Současné lesnictví a ochrana přírody (Ochrana přírody)

Lesy jsou i přes mnohasetleté ovlivňování člověkem nejzachovalejší složkou přírody a krajiny, i proto je na ně zaměřena značná pozornost ochrany přírody. Tím, že pokrývají třetinu celého území České republiky, tvoří přirozený ekologický potenciál krajiny. Pokud se nacházejí v přírodě blízkém stavu, potřebují ke své existenci minimální dodatkové energetické vnosy, a to i v lesích obhospodařovaných v poměrně dlouhých časových intervalech. Jejich vzdalováním od přírodě blízkého stavu pak roste i potřeba a frekvence energetických dotací. Přes velký plošný podíl lesů se podíl dřevoprodukční funkce na tvorbě HDP pohybuje jen okolo 0,7 %. Význam lesa pro společnost tedy nemůže primárně spočívat jenom v produkci dřeva, přestože se jedná o významný obnovitelný zdroj ekologicky šetrného materiálu. Ze současného poznání u nás i v okolních státech s podobnými přírodními podmínkami a zkušenostmi při hospodaření v lesích vyplývá, že produkce dřeva i ostatníhc materiálně-ekonomických funkcí lesa lze dosahovat přístupy, které budou respektovat polyfunkčnost lesa jako klíčového ekosystému naší krajiny.

Současný stav lesů v České republice nelze díky mnoha faktorům považovat za optimální. Nejvýznamnější problémy, které snižují ekologickou stabilitu lesů, přírodní hodnoty včetně druhové rozmanitosti a nakonec i jejich dlouhodobou produkční schopnost, mají původ především ve značném zjednodušení druhové skladby zavedením smrkových a borových monokultur v minulých stoletích a jejich vysokým zastoupením do současnosti. Spolu s uplatňováním pasečného hospodářství vedlo pěstování těchto monokultur i ke zjednodušení prostorové struktury lesů. Nedoceněn byl původní genofond dřevin. Významně se na stavu zejména horských lesních ekosystémů podepsal dodnes přetrvávající vliv imisí chemických látek z průmyslu a dopravy. Na mnoha místech stav lesa ovlivňují negativně nadměrné stavy spárkaté zvěře a narůstající rekreační využívání.

Zjednodušování původní rozmanitosti přírodních lesů si všimli osvícení lesníci a byli iniciátory ochrany nejzachovalejších zbytků původních lesů již od poloviny 19. století. Tlak na uchování lesů méně ovlivněných zavedeným lesním hospodařením, zejména lesů s druhovou skladbou blízkou přirozené a lesy s převažujícími mimoprodukčními funkcemi vedl postupně k vyhlašování zvláště chráněných území.

Tabulka: Lesnatost chráněných území v ČR (údaje z roku 2007)

Chráněné území Počet Lesnatost v % Plocha z rozlohy ČR v %
Národní park 4 87 1,52
Chráněná krajinná oblast 25 54 13,78
Národní přírodní rezervace 112 82 0,36
Přírodní rezervace 778 ?? 0,46
Národní přírodní památka 104 ??
Přírodní památka 1190 ?? NPP + PP 0,38

V současné době je zhruba 25% lesů součástí zvláště chráněných území a v souvislosti s vytvářením soustavy Natura 2000 se během následujících šesti let jejich rozsah ještě poněkud zvýší. Intenzita ochrany přírody je zde však velmi různorodá a většinu plochy reprezentují lesy třetích zón chráněných krajinných oblastí, kde zpravidla vystačí běžné principy pěstování hospodářského lesa. Podle současného zákona o ochraně přírody je všem lesům navíc zajištěna obecná ochrana jako významným krajinným prvkům, což ovšem pro lesnickou praxi neskýtá žádné zvláštní požadavky. V lesích je lokalizován i významný podíl biocenter územního systému ekologické stability krajiny.

Poslání zvláště chráněných území, zejména národních parků, národních přírodních rezervací a přírodních rezervací je uchování přírodních hodnot, a to v případě lesa znamená jejich uchování v přírodě blízkém stavu, postupné vyloučení intenzivních způsobů hospodaření a nahrazení porostů silně hospodářsky ovlivněných porosty přírodě blízkými.

Záměrné pěstování lesa vyvolané sílící poptávkou po dřevě v době nástupu průmyslové revoluce vedlo při nedostatečných ekologických znalostech k masovému zakládání jehličnatých, převážně smrkových a borových monokultur, nahrazujících porosty s převahou buku a dubu. Lesní hospodářství se orientovalo na holosečný způsob obnovy lesa ve snaze maximalizovat produkci dřeva. Oproti přirozenému, zhruba třetinovému zastoupení jehličnatých dřevin se zvýšil jejich podíl na téměř 80 % a věková i prostorová struktura porostu byla značně zjednodušena. Uvedený stav v podstatě přetrvává do současnosti.


Lesy v ČR pokrývají zhruba 34 % území, což nás v Evropě řadí mezi státy se střední lesnatostí (z okolních států má více lesů pouze Slovensko – 40 % a Rakousko – 44 %. Většina našich lesních porostů jsou lesy hospodářské (kolem 60 %), lesy zvláštního určení tvoří 37 % z celkové výměry a lesy ochranné 3 %. Zastoupení jehličnatých dřevin s převahou smrku a borovice bylo v roce 2006 75,1 % a od roku 2000 se ho podařilo snížit o pouhé 1 %. Podle rekonstruované přirozené skladby by jehličnaté dřeviny měly mít zastoupení 34,7 % a nejvyšší podíl (19,8 %) by připadal na jedli bělokorou v současných lesích zastoupenou pouze 0,9 %. Na listnaté dřeviny by připadal podíl 65,3 % s nejvyšším zastoupením buku 40,2 %. Doporučená skladba v lesích hospodářských předpokládá zastoupení jehličnatých dřevin ve výši 64,4% s převahou smrku (36,5%). Na listnaté dřeviny připadá podíl 35,6 % s převahou buku (18 %). Pokud by úprava druhové skladby ve prospěch zvýšení podílu listnatých dřevin probíhala současným tempem, došlo by k dosažení doporučené dřevinné skladby, a tím i k zvýšení ekologické stability lesů, za více než padesát let.


Při holosečném způsobu hospodaření převažovala umělá obnova lesa představující vysoké nároky na sazenice. Při jejich výrobě docházelo k zužování spektra původních druhů dřevin a byly podceněny i genetické a vlastnosti a původnost lesních dřevin. Exploatace původních porostů a používání provenienčně nevhodných sazenic v různé míře ovlivnila všechny lesnicky významné dřeviny a v některých případech způsobila téměř zánik geneticky cenných původních populací. Postupná náprava uvedeného stavu poněkud omezuje možnosti širšího využití přirozené obnovy lesa, která se v současnosti podílí na obnově lesních porostů necelými 16%.

Poškození a postupný zánik horských lesních ekosystémů vlivem vysoké imisní zátěže vyvolal potřebu celkové revitalizace rozsáhlých komplexů lesa. Některá lesnická opatření, zejména velkoplošná těžba, velkoplošné vápnění a používání biocidů, obnova lesa geograficky nepůvodními dřevinami i celoplošná příprava půdy pomocí těžké techniky poskytla velmi sporné výsledky, nebo dokonce přímo přispěla k destrukci oslabených lesních ekosystémů. S nápravou vzniklých poškození se bude lesní hospodářství vypořádávat ještě mnoho desítek let i za předpokladu, že by imise chemických látek skončily.

Přirozenou součástí lesních ekosystémů je mnoho skupin živočichů existujících převážně ve vyváženém vztahu k bylinné i dřevinné složce. Neplatí to pro kalamitní škůdce schopné vážně poškozovat až rozvracet zejména hospodářské jehličnaté monokultury (především smrkové a borové). Jinou skupinou živočichů, která působí vážné poškození lesních ekosystémů, jsou velcí kopytníci, zejména zvěř jelení, mufloní, dančí a někde i zvěř srnčí. Černá zvěř, považovaná za indiferentní druh, se může při současných stavech spolu s ostatními druhy spárkaté podílet na úplné likvidaci přirozené obnovy dubu a buku. Klíč k radikálnímu omezení škodlivého působení zvěře na les je spíše v rovině společenských vztahů a rovině politické a legislativní než v rovině odborné a praktické (hospodaření se zvěří). Za příklad mohou posloužit neustále rostoucí stavy všech druhů spárkaté zvěře. Značný podíl na tom má subjektivní zjišťování jarních kmenových stavů zvěře místo posuzování únosných stavů podle schopnosti přirozeného zmlazení a odrůstání všech dřevin v lesních porostech.

V pojetí kvality a kvantity intervence do lesních ekosystémů ve zvláště chráněných územích existují doposud značně rozdílné názory jak mezi samotnými ochránci přírody, tak zejména mezi ochránci přírody a lesními hospodáři. Na jedné straně razantnější skupina ochránců přírody prosazuje požadavky na ponechání všech lesů ve zvláště chráněných území samovolnému vývoji bez ohledu na to, že předmět ochrany je často výsledkem rozumného dlouhodobého hospodaření. Na druhé straně tržně jednající vlastníci a majetkoví správci lesů odmítají jakékoliv omezení svých hospodářských aktivit.

Hlavní překážkou rozumné dohody mezi lesníky a ochránci přírody jsou přetrvávající předsudky, vyplývající z nedostatečné nebo jen povrchní znalosti přírodních lesů. Nejzávažnějším předsudkem, prezentovaným především lesníky, je názor, že všechny lesy u nás bez výjimky jsou natolik pozměněné, že se neobejdou bez lidské intervence. Z toho plyne snaha hubit „lesní škůdce“ bez ohledu na stav lesních ekosystémů, stupeň jejich ekologické stability a stupeň územní ochrany, doprovázená často věcně i právně pochybeným argumentem, že lesní zákon to přikazuje. Důsledná asanace všech odumírajících stromů v národních parcích a přírodních rezervacích obou kategorií by zničila hlavní hodnotu nejcennějších lesů pro vědu, kterou je poskytování dynamického obrazu spontánního vývoje lesních ekosystémů jako jediného měřítka toho, co příroda dokáže sama bez lidské pomoci.

Stejně závažnou překážkou realistického přístupu k lidské intervenci v lesích chráněných území je opačné extrémní stanovisko, že v nich nemá být účast hmyzu na selekci přestárlých nebo nemocných stromů nikde nijak omezována.

Oba přístupy se vylučují navzájem a jsou-li uplatňovány kategoricky, nabízejí jednostranné východisko, které neumožňuje realizovat management přiměřený široké stupnici případů. Pokud těmto přístupům začneme přizpůsobovat své konkrétní zkušenosti, můžeme se dopouštět chyb bez ohledu na to, že první alternativa je blízká lesníkům, díky zamlčenému předpokladu, že žádný les nemůže žít bez svého lesníka, a druhá přírodovědcům a ochráncům přírody, opět díky zamlčovanému předpokladu, že každý lidský zásah do chráněné části přírody snižuje její hodnotu.

Zařazení lesů do chráněných území, zejména maloplošných, může vyvolávat některá omezení práv vlastníků a uživatelů těchto lesů. Obavy z možných omezení i rozdíly v názorech na potřebu a rozsah speciálních přístupů mohou být a také jsou zdrojem diskusí a někdy i rozporů, kterými vážně trpí úroveň péče o ohroženou přírodu.

Zákon o ochraně přírody a krajiny a prováděcí předpisy sice umožňují uhradit vlastníkům lesů prokázanou újmu vyvolanou požadavky ochrany přírody, ale její uplatnění není prosté byrokracie. Některé typy újmy jsou zcela evidentní, např. ponechání části stromů do rozpadu, nebo ponechání porostů samovolnému vývoji. Újmou však nemusí být prodloužení doby obmýtí (zejména u dubových porostů) nebo oddálení těžby porostů v rámci decennia. Požadavky ochrany přírody na prodlužování doby obmýtí u bukových porostů s ohledem na narůstající procento výskytu nepravého jádra s přibývajícím věkem a tím zhoršování zpeněžení dřeva jsou vlastníky někdy obtížně akceptovatelné. Jako rozumný kompromis se nabízí dohoda ponechávání skupinek stromů do fyzického stáří a u zbývajících porostů ponechání obvyklé doby obmýtí.

Ve smyslu ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny je v národních parcích, v 1. a 2. zónách chráněných krajinných oblastí, v národních přírodních rezervacích a přírodních rezervacích zakázáno hospodařit způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, zejména prostředky a činnosti, které mohou způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů nebo nevratně poškozovat půdní povrch, používat biocidy, měnit vodní režim nebo provádět terénní úpravy značného rozsahu. Vlastníci pozemků zařazených do jmenovaných kategorií chráněných území volají po vydání obecně závazného předpisu, který by určil jmenovitě zakázané intenzivní technologie. Problém ovšem není v druhu technologie, ale v následcích, které její použití způsobí.

Společnost sice uznává, že lesy jsou zvláštním majetkem, který kromě produkce dřeva plní i řadu dalších užitečných funkcí, vlastníkům lesů však poskytování těchto funkcí nikterak nekompenzuje.

Potřeba racionálního ovlivňování lesů je dnes běžně uznávána v ochranářské teorii i praxi. Nezbytnost určitých zásahů do lesů či požadavek ponechání jejich části samovolnému vývoji byly většinou zjevné už při stanovení jejich ochranného režimu, často však nebyly uplatněny včas a dostatečně srozumitelně. Rozhodnutí o ponechání lesů samovolnému vývoji musí být součástí dlouhodobě promyšlené ochranářské strategie managementu a musí být provedeno i s ohledem na charakter porostů či kategorii chráněného území. Nemělo by to být ani chvályhodné a ani odsuzované rozhodnutí, ale nedílná součást uceleného přístupu k managementu lesních chráněných území. Významný nástroj, který dal orgánům ochrany přírody zákon o ochraně přírody a krajiny, jsou plány péče, které se teprve posledních letech naučili ochránci přírody pořizovat a využívat. Opatření v nich obsažená nejsou sice závazná, ale jsou v případě péče o lesy v chráněných územích podkladem pro obnovu lesních hospodářských plánů. Důležité je, že návrhy plánů péče je nutné s vlastníky a majetkovými správci lesů projednat, což vytváří prostor pro komunikaci, při které je možné hledat vzájemně uspokojivá řešení.

Vzhledem k patnáctiletému působení zákona o ochraně přírody a krajiny není v současné době jednoduché vyhlásit nová chráněné území. Před účinností citovaného zákona lesníci často akceptovali vyhlášení chráněného území s vědomím, že se najde vždy dostatek důvodů chovat se v chráněných lesích stejně jako v lesích hospodářských. Ochránci přírody na druhé straně ve snaze prosadit vyhlášení chráněného území často zavírali oči před nevhodnými zásahy v lesích. Pro jiné řešení, kromě rozumné dohody, nebyly vytvořeny legislativní podmínky. Dnes se již těžko může stát, aby bez následků pro realizátora byla vyorána svážnice v nejcennější části národní přírodní rezervace, nebo aby byl založen porost geograficky nepůvodní dřeviny v přírodní rezervaci, případně byla zničena lokalita silně nebo kriticky ohroženého druhu rostliny nebo živočicha. Kromě zvýšené profesionality lesníků i pracovníků ochrany přírody a snahy o trvalou vzájemnou komunikaci k současnému stavu přispělo i působení České inspekce životního prostředí a možnost v krajních případech použít sankční opatření.

V jednotlivých kategoriích zvláště chráněných území je péče o lesní ekosystémy uplatňována diferencovaně na základě plánů péče. V národních parcích je v souladu se zákonem o ochraně přírody a krajiny vyloučeno hospodářské využívání lesů. Podle míry přirozenosti a dalších faktorů jsou lesy zařazeny do 1. a 2. zóny odstupňované ochrany přírody. Zařazení současných lesů do zón je obtížně řešitelným úkolem, zejména vymezení 2. zóny při zachování územního principu zonace, při naplňování požadavku ponechat v přírodě nejbližších částech území probíhat přírodní procesy bez jakýchkoliv přímých vlivů člověka a eliminovat v co nejkratším čase důsledky nevhodného hospodaření.

Jak již bylo uvedeno, nástroji pro diferencované využívání národních parků a chráněných krajinných oblastí jsou zonace a plány péče. Pro projektování plánů péče je zonace základním rámcem. S ohledem na vysoký plošný podíl lesů je v plánech péče požadavkům na lesní hospodaření věnována značná pozornost. Cíle ochrany přírody jsou formulovány v časových horizontech jako dlouhodobé, střednědobé a krátkodobé. Dlouhodobé cíle odpovídají cyklům obvyklým v lesním hospodářství (obmýtí, fyzický věk porostů). V rámci těchto cílů by mělo být rozhodnuto např. o lesích ponechaných samovolném vývoji, etapizaci druhové a prostorové struktury lesních porostů, limitech úpravy vodního režimu, limitech zpřístupnění lesních porostů, zásadách mysliveckého využívání lesních honiteb aj. Střednědobé cíle by měly být formulovány nejméně na dobu platnosti plánů péče (10 let), ale spíše delší, např. na dobu platnosti oblastního plánu rozvoje lesa (20 let), případně v horizontech obnovní doby (20–40 let). V rámci těchto cílů by měly být stanoveny priority úpravy druhové skladby, omezení výskytu nepůvodních dřevin, opatření pro záchranu genofondu místních populací dřevin, úpravy početních stavů zvěře apod. Krátkodobé cíle by měly řešit požadavky a potřeby ochrany přírody v rámci platnosti plánu péče. Jde o konkrétní postupy v jednotlivých porostech a porostních skupinách.

Současné lesní hospodářství, pokud má úspěšně reagovat na celospolečenskou potřebu a na současnou ekologickou situaci, musí opustit téměř výhradní zaměření na produkci a prodej dřeva, přehodnotit přežívající pojetí trvale udržitelného hospodaření a posunout využívání lesa směrem k přírodě blízkému hospodaření zaručujícímu posílení ekologické stability a plnění všech užitečných funkcí lesa. Stejně tak současná ochrana přírody musí transparentně a srozumitelně definovat svoje cíle a způsoby jejich dosahování. Současná společenská objednávka na péči o les v sobě musí obsahovat nejen požadavek na produkci ekologicky cenné suroviny – dřevní hmoty, ale stejně intenzivní požadavek na ochranu a obnovu přírodního prostředí s přirozenou biodiverzitou, příspěvek k zajištění ochrany půdy, vyváženějšího vodního režimu v krajině a vázání CO2 jako hlavního skleníkového plynu a vytváření rekreačních možností v esteticky atraktivním přírodním prostředí.

P. Moucha pracuje jako poradce ředitele AOPK ČR, F. Pelc je náměstkem ministra životního prostředí a ředitelem Sekce ochrany přírody a krajiny MŽP

LITERATURA Anonymus (2006). Zpráva o stavu lesa a lesního hospodářství České republiky 2006. MZ Praha 2006 , str. 128
Fanta, J. (2007). Lesy a lesnictví ve střední Evropě VI. Živa 06/2007: 257-260
Krečmer, V. (2003). Rizika ponechávání lesních ekosystémů samovolnému vývoji. Lesnická práce 82/9, str.498-479.
Míchal, I.; Petříček, V. a kol. (1999). Péče o chráněná území II. Lesní společenstva, AOPK Praha
Moucha, P. (1999). Přírodě blízké hospodaření v lesích chráněných krajinných oblastí. Sborník přednášek, ČLS, SCHKO str. 41-45, Průhonice 1999
Moucha, P. (2006). Ochrana přírody v lesích ve zvláště chráněných územích. Sborník přednášek ČLS, str. 4–7, Srbsko 2006
Pelc, F. (1999). Lesy v chráněných krajinných oblastech – lesy pro třetí tisíciletí. Sborník přednášek, ČLS,SCHKO, str. 7-16, Průhonice 1999
Pelc, F. (2001). Ochrana přírodního prostředí a lesnictví. Lesnická práce 80/1, str. 12-14.

Petr Moucha a František Pelc, Ochrana přírody č. 1/2008, s. 5-7