iHNed.cz: Do roku 2040 skončí v Česku uhelná doba, budoucnost je v jádru a obnovitelných zdrojích, říká ministr životního prostředí Brabec

Bez Katovic není žádná Paříž, zaznívalo v posledních dnech a týdnech z úst mnohých politiků i klimatologů. V hornoslezském městě se měla stanovit pevná pravidla na dodržování závazků vyplývajících z Pařížské klimatické dohody.

Jejím hlavním cílem je udržet emise skleníkových plynů a globální oteplování pod kontrolou a vyhnout se tak katastrofickým scénářům, před nimiž varuje řada vědeckých studií.

Jednání provázela od začátku značná skepse a nejistota.

Od roku 2015, kdy se státy na Pařížské dohodě shodly, se proměnila globální politická situace a po nástupu Donalda Trumpa do úřadu přišla tato smlouva o oporu ve Spojených státech.

Českou delegaci vedl v Katovicích ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO). Ten v rozhovoru pro HN přiblížil, proč byla vyjednávání v Katovicích náročná. Mimo jiné také představil svou vizi budoucnosti české energetiky.

Rozhovoru, který proběhl minulé úterý, v době, kdy ještě nebyl známý výsledek konference, se zúčastnili také ministrovi nejbližší spolupracovníci v Katovicích - hlavní vyjednávač za ČR Pavel Zámyslický a poradce ministra Petr J. Kalaš.

V sobotu večer se však téměř dvěma stovkám států konečně po zdlouhavých jednáních podařilo najít kompromis.

"S výsledkem konference v Katovicích můžeme být spokojeni, protože se podařilo dosáhnout hlavního cíle, tedy schválení souboru pravidel pro Pařížskou dohodu. Ta tak nyní může být naplňována," vítá Brabec výsledný text, který zatím není veřejně dostupný, protože se v něm dělají finální právní a jazykové úpravy.

Proč jsou Katovice tak důležité?

Brabec: V Paříži byla velká sláva z toho důvodu, že se drtivá většina zemí dohodla na dlouhodobém plánu. Bylo ale jasné, že dohoda musí nabýt konkrétnějších obrysů. To znamená nejen deklarovat závazky jednotlivých zemí, ale také vytvořit jakýsi jízdní řád. Jak se to bude kontrolovat a vykazovat a kdo to bude financovat. To jsou všechno body, které se nechaly takzvaně na později. A to později je teď.

Jaký je průběh jednání?

Brabec: První týden konference byl hodně o technických záležitostech. V tom druhém se to přesunulo do politické roviny. Zatím jsou uzavřeny spíše nějaké marginálnější dohody. To hlavní zůstává pořád otevřené.

Rozvojové země tlačí na to, aby jejich vykazování závazků vypadalo jinak než u rozvinutých zemí. Velká debata je samozřejmě i o financování. Jedná se také o tom, jakým způsobem se bude plnění jednotlivých závazků zemí kontrolovat.

Zatím ještě pořád celá řada věcí není vyřešena. Bude to ještě o velké debatě. Vyjednávání je vždy o tahounech. Letos se samozřejmě projevuje, že oproti roku 2015, kdy byla dojednávána Pařížská dohoda, jsme v jiné sestavě i geopolitické situaci.

Tenkrát byl výrazně znát tlak Baracka Obamy. Letos je lídrem hlavně EU, i když už dávno není největším emitentem skleníkových plynů.

Jakou pozici tu zastávají USA dnes? Bojkotují jednání?

Kalaš: Mě zaujalo, že tu USA mají neoficiální stánek, kde je napsáno: We are still in (Stále jsme členy Pařížské dohody, pozn. red). Ale zjevně to není federální administrativa, nýbrž části, které dohodu dál dodržují. To jsou především státy jako Kalifornie, stát New York a další. Rozhodnutí prezidenta Trumpa, že USA z dohody vystoupí, dál platí. Naštěstí je ale v USA řada států a měst, které se dál dohody drží a snaží se k ní přispět. Nastala trochu schizofrenní situace, kdy federální vláda odstoupila, ale velká část americké veřejnosti je stále přesvědčena, že to má smysl.

Ale z hlediska oficiálních jednání to je jak?

Zámyslický: Rozhodně nesedí v koutě. Dál vyjednávají a aktivně vystupují. Snaží se dál vyjednávat tak, jako by v Pařížské dohodě měli zůstat. To znamená, že dál tvrdě vystupují proti tomu, aby byl svět bipolární, aby rozvojové a vyspělé státy musely splňovat rozdílná pravidla. Aby to, co platí pro vyspělé země, platilo i pro Čínu a zbytek.

Kalaš: Já s nimi sedím na Zeleném klimatickém fondu (GCF). Tam USA slíbily dát tři miliardy dolarů, jednu miliardu zaplatily, dvě stáhly. Ale i tam vyjednávají, jako by byly členy. Velmi konstruktivně, velmi aktivně. Navenek jednají, jako by se nic nestalo. Jen tam stále visí hrozba odstoupení.

Takže pořád ovlivňují finální podobu, ačkoliv se počítá s tím, že odstoupí? (USA mohou podle Pařížské dohody odstoupit nejdříve koncem roku 2020, pozn. red.)

Brabec: Je to tak, že dokud skutečně neodstoupí, jsou pořád členy. To, že se takhle na federální úrovni dohodli, je samozřejmě špatně. Nebýt Obamovy administrativy, bylo by bývalo daleko složitější dát celosvětovou dohodu dohromady. Barack Obama hodně ovlivnil Čínu, možná i Indii. Sehrál tam opravdu obrovskou roli a díky němu se povedlo dát dohromady ty největší hráče.

Objevují se u dalších států náznaky, že plánují dohodu opustit? Mluví se například o Brazílii.

Zámyslický: Oficiálně ne. Nový brazilský prezident říkal něco takového v rámci předvolební kampaně. Ale v rámci vyjednávání není nic takového slyšet.

Brabec: V médiích se například prezentovalo nedávné stanovisko Saúdské Arábie, Kuvajtu, Ruska a USA k nedávné alarmující zprávě Mezivládního panelu OSN pro změnu klimatu (o důsledcích globálního oteplování o 1,5 stupně Celsia, pozn. red.) jako její odmítnutí. Ověřoval jsem si to tu a je to jinak. Je to trochu o slovíčkaření. Oni ji neodmítli, chtěli ji jen takzvaně vzít na vědomí, a ne ji výslovně přivítat. Což neznamená, že s ní nesouhlasí, ale je prostě vidět, že ve finálních dohodách každé slovíčko rozhoduje. Taky jde o to, co potřebují prodat doma. Ale není to tak, že by chtěli vystoupit.

Státy v rámci Pařížské dohody slíbily, že budou od roku 2020 přispívat rozvojovým zemím 100 miliard dolarů ročně na klimatické účely. Kolik přispěje Česko?

Brabec: Pro nás jsou to dnes řádově první stovky milionů korun, které dáváme převážně do GCF. Existují ale i další přímé projekty bilaterální spolupráce. Je určitě důležité zdůraznit, že pro Českou republiku z Pařížské dohody nevyplývají žádné konkrétní finanční závazky. Je to o solidaritě a aktuálních možnostech země. Je to ale také možnost pro firmy, aby se na zakázkách například v rozvojových zemích podílely. Takže se nám to určitě zase vrátí.

Zámyslický: Poslední známé číslo za Česko je zhruba sedm až osm milionů eur ročně na klimatické finance. Už nyní to dáváme každoročně různými formami. Když se sečtou peníze od všech zemí, které přispívají, mělo by to v roce 2020 dát 100 miliard a každý rok by se to mělo opakovat. Letos jsme na nějakých dvou třetinách toho čísla.

Ale některé státy (Německo, Norsko) tu už ohlašovaly, že své příspěvky zdvojnásobí. Dali jste za Česko nějaký slib?

Brabec: Zatím ne. Cokoliv takového musí projít vládou. Zatím přispíváme na základě schválených závazků z minulé doby. O případných dalších financích se bude teprve hovořit.

Kalaš: My jsme vsadili na spolupráci hlavně s GFC. Tam teprve v těchto dnech začal proces mobilizace nových prostředků, který bude na podzim příštího roku končit. Cílem prvního kola bylo vybrat deset miliard. Teď bude druhé kolo. Máme tak v Česku rok času, abychom náš příspěvek určili.

Pořád ještě občas zní hlasy, že klimatická změna vůbec není způsobena lidskými faktory. To je tu asi úplně zavrhnuté, že?

Brabec: Tady to není téma. Když se podíváte na zprávy akademií věd jednotlivých zemí, zjistíte, že to je výrazně marginální názor. Jsou to jen procenta, která si myslí, že není žádná vazba mezi činností člověka a klimatickou změnou.

Já jako původem geolog to vždy uvádím na jednoduchém příkladě. Příroda ukládala oxid uhličitý desítky milionů let do rostlin, ze kterých se potom stalo uhlí nebo obecně fosilní paliva. Ty zásoby se tvořily desítky milionů let a lidstvo je pak za 200 let spálilo a vypustilo do ovzduší stovky miliard tun CO2. Když k tomu došlo tak rychle, je asi docela nabíledni, že to musí mít nějaký dopad. To je celkem jednoduché vysvětlení. Jsou samozřejmě názory, že tam není propojení a ke klimatickým změnám by došlo i tak. Nicméně drtivá většina vědců potvrzuje, že vliv člověka je velmi významný.

Kalaš: Tady se spíš hovoří o zbývajícím emisním rozpočtu. To znamená, kolik si ještě planeta může dovolit emisí. Odhad zbývajícího množství CO2, který lze vypustit do vzduchu, aby se nepřekročilo oteplení o 1,5 stupně, je 700 miliard tun emisí CO2. A ročně vyprodukujeme zhruba 42 miliard. Takže máme zhruba 20 let, než se to dostane do stadia, kdy začne být počasí značně nestabilní. Teď jde hlavně o to tuto dobu prodloužit, abychom získali více času. A to je posláním letošní konference.

Druhá kritika, která zaznívá, je ta americká. Proč my budeme plnit závazky, když jiné státy je neplní? Konkurenčně nás to znevýhodní. Neobáváte se toho?

Brabec: To je smrtící logika "ať s tím začne někdo dřív a my se pak připojíme". Dohoda, která byla učiněna v Paříži, je založena na solidaritě, že se připojí všichni včetně velkých emitentů. A ne že se pořád bude na někoho čekat. Skeptické hlasy zaznívají v Evropě i v Česku. Mluví se o tom, že jsme jen maličký přispěvatel CO2. Což je pravda. I jako celá Evropská unie už máme jen zhruba 10 procent celosvětového podílu. Je jasné, že Evropa svět nezachrání, ani kdybychom úplně přestali topit, svítit, jezdit autem. Ale každý k tomu může nějak přispět.

Pak je tu ještě jeden důležitý úhel pohledu. Nejde pouze o emise CO2. V momentě, kdy uděláte nějakou investici na omezení emisí CO2, takřka vždy se vám podaří snížit i emise dalších látek. Oxid uhličitý jako takový není primárně nebezpečný, to až v souvislosti s globálním oteplováním. Ale v energetice nebo dopravě vždy snížení emisí CO2 znamená současně i snížení oxidů dusíku, nebo oxidů síry, prachových mikročástic, které škodlivé jsou. Vždycky zabijete víc much jednou ranou.

A v neposlední řadě nám zelené přístupy šetří peníze. Naše projekty - kotlíkové dotace, Nová zelená úsporám, ale i průmyslové projekty - většina jich má daleko lepší ekonomické parametry, je to úspornější zdroj.

Ale globální sobectví samozřejmě existuje. Státy se dívají, kam je to může posunout, nebo jak naopak poškodit. Celá řada zemí však ukazuje, že konkurenceschopnost lze zajistit a naopak i zvýšit tím, že někdo bude lídrem v obnovitelných zdrojích. Předpokládá to, že se najdete ve výrobě i ve vývoji a výzkumu v oblasti obnovitelných zdrojů.

Na druhou stranu se dnes ozývají například čeští oceláři, kteří si stěžují na to, že se dražší emisní povolenky nebudou zvládat. A chtějí je dostávat zdarma.

Brabec: Dnes se vede daleko větší debata o cenách emisních povolenek v souvislosti s teplárenstvím. To je dnes znevýhodněno tím, že menší plynové kotelny nejsou součástí obchodování s emisními povolenkami, a navíc jsou často zvýhodněny z hlediska nižší spotřební daně na plyn. Hrozí tak, že se lidé budou odpojovat od centrálního zásobování teplem a budou se připojovat k jiným zdrojům. Ten propad je dnes poměrně významný a v těchto dnech a týdnech probíhají intenzivní jednání na úrovni ministerstva průmyslu a obchodu a částečně i ministerstva životního prostředí.

To, co jste zmínil, není jen o ocelářství, ale týká se to i dalších průmyslových oborů. Ale u průmyslu, který je účastníkem obchodování s emisními povolenkami, dostávají stále významné množství emisních povolenek zdarma ty oblasti, u nichž hrozí únik uhlíku – tedy že by se tu továrna zavřela a výroba se přesunula do Číny nebo Indie s vyššími emisemi. Toto bude platit bezpochyby i v dalším období. Oceláře navíc podporujeme z evropských peněz, aby si mohli pořídit nové technologie.

Znamená to, že jste ochotní dělat ústupky z hlediska životního prostředí?

Brabec: Nepůjde o žádné ústupky z hlediska životního prostředí. Dál budou mít výhody dané evropským systémem obchodování s emisními povolenkami.

Ten platí pro všechna obdobná zařízení v unii, aby nedocházelo k nějaké nekalé soutěži.

A u tepláren to také platí v celé EU?

Brabec: To je řešitelné na úrovni české legislativy prostřednictvím jiných instrumentů. Což je třeba větší podpora kombinované výroby elektřiny a tepla. To dnes řeší ministerstvo průmyslu a obchodu. Ale já to považuji za zásadní, protože i z ekologického hlediska by bylo neštěstím, kdyby velmi sofistikovaný a unikátní systém zásobování teplem byl v Česku nějakým způsobem ohrožen.

Bylo by špatně, aby se lidé odpojovali, protože by na ně teplárny přenášely větší náklady na emisní povolenky, to znamená vyšší ceny tepla. A stavěli by si nové kotelny, které by se logicky nemohly z hlediska CO2 ani dalších emisí rovnat teplárnám. To je něco, co lze řešit na úrovni ČR a momentálně o tom ministerstvo průmyslu a obchodu intenzivně jedná.

Jak vám vlastně funguje v těchto ohledech spolupráce s ministerstvem průmyslu a obchodu?

Brabec: Spolupráce funguje docela dobře. Je to vždycky o lidech. Dobrá spolupráce se ukazuje například na právě připravovaném společném Národním integrovaném energeticko-klimatickém plánu, jehož předkladatelem je ministerstvo průmyslu a obchodu. Ten se bude týkat nejen emisí CO2, ale také toho, jakým způsobem bude Česká republika plnit evropské cíle, pokud jde o energetickou účinnost nebo podíl obnovitelných zdrojů.

Jaký podíl obnovitelných zdrojů tam bude?

Brabec: To vyplyne z materiálu, který teprve půjde do meziresortního řízení a pak zhruba v lednu, únoru na vládu. Bude tam uvedeno, jaký má být podíl kterých obnovitelných zdrojů energie. A tak obdobně i pro úspory energie - kolik k nim přispějeme a přes jaké nástroje. Návrh se pak bude celý příští rok dohadovat mezi ČR a Evropskou komisí. A teprve poté se schválí a podle něj se pojede do roku 2030.

Jak by podle vás ideálně a realisticky měl vypadat český energetický sektor výhledově, máte vizi?

Brabec: Ta vize byla vtělena do státní energetické koncepce, která se bude velmi pravděpodobně příští rok aktualizovat. U nás platí plně pravidlo: Ano, ale ne na mém dvorku. Všichni říkají, že by chtěli nové větrné elektrárny, ale hlavně ať jim nestojí za domem. Další věc, která nás omezuje, je fatálně chybné rozhodnutí o přestřelení podpory fotovoltaických elektráren z roku 2009 a 2010, kdy naši předchůdci výrazně zaťali sekeru do možnosti podporovat obnovitelné zdroje. Dnes nás to stojí zhruba 50 miliard ročně a ještě dlouho nás to bude stát velké částky. Možná až patnáct let. To samozřejmě případnou další podporu obnovitelných zdrojů omezuje.

Já jsem přesvědčen o tom, že v roce 2040 bude hlavním zdrojem jaderná energetika a stále bude růst podíl obnovitelných zdrojů, který se může pohybovat kolem 25 procent. Určitě tam bude i podíl plynu.

Uhlí je v těch scénářích na 10, maximálně 15 procentech. A doba uhelná někdy v těchto letech skončí. Možná se uhlí udrží v některých teplárnách, ale podstatné je, že jeho využití by mělo být především v oblasti kombinované výroby elektřiny a tepla. Nemělo by končit v jiných zdrojích. Určitě v té době nebude v domácnostech, tam skončí velmi pravděpodobně mnohem dříve než v roce 2040.

Neobáváte se vedlejších důsledků jaderné energetiky na životní prostředí?

Brabec: Záležitost jaderného hlubinného úložiště, které by mělo v Česku vzniknout v roce 2065, momentálně připravuje Správa úložišť radioaktivních odpadů (SÚRAO) a ministerstvo průmyslu a obchodu. O rizicích se samozřejmě vedou debaty. Na druhé straně je to tak strašně daleko a vůbec není vyloučená varianta, že se podaří do té doby vymyslet třeba celoevropskou variantu úložiště. Zásadní je to, že bude muset být a bezpochyby i bude zajištěna absolutní bezpečnost úložiště.

SÚRAO se musí snažit najít takovou lokalitu, která nevyvolá negativní reakce. Samozřejmě tam vždy jsou nějaká ale. Jsem však přesvědčen, že vývoj bude v té době velmi daleko. Už dnes jsme schopni zajistit, aby to bylo stoprocentně bezpečné. Myslím si, že v budoucnosti ale bude díky novým technologiím možné odpad i znovu využít.

Mluvíme především o energetice, velkou část emisí však produkuje i zemědělství.

Brabec: To je pravda, u zemědělství budeme bezpochyby čelit určitému dilematu, protože živočišná výroba je velmi důležitá z hlediska zvýšení organické hmoty v půdě. Aby zemědělská půda dokázala udržet vodu, potřebuje organickou složku. Tu tam dodává živočišná výroba. Toto téma bude do budoucna důležité nejen pro Česko. Dnes se to řeší v rámci celé EU. Jsou tu země, které mají živočišnou výrobu daleko větší a musí to řešit s námi.

Velký vliv bude mít i oblast lesnictví. Lesy CO2 vstřebávají, a proto bude velmi důležité, jakým způsobem si do budoucna poradíme s kůrovcovou kalamitou a jaká bude struktura českých lesů.

Říct ale pouze to, že zemědělská výroba emituje CO2, by bylo černobílé vidění. Bez zvířat bychom měli velký problém s kvalitou zemědělské půdy.

Některé státy ohlašují plán na úplné skoncování se spalovacími motory v dopravě. Plánujete něco takto radikálního navrhnout v Česku?

Brabec: Nic takového neplánujeme, podporujeme však samozřejmě scénáře čisté mobility – zvýšení počtu elektromobilů, vodíkových vozidel nebo vozidel na CNG, výstavbu infrastruktury, zvýhodnění alternativních pohonů a mnohé další. Samozřejmě se taky jako členové EU podílíme na nové evropské strategii, pokud jde o snižování emisí CO2 z dopravy.

17.12.2018 | Autor: Sandro Elčić