Lidové noviny: Ofenziva proti suchu: napumpovat podzemí

Zásoby podzemních vod jsou nejslabší za 20 let. Ministr Brabec chce přírodě pomoci prastarou metodou

Desetiletí neprozíravého chování ke krajině si vybírá svou daň. Česká zásobárna využitelných podzemních vod v loňském roce dosáhla svého dvacetiletého minima. Pod povrchem měla republika uloženo 911 milionů kubíků. V porovnání s rokem 2013, posledním, než začala suchá epizoda, se zásoby ztenčily o 45 procent.

„Poslední čtyři roky máme bezprecedentní situaci, aktuálně je na třech čtvrtinách území stav podzemních vod a pramenů silně, až mimořádně podnormální. Když zaprší a naplní se řeky, lidé mají pocit, že je po problému, ale při pohledu na podzemní vody vidíte, že tam se to projevilo minimálně,“ řekl LN ministr životního prostředí Richard Brabec.

Méně zdrojů sladké vody než Česko má mezi státy Unie už jen Kypr a Malta. Je potřeba podzemní zásobárny připumpovat, protože jsou odolnější před vedrem a suchem než povrchové vody.

Ministerstvo životního prostředí v rámci Národní koalice boje proti suchu, která sdružuje politiky s odborníky, už příští rok spustí první pilotní projekty takzvané umělé infiltrace povrchových vod do těch podzemních. Když to dopadne dobře, bude možné metodu, kterou znali už naši předkové, použít ve stovkách lokalit.

Umělá filtrace je vlastně jednoduchý a velmi šetrný způsob, jak přírodě pomoci. Povrchová voda se přečerpává do podzemí pomocí vrtů nebo velkých vsakovacích ploch, prožene se třeba štěrkopískem, přičemž se vyčistí a v útrobách země se kumuluje v podstatě už v pitné kvalitě.

Příští rok proběhnou první dva pilotní projekty, další jsou v přípravě.

Voda přečerpaná do podzemí se dá v budoucnu buď rovnou odebírat, nebo schovávat na ještě horší časy. Všechny projekty jsou nachystané tak, aby se ozkoušela různá specifika krajiny. Záleží na tom, zda se jako povrchový zdroj použije řeka, rybník, či nádrž, podstatné je i to, z jakých hornin sestává podzemí a jestli dole nejsou pukliny, jimiž by z rezervoáru voda unikala – tam se pak musí zbudovat zeď jako zábrana.

Vzor funguje v Káraném

„Umělá infiltrace je jedno z účinných adaptačních opatření,“ popisuje výhody řešení Zbyněk Hrkal z Výzkumného ústavu vodohospodářského ve své dva roky staré studii. „Jde o technologii, která má v Čechách dlouhou tradici, nicméně v posledních desetiletích byla prakticky zcela zapomenuta. Jedná se o unikátní technologický postup, který je schopen současně řešit oba klimatické a následně i hydrologické extrémy – sucho i povodně. Navíc se jedná o aktivitu z hlediska ochrany přírody nekonfliktní, na jejíž prospěšnosti se shodnou jinak často antagonistické tábory – vodohospodáři a ekologické iniciativy,“ konstatuje Hrkal.

Zmíněná dlouhá tradice umělé infiltrace se používá ve vodárně v Káraném, tam se s touto technologií pracuje už padesát let, ale jinam se v takovém měřítku nerozšířila. Srážkovou vodu čerpají v Káraném z řeky Jizery, do podzemí zvolna proudí přes zasakovací nádrže, kde se čistí průchodem přes štěrkopísek, a poté slouží jako významný zdroj pitné vody pro Prahu i její širší okolí. Voda se pod zemí zdrží asi padesát dní a pak může jít ve vysoké kvalitě do kohoutků. Roční objem dodané vody činí kolem třiceti milionů kubíků.

Přestože je umělá infiltrace velmi nenáročný proces, technologicky i pro přírodu, zvládne významně přilepšit podpovrchovým zásobám. „U některých lokalit se bavíme o mnoha stovkách kubíků zachycené vody denně, a to už jsou hodně zajímavé zdroje. V umělé infiltraci nejde o nic zázračného, ale má velké výhody,“ říká ministr životního prostředí Richard Brabec. První dva projekty vyjdou na desítky milionů korun, které ministerstvo životního prostředí pokryje ze svého rozpočtu.

Jedním z nejúčinnějších typů úpravy je nucená břehová infiltrace, princip se hojně a s výbornými výsledky používá v Maďarsku na Dunaji nebo v Německu na Rýně a Labi. Řeka se citlivě zmeandruje, aby její tok neběžel po rovině, natož pak v betonovém korytu. K tomu se přidají vrty a příkopy. Když musí voda zdolávat zatáčky a při každé narazí na propustnou plochu, podzemní rezervoáry se dočkají významně většího přídělu.

Právě tak metoda funguje při povodních – zpomalení ubere vodní mase na ničivosti a přichystané zasakovací nádrže odvedou přebytek do útrob země.

Aby se na území dala technologie použít, musí být splněných současně pět podmínek. Podloží musí být propustné, ale ideálně zase ne příliš, protože pak by se voda nestihla cestou dolů vyčistit. Podzemní skladovací prostor musí být dost hluboko, aby měl kapacitu co nejvíc vody uchovat. Z prostoru, kam voda steče, musí být možné ji v případě potřeby zase dostat a zásoby by neměly unikat puklinami. Na povrchu je zapotřebí dostatečně velkého zdroje, odkud se tekutina do hlubinného zásobníku převede, a pod zemí už nesmějí být stávající zásoby znečištěné natolik, že by ani rozředění novým přílivem nepomohlo.

Přidají se opatření proti erozi

Umělá filtrace není jediný lék, který politici s odborníky české krajině ordinují, samo o sobě by opatření nestačilo. Důležitou roli ve zlepšení „sacích“ schopností má zemědělství. Nová protierozní vyhláška, která bude platit od roku 2020, definuje pětadvacet procent českých polí jako území ohrožená tím, že ornici spláchne voda nebo odvane vítr, protože oslabená půda vodu neudrží.

Na takových místech se bude přísně sledovat, zda farmář dbá na to, aby svoji zeminu zbytečně nevyčerpával, třeba nevhodným střídáním plodin nebo neekologickým hnojením. K tomu ministr zemědělství Miroslav Toman (za ČSSD) zvažuje, že bude stanovena maximální možná velikost půdního bloku, na němž by se pěstovala jedna plodina. Předběžně hovořil o třiceti hektarech.

Vysušená země Nejméně sladké vody v EU mají Česko, Kypr a Malta Cesta české krajiny k vysušení

* České území dlouhá desetiletí trpělo tím, že se ve velkém vysušovaly mokřady, betonovala koryta řek a prováděly se rozsáhlé meliorace, protože to zrovna svědčilo hospodářství – zejména intenzivním formám pěstování plodin.

* Posledních pět let však trvá v České republice nebývalé sucho, a tak se chabá kondice české krajiny projevuje naplno. Přišla o svoji schopnost nasát vodu a nepustit ji. Nárůst teplot, který během letošního léta pokořil rekordy od roku 1961, odkdy se měření zaznamenávají, způsobuje vyšší výpar vláhy – takže i když v průměru z nebe napadá stále stejný objem dešťové vody, do podzemí jí prosakuje čím dál méně.

* Když během suchých měsíců přijdou povodně, vyschlá a ztvrdlá půda zafunguje jako tobogan, většina tekutiny se provalí bez užitku. V létě se zase vypaří, a pokud něco spadne, vypijí to žíznivé rostliny.

|18.9.2018 | Rubrika: Titulní strana | Strana: 1 | Autor: KATEŘINA SURMANOVÁ | Téma: Ministr životního prostředí