Smlouva o Antarktidě

Smlouva o Antarktidě, Washington, 1959
Antarctic Treaty, Washington, 1959

logo úmluvy

Sjednání Smlouvy o Antarktidě bylo výsledkem obnovené spolupráce v oblasti Antarktidy po druhé světové válce. V roce 1954 byla v Antarktidě zřízena první stálá výzkumná stanice a o 4 roky později vyvrcholila mezinárodní spolupráce v oblasti Antarktidy vyhlášením Mezinárodního geofyzikálního roku, jehož součástí se stal i intenzivní výzkum Antarktidy. Na jeho programech se podílelo 64 států, z nichž se 12 rozhodlo zapojit do výzkumu „bílého kontinentu“ vysláním vlastní expedice nebo zřízením vlastní polární stanice. Navíc tzv. gentlemanská dohoda, oddělující vědeckou činnost od potencionálních politických sporů, dala impuls k jednáním, započatým v roce 1958 z iniciativy Spojených států amerických, které vyvrcholilo uzavřením Smlouvy o Antarktidě v roce 1959. Smlouva byla podepsána 1. prosince 1959 a v platnost vstoupila 23. června 1961.

Smlouva o Antarktidě kodifikuje mezinárodní právní postavení kontinentu, mírovou vědeckou spolupráci a demilitarizaci, zakazuje smluvním stranám na jejich území budovat vojenské základny, provádět jaderné pokusy a vojenské manévry. Antarktida se tak zařadila mezi tzv. mezinárodní prostory, které si státy nesmí přivlastnit a na kterých nemohou vykonávat výlučnou územní suverenitu. Během více než 50 let své existence poskytla Smlouva o Antarktidě základ pro vývoj sofistikovaného právního režimu všeobecně známého jako Antarktický smluvní systém (angl. The Antarctic Treaty System – ATS), což je komplex opatření regulujících vztahy mezi státy v oblasti Antarktidy. ATS se skládá ze samotné Smlouvy o Antarktidě (Washington, 1959), právních aktů přijatých na Konzultativních zasedáních smluvních stran Smlouvy o Antarktidě, Protokolu o ochraně životního prostředí ke Smlouvě o Antarktidě (Madrid, 1991, také znám jako Madridský protokol), Úmluvy o zachování antarktických tuleňů (CCAS, Londýn 1972) a Úmluvy o zachování antarktických mořských živých zdrojů (CCAMLR, Canberra, 1980). Úmluva o úpravě činnosti týkající se nerostných zdrojů Antarktidy (CRAMRA, Wellington, 1988) byla sice podepsána 19 státy, avšak nebyla ratifikována žádným státem a nevstoupila tedy v platnost. Byla nahrazena Madridským protokolem, který vstoupil v platnost v roce 1998.

Madridský protokol a Česká republika

Madridský protokol podepsala ČSFR 2. října 1992 a pro Českou republiku jako nástupnický stát ČSFR vstoupil protokol včetně jeho pěti příloh v platnost po ratifikaci prezidentem republiky 24. září 2004 (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 42/2005 Sb. m. s.). Od té doby byly přijaty dvě změny protokolu, a to nová příloha VI o odpovědnosti (2005) a změna přílohy II o ochraně fauny a flóry Antarktidy (2009). Příloha VI dosud nevstoupila v platnost. Změna přílohy II vstoupila v platnost 8. prosince 2016.

Pro Českou republiku dosud změna přílohy II nevstoupila v platnost, neboť ČR změnu zatím neratifikovala. Ministerstvo životního prostředí připraví podklady k ratifikaci změny přílohy II v souvislosti s přípravou novely zákona o Antarktidě, kterou si změna přílohy II, nová příloha VI, jakož i některá další rozhodnutí přijatá na Konzultativních zasedáních smluvních stran Smlouvy o Antarktidě vyžadují.

Smlouva o Antarktidě je prováděna smluvními stranami, které jsou rozlišovány do tří kategorií:
  • První kategorii – ústřední a nejvlivnější – tvoří dvanáct původních smluvních států, které byly nejaktivnější ve výzkumu Antarktidy těsně před podpisem Smlouvy o Antarktidě.
  • Druhou kategorii tvoří státy, které přistoupily dodatečně ke Smlouvě o Antarktidě a projevují svůj zájem tím, že v Antarktidě vyvíjejí podstatnou vědeckou a výzkumnou činnost. K této podmínce byla Madridským protokolem připojena podmínka další – státy, které si nárokují konzultativní status, musí být jeho smluvní stranou. Tyto dvě kategorie smluvních stran Smlouvy o Antarktidě tedy představují tzv. konzultativní strany, které mají hlasovací právo, a tím mohou zásadně ovlivňovat veškeré antarktické záležitosti.
  • Třetí kategorii tvoří státy, které jsou smluvními stranami Smlouvy o Antarktidě, ale nevyvíjejí zde podstatnou vědeckou činnost. Tyto státy se nemohou podílet na rozhodovacím procesu v rámci Konzultativních zasedání.

Česká republika získala konzultativní status na Konzultativním zasedání smluvních stran Smlouvy o Antarktidě 29. května 2013 v Bruselu, a to s účinností od 1. dubna 2014, stala se tak 29. státem světa, který má rozhodovací pravomoc o Antarktidě a který je udělován pouze státům vykonávajícím v Antarktidě významnou vědeckou a výzkumnou činnost.

Legislativní zajištění Smlouvy o Antarktidě

Účelem zákona č. 276/2003 Sb., o Antarktidě a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o Antarktidě"), který nabyl účinnosti dnem vyhlášení Madridského protokolu ve Sbírce mezinárodních smluv, tj. 31. března 2005, je zajistit dodržování mezinárodních závazků ČR týkajících se Antarktidy, zejména zajistit všestrannou ochranu životního prostředí Antarktidy jako přírodní rezervace zasvěcené míru a vědě v souladu se Smlouvou o Antarktidě a Madridským protokolem.

Osoby specifikované v zákoně o Antarktidě jsou povinny chovat se v souladu se Smlouvou o Antarktidě, Madridským protokolem a s dalšími mezinárodními závazky týkajícími se Antarktidy. Čeští občané, kteří se chtějí účastnit činností v Antarktidě, je musí plánovat a provádět tak, aby byly na nejnižší možnou míru omezeny nepříznivé vlivy na životní prostředí Antarktidy. Obecně platí, že čeští občané mohou provádět činnosti v Antarktidě po jejich předchozím ohlášení, nestanoví-li zákon, že je třeba povolení. Povolení vydané Ministerstvem životního prostředí podle § 8 zákona o Antarktidě musí být vydáno k pobytu delšímu než 30 dní nebo ve skupině více než 5 osob a k dalším taxativně vyjmenovaným činnostem v Antarktidě. Povolení musí mít také osoba, která organizuje turistické výpravy do Antarktidy.