5.

SDĚLENÍ

sekretariátu rozkladové komise o některých správních rozhodnutích ministra životního prostředí

 

č. 4/1999

I. Pokutu podle ustanovení § 24 zákona č. 130/1974 Sb., o státní správě ve vodním hospodářství, ve znění pozdějších předpisů, lze uložit pouze fyzickým osobám při provozování podnikatelské činnosti a právnickým osobám. Pokutu nelze tedy uložit fyzické osobě, která pouze pronajme penzion ve svém vlastnictví jinému subjektu za účelem jeho provozování, aniž by s tím bylo spojeno poskytování i jiných než základních služeb zajišťujících řádný provoz nemovitostí, bytů a nebytových prostor.

II. Jde-li o odběr podzemní vody ze studní vybudovaných před 1. lednem 1955, s výjimkami uvedenými v ustanovení § 50 nařízení vlády č. 14/1959 Sb., kterým se provádí zákon o vodním hospodářství, považuje se takové užívání za povolené podle § 8 zákona č. 11/1955 Sb., o vodním hospodářství. Změna takových odběrů vody může být kvalifikována jako odběr podzemní vody v rozporu s povolením a nikoliv jako nepovolený odběr.

(Rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 30. 12. 1998 č.j. M/4966/98, SRK/596/R-753/98).

Dopisem ze dne 15.5.1996 podal pan F.D. žádost o dodatečné povolení odběru podzemní vody pro provoz penzionu. Podzemní voda měla být odebírána ze dvou existujících studní na pozemku pana F.D. Podle čestného prohlášení pana F.D. je stáří studní “minimálně 50 - 60 let.”

Okresní úřad zahájil vůči panu F.D. správní řízení o uložení pokuty podle ustanovení § 24a odst. 2 zákona č. 130/174 Sb., o státní správě ve vodním hospodářství, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen “zákon”) za nedovolený odběr podzemní vody ze dvou studní a podle ustanovení § 24e zákona ve věci porušení povinností stanovených v rozhodnutí o povolení užívání stavby čističky odpadních vod vybudované u penzionu. Okresní úřad pak uložil odvolateli podle ustanovení §24a odst. 2 zákona pokutu ve výši 18.144,- Kč za provádění odběru podzemní vody ze dvou stávajících studní pro zásobování penzionu pitnou vodou bez příslušného povolení a další pokutu podle § 24e zákona za porušení povinností stanovených v podmínkách zmíněného rozhodnutí o povolení užívání stavby.

Pan F.D. podal dopisem ze dne 29.8.1997 návrh na přezkoumání rozhodnutí okresního úřadu mimo odvolací řízení. Ve svém návrhu uvádí, že po zahájení zkušebního provozu penzionu neodebíral vodu ze studní. Dále zpochybňuje množství nedovoleně odebrané podzemní vody. Po zahájení přezkumu rozhodnutí mimo odvolací řízení Ministerstvem životního prostředím, územním odborem pro olomouckou oblast (dále jen “ministerstvo”), se pan F.D. dále vyjádřil v tom smyslu, že je majitelem dotčené nemovitosti a nikoliv provozovatelem živnosti (penzionu) ve smyslu živnostenského zákona. Namítl, že pro pronájem nebytových prostor nemusí mít živnostenské oprávnění.

Dne 24.6.1998 vydalo ministerstvo rozhodnutí, kterým řízení o přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení na základě ustanovení § 30 správního řádu zastavilo. V odůvodnění ministerstvo uvádí, že důvod, který vedl k jeho zahájení, odpadl. Tímto důvodem byla pochybnost, zda pan F.D. provozuje podnikatelskou činnost, protože pokuty podle ustanovení § 24 zákona lze uložit pouze fyzickým osobám při provozování podnikatelské činnosti a právnickým osobám. Ministerstvo zjistilo, na základě sdělení Živnostenského úřadu v Brně, že pan F.D. je zapsán v živnostenském rejstříku, tedy že je osobou provozující podnikatelskou činnost. Z toho ministerstvo dovodilo, že mu mohla být uložena pokuta podle ustanovení § 24 zákona.

Proti rozhodnutí ministerstva podal pan F.D. dopisem ze dne 3.7.1998 rozklad, ve kterém opětovně namítá, že není osobou provozující podnikatelskou činnost ve vztahu k předmětné nemovitosti. Dále uvádí, že nemovitost předal do nájmu provozovateli, který byl držitelem příslušných koncesních listin pro provozování hostinské a ubytovací činnosti.

Ministr životního prostředí podle § 65 odst. 2 správního řádu zrušil rozhodnutí ministerstva a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Z odůvodnění:

Pro posouzení dané věci je zcela zásadní určení právního postavení odvolatele, který namítá, že ve vztahu k dotčené nemovitosti není osobou provozující podnikatelskou činnost a tudíž mu nemohla být uložena sankce za správní delikt ve smyslu ustanovení § 24 zákona. Ustanovení § 24 zákona se vztahuje pouze na fyzické osoby při podnikatelské činnosti a právnické osoby. Aby bylo možné v daném případě podle zmíněného ustanovení uložit odvolateli sankci, musel by nepovolený odběr vody být prováděn v souvislosti s provozováním jeho podnikatelské činnosti.

Postavení odvolatele jako podnikatele ve vztahu k dotčenému penzionu je více než sporné. Z výpisu z živnostenského rejstříku sice vyplývá, že odvolatel je registrován jako provozovatel několika živností, ale žádná z nich nesouvisí s dotčeným penzionem. Pod bodem 3) je ve výpisu uvedena živnost “Pronájem nebytových prostor včetně poskytování jiných než základních služeb spojených s pronájmem” s několika provozovnami. Adresa penzionu zde jako adresa některé z provozoven uvedena není a to ani v případě ostatních živností. Pokud tedy odvolatel penzion pouze pronajal jinému subjektu za účelem jeho provozování, nejedná se o provozování podnikatelské činnosti. Z ustanovení § 4 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že o živnost se jedná pouze tehdy, je-li s pronájmem nemovitostí, bytů a nebytových prostor spojeno poskytování i jiných než základních služeb zajišťujících řádný provoz nemovitostí, bytů a nebytových prostor.

Důležitou skutečností je dále čestné prohlášení odvolatele, podle kterého se jedná o studny staré “minimálně 50-60 let”. To znamená, že byly vybudovány nejpozději kolem roku 1950. Podle ustanovení § 50 nařízení vlády č. 14/1959 Sb., kterým se provádí zákon o vodním hospodářství, se užívání ze studní vybudovaných před 1. lednem 1955 považuje za povolené užívání podzemní vody podle § 8 zákona č. 11/1955 Sb., o vodním hospodářství. Užívání podzemní vody z artézských studní a ze studní povolených vodohospodářskými orgány v rámci schvalování vodohospodářského díla nebo zařízení, jehož součástí byla také studna, bylo však třeba přihlásit podle § 8 zákona č. 11/1955 Sb. Vodohospodářský orgán musí ověřit, zda odběr vody z dotčených studní nespadá do výše uvedeného právního režimu. Pokud by vyšlo najevo, že odběr podzemní vody z dotčených studní se považuje za povolený, musel by vodohospodářský orgán posoudit účel a rozsah původně povoleného odběru se skutečným stavem. Případné porušení zákona by v takovém případě však mohlo být kvalifikováno jako odběr podzemní vody v rozporu s povolením a nikoliv jako nepovolený odběr. V tomto směru by tedy rovněž bylo nutné považovat žádost odvolatele o dodatečné povolení za žádost o změnu vodohospodářského povolení ve smyslu ustanovení § 11 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů.

 

č. 5/1999

Při stanovení podmínek uděleného souhlasu podle ustanovení § 44 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších právních předpisů, je příslušný státní orgán povinen postupovat v souladu se správním řádem, zejména nařídit místní šetření, pokud je to zapotřebí, a měl by postupovat v součinnosti s vodohospodářským orgánem, pokud v dané věci dochází ke střetu zájmů chráněných zákonem o ochraně přírody a krajiny na jedné straně a vodním zákonem na straně druhé.

(Rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 22. 1. 1999 č.j. M/279/99, SRK/46/R-777/99).

Dne 14.5.1998 vydala správa chráněné krajinné oblasti (dále jen “správa”) rozhodnutí, kterým podle ustanovení § 44 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen “zákon o ochraně přírody a krajiny”) byl vysloven souhlas se stavbou opravy hrazení bystřiny, přičemž byly současně stanoveny podmínky tohoto souhlasu.

Ministerstvo rozhodnutím ze dne 1.9.1998 potvrdilo rozhodnutí správy. V odůvodnění se ztotožnilo s argumenty prvostupňového rozhodnutí správy, zejména, že předmětný vodní tok se vyznačuje mimořádnými přírodními hodnotami a v územním systému ekologické stability je veden jako lokální biokoridor navazující v horní části na nadregionální biocentrum. Odvolací orgán uvádí dále, že v bodě 3.1 ČSN 75 2101 se stanoví, že při řešení úpravy toku je nutno mj. vycházet z vlivů předchozí a plánované úpravy na okolní ekosystémy, na ekosystémy toku, na ekologickou stabilitu krajiny a z jejího vlivu na životní prostředí. Zdůrazňuje, že podle ustanovení § 1 písm. b) vyhlášky MŽP č. 395/1992 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny, biokoridor je území, které neumožňuje rozhodující části organizmů trvalou dlouhodobou existenci, avšak umožňuje jejich migraci mezi biocentry a tím vytváří z oddělených biocenter síť. Odůvodnění uzavírá konstatací, že s ohledem na tyto skutečnosti správa požaduje částečné zprůchodnění obnovovaných příčných objektů tak, aby umožňovaly migraci vodních organizmů, neboť jinak by lokální biokoridor neplnil svoji funkci.

Podáním ze dne 2.10.1998 požádal správce vodního toku o přezkoumání tohoto rozhodnutí mimo odvolací řízení. Namítá, že rozhodnutí správních orgánů rozhodujících ve věci v 1. a 2. stupni trpí řadou vad právních i skutkových. Zásadní pochybení spatřuje v tom, že tyto správní orgány nezjistily přesně a úplně skutečný stav věci. Vyslovuje názor, že konstatování odvolacího orgánu, že předmětný úsek toku je součástí lokálního biokoridoru, aniž by se přesvědčil, zda dolní polovina může vůbec jako biokoridor fungovat, je z hlediska řádného opatření podkladů pro rozhodnutí nedostačující. Rozhodnutí dále vytýká, že předmětná záležitost nebyla posouzena také z hlediska povinností správce toku a vodohospodářského díla dle § 41 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů a jeho odpovědnosti v tomto smyslu. Pokud jde o podmínky stanovené ve výroku prvostupňového rozhodnutí, namítá, že jsou nepřiměřené dané problematice a stanovené na podkladě jednostranného pohledu na věc bez zřetele na vodohospodářské zájmy. Dokumentuje to např. tím, že požadavek orgánů ochrany přírody, aby přehrážka v km 3,7 měla v tělese svislou spáru šíře 50 cm se vymyká charakteru opravy, neboť by představovala stavbu nového objektu, což považuje za zbytečné vynakládání státních finančních prostředků. Podle jeho názoru by požadavkům ochrany přírody bylo možno vyhovět jiným uspořádáním otvorů v tělese přehrážky, včetně úrovňového otvoru. Zdůrazňuje i nezbytnost obnovy stupně v km 3,529. Ostatní technické podmínky považuje za nepodstatné či zmatečné, vyplývající z nepochopení projektu.

Ministr životního prostředí podle § 65 odst. 2 správního řádu zrušil rozhodnutí ministerstva a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Z odůvodnění:

Odvolací správní orgán pochybil, pokud potvrdil ve výroku citované rozhodnutí správy a ztotožnil se s jeho odůvodněním. Nezákonnost třeba spatřovat zejména v tom, že prvostupňový správní orgán v rozporu s ustanoveními § 3 odst. 4, § 32 odst. 1, § 34 a § 46 správního řádu nezjistil přesně a spolehlivě skutkový stav. V důsledku toho podmínky ve výroku tohoto rozhodnutí jsou nepřiměřené předmětu řízení, jímž je toliko oprava hrazení bystřiny.

Námitkám podnětu třeba přisvědčit zejména v tom, že vzhledem k okolnostem daného případu bylo zapotřebí v zájmu řádného opatření podkladů pro rozhodnutí provést místní šetření i za účasti správce toku resp. předmětného vodohospodářského díla a podmínky, za nichž se podle ustanovení § 44 zákona o ochraně přírody a krajiny souhlas uděluje, stanovit na jeho základě. Protože se tak nestalo, je nutno konstatovat, že předmětná věc nebyla posouzena i z hlediska povinností, které pro správce vodohospodářského díla vyplývají z ustanovení § 41 vodního zákona. Podmínky souhlasu nebyly stanoveny se zřetelem i k tomuto aspektu.

V rámci nového projednání věci bude proto třeba odstranit vady ve skutkových zjištěních a na tomto podkladě formulovat podmínky, za nichž se souhlas se stavbou uděluje, konkrétně a tak, aby byly přiměřeně zohledněny i vodohospodářské zájmy daného případu. Se zřetelem k tomu, že ve věci jde o střet zájmů chráněných zákonem o ochraně přírody a krajiny na jedné straně a vodním zákonem na straně druhé, bude nanejvýš účelné, aby prvostupňový orgán postupoval při stanovení podmínek uděleného souhlasu v součinnosti s vodohospodářským orgánem. Důvodem pro tento postup je skutečnost, že novým rozhodnutím ve věci může dojít k dotčení povinností správce předmětného vodohospodářského díla, které stanoví § 41 vodního zákona.

 

JUDr. Jiří Šembera, CSc., v.r.
vedoucí sekretariátu rozkladové komise