodnutém při objednání hodnocení vlastností odpadu. S ohledem na rizika však zákon toto nakládání podřazuje přísnému kontrolnímu režimu.
    Kontrolu provádí Česká inspekce životního prostředí a okresní úřad.
    Vzhledem k tomu, že vydání osvědčení si nelze vynutit, zákon vylučuje použití správního řádu. Neúspěšný žadatel by se však mohl obrátit na jinou pověřenou osobu s novu žádostí.
    Správní řád se nevztahuje ani na případy, kdy se odebírá osvědčení.

§ 39
    Zákon o odpadech má poměrně široké sankční ustanovení. Oproti dřívější právní úpravě však není s výjimkou jednoho ustanovení (§ 39 odst. 3) stanovena dolní hranice sankce. Vezmeme-li v úvahu, že správní orgán musí pokutu - pokud zjistí porušení povinnosti - uložit, pak se podle této právní úpravy pohybuje v rozpětí od 1 Kč do výše horní hranice.
    Pokutu ukládají obce, okresní úřad a Česká inspekce životního prostředí. Obec vedle toho může ukládat pokutu až do výše 200 000 Kč právnickým osobám nebo fyzickým osobám oprávněným k podnikání, pokud neplní povinnosti stanovené obecně závaznou vyhláškou obce, která upravuje systém sběru, třídění, využívání a zneškodňování odpadů, a tyto povinnosti na sebe převzaly písemnou smlouvou. Zařazení obcí mezi orgány oprávněné ukládat pokuty třeba chápat ve vazbě na § 27 jako ustanovení speciální.
    Fyzické osobě může obec uložit pokutu až do výše 10 000 Kč taktéž za porušení obecně závazné vyhlášky obce. Pokuty se ukládají podle jednotlivých skutkových podstat (za porušení každé právní povinnosti), nikoliv při souběžném porušení více právních povinností podle skutkové podstaty s nejvyšší možnou sazbou.

§ 40
    Pro uložení pokuty platí pětiletá objektivní lhůta, tj. pokutu lze uložit do pěti let ode dne, kdy byla porušena právní povinnost. Pro orgán oprávněný pokutu uložit zákon stanoví dvouletou subjektivní lhůtu, tj. orgán může pokutu uložit jen do dvou let ode dne, kdy se o porušení povinnosti dozvěděl.
    Subjektivní lhůta skončí vždy uplynutím objektivní lhůty, ačkoli nemusí celá proběhnout. Uplynutím pěti let nelze pokutu uložit.
    Ne pro všechny subjekty je uložení pokuty dostatečnou výstrahou a varováním. Zákon proto stanoví, že tomu, kdo poruší stejnou povinnost v době jednoho roku ode dne právní moci rozhodnutí o pokutě, uloží správní orgán další pokutu (opětovně) a přitom může jít až do výše dvojnásobku horní hranice sazby uvedené v zákoně (tedy ne do výše dvojnásobku předchozí pokuty).

§ 41
    Zákon v některých případech připouští, že pokutu mohou uložit i tři správní úřady (obec, okresní úřad, Česká inspekce životního prostředí). Pro tyto případy je třeba vyřešit konkurenci správních úřadů. Obecně platí, že zahájení řízení provede, dokončí a rozhodne o pokutě ten správní úřad, který zahájil řízení jako první. Tento orgán též pokutu vybírá a vymáhá s výjimkou případů, kdy pokutu uložila Česká inspekce životního prostředí - v těchto případech pokutu vymáhá finanční úřad příslušný podle sídla plátce pokuty. Správní úřady se o zahájení řízení o uložení pokuty vzájemně informují. Tím by se mělo zabránit tomu, aby se v téže věci vedlo několik souběžných řízení.
    V praxi může nastat případ, kdy současně ve stejný den, zahájí řízení o uložení pokuty Česká inspekce životního prostředí, okresní úřad a obec. Nelze připustit, aby všechny správní úřady v řízení pokračovaly a rozhodly. Pokud však informace přijde pozdě a řízení současně zahájí více správních úřadů, platí, že řízení provede a pokutu uloží okresní úřad s výjimkou případů, kdy půjde o uložení pokuty pro neplnění povinností plynoucích z obecně závazné vyhlášky obce, nebo o případy, kdy původci odpadů nemají zajištěno zneškodnění nebo využití odpadů. V těchto případech v řízení pokračuje a pokutu uloží obec.
    Při vymáhání pokut se postupuje podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků v platném znění.
    Proti uložení pokuty se lze odvolat. O odvolání proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí a proti rozhodnutí okresního úřadu rozhoduje Ministerstvo životního prostředí.
    O odvolání proti rozhodnutí obce rozhoduje okresní úřad.

§ 42
    Není-li stanoven postup podle jiného předpisu, nebo není-li správní řád vyloučen, postupuje se podle správního řádu (zákon č. 71/1969 Sb.). Vyloučení správního řádu musí být v textu zákona u příslušného ustanovení (řízení) vyslovně uvedeno.

§ 43
    Zákon ukládá obci, aby zajistila místo pro odkládání nebezpečných složek komunálního odpadu (zářivky, baterie atp.). V zájmu rychlého uvedení této povinnosti do života, zákon v přechodných ustanoveních stanoví, že se tak musí stát do šesti měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona, tj. do 30. června 1998 (zákon nabývá účinnosti 1. ledna 1998).
    Také pro povinnost výrobců a dovozců zboží, podle které mají na výrobcích uvádět údaje o tom, jak se využijí nebo zneškodní nespotřebované části výrobků nebo obalů, zákon stanoví lhůtu pro její splnění. Musí se tak stát do 31. prosince 1998.
    Vláda je v zákoně zmocněna nařízením stanovit seznam výrobků a obalů, na které se vztahuje povinnost zpětného odběru (§ 19 odst. 3). Výrobci, dovozci a prodejci jsou tyto povinnosti povinni splnit do tří let ode dne, kdy nařízení vlády nabude účinnosti.
    Pro nakládání s vybranými nebezpečnými odpady (§ 3 odst. 3) zákon vyžaduje autorizaci. Tu musí mít všichni, když chtějí s těmito odpady nakládat. Ten, kdo měl oprávnění pro nakládání s nebezpečnými odpady podle zákona č. 238/1991 Sb., o odpadech, musí autorizaci mít do 12 měsíců ode dne účinnosti zákona, tj. do 31. prosince 1998.
    Ten, kdo souhlas podle dřívějších předpisů neměl a chce s těmito odpady nakládat, musí mít autorizaci ke dni nakládání. Žádat může od 1. ledna 1998.
    Předchozí právní úprava vyžadovala, aby pro některé režimy a činnosti bylo vydáno správní rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že nová právní úprava řeší, resp. upravuje některé otázky odlišně a bude třeba, aby se právnické osoby a fyzické osoby oprávněné k podnikání s těmito změnami vyrovnaly, zákon říká, že rozhodnutí vydaná podle § 4 zákona č. 238/1991 Sb. pozbývají platnosti do dvou let po účinnosti nového zákona.
    Zákon se též musí vypořádat s probíhajícími řízeními. Řízení o uložení pokut doběhnou podle dřívější právní úpravy (je to spravedlivé, aby byl každý potrestán přesně za to, co způsobil, a sazbou platnou v době, kdy bylo zahájeno řízení). Pokud však řízení o uložení pokuty zahájeno nebylo, zahájí se a povede podle nové právní úpravy.
    Byla-li zahájena před účinnosti zákona jiná řízení než o uložení pokuty, dokončí se podle nového zákona (všechna).
    Zákon výslovně uvádí, že poplatky za rok 1997 se vyměří podle zákona č. 62/1992 Sb., o poplatcích za ukládání odpadů. V roce 1998 se budou platit poplatky podle nového zákona.
    Otevřena, resp. v přechodných ustanoveních neřešena, zůstala otázka vedení evidence a hlášení zasílaných okresnímu úřadu (§ 20) za rok 1997. Podle dikce zákona se evidence zasílá do 15. února roku následujícího. Tím by bylo do jisté míry vynecháno jedno období (15. února 1998). Bylo by proto nanejvýš vhodné, aby původci a další oprávněné osoby předložili evidenci zpracovávanou v rozsahu předchozí právní úpravy a postupně přecházeli na nový evidenční systém a tento uplatnili od ledna 1998 a poprvé vykázali 15. února 1999. Vzhledem k tomu, že zákon takové řešení neukládá, nelze ho vynutit.

§ 44
    Zákon zrušuje všechny tři dosud platné zákony a všechny předpisy vydané k jejich provedení.