20.
SDĚLENÍ
sekretariátu rozkladové komise o některých správních rozhodnutích ministra životního prostředí
 
č. 8/1998
    Jedná-li právnická či fyzická osoba v souladu s uloženým opatřením správního orgánu v dobré víře, že svým jednáním neporušuje právní předpisy a činí-li to s vědomím příslušného orgánu státní správy, který je na protiprávnost jejího jednání neupozorní, nepřísluší za takové protiprávní jednání s přihlédnutím k ustanovení § 3 správního řádu ukládat pokutu.
    (Rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 10.7.1998 č.j. M/2800/98, SRK/354/P-657/98).
    Okresní úřad uložil akciové společnosti povinnost zabezpečit hydrogeologický průzkum a následnou sanaci kontaminace podzemních vod. Společnosti bylo uloženo předložit v určitém termínu výsledky opatření.
    Společnost prováděla, v rámci realizace uloženého opatření, po několik let čerpání podzemních vod s vědomím vodohospodářského orgánu. Po uplynutí více než tří let od započetí čerpání podzemních vod uložil okresní úřad společnosti pokutu za provedení sanačního čerpání podzemních vod bez povolení vodohospodářského orgánu podle § 8 odst. 1 písm. b) zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon).
    Proti tomuto rozhodnutí podala společnost odvolání k Ministerstvu životního prostředí, které rozhodnutí okresního úřadu změnilo tak, že snížilo výši pokuty.
    Společnost podala podnět k přezkoumání tohoto rozhodnutí mimo odvolací řízení. Nezákonnost postupu vodohospodářského orgánu spatřovala společnost v tom, že pokuta jí byla uložena po uplynutí 3 let od okamžiku, kdy se vodohospodářský orgán o zahájení čerpání dověděl. Dále společnost namítla skutečnost, že nebyla upozorněna na povinnost opatřit si povolení podle § 8 odst. 1 písm. b) vodního zákona již při zahájení realizace nápravného opatření. Společnost považovala čerpání podzemních vod za schválené v rámci rozhodnutí o uložení provedení sanačních prací.
    Ministr životního prostředí rozhodl podle ustanovení § 65 odst. 2 správního řádu tak, že rozhodnutí Ministerstva životního prostředí zrušil a řízení podle § 30 správního řádu zastavil.
 
Z odůvodnění:
    Provedení sanačních prací bylo obecně uloženo rozhodnutím prvoinstančního orgánu v souvislosti s uložením pokuty za kontaminaci půdy v areálu společnosti. Ze spisu vyplývá, že bylo uloženo pouze předložit výsledky sanačních opatření. Z téhož ale vyplývá nutnost sanační práce provést tak, aby bylo možné výsledky předložit.
    Společnost provádějící sanační práce a tedy i čerpání podzemních vod se domnívala, že povolení k čerpání je obsaženo již v rozhodnutí o provedení nápravných opatření, a tedy že k této činnosti již nepotřebuje další povolení vodohospodářského orgánu. Tuto domněnku podporuje i skutečnost, že vodohospodářský orgán o čerpání podzemních vod věděl a na nutnost opatřit si povolení podle § 8 odst. 1 písm. b) vodního zákona upozornil společnost až po době přesahující tři roky.
    Přestože v daném případě rozhodnutí o provedení nápravných opatření neobsahovalo zmíněné povolení podle vodního zákona, lze v postupu vodohospodářských orgánů spatřovat nezákonnost.. Vodohospodářský orgán nepostupoval dostatečně přesně, protože měl stanovit postup, bližší podmínky pro provedení sanačních prací, či popřípadě vyzvat společnost, aby požádala o povolení k nakládání s vodami podle § 8 odst 1 písm. b) vodního zákona, což však neučinil, čímž porušil své povinnosti stanovené v úvodních ustanoveních správního řádu. Z ustanovení § 3 správního řádu vyplývá pro státní orgány povinnost postupovat v úzké součinnosti s účastníky řízení, poskytovat jim pomoc a poučení, aby pro neznalost právních předpisů neutrpěli v řízení újmu. Správní orgány jsou povinny v řízení postupovat svědomitě a věc, která je předmětem řízení vyřídit včas a bez zbytečných průtahů za použití nejvhodnějších prostředků, které vedou ke správnímu vyřízení věci.
 
č. 9/1998
    Při určování subjektu povinného k provedení nápravného opatření týkajícího se vodohospodářského díla je třeba rozlišovat vodní tok definovaný v § 31 vodního zákona a vodohospodářská díla vybudovaná v jeho korytě, tedy i např. opevnění břehů, dlažbu apod., které mohou mít povahu stavby a být ve vlastnictví subjektu odlišného od vlastníka pozemku na němž jsou vybudovány.
    (Rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 4.9.1998 č.j. M/3517/98, SRK/459/P-721/98).
    Okresní úřad uložil společnosti nápravní opatření spočívající v dořešení zápisů nově vzniklých právních vztahů vyplývajících z rušené společnosti jako správce drobného vodního toku a v provedení dalších opatření, uvedených ve výroku rozhodnutí, která vyplývají z postavení společnosti jako správce drobného vodního toku.
    Proti tomuto rozhodnutí podala společnost včas odvolání. Ministerstvo životního prostředí změnilo rozhodnutí okresního úřadu tak, že uložilo společnosti provést nápravná opatření spočívající v opravě opěrné zídky v drobném vodním toku a její uvedení do řádného stavebně technického stavu.
    Společnost podala podnět k přezkoumání rozhodnutí Ministerstva životního prostředí mimo odvolací řízení. Zpochybnila zejména povahu drobného toku a dále své postavení jako správce. Podle názoru společnosti se jedná spíše o vodohospodářské dílo - náhon, který není vodním tokem ani jeho součástí. Dále společnost namítla, že není ani vlastníkem dotčené opěrné zídky s tím, že vlastník ani správce není znám a vodohospodářský orgán neučinil dostatečná opatření k jeho zjištění.
    Ministr životního prostředí podle ustanovení § 65 odst. 2 správního řádu změnil rozhodnutí Ministerstva životního prostředí tak, že podle nového znění jeho výroku se rozhodnutí okresního úřadu podle ustanovení § 59 odst. 3 správního řádu ruší a věc se vrací správnímu orgánu, který je vydal, k novému projednání a rozhodnutí.
    Z odůvodnění:
    Ze správních spisů vyplynulo, že nebyla dosud uspokojivě vyřešena otázka právní povahy náhonu, tedy zda se jedná o vodní tok ve smyslu ustanovení § 31 odst. 1 zákona č. 138/1973 Sb.., o vodách (vodní zákon), nebo zda se jedná o vo-dohospodářské dílo podle ustanovení § 38 odst. 1 vodního zákona. Tato nejasnost nemá ale zásadní význam pro rozhodování v dané věci.
    Zásadní právní otázku pro rozhodování správních úřadů představuje určení právní povahy dotčené zídky a majetkoprávních vztahů s ní spojených. Vodohospodářské orgány při svém rozhodování vycházely z právního názoru, že dotčená zídka je vodohospodářským dílem ve smyslu ustanovení § 33 odst. 1 vodního zákona, které je zároveň součástí umělého koryta vodního toku. S tímto názorem se nelze ztotožnit. Je třeba přesně rozlišovat vodní tok definovaný v § 31 vodního zákona a vodohospodářská díla vybudovaná v jeho korytě, tedy i např. opevnění břehů dlažbou apod., které mohou mít povahu stavby a náležet do vlastnictví subjektu odlišného od vlastníka pozemku na němž jsou vybudovány. K tomu je třeba při dalším rozhodování přihlížet.
    Dále si správní orgány nezajistily dostatečné podklady nutné pro vyjasnění otázky vlastnického práva k dotčené zídce a otázky její správy. Vodní družstvo, které tento majetek spravovalo, de iure zaniklo na základě zákona č. 11/1955 Sb., a na základě téhož zákona přešel jeho majetek na stát. Ze spisového materiálu nevyplývá, kdo byl určen jako správce tohoto majetku. V případě, že nebyl jeho správce určen, připadá v úvahu příslušný okresní úřad, kterému lze příslušné opatření uložit.
    JUDr. Jiří Šembera CSc., v.r.
    vedoucí
    sekretariátu rozkladové komise