Deník N: Musíme podporovat remízky, ale také nové přehrady

Ministr životního prostředí nabízí zemědělcům podporu aktivit zadržujících vodu v krajině. Dostupná pitná voda je však absolutní prioritou, říká, proto potřebujeme dálkové přivaděče a jiné velké stavby.

Nastal šestý suchý rok v řadě a vědci upozorňují, že je třeba změnit hospodaření v lesích i na polích, aby krajina nevyprahla ještě více. Jak se k nevyhnutelné změně klimatu staví vláda a jaké jsou plány do budoucna, přibližuje v rozsáhlém rozhovoru ministr životního prostředí Richard Brabec.

* Nedávno jste oznámili velký plán, že v následujících deseti letech poputuje 50 miliard korun na opatření proti suchu. Především na propojování vodárenských soustav, budování vodovodů. Ozvala se vlna kritiky, že se budou ve velkém stavět trubky a přitom je potřeba zadržet vodu v krajině, aby bylo z čeho brát...

Jenže to je zase obrovská mediální zkratka. Dříve se vedly velké spory o tom, zda máme spíš stavět přehrady, nebo dělat opatření v krajině, budovat mokřady, rybníky, nebo zadržovat dešťovou vodu ve městech. My se dnes shodujeme na tom, že musíme dělat všechno, protože některá opatření fungují za tři měsíce, jiná, jako větší přehrady, třeba za deset let. Sto let se zcela cíleně vyháněla voda z české krajiny, za tu dobu jsme vysušili milion hektarů mokřadů, tůní, rybníků. Lidé měli pocit, že vody budeme mít vždycky dost. Pak jsme přišli my a teprve v roce 2014 jsme se začali zabývat suchem opravdu vážně. Naše strategie adaptace České republiky na změnu klimatu a další akční plány říkají, že musíme dělat všechna opatření, protože rezervy máme všude.

* A proč taková koncentrace na stavbu vodárenských soustav a vodovodů?

Poslední jednání Národní koalice boje proti suchu, kterou jsem loni založil a kde sedí řada špičkových odborníků, byla speciálně svolaná tak trochu krizově, z důvodu zhodnocení a prevence možných problémů se zásobováním pitnou vodou. Protože opatření v krajině děláme průběžně už několik let. Máme doslova tisíce konkrétních opatření se zemědělci, z národního programu, z evropských programů. Lesy teď přišly s novým projektem Vodu zpátky do lesů. Ale tento bod, tedy výstavba nových přivaděčů vody, asi zaujal novináře nejvíc, protože to byla nová informace a vysoká suma peněz. Protože recyklovaná témata možná už nejsou tak sexy, tak se v médiích objevilo, že nás teď čekají obrovské investice do propojování vodárenských soustav.

* Vždyť je to pravda...

To určitě je. Před několika měsíci ministr zemědělství předložil vládě plán rozvoje vodárenství v České republice a tam se jasně ukazuje, že k páteřním systémům rozvodu pitné vody, jako je třeba podzemní tunel z vodárenské nádrže Švihov (Želivka) do Jesenice u Prahy, přibudou další. Čím dál častěji bude docházet k tomu, že bude třeba převádět vodu z relativně vodnatějších oblastí, jako jsou třeba Krušné či Jizerské hory, do suchých oblastí, což je kromě jižní Moravy třeba Žatecko nebo Rakovnicko. Třeba právě tam by měl směřovat převod vody z Ohře. Bude nutné stavět velké přivaděče pitné vody, protože dneska je pořád ještě mnoho obyvatel České republiky připojeno na sto i více let fungující studny, nebo dokonce zářezy v lese. Jezdím po celé republice, bavím se se starosty. Ministerstvo životního prostředí za poslední rok a půl zajistilo 350 obcím nové zdroje pitné vody díky dotacím na vrty pro nové studny nebo prohloubení stávajících. Ale pokud bude klimatická změna takto pokračovat, tak se bude hladina vody ve studnách stále snižovat. A není efektivní a někde ani technicky možné, aby se vrtaly stále hlubší a hlubší studny, protože ta voda tam prostě nebude.

* Proto se tedy budou stavět ty velké přivaděče?

Na velké části našeho území se vyskytuje takzvaná podzemní puklinová voda. A ta se doplňuje právě dešti. A teď, když čelíme šestému roku sucha, puklinová voda prostě dochází. A proto jsou nutné tyto velké infrastrukturní přivaděče. Dneska jsme spíše krizoví manažeři. Nemůžeme lidi nechat na suchu, závislé na cisternách. Desítky obcí byly loni závislé na vodě z cisteren. A i přes zimu to bylo asi deset obcí. To je něco naprosto mimořádného. A tento stav se bude zhoršovat. Když se dneska rozhodnete postavit nějaký velký přivaděč, tak ho nebudete mít za rok. To jsou infrastrukturní složité stavby, které budou znamenat mnohdy i konflikty s celou řadou oblastí, možná včetně životního prostředí. Zajištění zásobování obyvatelstva pitnou vodou musí být ale absolutní priorita.

* Je sice pěkné, že budeme mít rozvaděče, abychom vodu správně rozmístili, ale vědci upozorňují, že hlavním problémem je to, že se voda z krajiny vytrácí. Je tedy potřeba stavět více remízků, podporovat zádržnou kapacitu lesů a tak dále. Navíc teď nová zpráva o biodiverzitě z OSN mluví o tom, že je třeba zaměřit se na zemědělství. Kdy se upraví dotace pro zemědělce tak, aby i ti velcí byli skutečně motivovaní ty remízky stavět a myslet na zadržování vody v krajině?

Velká část této debaty by byla spíš v gesci ministerstva zemědělství. Někdy se to tak trochu zjednodušuje na debatu typu: všichni velcí zemědělci jsou zloduši, protože mají velké lány, a všichni malí zemědělci naopak dělají vše pro zadržení vody. Takto to není. Ta linie vede jinudy. Zemědělci jsou dobří a špatní v obou kategoriích, akorát že ti velcí špatní jsou víc vidět. To je logické. Dobrý sedlák se prostě musí starat o kvalitu zemědělské půdy. Vždyť je na ní závislý! Tady bych ale řekl, že v hlavách zemědělců nastává obrovská změna, protože mnohde začínají trpět nedostatkem vody. Samozřejmě zemědělec se na to dlouho díval především z pozice podnikatele. Někoho, kdo hospodaří za účelem zisku, aby mohl následně investovat. A je pravda, že Česká republika má už od padesátých let minulého století velké půdní bloky. Jestliže nás někdo srovnává třeba s Rakouskem, tak to srovnání úplně nefunguje.

* V Česku stále platí, že zemědělci musí paradoxně platit berním úředníkům za remízek sedmkrát vyšší daň z nemovitosti než za úrodnou půdu. Kdy se to změní?

To je samozřejmě nesmysl, který se odstraní. Je momentálně v legislativním řešení. Byly případy, kdy zemědělci doslova řezali větve stromů, které jim zasahovaly na pozemek, aby jim to neovlivnilo přidělení dotací. Byly tam totální nesmysly mnoho let, nikdo je neřešil. My na tom dneska intenzivně pracujeme, je to hlavně gesce ministerstva zemědělství.

* Vy na to ale přece můžete tlačit. I na to, aby se změnila dotační politika. Aby třeba podmínkou získání peněz byla stavba remízků nebo se dotace nerozdávaly podle hektarů půdy, ale podle toho, jak se o ni zemědělec stará... Významně to závisí na evropské dotační politice. Je tady Společná zemědělská politika, jejíž nová podoba platná po roce 2021 se momentálně vyjednává. V novém programovém období budou takzvaná ekoschémata místo stávajícího systému greeningu, který podle některých úplně nesplnil svoji roli. Ale určitě máte pravdu, zemědělec by měl v rámci dotační politiky peníze dostávat, jen když se adekvátním způsobem chová k zemědělské půdě. To je jeho základní výrobní prostředek. Já pevně věřím, že ti dobří sedláci, a výrazně jich přibývá, si uvědomují, že bez vody a bez kvalitní zemědělské půdy jim stejně bude úrodnost klesat. A bude jim klesat i výnosnost. Zemědělci už teď využívají naše programy, na svých produkčních územích si obnovují rybníčky, mokřady, kdy si odeberou část orné půdy a vracejí tam vodu, protože vědí, že bez toho to nejde. My teď rozjíždíme obrovský úžasný projekt na uzavření dvou tisíc hektarů meliorací v šumavském národním parku, kde bylo pět tisíc hektarů mokřadů meliorováno. Ale nevyhneme se ani novým přehradám.

* Je třeba dalších nádrží, když jsou ty stávající naplněné i přes táhlé sucho?

Sněhová pokrývka v zimě nám obrovsky pomohla a třeba Želivka je naplněna na 97 procent, ale přesto zdaleka ne všechny oblasti tohoto mohou využít. Pro případ, že by sucho pokračovalo, se sice říká, že i kdyby rok a půl nekáplo, Želivka udrží jeden a půl milionu lidí na dodávkách pitné vody. To je samozřejmě super, ale zdaleka ne všechny oblasti Česka takovou možnost mají. A my tu vodu budeme potřebovat samozřejmě nejen jako pitnou, ale pro mnoho dalších účelů. Třeba na zavlažování lužních lesů, zemědělství, chlazení jaderných elektráren, průmysl. Velmi bedlivě budeme posuzovat lokality a nechci spekulovat, kolik jich z těch 49 nakonec zůstane. Když se dneska rozhodnete, že chcete postavit přehradu, byť menší, tak vám to klidně může trvat pět, sedm, deset, patnáct let. Dneska se musíme rozhodnut a užitek přinese třeba až v roce 2030. Ale vždycky se to podrobně posuzuje a i podniky Povodí mají za úkol posoudit, jestli by pro zadržení vody nestačila v konkrétním místě takzvaná přírodě blízká opatření.

* Je tedy výhled, kdy by se zemědělské dotace upravily? Kdy více zohlední potřebu ochránit přírodu, zadržet vodu? Kdy zemědělství začne být servisem i pro krajinu?

Musí se stihnout změna společné zemědělské politiky, nejpozději během roku 2020, protože začíná nově fungovat v roce 2021. Už dnes se vedou velmi intenzivní debaty o tom, jak budou fungovat ekoschémata. Tlak z Evropy je jednoznačný. Mění se některé priority, protože ještě před pěti a více lety bylo třeba velkou prioritou nechat část půdy ladem, protože byla vysoká nadprodukce. Tady se jasně ukazuje, že by se mělo víc investovat do posílení živočišné výroby. Na to navážou národní dotace.

* Shodneme se asi na tom, že sucho souvisí se změnou klimatu, že je to její projev...

Ano, určitě.

* Pan premiér ale nedávno v Sibiu řekl, že klima by nemělo být prioritou Evropské unie, ale že by to měla být bezpečnost. A že ochrana klimatu nesmí zničit český průmysl. Nemrzí vás jeho přístup? Cítíte ve vládě podporu témat vašeho ministerstva? Jsou to životně důležité otázky, ale jak se k nim tedy staví vláda jako taková?

Rozumím názoru premiéra takto: Evropa jako taková není schopná v žádném případě zastavit ani zásadně zpomalit klimatickou změnu, pokud by na to zůstala sama. Evropa je nyní lídr, ale je naprosto zásadní, aby ji další kontinenty následovaly. Mimochodem, když se podíváte na emise oxidu uhličitého za minulý rok, jedinému, komu z významných emitentů klesly, byla Evropa. Stouply v Číně, USA, Indii, Rusku. A je jasné, že Evropa je taky technologickým lídrem z hlediska efektivity výroby. A už když se začalo hovořit o prvních systémech obchodování s emisními povolenkami, zavedl se termín „únik uhlíku“, aby se zamezilo tomu – a to je analogie k tomu, co chci říct – že se tady zavřou fabriky, protože nebudou konkurenceschopné. Ale ony se světově nezavřou. Otevřou se někde jinde a budou tam vyrábět s většími emisemi oxidu uhličitého. A já jsem o tom s premiérem hovořil několikrát, mnohokrát, na tom je jednotný názor: klima je strašně důležitou otázkou, ale nesmí v tom Evropa zůstat sama. My jako Česko plníme naše limity a věřím, že je dokonce přeplníme.

* Jak toho chcete dosáhnout?

Dnes s panem vicepremiérem Havlíčkem jednáme o ustavení uhelné komise, kde se budeme bavit o tom, jaká je budoucnost uhlí v Česku, protože to je ten hlavní zdroj znečištění, a nejen pokud jde o skleníkové plyny. Na tom je shoda, že se posouváme z doby uhelné postupně jinam. Koneckonců, když se podíváte na výrobu elektrické energie z uhlí, před dvěma lety se poprvé dostala pod 50 procent, dneska je, jestli se nemýlím, na 45 procentech a míříme ke 12–15 procentům někdy v roce 2040.

* Jak tedy reagujete na premiérovy výroky?

On neříká, že klimatická změna není důležitá otázka. On jen říká, že pokud by Evropa nezískala světovou solidaritu a zůstala v tom sama, my sami změnu klimatu nezastavíme. Já jsem byl na všech klimatických konferencích v minulých letech. Při sjednávání Pařížské dohody bylo velké nadšení, ale když se podíváte na reálná čísla snižování emisí, tak zatím ten boj není globálně moc vidět. Je to i administrativa prezidenta Trumpa, která na to má jiný názor. Byl jsem nedávno týden v Pekingu, slyšel jsem celou řadu velmi silných vyjádření i od čínského prezidenta, že pro Čínu je ochrana klimatu a znečištění životního prostředí absolutně zásadní otázkou, sázejí tam stovky milionů stromů, ale pořád ještě zvyšují emise oxidu uhličitého. A jestliže má Evropa dneska podíl 9,8 % na světových emisích, Čína už má skoro 30 procent, USA 17. Je důležité vědět, že za námi někdo jde a že prapor boje proti klimatickým změnám neneseme sami.

* Takže s premiérem souhlasíte?

Chápu to, co premiér částečně provokativně říká. Snažíme se, koneckonců česká vláda realizuje jednotlivá opatření a podporuje je. Ale nesmí to skončit tak, že ve finále úplně ztratíme konkurenceschopnost. Jsme nejprůmyslovější země Evropy, máme velmi silný automobilový průmysl. Pokud bychom nezvládli tuto technologickou revoluci, znamenalo by to ránu pro hospodářství, růst nezaměstnanosti a mimo jiné i výrazný úbytek peněz, které musíme investovat do životního prostředí. Bavíme se tady o tzv. mitigaci a o adaptaci. Mitigace znamená zmírnění rychlosti klimatické změny. Ale my se musíme taky velmi připravovat na adaptaci. Jinými slovy, kdyby to nedopadlo, a je tady celá řada skeptických hlasů, že třeba cíl 1,5 stupně nárůstu teploty do konce století je nesmírně ambiciózní, nebo dokonce nerealistický, tak je jasné, že se musíme připravit na velké změny.

***

Richard Brabec (1966)

Ministr životního prostředí od roku 2014 za hnutí ANO. Místopředseda hnutí ANO, v letech 2017–2019 místopředseda vlády. Před vstupem do politiky byl generálním ředitelem společnosti Lovochemie, součásti holdingu Agrofert, dříve pracoval v jiných manažerských funkcích v chemickém průmyslu. Absolvent Přírodovědecké fakulty UK, studentský aktivista v roce 1989.

Pokud bude klimatická změna pokračovat, tak se bude hladina vody ve studnách stále snižovat. A není efektivní a někde ani technicky možné, aby se vrtaly stále hlubší a hlubší studny, protože ta voda tam prostě nebude. Snažíme se, koneckonců česká vláda realizuje jednotlivá (klimatická) opatření a podporuje je. Ale nesmí to skončit tak, že ve finále úplně ztratíme konkurenceschopnost. Jsme nejprůmyslovější země Evropy.

Foto autor| FOTO: LUDVÍK HRADILEK, DENÍK N

O autorovi| ADÉLA SKOUPÁ redaktorka HANA MAZANCOVÁ redaktorka

17.6.2019 | Rubrika: Věda | Strana: 14 | Autor: ADÉLA SKOUPÁ