Hospodářské noviny: Voda je věc státu

ZEJMÉNA JIŽNÍ MORAVA, POLABÍ I ČÁST STŘEDNÍCH A SEVERNÍCH ČECH SE POTÝKAJÍ SE SUCHEM. „VODA JE VĚCÍ VEŘEJNÉHO ZÁJMU, PO VZORU IZRAELE POTŘEBUJEME, ABY KVŮLI NÍ VZNIKL NOVÝ REGULAČNÍ ÚŘAD,“ NAVRHUJE MINISTR ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ RICHARD BRABEC.

Pozdě, avšak přece. Vláda v pondělí schválila první ucelenou koncepci, jak by měl stát bojovat se suchem. Zaměřuje se hlavně na zadržení vody v krajině včetně návratu řek k meandrům, úsporné hospodaření s vodou, zahrnující využití odpadní i dešťové vody, a půdou. „Voda je věcí veřejného zájmu, po vzoru Izraele potřebujeme, aby kvůli ní dokonce vznikl nový regulační úřad,“ navrhuje ministr životního prostředí Richard Brabec.

* Co z konceptu boje proti suchu považujete za nejdůležitější, kdybyste měl zmínit tři věci?

Zaprvé, že to vůbec vzniklo. Je za tím rok intenzivních debat. Koncepce sice nemá konkrétní úkoly, ty jsou ale v akčním plánu k adaptační strategii na změny klimatu. Zadruhé je to výborný analytický materiál, například pokud jde o půdní vlhkost, a třetí je komplexnost. Je tam zemědělství, vodní hospodářství, oblast využití srážkových vod, přečištěných vod, je tam legislativa, například nový vodní zákon. Co náš čeká nejdříve, příští rok? Ty věci už jedou. Máme historickou možnost, která se nemusí opakovat, máme evropské fondy – operační programy pro životní prostředí i zemědělství. My z nich nyní masivně podporujeme vznik nových vodních ploch v krajině. Vzniknou stovky rybníků, tůní, mokřadů, to běží už několik let. I s naší pomocí se revitalizují vodní toky, co se dříve narovnávalo, chceme, aby dnes opět meandrovalo. V rámci protipovodňových opatření se tvoří suché poldry, rozlivové nivy, jedná se se stovkami majitelů pozemků, aby nechávali nějaké prostory pro rozliv vody. Neobnovují se staré jezy, nechávají se vzniknout slepá ramena.

* Nějaký příklad, kde se to děje?

Třeba se nechával meandrovat potok na Berounsku, který se dřív narovnával.

* Vraťme se k tomu, co se děje letos a co bude příští rok.

Kromě vodních ploch například náš program Dešťovka – motivujeme lidi, aby lépe hospodařili s dešťovou vodou. Projekt je i pro obce: podpora velkých retenčních nádrží, dotace na nové vrty, studny, protože řadě obcí vysychají. Podporujeme domácí čistírny odpadních vod, protože 1,5 milionu lidí stále není napojeno na velké čistírny a někteří nikdy nebudou. Dotace ale dáváme také na to, aby zemědělci zřizovali remízky, zatravňovací pásy, což jsou protierozní opatření.

* Koncepce klade důraz i na nové přehrady, což část expertů kritizuje. Podle nich mají opatření, která jste zmiňoval dosud, daleko větší efekt a jsou výrazně levnější.

Je pravda, že ony zdánlivé drobnosti, o kterých jsme se bavili, zadržují vodu velmi efektivně a hlavně ten efekt je okamžitý. Proto chceme podporovat zejména je. Přehrada je projekt, od rozhodnutí po realizaci, na patnáct let. A my potřebujeme udržet vodu co nejdříve. Nicméně i pro nádrže máme vytipovaná místa, je jich po celé zemi šedesát pět, například Nové Heřminovy, Pěčín, Lachovice. Jsou to lokality zablokované pro možnou stavbu přehrad v územních plánech. Největší potenciál, co se zadržení vody týče, však vidíme v zemědělské půdě. Tam budou desítky projektů.

* Připravujete třeba dotace na používání modernější, lehčí techniky, která by půdu tolik neudusávala?

To je spíš otázka na ministerstvo zemědělství. Řešení ale není jen v menším udusávání půdy, je třeba do ní dostat i větší podíl organické složky. Po celé zemi byly z operačních programů podpořeny stovky kompostáren a dnes prý máme volnou, nevyužitou kapacitu až milion tun kompostu ročně. Kompostárny se mnohdy podporovaly nesmyslně, nikdo si nehlídal, zda jich vedle sebe není několik. Takže někde se vyrábí nádherný kompost, srdce každého zahrádkáře při pohledu na něj zaplesá, za dobrou cenu a není možné ho udat. Přitom je mnoho zemědělců, kteří nemají hnůj, nemají živočišnou výrobu, mají málo organiky v půdě. Je třeba do toho vstoupit, jednat s ministerstvem zemědělství a umožnit těm kompostárnám, jejichž produkt dnes často končí na skládkách, odbyt.

* Co má ještě zamezit erozi půdy?

Třeba změna osevních postupů, nedávat samotnou kukuřici na svah. Experti říkají, že je také něco úplně jiného, když je na kraji pole kukuřice pruh vojtěšky, nebo nasít jiné rostliny mezi tu kukuřici, do mezer, kde půda vysychá, voda ji může odnášet a ony ji svými kořeny podrží. Protierozní vyhláška nenavrhuje žádné zázraky, naši předci tyto věci znali a dělali je, jde jen o to se k nim vrátit. Stačí se podívat na česko-rakouskou hranici, u nás jsou velké půdní bloky a oni tam mají stromořadí, remízky, zatravňovací pásy, oni se tomu umí bránit. My jsme to v řadě případů zanedbali, ale správný sedlák to dělá. Bez návratu těchto opatření by mohla mít změna klimatu, která se děje, velmi rychle tragický dopad.

* Přejděme k opatřením, která navrhujete u hospodaření s vodou. Informaci, že se chystáte v době velkých such zdražit vodné a stočné, už jste veřejně popřel. Je jasné, že k tomu stát nyní nemá nástroje, vodovody jsou v soukromých nebo městských rukou. Zdá se ale, že i ty ostatní recepty, například propojení vodárenských sítí, aby oblasti bohatší na vodu pomáhaly chudším, nebo přechod na třístupňové, mnohem dokonalejší, ale také dražší úpravy vody, jsou mimo možnosti státu.

Naše děti se mohou dočkat toho, že na jižní Moravě, ale třeba i v Polabí může panovat klima blízké Středomoří. To bude mít samozřejmě výrazný dopad na zemědělství a vodárenství. My jsme v situaci, která se zrodila v 90. letech, a to byla jedna z největších chyb, které se tento stát dopustil, že je dnes většina provozovatelů vodovodů soukromých, monopolních. Na druhou stranu 85 procent všech sítí stále vlastní obce. Smlouvy o pronájmech postupně končí, obce si to berou zpět, takže v budoucnu můžeme být v úplně jiné situaci.

* Leckde dokonce, jako třeba ve Dvoře Králové, platí miliony korun, aby ti provozovatelé od smluv odstoupili.

Jistě, Praha o tom nyní také jedná. Ale už pro současnost, a bude to třeba čím dál více, potřebujeme zejména tvrdého regulátora pro trh s vodou.

* Chcete, aby vznikl nový úřad?

Ano.

* Co by měl mít v kompetenci?

Zejména tvrdě kontrolovat, zda je cena vody různými provozovateli a v různých oblastech za různých podmínek tvořena férově, sledovat přiměřený zisk a náklady, do kterých lze dát hodně věcí. Obce, které odborníky nemají, se právě tady často dostávají do složité pozice. Úřad by také měl po vzoru Izraele jasně stanovit, včetně tvrdých sankcí, cílový stav ohledně ztrát vody a motivovat tak vlastníky sítí k jejich opravám. Izrael má dnes opravené sítě a minimální ztráty. U nás se vnitřní dluh na vodohospodářské infrastruktuře ročně prohlubuje o 10 až 15 miliard korun.

* To je samozřejmě následkem situace, kdy provozovatelé sítě nevlastní, a navíc z velké části pocházejí z ciziny, nebo minimálně nemají nic společného s obcemi, kterým vodu dodávají.

Jistě. Jestli si dobře pamatuji, odtéká jen na dividendách pět až šest miliard ročně. My se sice na ty firmy zlobíme, ale ony sem nepřišly dělat charitu, přišly vydělávat peníze. Zlobme se na ty politiky, kteří to způsobili. Nyní se to dá vyřešit jediným způsobem. A to tím, že tu pro ně bude velmi tvrdý partner.

* Co to propojení, které si může úbytek vody vynutit?

Dříve propojky mezi regionálními vodohospodářskými společnostmi existovaly. Celá republika byla propojena kapacitními vodovody, ale pak se to rozdělilo. Nyní by měl stát zejména prostřednictvím onoho regulačního úřadu k obnovení těch spojení motivovat. A také do toho razantně vstoupit a říci, že voda je otázkou veřejného zájmu, Izrael dokonce říká národní bezpečnosti, a vzít to daleko více do rukou. Je třeba jednat důrazně, což neznamená vyhnat investory, ale tvrdě jednat o podmínkách.

* Souvisí to také s návrhy obsaženými v koncepci na dvojí okruhy vody (užitkové a pitné), využívání a přečišťování i odpadové a dešťové vody. Na to už existují konkrétní dotační programy?

Ano. Z operačních programů to lze podpořit. Nicméně dnes si průmysl začíná takové věci pořizovat na svoje náklady, bez dotací, protože chápe, že se bez nich neobejde a může na nich do budoucna i ušetřit. Případů, kdy regulační úřad kvůli suchu zakázal čerpat vodu z řek, už byla řada.

* Když si budu chtít doma udělat dvojí okruh, dostanu dotaci?

Jistě. Na to je právě ten program Dešťovka. Dotace je až 50 procent investičních nákladů. Je to určené buď jen na dešťovou vodu na zálivku, nebo na zálivku a splachování WC, nebo využíváte dešťovou vodu plus přečištěnou vodu šedou, již jednou použitou. Troufám si říci, že stejně jako se dnes začíná běžně stavět v nízkoenergetickém standardu, protože si lidé spočítali, že se jim to vyplatí, do deseti let bude zcela běžné, že se nové bytové projekty nebo veřejné budovy budou stavět se dvěma okruhy vody.

* Chystáte se tahle témata použít i ve volební kampani?

Určitě, v horizontu deseti let bude oblast boje se suchem a problematika vody největším tématem země v oblasti životního prostředí. To nelze vynechat. Navíc jsme ztratili dvacet až třicet let času.

* Vaše volební období pomalu končí. Kromě věcí, které sklízejí převážně uznání, jako je právě koncepce boje proti suchu, čelíte i značné kritice. Z poslední doby je vám vyčítána nečinnost ohledně novely stavebního zákona, kde jste nakonec nijak nebránil omezení přístupu veřejnosti. Ve finále jste dokonce hlasoval pro návrh s pozměňovacími návrhy, které razantně omezily zejména práva ekologických spolků. Na obhajobu veřejné účasti jste nevystoupil ani při projednávání nového zákona o EIA.

Omezení účasti spolků byl návrh poslance Foldyny (ČSSD). Já nejsem moc typ, který by někde halasně křičel a pak se choval jinak. V prvním kole jsem se zdržel hlasování, snažili jsme se ve výborech přesvědčit senátory, že cílí trochu mimo terč, nicméně se to nepovedlo. Ve druhém kole jsem už hlasoval pro, je pravda, že jsem se mohl zdržet, ale zdálo se mi to jako zbytečné gesto. Ohledně EIA, kterou jsme široce diskutovali s nevládními organizacemi a nikdo neměl problém, jsme omezovali takzvané podlimitní záměry, protože se mnohé z nich dostaly do situace, kdy jsme si jako Česko stanovili přísnější podmínky, než nám stanoví evropská směrnice. Ony ty věci jsou velmi často nějakým kompromisem. A troufám si říci, že v drtivé většině případů, včetně zákona na ochranu přírody a krajiny, novely zákona na ochranu ovzduší či novely vodního zákona, jsme ten kompromis našli. Naslouchám všem, ale jsem odpovědný za to, aby ta legislativa neskončila někde ve stoupě.

* V případě antifosilního zákona, který měl zmenšit závislost Česka zejména na uhlí, a zákona o odpadech – oba měla vláda dokonce v programovém prohlášení – se vám to ale nepovedlo. Ty nebyly ani připraveny.

Jsem přesvědčen, že jsme nakonec prosadili něco, co je důležitější než antifosilní zákon, a to je politika ochrany klimatu. Antifosilní zákon by byl podle britského vzoru jen takovým plácnutím do vody, byla by to jen deklaratorní norma, která by neměla žádné sankce. Nehledě na to, že v současném složení sněmovny neměl šanci být přijat. My omezujeme významně emise CO2 i bez zákona. Nejen přistoupením k pařížské klimatické dohodě, ale hlavně jsme vázaní klimaticko-energetickým balíčkem EU, ze kterého vyplývají konkrétní sankce a úkoly.

* A proč nemáme moderní zákon o odpadovém hospodářství, který by účinně motivoval lidi k recyklaci?

Naštěstí jsme v mezidobí přijali docela revoluční novely toho zákona, které jeden z našich cílů, tedy ukončení skládkování do konce roku 2024, prosadily. Je pravda, že jsem chtěl dva odpadové zákony, zákon o odpadech a zákon o výrobcích s ukončenou životností. Jsou připraveny, napsány, vyjednáváme nyní se svazem měst a obcí a dalšími významnými hráči. Zatím to skončilo na klíčové věci: debata byla velmi košatá, složitá, proti sobě stály zcela antagonistické zájmy různých skupin, skládkařů, spalovačů, recyklátorů, obcí. My jsme zatím zaplatili daň za to, že jsme hodně naslouchali a nepraštili do stolu. Ale to ještě lze napravit.

Prosíme, stručněji a více k věci, pane ministře

Běží dvanáctá minuta odpovědi na jednu z otázek, aniž bychom se dobrali jádra věci. Ministrova souvětí se úspěšně rozvíjejí, vedlejších vět nekontrolovaně přibývá. „Ale pane ministře, my vás budeme muset více přerušovat,“ řekne kolegyně. Ministr se pousměje, kývne hlavou a sebekriticky prohlásí: „Vím, jsem příliš košatý. Klidně mě zastavujte.“ V zasedačce vršovické budovy ministerstva životního prostředí s výhledem na čelo stadionu Slavie s portréty klubových legend se ale nic nezmění. Vstřícný, připravený ministr dál odpovídá velmi podrobně, jeho myšlenky se ale často větví až příliš. Rozhovor, na který máme původně vyhrazenu hodinu času, se nakonec protáhne na dvě. Ministrovu ochotu a otevřenost k novinářským dotazům musíme samozřejmě ocenit. Stejně tak se ale vtírá myšlenka, že je trochu paradox, že právě košatý Richard Brabec je jedním z nejbližších spojenců Andreje Babiše, známého důrazem na věcnost a stručnost.

Zdroj: Hospodářské noviny, Martin Biben, Veronika Neprašová, 28. 7. 2017