Posuzování vlivů zemědělských účelových staveb na životní prostředí

Ing. Ladislav Beták
Posuzování vlivů na životní prostředí, Strakonice

1. Úvod do posuzované problematiky
Proces hodnocení vlivů na životní prostředí podle zákona č. 244/92 Sb. zahrnuje také účelové zemědělské stavby. V příloze č.2 jsou uvedeny objekty pro živočišnou výrobu, posuzované v působnosti okresních úřadů. Posuzovací proces u těchto staveb probíhá jak u nové výstavby, tak při změnách stávajících objektů a změnách v jejich užívání (§ 1 zák.). Průběhy posuzovacího procesu u nové výstavby objektů pro živočišnou výrobu jsou standardní, obsah dokumentace (§ 6 zák.) je jednoznačně vymezený osnovou uvedenou v příloze č.3 zákona.
Za nestandardní, často velmi komplikované až problémové, považuji posuzovací procesy u stávajících staveb, kde se navrhují rekonstrukce, modernizace, dostavby, či pouhé změny v užívání stávajícího stájového objektu, kdy se mění pouze kategorie (tím i počty) ustájených zvířat. Při posuzování těchto rekonstrukcí a změn dochází často k velmi složitým, navíc nekomplexním situacím a závěrům. Referáty ŽP OkÚ se mohou především pod tlakem občanů dotčených obcí dostat do problémů v podstatě legislativně neřešitelných. Posuzovací proces probíhající podle zákona č. 244/92 Sb. neumožňuje komplexně postihnout přežívající a přehlíženou problematiku zemědělských areálů a objektů převzatých jak po JZD, tak státních statcích. Myslím tím ostatní stávající dosud užívané objekty v areálu, které většinou významně poškozují životní prostředí v celé lokalitě, nejen v přilehlé obci.

2. Průběh zemědělské účelové výstavby od r. 1950 do r. 1989
Průběh výstavby zemědělských stájových a provozních objektů v období od roku 1950 až po rok 1989 lze rozdělit do 4 etap, časově přibližně vymezitelných.
I. etapa probíhala přibližně v letech 1949 až 1956, v období násilné kolektivizace zemědělství, v období vzniku zemědělských družstev. Vznikající družstva zabírala kapacitně větší stájové objekty, popřípadě upravovala navazující skladové objekty na stáje. V těchto zabraných objektech se soustřeďoval sváděný dobytek, zabíraný jednotlivým zemědělcům. Prioritním sledovaným zájmem bylo získání co největší stájové kapacity. Zcela se přehlížely záležitosti jako byla vydatnost vodního zdroje, stav a kapacita hnojiště, močůvkových jímek. To byly zcela podřadné záležitosti. Pokud v dalších letech vznikaly nějaké potíže s přebytečnou močůvkou, kterou nebylo možné skladovat v poddimenzovaných, nedostatečně vyvážených jímkách, situace se řešily velmi jednoduše - položením kanalizace do nejbližší vodoteče, či do lesa s volným výtokem a odtokem po terénu, dokud se močůvka nevsákla do půdy. V této revoluční době se zcela ignorovala jakákoliv stavební řízení. Pojmy "ochrana životního prostředí" a "výběr staveniště" byly naprosto neznámé.
II. etapa probíhala přibližně v letech 1957 až 1963. Družstva jakž-takž zkonsolidovaná vydatnými finančními injekcemi státu začínala zvyšovat výrobu, aby dosáhla úrovně zemědělské výroby v republice před kolektivizací. Nezbytnou podmínkou se stávala výstavba nových stájových objektů. Je to období výstavby malých kravínů o kapacitě kolem 100 ks, malých vepřínů, především pro odchovy selat, případně i malých výkrmen prasat. Stájový sortiment byl postupně rozšířen o teletníky, odchovny mladého dobytka (jalovic i žíru), drůbežárny, ba dokonce i o malé silážní žlaby.
S umístěním těchto nových staveb ve vztahu k obytné zástavbě nebyly žádné potíže, jak s nostalgií vzpomínali mnozí zakládající funkcionáři JZD při výběrových řízeních probíhajících koncem sedmdesátých let. Večer na společné schůzi představenstva JZD, výboru vesnické organizace KSČ a rady MNV bylo projednáno a také rozhodnuto, kde co nejblíže k obci je vhodné staveniště, a druhý den se přikročilo k zajištění výstavby. Ta zahrnovala projednání nasazení buldozeru, objednání velmi jednoduché výkresové dokumentace, podání žádosti o finanční subvenci na zemědělském odboru ONV, a základní dojednání u pobočky banky. V relativně velmi krátké době se začalo i s vlastní stavbou. Za pochodu se řešily vedlejší problémy jako zdroj vody, odkanalizování event. uskladnění močůvky, odvedení vytékající hnojůvky z hnojiště (hromady hnoje, kdy přepychem bylo zpevněné plato). Nutno objektivně konstatovat, že zhruba od roku 1961 se začala věnovat větší péče i jímkám na močůvku a hnojištím. Mohl bych uvést řa du příkladů umu mnoha funkcionářů JZD, jak zajistit, aby malé jímky měly dostatečnou skladovou kapacitu a nemusely se tak často vyvážet. Aby voda v kravíně tekla a přitom se nemusely vynakládat prostředky na zbytečné dokončovací úpravy jak studní, tak čerpacích stanic či vodojemů, navrhované ve zbytečně přepychových projektech. Obdobně tomu bylo u silážních žlabů a symbolických, ale vždy v provoze kapacitně zázračně postačujících jímek na silážní šťávy.
U převážné většiny staveb realizovaných v této II. etapě se v polovině šedesátých let přikročilo k jejich právnímu "obílení", dodatečnému stavebnímu projednání a k dodatečné kolaudaci. Tyto správní akty byly převážně chápány jako nutné zlo, nikoho dále nezajímalo splnění ukládaných dodatečných požadavků, podmínek k trvalému provozu. Spisová dokumentace těchto staveb, tzn. stavební a kolaudační rozhodnutí, se dnes velmi obtížně dohledávají, nejspíše ještě v archivech hygienické služby. Pro posouzení možnosti situování nových stájových objektů ve vztahu k obytné zástavbě byla sice k dispozici Instrukce Hlavního hygienika z roku 1957 (pro 300 - 600 dojnic ochranné pásmo 80 - 120 m). Potíž byla v tom, že se výběrová řízení prakticky předem nesvolávala.
Ve III. etapě, probíhající v období let 1961 až 1977, se budují již větší kravíny, řádově kolem 200 až 300 ks, specializované výkrmny žíru na 300 - 500 ks, odchovny telat a jalovic na 100 - 200 ks. Začíná se s výstavbou velkokapacitních výkrmen prasat na 5 - 10.000 ks, drůbežáren na 30 - 80.000 ks. V tomto období již probíhají výběry staveniště, řádně vypracovaná projektová dokumentace už také zahrnuje dostatečně dimenzované pomocné provozní objekty (jímky a pod). Současně dozorování výstavby přebírají kvalifikovaní stavební technici, zaměstnaní v odborných stavebních organizacích okresu (např. OSZIP - okresní středisko zemědělské investiční přípravy).
Dochází také k častějším střetům mezi hygienickou službou, a některými představiteli národních výborů, zejména městských, se zemědělskými orgány. Rozporuje se, co je prioritním zájmem, zda zabezpečení růstu zemědělské výroby, nebo také péče o zdravé životní prostředí i ve venkovských obcích. Podle jakých vyhlášek, směrnic, postupovat při výběrech staveniště. Důležitým prostředkem při prosazování ochrany životního prostředí malých měst a venkovských obcí se stala vyhláška č. 83/1976 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu. V § 8 odst. (2) cit. vyhl. stálo: Negativní účinky a vlivy staveb a jejich zařízení, zejména škodlivé exhalace, hluk, teplo, otřesy, vibrace, prach, zápach, znečišťování vod, oslňování a zastínění nesmí zhoršovat životní prostředí ve stavbách a v okolí jejich dosahu nad přípustnou míru. Splnění těchto požadavků se prokazuje měřením. Požadavek byl dále rozvinut v § 95, zabývajícím se podmínkami pro zemědělské stavby.
Odpovědnost za posouzení vlivů rušivých účinků posuzovaných staveb na zhoršování životního prostředí nad únosnou míru ležela na hygienické službě. Ta se mohla opírat o zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, jehož § 4 vymezoval kompetence a působnost této služby. Mimo jiné určoval, k čemu všemu je investor povinen si vyžádat závazný posudek hygienického orgánu. Jednalo se jak o pásma hygienické ochrany, tak o umístění stavby, následně projektové úkoly a další stupně projektů, ale také o povolení ke zkušebním či trvalým provozům. Jenže zákon byla záležitost teorie, určoval, jak by se mělo postupovat. Politická váha toho kterého investora či zemědělského orgánu okresu, kraje byla záležitost jeho praktického uplatňování při konkrétním umisťování nových staveb a posuzování a povolování vlastní výstavby těchto již relativně modernějších zemědělských staveb, nejen pro chovy zvířat, ale i dalších provozních zařízení (mechanizační dílny, sušárny obilí, velkoobjemové silážní žlaby, čerpací stanice PHM, atd). Velmi závažným a účinným protiargumentem proti požadavkům hygieniků prosadit jakousi ochranu životního prostředí byl zákon na ochranu zemědělské půdy. Její ochrana měla výraznou prioritu. Kompromisem bylo umisťování další účelové výstavby sice v návaznosti na stávající zemědělské areály, umístěné ve výše uvedené II. etapě výstavby na okrajích obytné zástavby venkovských obcí, ale i mnoha měst, ale už ve vzdálenější části těchto areálů.
V roce 1972 byla přijata koncepce rozvoje vesnice a životního prostředí na vesnici. Na ní navazovala koncepce rozvoje zemědělské výroby /IV. etapa výstavby účelových zemědělských staveb - léta 1977 - 1989). Dokonce se podařilo přijmout společný metodický pokyn 4 ministerstev (výstavby a techniky, zdravotnictví, zemědělství a výživy, lesního a vodního hospodářství), jak připravit a provést výběry stavenišť pro připravovanou supermoderní výstavbu objektů o gigantické stájové kapacitě. Jednalo se o kravíny kolem 1 - 2 tisíc ks, odchovny jalovic pro 6 - 8 tisíc ks, teletníků pro 2 - 5 tisíc ks, drůbežárny pro 150 a více tisíc ks, výkrmen prasat pro 20 - 50 tisíc ks. Propagátorem této supervize supermoderního zemědělství byl profesor vysoké zemědělské školy v Č. Budějovicích, pozdější zemědělský tajemník ÚV KSČ a nakonec předseda vlády ČSR s. Pitra. Cílovým záměrem bylo vytvoření 4 zemědělských podniků v našem okrese, zahrnujících moderní provozy jako velkokapacitní stájové objekty (kapacity viz výše), moderní agropodniky zabezpečující chemizaci v co největším rozsahu (hnojení, chemické ošetřování rostlin), moderní opravárenské provozy. Následně vydal hlavní hygienik ČSR v roce 1973 metodický pokyn "Umisťování velkokapacitních zařízení zemědělské živočišné výroby".
Jako řadový pracovník hygienické služby okresu provedl jsem v polovině sedmdesátých let podrobnou prověrku stávajících 206 objektů pro živočišnou výrobu v okrese. Posuzoval jsem vlivy na obytnou zástavbu (pachové imise), vlivy na čistotu vod (nakládání s močůvkou, hnojůvkou, stav hnojišť), s těmito závěry:

počet objektů % výsledné posouzení
28 13,5 vyhovovalo hygienickým a vodohospodářským požadavkům
72 35,7 vyhovovalo s menší tolerancí
65 32,5 mělo "ještě únosné" negativní vlivy na život. prostř.
29 13,5 mělo výrazné "těžko únosné" negativní vlivy
12 5,0 umístěno uvnitř obytné zástavby


Koncem sedmdesátých let se zpracovávaly podklady pro závěrečnou fázi přechodu zemědělství na výše zmíněnou supermoderní velkovýrobu, v podmínkách jednotlivých okresů. V okrese Strakonice bylo vytypováno 74 lokalit pro rozmístění skotu, podle potřeb kooperačních seskupení (výhledové družstevní giganty). Zúčastnil jsem se za hygienickou službu těchto terénních šetření, předložené vážně myšlené návrhy jsem posoudil následovně:

středisek
%
výsledné posouzení
13
17,6
zcela vyhovovalo pokynům 4 ministerstev
33
44,6
vyhovovalo s přijatelnou tolerancí
20
27,0
umístěno pochybně, šlo o "únosnou" dostavbu
8
10,8
podařilo se zamítnout pro neúnosné zhoršení ŽP


Výsledky těchto šetření a hodnocení byly použity hygienickou službou okresu i kraje na několika odborných konferencích pro projektanty, než skončily v tresorech jako utajené materiály. V té době se již stále více zdůrazňovalo, jak naše společnost dbá o ochranu životního prostředí.
Od začátku osmdesátých let se hygienické službě již dařilo prosazovat, jako nedílnou součást investičních záměrů "dostavby" těchto areálů, zpracování studie asanace areálů, jejíž součástí byl návrh pásma hygienické ochrany pro celý současný a výhledový rozsah areálu, a výstavba biologických, stabilizačních rybníků pod areály farem, jejichž plochy a obsahy musely být doloženy výpočty. Realizace navrhovaných opatření k odstranění nedostatků a závad byla sice v nedohlednu, ale funkcionáři JZD a zejména okresních zemědělských správ si pomalu začínali uvědomovat, co vše by se mělo rovněž provést, aby se skutečně zabezpečovala tak proklamovaná ochrana životního středí i ve venkovských obcích. Realizace nezbytných opatření byla odkládána na pozdější dobu, až si na to ekonomika státu vydělá. Souběžně s výstavbou se realizovala jen ta nejnutnější opatření, vyloženě nezbytná pro provoz.
Koncem roku 1989 bylo na strakonickém okrese v provozu 13 specializovaných velkokapacitních závodů (2 výkrmny prasat á 10.000 ks, se záměrem rozšířit na 20.000 ks, 2 teletníky po 2.500 ks, se záměrem zvýšit na 5.000 ks, 4 kravíny zatím jen do 800 ks, 2 odchovny jalovic á 6.500 ks, 2 výkrmny býků po 800 ks, závod pro výrobu vajec zahrnující cca 200 000 ks nosnic). Byly to skutečně moderní provozy, dostatečně vzdálené od obytné zástavby měst a obcí, s dostatečnou skladovací kapacitou na močůvku, kejdu, na siláž. Ale také s celou řadou provozních problémů s rozvozem organických odpadů (stájových hnojiv) na velké vzdálenosti. Ale také se supermoderní výrobou slamnatého hnoje z hovězí kejdy a slámy, výrobou vysoce energeticky náročnou.
Dále tu bylo 74 větších a 111 menších zemědělských areálů doslova nalepených na obytnou zástavbu obcí. V těchto areálech byly v provozu objekty nejen ze III. a IV. etapy, ale ještě ze II. etapy výstavby (popis a charakteristika viz výše).

3. Současné problémy při rekonstrukcích a změnách v užívání stávajících objektů
Stav zemědělských areálů a objektů je dnes, osm let od konce socialistického zemědělství, málo vnímán. Naprostá většina současného menežmentu zemědělských podniků, včetně vlastníků zprivatizovaných farem, objektů, dobře nezná negativní vlivy svých provozů na životní prostředí, nezná co vše by měli udělat, aby jejich podniky splňovaly současné požadavky z hlediska ochrany složek životního prostředí. Především tu ale nejsou ekonomické předpoklady pro odstranění převzatých nedostatků, závad. Představa, že dnešní vlastníci svým nákladem dodatečně odstraní staré zátěže, staré závady, je problematická. Ani dnes nevíme, jaká konkrétní opatření jsou nutná, a kolik to bude stát, abychom odstranili na životní prostředí obcí trvale působící závady, převzaté po JZD a státních statcích. Navíc v mnoha zemědělských areálech dnes působí několik subjektů, některé objekty využívají nejrůznější firmy pro zcela jiné účele (sklady, drobné výrobny apod.).
Bývalá JZD, přetransformovaná do dnešních družstevních podniků, ale i řady soukromých podniků, hospodařících ve zděděných či převzatých objektech nebo areálech, nemají ekonomickou sílu na výstavbu nových objektů. Nejvýše připravují a projednávají dostavby, většinou ale změny v užívání stávajících objektů. Mnohé z těchto změn nepodléhají stavebnímu řízení, provádí se pouze určité úpravy uvnitř stájového objektu, které umožní změnu kategorie ustájených zvířat. Projevuje se tu výrazné snížení zejména dojnic, a skotu vůbec, o více jak polovinu oproti zástavům kolem roku 1990. Zemědělské podniky přecházejí, z ekonomických důvodů, na výkrm prasat.
Jak přistupovat k procesu hodnocení vlivů těchto změn, podle zákona č. 244/92 Sb.? Vzhledem ke stájové kapacitě převážná část těchto záměrů podléhá posouzení. Zákon se vykládá tak, že se posuzuje pouze objekt, kterého se rekonstrukce či změna týká. To se jeví jako smysluplné.
Jenže - v mnoha případech občané nesouhlasí s připravovanou změnou. Stávající stav v areálech, doslova nalepených na obytnou zástavbu, skutečně obtěžuje nad přijatelnou míru obyvatele. Tito v době před rokem 1989 jednak byli převážně ekonomicky závislí na JZD, jednak se často skutečně báli vystoupit proti funkcionářům JZD. Funkcionáři tehdejších MNV převážně podporovali zájmy JZD, byly výjimky, kdy prosazovali ochranu životního prostředí. Specifickým případem jsou situace, kdy řadu obytných stavení v obci koupili obyvatelé měst a objekty využívají k rekreaci. Obě tyto skupiny občanů se méně důrazně až výrazně agresivně staví proti posuzovanému záměru, odvolávají se na dnešní právní normy v oblasti ochrany životního prostředí. Jejich stanoviska v souhrnném stavu k areálu jako celku jsou převážně oprávněná. Prokazatelným důkazem jsou nové návrhy PHO těchto areálů, kde rPHO jsou vypočtené podle metodického pokynu Hlavního hygienika ČR z r. 1992. Hranice pásma hygienické ochrany zasahuje do obytné zástavby přilehlé obce často dosti značně. Jednodušší je situace, kdy stájové objekty se nacházejí ve vzdálenější části areálu, mezi nimi a obcí jsou jiné provozní objekty, jejichž hmota svou výškou a šířkou působí jako clona. V těchto případech výpočty stanovené PHO do zástavby nezasahuje. Přesto zástavba může trpět jinými provozními vlivy farmy (převážně dopravou, procházející zástavbou).
Oznamovatelé (= provozovatelé stávajících objektů), seznámení jak s podstatou zákona č. 244/92 Sb., tak i z provozních důvodů, navrhují k rekonstrukci či ku změně v užívání stájové objekty modernější, vzdálenější od obytné zástavby. V těchto případech, při posouzení vlivů objektu na životní prostředí před navrhovanou změnou a po realizaci změny, docházím v řadě případů k závěru, že se vlivy posuzovaného objektu sníží oproti dnešním vlivům. Proto v těchto případech se záměrem souhlasím a doporučuji jej povolit. V mnoha jiných případech (odhaduji - ve většině případů) oznamovatelé vykazují nižší stájovou kapacitu, tak aby se vyhnuli posuzování vlivů stavby podle zákona č. 244/92 Sb., anebo (dosti často) změnu provedou bez projednání, zejména pokud občané obce nemají námitky. Platí tu doslova - kde není žalobce, není soudce (= nejsou potíže a problémy, včetně finančních nákladů, přinášející posuzovací proces).
Jak postupovat v případě, že areál farmy navazuje bezprostředně (přes komunikaci) na obytnou zástavbu, a celkový zástav hospodářského zvířectva překračuje zástav, pro který by výpočtem navržené PHO farmy bylo možné vést po oddělující komunikaci? V areálu jsou objekty z II., III. a IV. etapy výstavby (viz kapitola 2), ku změně či rekonstrukci je navrhován objekt relativně nejmodernější, jehož vlivy provozu zástavbu bezprostředně nezasáhnou, ale podílejí se pochopitelně na souhrnném působení farmy na obec. Pokud zjistím, že vlivy provozu tohoto jednoho objektu z řady dalších (neposuzovaných, nedochází u nich ku změnám) budou po realizaci rekonstrukce, po změně v užívání, nižší než současné, souhlasím se záměrem.
Tím se dostávám k obecně vznášenému, věcně oprávněnému požadavku občanů dotčené obce. Ano, stávající rozsah užívání, provozu farmy působí negativně na životní prostředí především obce, ale i na okolí farmy, na ostatní složky životního prostředí, posuzované v posuzovacím procesu dle zákona č. 244/92 Sb. Takovéto komplexní posouzení vlivů celé farmy nelze ale provést v rámci procesu hodnocení vlivů dle citovaného zákona. Jsou případy, kdy dnes v areálu podnikají 2 - 3 podnikatelské subjekty, což dále komplikuje vyžadované komplexní posouzení.
Diskutoval jsem problém komplexního posouzení celého areálu s pracovníky řady referátů ŽP - OkÚ, vždy se závěrem, že nevíme, jak postupovat tak, aby se problém nejenom otevřel, ale také dořešil. Odkaz, že tu nejsou potřebné legislativní nástroje, vždy neobstojí. Lze provést prověrku v areálu orgány státní správy (referáty ŽP OkÚ, inspektoráty ČIŽP, hygienickou službou okresů), a na jejím závěru ukládat - co ale, aby to v současných ekonomických podmínkách zemědělských subjektů bylo realizovatelné? Připravované a posuzované záměry rekonstrukcí a změn v užívání dosahují v nákladech řádově stovky tisíc Kč. Odstranění zděděných a převzatých nedodělků, závad, bude stát řádově od 5 milionů Kč více.
Ano, současná ekonomická situace zemědělských podniků ještě dlouho neumožní důsledně řešit a odstranit převzaté závady. Jestliže ale prosazujeme důslednější ochranu životního prostředí, nemůžeme nebrat na vědomí, že zemědělství je specifickým odvětvím, významně působícím na životní prostředí jednak jako bodové zdroje (objekty, farmy), jednak celoplošně na krajinu (způsobem obdělávání pozemků). Jako významný faktor, působící na životní prostředí, vyžaduje komplexnější posuzování vlivů, komplexnější vyhodnocování současného stavu, a tudíž také účinnější koordinaci zásahů orgánů státu a to společně obou ministerstev, životního prostředí a zemědělství. Má konkrétní představa, návrh by byl rozsahem samostatným příspěvkem.
Autor pracoval od roku 1960 do konce roku 1969 ve funkci vedoucího odboru vodního hospodářství ONV ve Strakonicích. Od roku 1970 jako řadový pracovník hygienické služby (OHS) a od roku 1980 jako vedoucí odd. komunální hygieny OHS ve Strakonicích. V uvedeném období se v rámci svého pracovního zařazení zúčastnil v rámci okresu prakticky všech terénních jednání a šetření, posuzoval veškerou přípravnou a projektovou dokumentaci, mimo jiných staveb právě také staveb zemědělských. Od roku 1992 jako důchodce po složení zkoušky a získání osvědčení odborné způsobilosti zpracovává dokumentace a posudky o hodnocení vlivu stavby na životní prostředí, podle zákona č. 244/Sb. Převážně se zaměřuje na zemědělskou účelovou výstavbu. Zpracovával dokumentace a posudky pro stavby na území okresů Domažlice, Klatovy, Plzeň-Jih, Strakonice, Písek, Prachatice, Český Krumlov, Jindřichův Hradec a Pelhřimov.