13.

SDĚLENÍ
sekretariátu rozkladové komise o výkladech právních předpisů, přijatých výkladovou komisí ministra životního prostředí

č. 8/1999
Povaha povolení k nakládání s povrchovými vodami v bočních nádržích (rybnících)

 

(K ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů)

Nakládání s povrchovými vodami spočívající v napouštění vody do bočních nádrží (rybníků), jimiž voda trvale neprotéká, je třeba posuzovat jako odběr povrchových vod ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů.

Odůvodnění:

Podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), ve znění pozdějších právních předpisů, je třeba povolení vodohospodářského orgánu k odběru povrchové vody a k jinému jejímu užívání, nejedná-li se o případy uvedené v ustanovení § 5 až 7 vodního zákona .

Pro posouzení otázky, zda při napouštění nádrží (rybníků) vodou z vodního toku jde o odběr povrchové vody, nebo o jiné její užívání ve smyslu uvedeného ustanovení, je rozhodující, zda povrchová voda je při tomto nakládání vyjímána z jejího přirozeného oběhu, či nikoliv. V tomto smyslu je pak rozhodující to, zda nádrž umožňuje trvalé protékání vod. V případě, že je trvalé protékání povrchových vod umožněno, neztrácejí tyto vody charakter vod povrchových, a nelze je tudíž považovat za vyjmuté z jejich přirozeného oběhu. Pokud ovšem nádrž neumožňuje trvalé protékání povrchových vod, jde o vynětí těchto vod z jejich přirozeného oběhu, a proto se k němu vyžaduje povolení k odběru podle výše zmíněného ustanovení § 8 odst. 1 písm a) vodního zákona.

V pochybnostech, zda vodní nádrž umožňuje, nebo neumožňuje trvalý průtok povrchových vod, přísluší rozhodovat vodohospodářskému orgánu podle ustanovení § 31 odst. 6 vodního zákona.

č. 9/1999

Průzkumné hydrogeologické práce podle vodního zákona

 

(K ustanovení § 8 odst. 1 písm. b) zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů)

K provedení čerpací zkoušky, jež je součástí průzkumných hydrogeologických prací, není třeba povolení vodohospodářského orgánu podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. b) zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů. Za průzkumné hydrogeologické práce se nepovažují vrty k zjišťování kontaminace půdy, popřípadě znečištění podzemních vod a jejich čerpání v rámci opatření k nápravě podle § 27 vodního zákona.

Odůvodnění:

Průzkumné hydrogeologické práce vymezuje zákon č. 62/1988 Sb., o geologických pracích, ve znění pozdějších předpisů, jako jeden z případů geologických prací v ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) takto:

“Vyhledávání a průzkum zdrojů podzemních vod včetně přírodních vod léčivých, stolních minerálních a termálních, ověřování jejich využitelných zásob, zkoumání negativních vlivů na jejich jakost a množství, jakož i zpracovávání geologických podkladů pro jejich využívání a ochranu.”

Z tohoto ustanovení vyplývá, že čerpací zkouška, slouží-li k účelu zde vymezenému, je součástí těchto hydrogeologických prací a nelze ji posuzovat samostatně. Hydrogeologické práce podléhají povolení vodohospodářského orgánu pouze v případě vymezeném v ustanovení § 10 písm. c) zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, tedy v případě, že mají být prováděny v zátopových územích a ochranných pásmech podle § 19 vodního zákona, tedy stanovených rozhodnutím vodohospodářského orgánu k ochraně vydatnosti, jakosti nebo zdravotní nezávadnosti vodních zdrojů. Mimo tato území hydrogeologické práce ani čerpací zkoušky prováděné v jejich rámci nepodléhají povolení vodohospodářského orgánu.

Čerpací zkoušky, jež jsou součástí průzkumných hydrogeologických prací, nelze považovat za nakládání s vodami ve smyslu vodního zákona dále také proto, že tyto zkoušky jsou pouze podkladem pro budoucí nakládání s vodami.

Jinou povahu mají čerpací zkoušky, které jsou součástí opatření k odstranění závadného stavu, které ukládá vodohospodářský orgán rozhodnutím podle ustanovení § 27 vodního zákona. Tyto zkoušky podléhají právnímu režimu tohoto rozhodnutí.

 

č. 10/1999
Odvolací orgány vůči rozhodnutím statutárních měst podle zákona o ochraně přírody a krajiny

 

(K ustanovení § 76 odst. 4 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů)

I. Pokud statutární města rozhodují podle ustanovení § 76 odst. 4 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, s působností okresního úřadu na prvém stupni, pak je odvolacím orgánem vůči městským úřadům (magistrátům) statutárních měst příslušný okresní úřad.

Pokud však jde o města Brno, Ostravu a Plzeň, jejichž městské úřady (magistráty) vykonávají obecně působnost okresního úřadu, odvolacím orgánem ve vztahu k těmto magistrátům je na úseku ochrany přírody a krajiny Ministerstvo životního prostředí.

V případě hlavního města Prahy platí, že rozhoduje-li na úseku ochrany přírody a krajiny na prvém stupni Magistrát hl. m. Prahy, odvolacím orgánem je opět Ministerstvo životního prostředí.

II. Tímto výkladem se upravuje právní názor uvedený ve sdělení sekretariátu rozkladové komise o některých správních rozhodnutích ministra životního prostředí pod č. 3/1999 ve Věstníku MŽP č. 2/1999.

Odůvodnění:

Podle § 76 odst. 4 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “zákon o ochraně přírody a krajiny”), vykonávají statutární města státní správu v ochraně přírody v rozsahu svěřeném obcím, pověřeným obecním úřadům a okresním úřadům.

S přihlédnutím k zákonu ČNR č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, je třeba toto ustanovení chápat tak, že statutární města vykonávají státní správu na úseku ochrany přírody v rozsahu působnosti svěřené obci na celém území obce, v rozsahu působnosti svěřené pověřenému obecnímu úřadu pro jeho území a v rozsahu působnosti okresního úřadu pro území statutárního města - tedy opět obce. V ostatních částech okresu je pak příslušný okresní úřad.

Výjimku tvoří města Plzeň, Brno a Ostrava, která mají působnost obce pro celé území obce, příslušnost pověřeného obecního úřadu pro celé území pověřeného obecního úřadu a působnost okresního úřadu pro území celého okresu (ustanovení § 61 odst. 2 písm. b) zákona ČNR č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů). Speciální úprava platí pro hlavní město Prahu. Jak vyplývá z ustanovení § 26 odst. 1 zákona ČNR č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, vykonává Magistrát hlavního města Prahy státní správu v působnosti okresního úřadu pro celé území okresu. V těchto případech je odvolacím orgánem příslušný ústřední orgán, kterým je na úseku ochrany přírody a krajiny Ministerstvo životního prostředí.

Kompetence Ministerstva životního prostředí k přezkoumávání rozhodnutí nižších orgánů státní správy na úseku ochrany přírody vyplývá obecně z ustanovení § 17 odst. 1 písm. b) zákona ČNR č. 425/1990 Sb., o okresních úřadech, úpravě jejich působnosti a o některých dalších opatřeních s tím souvisejících, ve znění pozdějších předpisů, a z ustanovení § 79 odst. 3 písm. h) zákona o ochraně přírody a krajiny. Tuto kompetenci nelze rozšiřovat nad rámec zákonů.

K výše uvedenému lze doplnit, že institut odvolání ve správním řízení je koncipován na základě organizačního uspořádání státní správy, jehož jednotlivé stupně v daném případě jsou statutární město, okresní úřad a ministerstvo. To, že statutární města podle zákona o ochraně přírody a krajiny vykonávají agendu obcí, pověřených obecních úřadů a okresních úřadů, je pouze legislativním obratem. Statutární města i přesto vykonávají svou vlastní působnost, byť je v zákoně o ochraně přírody a krajiny vymezena odkazem na působnosti jiných správních úřadů.

 

č. 11/1999
Omezení a zákaz povolené činnosti

 

(K ustanovení § 66 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů)

Rozhodnutím vydaným podle ustanovení § 66 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “zákon o ochraně přírody a krajiny”), lze omezit, popřípadě zakázat i činnost povolenou, a to v případě, že orgán ochrany přírody ve správním řízení prokáže, že by výkon takové činnosti mohl způsobit tímto zákonem zakázanou, popřípadě nedovolenou změnu přírody. Pro účel tohoto výkladu se povolenou činností rozumí jak činnost, která není jiným zákonem zakázána či omezena, tak i činnost, která byla povolena individuálním správním aktem vydaným jiným správním orgánem jak před účinností zákona o ochraně přírody a krajiny, tak i po této účinnosti.

Odůvodnění:

V případě ustanovení § 66 zákona o ochraně přírody a krajiny jde o významné preventivní ustanovení. Orgán ochrany přírody je může použít již v okamžiku, kdy z chování subjektu vyplývá teprve možnost zákonem výslovně zakázané či nedovolené změny přírody. Jde o prostředek jak obecné, tak zvláštní ochrany přírody.

Pokud by nebylo možno omezit či zakázat i činnost povolenou podle jiných předpisů, pak by zmíněné ustanovení ztratilo svůj preventivní charakter. Přitom takový postup je v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Čl. 35 odst. 3 Listiny základních práv a svobod stanoví, že při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem. Toto platí i pro případ, kdy určitá činnost byla povolena na základě správního řízení, ve kterém některý z orgánů ochrany přírody dal v rámci své působnosti k předmětné činnosti svůj souhlas. Nelze totiž vyloučit, že v rámci obecné ochrany přírody, kterou zabezpečují orgány ochrany přírody na nižším stupni, bude pominuta ochrana zvláštní, ke které je příslušné Ministerstvo životního prostředí. Také nelze vyloučit možnost, že nutnost konkrétní ochrany přírody nebude v době řízení před jiným správním orgánem známa, ale následně bude prokázána její existence. V takovém případě by to sice mohl být důvod pro nařízení obnovy řízení podle ustanovení § 62 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ale k nařízení obnovy bude zpravidla příslušný jiný správní orgán. Pokud by v takovém případě nemohl orgán ochrany přírody použít ustanovení § 66 zákona o ochraně přírody a krajiny, pak prevence poškození či zničení dotčené části přírody, která je smyslem tohoto ustanovení, by byla výrazně oslabena.

Jestliže navíc ustanovení § 84 zákona o ochraně přírody a krajiny zakotvuje možnost zrušení povolení k činnosti vydaného orgánem ochrany přírody, pak je zřejmé, že z vážných důvodů lze podle ustanovení § 66 zakázat či omezit činnosti povolené jinými správními orgány, především podle předpisů uvedených v ustanovení § 90 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny, vůči nimž je zákon o ochraně přírody a krajiny lex specialis, tedy zákonem zvláštním. Jde tedy o činnosti povolené podle předpisů o lesích, vodách, územním plánováním a stavebním řádu, o ochraně nerostného bohatství, ochraně zemědělského půdního fondu, myslivosti a rybářství před účinností zákona o ochraně přírody a krajiny, jakož i po této účinnosti.

V Praze dne 6. 5. 1999

  JUDr. Jiří Šembera, CSc., v.r.
  vedoucí sekretariátu rozkladové komise

 

 

Vydává Ministerstvo životního prostředí, Vršovická 65, 100 10 Praha 10 - Vršovice, telefon (02) 6712 1111 l Vedoucí redaktor JUDr. Jan Přibyl l Administrace a objednávky: Vydavatelství a nakladatelství Práce, s.r.o., PP 747 Václavské náměstí 17, 112 58 Praha 1, tel.: 02/33 37 47 80, fax: 809 835 l Roční předplatné Věstník&Zpravodaj MŽP s přílohou EIA 350,-- Kč l Roční předplatné samostatného Věstníku MŽP 300,-- Kč l Sazba: Bohuslav Křeček, polygrafická  činnost l Vytiskla tiskárna PB tisk Příbram l Vychází 12 x ročně l Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s.p. odštěpným závodem Střední Čechy v Praze č.j. 200/98 - P ze dne 13. 1. 1998 l Hlavní distributor: ALQ plus, s.r.o.                 ISSN 0862-9013