..
EKODISK
Článek:
Jelenĺ důl – údolí ve znamení jelena nebo lva?
Autor:
PILOUS, Vlastimil
Zdroj:
Krkonoše, 2000, č. 10
Zapsal:
HRUSKA, Jan
Jelenĺ důl – údolí ve znamení jelena nebo lva?


       
 

Vlastimil Pilous

       Z velkých krkonošských údolí je právě Jelení důl turisticky snad nejméně známý. Dříve do něj nevedla značená turistická cesta vůbec a i dnes, kdy je větší část údolí zpřístupněná žlutou značkou, zůstává nejatraktivnější horní část, tzv. Slunečné údolí a jeho pobočka Důl pod Koulemi, pro veřejnost uzavřená, nepočítáme-li tzv. Travers, zeleně značený turistický chodník, který skutečně traverzuje jižní svahy Sněžky, Obřího hřebene i Svorové hory nad celým závěrem Jeleního dolu. Pro jeho bližší poznání je však prakticky nevyužitelný. Dříve vedla údolím jen tichá a romantická lesní cesta, která byla teprve v 70. létech, jako v posledním z velkých krkonošských údolí, přebudována na asfaltovanou silničku sloužící těžbě dřeva. Ta však bohužel vzhledem k rozsáhlým terénním úpravám a odlesněním podél trasy a aplanacím v místech složišť dřeva silně poškodila a pozměnila původní charakter údolí.
       Jelení důl začíná na východních svazích Sněžky a jižních úbočích Obřího hřebene a směřuje k jihovýchodu. Vyúsťuje zprava do údolí Malé Úpy necelého půl kilometru nad Spáleným Mlýnem v Dolní Malé Úpě. Jeho hlavní vodní osa Jelení potok má silně asymetrické povodí, neboť zprava přijímá tři významné přítoky, které vytvářejí samostatné svahové doly (Koulový, Slunný a Messnerův důl), zatímco zleva (nepočítáme-li úplně krátké svahové stružky) jen jediný (Vasova strouha), který je podstatně menší a kratší, takže vytváří jen strmý svahový zářez.
        
        

EKODISK (archiv obrázků) Obr.

PÁR SLOV K NÁZVU

       Jelení důl se stal po druhé světové válce, v souvislosti s výměnou etnika, předmětem diskusí o své jméno. Původní německé označení Lví důl (Löwengrund) zaujme svou exotičností v prostředí, kde pomístní názvosloví vycházelo dosti striktně z místních zdrojů. Existuje několik teorií od čeho název vznikl, prokázaná však není žádná. Jedna z těch atraktivních tvrdí, že pojmenování pochází od dvou kamenných lvů, kteří zdobili vchod do jedné z hornických štol pod Dolskými Boudami, avšak téměř s jistotou patří do říše pohádek. Nejen že se tu nepodařilo nalézt jakékoliv stopy po významnějších důlních dílech, ale převážně chudá ložiska v odlehlých horských údolích byla využívána natolik efemerně, že pragmatickým horníkům v žádném případě nestála za nějakou podobnou sochařskou výzdobu. To by snad připadalo v úvahu u nějakého mimořádně významného důlního díla s dlouholetou tradicí (i když i o tom pochybuji) a žádné takové v Jelením dole prokazatelně nikdy nebylo. A navíc se musíme ptát, proč by i v případě pravdivosti této teorie mělo jedno hornické dílo dát pojmenování celému rozsáhlému údolí? Co se týče ostatních teorií o původu názvu Lvího dolu, ty patří už úplně do sféry pouhých domněnek, dohadů a předpokladů a jejich více či méně divokých kombinací. Za nejrealističtější lze proto považovat názor, že název vznikl zkomolením nějakého úplně jiného německého slova: staré mapy i etymologie nabízejí možností hned několik.
       Jeden z prvních českých znalců tohoto území, botanik Josef Šourek, si uvědomoval nevhodnost názvu Lví důl, a proto navrhl poměrně výstižné jméno Tichý důl, přičemž též využil poválečné éry vytváření nových českých toponym (nejčastěji pouhým, někdy však i volným překladem) v tomto původně čistě německém území. Název se však neujal.
       Zato Jelení potok a Jelení hora (místo Löwenbach a Löwenberg), též nové poválečné umělé názvy, se ujaly bez problémů a navíc dobře vystihují zdejší specifikum; pokud chcete v říji vidět nebo alespoň slyšet jelena, tak v tomto údolí to máte jisté. Proto lze i také až po válce navržený, později dočasně opomíjený a nyní znovu oživený název Jelení důl pro celé toto území považovat za nejvhodnější, pocházející z místních zdrojů a proto i nejméně matoucí. Výhodou je i to, že koresponduje s názvem hlavního údolního toku.
       Pravověrní Maršováci, používající vesměs slangovou podobu Lvíčák tuto argumentaci neradi slyší. Vznášejí námitky „proč vytvářet nové názvy, když už máme staré“? Nic nevadí, že špatné, vzniklé nějakou nesmyslnou a navíc neznámou zkomoleninou. Pomístní názvosloví však není žádnou definitivní zkamenělinou, mění se a bude měnit a tedy i vyvíjet v souladu se společenskými změnami a aktuálními potřebami. Vždyť jen poslední tři desetiletí přinesla v Krkonoších desítky úplně nových pomístních názvů. Argumentace zastánců jména Lví důl je subjektivní a nerespektuje pravidla pomístního názvosloví a tak se zdá, že jejich skutečný hlavní důvod je spíše v oblasti pseudoromantismu, protože lev má přece jenom jinou váhu než obyčejný jelen.

JEDNO Z VELKÝCH A PŘECE JINÉ

       Jelení důl je posledním, nejvýchodnějším z velkých údolí v prostoru hlavních krkonošských hřbetů. Jelení potok, pramenící na východních svazích Sněžky, jsou spolu s Rudným potokem jediné dva toky, které pramení přímo na úbočích nejvyšší české hory, i když Jelení potok nepříliš vysoko (okolo 1350 m); Úpa a Lomniczka, jejichž údolí sice Sněžku lemují, pramení na protilehlé, polské Równi pod Śnieżka (s novým českým názvem Obří pláň). Po 6,5 km dlouhém toku ústí potok do Malé Úpy ve výšce 785 m, celkově tedy spadá o více než 550 m. Exaktní přímá měření nejsou k dispozici, odvozeně však lze odhadnout jeho průměrný průtok při ústí na 0,3 – 0,4 m3.s-1.
       Jelení důl patří k největším krkonošským údolím, i když hloubkou většinou menší než 300 m přece jen poněkud zaostává za ostatními hlavními krkonošskými doly, které spadají ze dvou hlavních plošin vrcholových zarovnaných povrchů. Vrcholy a hřebeny obklopující Jelení důl jsou s výjimkou málo rozsáhlého vrcholu Sněžky nižší a jejich temena plošně menší a proto neskýtaly dostatečnou vyživovací plochu pro vznik ledovců. Proto Jelení důl ani jeho pobočky nebyly významněji zaledněny a nejsou ani ledovcem přemodelované. I když starší autoři, zvláště Partsch, považovali zalednění Jeleního dolu za reálné, podle nových prací bylo minimální a omezovalo se na malé ledovce, nebo ještě spíše jen na firnové akumulace v závěrech údolí, které byly schopné jen nivační eroze. Ani dostatečná nadmořská výška údolních závěrů, ani jejich příznivá orientace k severovýchodu až východu nebyla s to vyrovnat tento nedostatek. Jelení důl tak jako protiklad ostatním zaledněným krkonošským údolím ukazuje, jak rozhodující je pro vznik horských ledovců v malých a nevysokých pohořích, jako jsou Krkonoše, dostatečná rozloha deflačních ploch, odkud je sníh svíván a tedy i množství sněhu, které vyživuje ledovec.
       Vrcholová plošina Růžové hory a svahy Sněžky nemohou v tomto směru konkurovat vrcholovým plošinám zarovnaných povrchů v okolí Luční boudy a proto i rozsah zalednění a velikost ledovců ve dvou sousedních a zhruba paralelních údolích Obřího a Jeleního dolu byly tak výrazně rozdílné. Paralelu tohoto stavu dnes představují laviny – zatímco Obří důl je jedním z nejvýznamnějších lavinových terénů v Krkonoších, v Jelením dole v přímém sousedství se nevyskytují vůbec. Vedle absence přímých ledovcových tvarů – erozních i akumulačních – v Jelením dole se ukazuje rozdíl v modelaci i v jejich podélném profilu. U Obřího dolu, ledovcem výrazně přehloubeném, má dno výrazně nerovnoměrnější podélný profil, což je pro ledovcová údolí charakteristické. Několik metrů mocné uloženiny na dně Jeleního dolu v prostoru Vasovy louky a pod ní, které byly dříve považovány za fluvioglaciální (tj. za rozplavené ledovcové akumulace) a tedy i důkaz někdejšího rozsáhlejšího ledovce, jsou dnes hodnocené jako fluviodeluviální až deluviální – tedy srozumitelně řečeno za svahové zvětraliny vzniklé převážně mrazovým zvětráváním v ledových dobách a druhotně dopravené gravitačními procesy (zde hlavně murami) a erozí do nižších částí údolí, přičemž docházelo v různé míře k jejich přeplavení.

MRTVÁ VODA

       Přirozeným východiskem do Jeleního dolu je Spálený Mlýn v Dolní Malé Úpě. Již na soutoku Malé Úpy a Jeleního potoka si nelze nevšimnout odlišné barvy obou toků, zvláště za nízkých stavů vody a bělavého povlaku na kamenech v korytě Jeleního potoka. Zřetelně se jedná o odlišný chemismus vody Jeleního potoka. Za tyto vlastnosti vděčí pramenům, které vyvěrají v okolí Dolských Bud a pod nimi (na úpatí svahu), asi o 1,4 km výše. Někdy jsou dávány do souvislosti se starými, zaniklými důlními díly v tomto prostoru. Důlní vody skutečně odlišnou barvu mívají a také usazují bělavé povlaky. Železitými sloučeninami tmelené zvětraliny se tu v korytě svahového potůčku při chodníčku od můstku přes Jelení potok k Dolským Boudám skutečně vyskytují.Tato teorie má však jeden závažný nedostatek: žádné pozůstatky po těžbě se tu na rozdíl od mnoha jiných starých důlních děl nikdy nepodařilo najít. Ať je tomu jakkoliv, Jelení potok je od tohoto místa k ústí označovaný za mikrobiologicky mrtvý, ale jakékoliv konkrétní údaje či měření chybí.

POSLEDNĺ OSĺDLENĺ

       Ve svazích spodní části údolí se nacházejí dvě budní enklávy – Šímovy Chalupy a Dolské Boudy. Vedle Sagasserových Bud v povodí postranního Messnerova potoka představují jediné současné osídlení, samozřejmě jen rekreační, v celém Jelením dole. Šímovy Chalupy patří ke krkonošským enklávám s největším vertikálním rozpětím, které dosahuje asi 250 m. Obě mají zachované velmi výrazné agrární tvary reliéfu – agrární valy, kupy a terasy ze sneseného kamení. Bez této činnosti a tedy i jejich výsledných tvarů by bylo zemědělské využívání enkláv v minulosti nemyslitelné. Jen u Šímových Chalup dosahují úhrnné délky přes 2 km, při výšce až 2 m a šířce několika metrů. Těžko si lze představit, kolik potu někdejších obyvatel se v nich skrývá. Agrární akumulace u Dolských Bud jsou sice kratší, ale zato v průměru mohutnější.
       S osídlením Jeleního dolu souvisí i terénní plošiny po milířích, kterých se tu dochovala roztroušeně ve svazích celá řada. Jejich největší koncentrace je právě v prostoru mezi Dolskými a Sagasserovými Boudami. Černý substrát z rozdrcených zbytků dřevěného uhlí, ukrytý pod vrstvičkou lesního humusu, prozradí bezpečně původ těchto plošin.

VZHŮRU K LIMNIGRAFU

       U prvního můstku silničky přes Jelení potok ústí jeho největší přítok – Messnerův potok, protékající stejnojmenným dolem. V jeho střední části nalezneme několik murových drah různého stáří. Před vyústěním do hlavního toku vytváří mohutný náplavový kužel, do kterého se sám druhotně zahlubuje klikatým erozním zářezem. Kužel je na čele intenzivně podemílán boční erozí Jeleního potoka, který tu vytváří až 5 m vysoký, obnažený erozní sráz.
       Asi v polovině úseku mezi ústím pravostranných přítoků Messnerova a Slunečního dolu je betonový můstek přes Jelení potok a do obou svahů odtud stoupají lesní cesty šikmo proti směru toku. Na hraně navigace se tu nachází šindelem krytá budka limnigrafu, který zde funguje již od 50. let, ale jeho měření nejsou vyhodnocována a nejsou celoroční pro obtížnou zimní dostupnost. Od velké povodně v roce 1997 je opět zcela mimo provoz. Při výstavbě silnice byl přestavěn do dnešní podoby.
       Necelých 50 m nad limnigrafem je do pravého, skalnatého břehu Jeleního potoka vyražena krátká (4 m) průzkumná štolička, která představuje jediný zachovalý pozůstatek po dolování ve spodní části údolí. Zachovala se proto, že je ražená přímo do rostlé skály a proto jí nemohly svahové zvětraliny tak snadno zasypat. I tak je však otvor zčásti zavalený a dno za závalem je zatopené vodou. Otvor ve výšce asi 1,5 m nad hladinou potoka je vidět i přes potok přímo z navigace silničky.


 
 

NEKLIDNÝ SVAH

       Výše položená část levého svahu nad silničkou je jedním z murových terénů v údolí. Zhruba jej vyznačuje dlouhá opěrná zeď silničky, začínající asi 100 m nad limnigrafem. Koncem minulého století zde sjely 4 zemní laviny (mury), z nichž tři největší přetnuly zmíněnou lesní cestu stoupající do svahu, dnes již prakticky nepoužívanou a pozvolna zanikající. Spodní části jejich drah i akumulačních zón byly zcela zničeny při výstavbě silničky. Svah v tomto prostoru však inklinuje k sesouvání stále, což se ukázalo opět při poslední velké povodni v roce 1997. Menší odtrhy sice zadržela opěrná zeď, ale dva největší přes ní přetekly, přičemž větší z nich jí i poničil, a zastavily se až na silničce. V protilehlém pravém svahu údolí v tomto úseku vystupuje Rennerova hora (1065 m), která však navzdory svému jménu představuje pouze hřebínkovitou rozsochu Růžové hory. Na jejím úbočí jsou velmi nepravidelně, lalokovitě ohraničená suťová pole, která jsou nejrozsáhlejší v celém Jelením dole. V rámci celých Krkonoš patří však spíše k těm střední až menší velikosti a nedosahují rozlohy sutí v jiných údolích. Tento úsek údolí se vyznačuje i sérií peřejí v korytě Jeleního potoka, které vznikly na vložkách tvrdých migmatitických rul a zvláště kvarcitů.
       foto autor
       pokračování v příštím čísle