SDĚLENÍ

sekretariátu rozkladové komise o výkladech právních předpisů, přijatých výkladovou komisí ministra životního prostředí

č. 1/2000

Možnost okresních úřadů vyhradit si působnost v ochraně přírody

k § 77, odst. 2 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů

Okresní úřad si může ze závažných důvodů vyhradit věcnou působnost obce ve věcech podle § 76, odst. 1 písm. b) a působnost pověřených obecních úřadů ve věcech podle § 76 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny pouze pro celé území dané obce spadající pod jeho zákonem vymezenou územní působnost.

Odůvodnění:

Ustanovení § 77, odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny stanoví, že okresní úřady si mohou “vyhradit, jsou-li pro to závažné důvody, působnost obce ve věcech podle § 76, odst. 1, písm. b) a působnost pověřených obecních úřadů ve věcech podle § 76, odst. 2”.

Podle ustanovení § 1, odst. 2 zákona ČNR č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, “území obce tvoří jedno katastrální území nebo soubor katastrálních území, jestliže se obec člení na části, které mají vlastní katastrální území”.

Z hlediska územní působnosti správních úřadů má význam pouze území obce jako celek, její další členění má pouze administrativní charakter, resp. slouží pro evidenci nemovitostí. Okresní úřad si proto může vyhradit působnost pouze pro celé území obce, nikoliv jen pro některou z jeho částí.

 

č. 2/2000

Pojem “odlesňování” podle ustanovení § 4 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny

k § 4, odst. 3 zákona č. ČNR 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů

Odlesňováním ve smyslu § 4, odst. 3 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, je povolené odstranění lesního porostu, po němž nevzniká zalesňovací povinnost. Jde jednak o případy rozhodnutí o odnětí pozemku plnění funkcí lesa, jednak o případy, kdy rozhodnutím o omezení užívání pozemků pro plnění funkcí lesa je porostní půda měněna na bezlesí a pozemek jen přestává plnit funkci produkční.

Odůvodnění:

Pojem “odlesňování” ve smyslu ustanovení § 4, odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny je třeba spojovat pouze se smýcením lesních porostů na základě rozhodnutí orgánu státní správy lesů o odnětí nebo omezení pozemků určených plnění funkcí lesa podle ustanovení § 15 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění zákona č. 238/1999 Sb., vydaného obvykle pro “jiné využití” těchto pozemků (§ 13, odst. 1 lesního zákona). Odlesněné plochy po takovéto mimořádné těžbě nejsou holinou, na kterou by se ve smyslu ustanovení § 31, odst. 6 lesního zákona vztahovala povinnost zalesnění do 2 let.

Pojem “odlesňování” tedy nelze slučovat s úmyslnými či nahodilými těžbami (§ 2, písm. l), m) a n) lesního zákona) prováděnými v souladu se schváleným lesním hospodářským plánem, převzatou lesní hospodářskou osnovou či ustanovením § 33 lesního zákona. Pokud z takovýchto těžeb vznikne holina, vztahuje se na ni zalesňovací povinnost podle § 31, odst. 6 lesního zákona.

č. 3/2000

Ukončení odkladů placení úplat za vypouštění odpadních vod do vod povrchových

k § 14 zákona č. 58/1998 Sb., o poplatcích za vypouštění odpadních vod do vod povrchových

k § 10b odst. 3 až 5 nařízení vlády č. 35/1979 Sb., o úplatách ve vodním hospodářství, ve znění pozdějších předpisů, před účinností zákona č. 58/1998 Sb.

Odklady placení úplat za vypouštění odpadních vod do vod povrchových, které byly přiznány podle nařízení vlády č. 35/1979 Sb., o úplatách ve vodním hospodářství, ve znění pozdějších předpisů, tj. do 31. 12. 1999, trvají podle § 10b, odst. 3 tohoto nařízení do posledního měsíce stanoveného pro dokončení výstavby v pravomocném rozhodnutí příslušného orgánu. Prominutí, resp. zaplacení části úplat závisí na tom, zda kolaudační rozhodnutí nabylo v této lhůtě právní moci.

Odůvodnění:

Podle ustanovení § 14 zákona č. 58/1998 Sb., o poplatcích za vypouštění odpadních vod do vod povrchových, se zpoplatnění za znečištění vypouštěných odpadních vod za rok 1998 a předchozí roky řídí dosavadními předpisy, tj. nařízením vlády č. 35/1979 Sb. Korespondující ustanovení § 10 vyhlášky č. 47/1999 Sb., kterou se provádí zákon č. 58/1999 Sb., uvádí, že u odkladů přiznaných před 1. lednem 1999 se postupuje podle předpisů platných v době přiznání odkladu.

Ve formulářích vydávaných podle zákona č. 58/1998 Sb. je proto třeba zohlednit šedesátiprocentní výši odkladu placení, která vyplývá z ustanovení § 10b, odst. 1 nařízení vlády č. 35/1979 Sb., ve znění před zákonem č. 58/1998 Sb.

č. 4/2000

Termín počátku odkladu placení úplat za vypouštění odpadních vod do vod povrchových

k § 8 zákona č. 58/1998 Sb., o poplatcích za vypouštění odpadních vod do vod povrchových

Odklad placení poplatků za vypouštění odpadních vod do vod povrchových podle § 8 zákona č. 58/1998 Sb., o poplatcích za vypouštění odpadních vod do vod povrchových, začíná dnem, který stanoví Česká inspekce životního prostředí v rozhodnutí o odkladu placení poplatků, a to nejdříve prvním dnem měsíce následujícího po dni skutečného zahájení stavby nebo výstavby jiného zařízení doloženého zápisem ve stavebním deníku nebo v případě sdružení finančních prostředků až po zahájení stavby či jiného zařízení, nejdříve od prvního měsíce následujícího po dni uzavření smlouvy o sdružení (§ 8, odst. 2 zákona č. 58/1998). Začátek odkladu placení poplatků může Česká inspekce životního prostředí stanovit ve vazbě na tyto skutečnosti i zpětně.

Odůvodnění:

Na rozdíl od dřívější právní úpravy nestanoví zákon č. 58/1998 Sb., o poplatcích za vypouštění odpadních vod do vod povrchových, kogentně začátek odkladu placení poplatků. Tato otázka je tedy věcí odborného posouzení a zdůvodnění Českou inspekcí životního prostředí v rozhodnutí o odkladu. Přitom nic nebrání tomu, aby odklad byl přiznán i zpětně, pokud z nějakých důvodů Česká inspekce životního prostředí nestačí vydat rozhodnutí o odkladu v dostatečně krátkém termínu po zahájení stavby znečišťovatelem. Po nabytí právní moci rozhodnutí o odkladu by pak měl být znečišťovateli vydán nový poplatkový výměr, ve kterém budou zohledněny tímto rozhodnutím odložené částky placení poplatků.

č. 5/2000

Spory o placení poplatků za ukládání odpadů na skládky a jejich výši

k § 30, odst. 2 zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech

Mezi spory o placení poplatků a jeho výši, které podle ustanovení § 30, odst. 2 zákona o odpadech patří do působnosti příslušného okresního úřadu, patří i spor, ve kterém se příjemce poplatku, tedy obec a popřípadě i Státní fond životního prostředí, domáhá rozhodnutí o uložení povinnosti původci odpadu zaplatit poplatek.

Odůvodnění:

Podle § 5 odst. 1 písm. i) zákona o odpadech je původce odpadů povinen platit poplatky za uložení odpadu na skládky způsobem a v rozsahu stanoveném tímto zákonem. Výši poplatku si původce vypočítá sám podle přílohy č. 3 zákona o odpadech. Poplatek za uložení odpadu vybírá provozovatel skládky při uložení odpadu na skládku. Takto vybrané poplatky jsou provozovatelem skládky odváděny obci a popřípadě i Státnímu fondu životního prostředí ve smyslu ustanovení § 31 zákona o odpadech.

V případě, že původce nesplní svou povinnost a nezaplatí provozovateli skládky příslušný poplatek, vzniká spor mezi původcem a příjemcem poplatku o jeho placení a výši ve smyslu ustanovení § 30, odst. 2. Jejich projednání je tedy v působnosti příslušného okresního úřadu, který deklaratorním rozhodnutím potvrdí povinnost zaplatit poplatek ve výši, která pro původce odpadů vyplývá přímo ze zákona. Jedná se o povinnost veřejnoprávní povahy, která vzniká ex lege a které koresponduje odpovídající právo příjemce poplatku.

V případě, že provozovatel skládky vybere poplatek za uložení odpadů, ten však neodvede příjemci, jedná se o bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. V tomto případě jde o záležitost soukromoprávní povahy, která spadá do pravomoci soudů.

č. 6/2000

Právní režim těl uhynulých zvířat a jiných konfiskátů živočišného původu

k § 1 odst. 2 písm. f) zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech

k § 3 odst. 1 písm. y) a z) zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon)

Na konfiskáty živočišného původu, včetně těl uhynulých zvířat, které podléhají režimu veterinárního zákona, se zákon o odpadech nevztahuje.

Odůvodnění:

Veterinární zákon, který nabyl účinnosti po zákonu o odpadech, upravuje mimo jiné právní režim konfiskátů živočišného původu a nakládání s nimi. Konfiskáty živočišného původu vymezuje v ustanovení § 3, odst. 1 písm. y) jako “těla uhynulých, nedonošených, mrtvě narozených nebo utracených zvířat (dále jen ‚kadávery‘), jakož i živočišné produkty, které jsou nepoživatelné, popřípadě vyloučené z použití k obvyklému účelu podle tohoto zákona a prováděcích předpisů k němu nebo podle rozhodnutí orgánu veterinární správy a určené k neškodnému odstranění nebo dalšímu zpracování (dále jen ‚odpady živočišného původu‘)”. Za velmi nebezpečné konfiskáty pak v ustanovení § 3, odst. 1 písm. z) označuje “konfiskáty živočišného původu, které mohou představovat vážné nebezpečí pro zdraví lidí nebo zvířat anebo pro životní prostředí”. Pátá hlava části první veterinárního zákona pak upravuje sběr, svoz, neškodné odstraňování a další zpracovávání konfiskátů živočišného původu.

Protože veterinární zákon v úplnosti upravuje právní režim nakládání s konfiskáty živočišného původu, použijí se jeho ustanovení. Důvodem je nejen ustanovení § 1, odst. 2 písm. f) zákona o odpadech, který z režimu zákona o odpadech vylučuje “uhynulá těla zvířat”, nýbrž, pokud jde o širší pojem “konfiskáty živočišného původu”, především skutečnost, že veterinární zákon je ve vztahu k zákonu o odpadech lex posterior.

č. 7/2000

Významné krajinné prvky ve zvláště chráněných územích

k § 3 písm. b) zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů

Též významné krajinné prvky ve zvláště chráněných územích požívají ochrany podle ustanovení § 4, odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, ovšem pouze do té míry, která přesahuje ochranu zvláště chráněných území podle části třetí zákona o ochraně přírody a krajiny.

Odůvodnění:

Ustanovení § 3 písm. b) in fine zákona o ochraně přírody a krajiny stanoví, že zvláště chráněná část přírody je z definice významných krajinných prvků vyňata. Zvláště chráněnou přírodou je podle ustanovení § 3, písm. f) zákona o ochraně přírody a krajiny “velmi významná nebo jedinečná část živé či neživé přírody; může jí být část krajiny, geologický útvar, strom, živočich, rostlina a nerost, vyhlášený ke zvláštní ochraně státním orgánem podle části třetí nebo čtvrté tohoto zákona”.

Z citovaných ustanovení vyplývá, že pokud se ve zvláště chráněných územích podle části třetí zákona o ochraně přírody a krajiny nacházejí významné krajinné prvky, podléhají režimu zvláště chráněných území. Pokud se však v některých případech ukáže, že ustanovení § 4, odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny poskytuje významným krajinným prvkům ochranu nad rámec ochrany zvláště chráněných území, použije se i toto ustanovení. I pro významné krajinné prvky platí obecná ochrana podle části druhé zákona o ochraně přírody a krajiny. Uplatní se však pouze v těch případech, kdy zvláštní ochrana podle části třetí obecnou ochranu nepokrývá. Pouze tehdy vzniká povinnost opatřit si stanovisko orgánu ochrany přírody podle ustanovení § 4, odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny.

č. 8/2000

Nápravná opatření podle § 86 zákona o ochraně přírody a krajiny

k § 86 zákona č. ČNR 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů

Podle ustanovení § 86 zákona o ochraně přírody a krajiny nelze nařídit odstranění stavby nebo provedení terénní úpravy, jestliže taková stavba nebo terénní úprava podléhá zákonu č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, nebo jinému zvláštnímu předpisu.

Odůvodnění:

Podle ustanovení § 86, odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny rozhoduje orgán ochrany přírody o možnosti a podmínkách uvedení poškozené, zničené nebo nedovoleně změněné části přírody a krajiny do původního stavu. Podle odst. 2 citovaného ustanovení může orgán ochrany přírody uložit povinnému, aby provedl přiměřená náhradní opatření k nápravě, jestliže uvedení do původního stavu není možné a účelné.

K dosažení cíle citované právní úpravy může být zapotřebí odstranění stavby nebo provedení terénních úprav. Uložení takového opatření orgánem ochrany přírody by bylo možné pouze tehdy, nebyl-li by tím dotčen režim stavebního zákona nebo jiného zvláštního předpisu.

V ustanovení § 90, odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny se sice stanoví, že zákon o ochraně přírody a krajiny a předpisy vydané k jeho provedení jsou zvláštními předpisy inter alia k předpisům o územním plánování a stavebním řádu. Nicméně tím je pouze zdůrazněno, že orgány ochrany přírody jsou v řízení podle stavebního zákona nebo jiného zvláštního předpisu dotčenými orgány. V případě, že se tedy jedná o stavby podléhající stavebnímu zákonu nebo jinému zvláštnímu předpisu, mohou orgány ochrany přírody dávat podněty správním orgánům příslušným podle těchto předpisů. Samostatně rozhodovat jim v těchto věcech nepřísluší.

č. 9/2000

Pojem “pěstovány v kulturách”

k § 49 odst. 2 písm. b) zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů

Pod pojmem “pěstovány v kulturách” se v ustanovení § 49, odst. 2 písm. b) zákona o ochraně přírody a krajiny rozumí, že jde o rostliny úmyslně vysazené, cíleně pěstované člověkem pro užitek nebo okrasu a neponechané samovolnému vývoji bez zásahů nebo vlivů člověka.

Odůvodnění:

Ustanovení § 49 zákona o ochraně přírody a krajiny upravuje základní podmínky ochrany zvláště chráněných rostlin. Podle odst. 2 písm. b) citovaného ustanovení se taková zvláštní ochrana na rostliny nevztahuje, pokud jsou pěstovány v kulturách získaných povoleným způsobem.

Pojem “pěstovány v kulturách” není v zákoně definován. Jeho obsah lze vysvětlit tak, že se jedná o rostliny úmyslně vysazené, cíleně pěstované člověkem pro užitek nebo okrasu a neponechané samovolnému vývoji bez zásahů nebo vlivů člověka. Jde zejména o rostliny pěstované v zahradách, parcích, na polích a hřbitovech.

Takové chápání je v souladu s účelem příslušné právní úpravy. Účelem ustanovení § 49 zákona o ochraně přírody a krajiny je chránit zvláště chráněné druhy rostlin, které, jak vyplývá z ustanovení § 2, odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, rostou planě.

č. 10/2000

Poplatková povinnost fyzických osob provozujících malé zdroje znečišťování ovzduší

k § 17 odst. 2 zákona č. 309/1991 Sb., o ochraně ovzduší před znečišťujícími látkami (zákon o ovzduší), ve znění pozdějších předpisů

k § 7 odst. 2 zákona ČNR č. 389/1991 Sb., o státní správě ochrany ovzduší a poplatcích za jeho znečišťování

Povinnost platit poplatky za znečišťování ovzduší se podle ustanovení § 17, odst. 2 zákona o ovzduší vztahuje i na fyzické osoby provozující malé zdroje znečišťování o tepelném výkonu do 50 kW, pokud je takovýto zdroj užíván k výkonu podnikatelské činnosti.

Odůvodnění:

Ustanovení § 17, odst. 2 zákona o ovzduší stanoví, že “povinnost platit poplatky se nevztahuje na fyzické osoby provozující malé zdroje znečišťování o tepelném výkonu do 50 kW, pokud takovýto zdroj není užíván k výkonu podnikatelské činnosti”. Z toho vyplývá, že fyzické osoby, které provozují malé zdroje znečišťování o tepelném výkonu do 50 kW a užívají tyto zdroje k výkonu podnikatelské činnosti, jsou povinny platit poplatky. Ustanovení § 7, odst. 2 zákona o státní správě ochrany ovzduší naopak stanoví, že “povinnost platit poplatky se nevztahuje na fyzické osoby provozující malé zdroje znečišťování o tepelném výkonu do 50 kW”.

Východisko k řešení tohoto rozporu ve zmíněných ustanoveních je v tom, že zákonem č. 158/1994 Sb., kterým Parlament České republiky novelizoval oba výše citované zákony, bylo mimo jiné upraveno znění ustanovení § 17, odst. 2 zákona o ovzduší, když z věty “pokud takovýto zdroj není pravidelně užíván k výkonu podnikatelské činnosti” vypustil slovo “pravidelně” (čl. I, bod 16 zákona č.158/1994 Sb.). Tím byl potvrzen jasný legislativní záměr, totiž aby se poplatková povinnost za malé zdroje znečišťování o tepelném výkonu do 50 kW vztahovala na podnikající fyzické osoby. Navíc skutečnost, že zmíněná novela byla přijata Parlamentem České republiky po zániku České a Slovenské Federativní Republiky, vylučuje použití čl. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky. Toto ustanovení řeší případné rozpory mezi právními předpisy České republiky vydanými před zánikem České a Slovenské Federativní Republiky a mezi federálními předpisy ve prospěch republikových předpisů. Vzhledem k zákonu č. 158/1994 Sb., který oba relevantní předpisy v některých ustanoveních pozměnil a v ostatních ponechal beze změny, však již o tuto situaci nejde a přednost je třeba dát právní úpravě založené zákonem o ovzduší, jako hmotněprávní úpravě.

 

V Praze dne 26. ledna 2000

         JUDr. Jiří Šembera, CSc., v. r.

         ředitel sekretariátu rozkladové komise