SDĚLENÍ sekretariátu rozkladové komise o výkladech právních předpisů, přijatých výkladovou komisí ministra životního prostředí

č. 1/2001
Prodlužování platnosti osvědčení o odborné způsobilosti podle zákona o geologických pracích

k § 3 zákona ČNR č. 62/1988 Sb., o geologických pracích, ve znění pozdějších předpisů

Povolení k provádění geologických prací, která nabyla právní moci před účinností zákona ČNR č. 543/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 62/1988 Sb., o geologických pracích a o Českém geologickém úřadu, nelze dále prodlužovat. Osoby, které mají vykonávat funkci odpovědného řešitele, s výjimkou osob uvedených v čl. II odst. 2 citovaného zákona, musí požádat o osvědčení odborné způsobilosti projektovat, provádět a vyhodnocovat geologické práce podle § 3 zákona o geologických pracích v platném znění. Na žadatele o osvědčení, kteří vykonávali funkci odpovědného řešitele dosud, se s ohledem na ochranu práv nabytých v dobré víře hledí jako na žadatele o prodloužení osvědčení.
Odůvodnění:

Institut oprávnění (povolení) k provádění geologických prací podle původního znění zákona o geologických pracích se ve své podstatě liší od institutu osvědčení odborné způsobilosti geologické práce projektovat, provádět a vyhodnocovat podle zákona o geologických pracích ve znění zákona ČNR č. 543/1991 Sb. a pozdějších předpisů. Podle dřívější právní úpravy byly geologické práce oprávněny provádět kromě několika zvláštních případů (státní organizace zřízené k tomu účelu Českým geologickým úřadem, Československá akademie věd, vysoké školy atd.) i jiné organizace na základě a v rozsahu uděleného povolení. Povolení k provádění geologických prací bylo možné udělit, jestliže to vyžadovaly potřeby národního hospodářství a organizace byla způsobilá řádně provádět geologické práce. Podle platné právní úpravy projektovat, provádět a vyhodnocovat geologické práce jsou oprávněny právnické a fyzické osoby, které splňují podmínky stanovené právními předpisy a u nichž tyto práce řídí a za jejichž výkon odpovídá osoba s osvědčením odborné způsobilosti geologické práce projektovat, provádět a vyhodnocovat.
Povolení k provádění geologických prací proto nelze dále prodlužovat. Příslušným žadatelům je třeba v novém řízení vydat osvědčení podle platného znění zákona.

č. 2/2001
Povinnost znečišťovatele zajistit si měření míry znečištění odpadních vod

k § 23 odst. 1 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů
k § 2 odst. 1 a § 5 odst. 1 zákona č. 58/1998 Sb., o poplatcích za vypouštění odpadních vod do vod povrchových
k § 5 odst. 4 nařízení vlády č. 82/1999 Sb., kterým se stanoví ukazatele a hodnoty přípustného stupně znečištění odpadních vod

Znečišťovatel je povinen v souladu s příslušným povolením vodohospodářského orgánu zajistit měření míry znečištění jím vypouštěných odpadních vod pro posouzení dodržení hodnot vypouštěného znečištění stanovených v povolení vodohospodářského orgánu k vypouštění odpadních vod laboratoří uvedenou v seznamu, který zveřejňuje Ministerstvo životního prostředí ve svém Věstníku.
Odůvodnění:

Podle ustanovení § 5 odst. 4 nařízení vlády č. 82/1999 Sb., kterým se stanoví ukazatele a hodnoty přípustného znečištění, “pro posouzení dodržení hodnot vypouštěného znečištění stanovených v povolení jsou rozhodující výsledky rozborů vypouštěného znečištění provedených laboratořemi uvedenými v seznamu, který zveřejňuje Ministerstvo životního prostředí ve svém Věstníku”. Uvedeným nařízením vlády byl proveden mimo jiné vodní zákon a zákon o poplatcích za vypouštění odpadních vod do vod povrchových.
Podle ustanovení § 23 odst. 1 vodního zákona je znečišťovatel povinen “měřit objem vypouštěných vod a míru jejich znečištění v souladu s podmínkami stanovenými v rozhodnutí vodohospodářského orgánu”. Podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona o poplatcích za vypouštění odpadních vod do vod povrchových “rozbory ke zjištění koncentrace znečišťujících látek v odpadních vodách pro účely tohoto zákona mohou provádět jen odborně způsobilé právnické osoby nebo fyzické osoby oprávněné k podnikání (dále jen ‚oprávněná laboratoř‘)”. Toto omezení se vztahuje pouze na ty znečišťovatele, jejichž odpadní vody obsahují znečišťující látky uvedené v příloze č. 1 a překročí v příslušném ukazateli znečištění zároveň hmotnostní a koncentrační limit zpoplatnění.
Ostatní znečišťovatelé mají tuto povinnost pouze tehdy, pokud jim to v souladu s ustanovením § 23 odst. 1 vodního zákona uloží vodohospodářský orgán. Třebaže nařízení vlády č. 82/1999 Sb. bylo vydáno k provedení výše uvedených zákonů, ze zákona vyplývající povinnost zajistit si měření oprávněnou laboratoří na ostatní znečišťovatele nerozšířilo a ani nemohlo, jelikož by to bylo v rozporu z ustanovením čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého “povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích”.

č. 3/2001
Poskytování informací získaných podle zákona č. 58/1998 Sb.

k § 2 písm. a) zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, ve znění zákona č. 132/2000 Sb., o změně a zrušení některých zákonů souvisejících se zákonem o krajích, zákonem o obcích, zákonem o okresních úřadech a zákonem o hlavním městě Praze

Údaje o hmotnosti zpoplatněného znečištění v jednotlivých ukazatelích znečištění a základní údaje o zdrojích tohoto znečišťování jsou informacemi o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů ve smyslu zákona o právu na informace o životním prostředí, a proto podléhají režimu tohoto zákona.
Údaje o provozovatelích zdrojů znečišťování ani údaje o vyměřených a zaplacených poplatcích za vypouštění odpadních vod do vod povrchových nejsou takovými informacemi.
Odůvodnění:

Podle ustanovení § 2 písm. a) zákona o právu na informace o životním prostředí se informacemi o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů rozumí informace, jež vypovídají zejména o stavu a vývoji životního prostředí, o příčinách a důsledcích tohoto stavu (bod 1), stavu vody, ovzduší, půdy, živých organismů a ekosystémů, dále informace o vlivech činností na životní prostředí, o látkách, hluku a záření do životního prostředí emitovaných a o důsledcích těchto emisí (bod 2) nebo o využívání přírodních zdrojů a jeho důsledcích na životní prostředí a rovněž údaje nezbytné pro vyhodnocování příčin a důsledků tohoto využívání a jeho vlivů na živé organismy a společnost (bod 4).
Údaje o hmotnosti zpoplatněného znečištění v jednotlivých ukazatelích znečištění a základní údaje o zdrojích tohoto znečišťování takovými informacemi jsou. Údaje o provozovatelích zdrojů znečišťování ani údaje o vyměřených a zaplacených poplatcích za vypouštění odpadních vod do vod povrchových jimi nejsou, jelikož o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů přímo nevypovídají.

č. 4/2001
Právní režim poplatku za komunální odpad

k § 10 zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů
k § 1 zákona ČNR č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů

Poplatek za komunální odpad, který podle ustanovení § 10 zákona o odpadech může obec obecně závaznou vyhláškou stanovit a vybírat, nelze považovat za místní poplatek.
Odůvodnění:

Podle ustanovení § 1 zákona o místních poplatcích mohou obce vybírat tyto místní poplatky: poplatek ze psů, poplatek za lázeňský nebo rekreační pobyt, poplatek za užívání veřejného prostranství, poplatek ze vstupného, poplatek z ubytovací kapacity, poplatek za povolení k vjezdu s motorovým vozidlem do vybraných míst a částí měst a poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj. Jedná se o taxativní výčet, proto subsidiární použití zákona o místních poplatcích na poplatek za komunální odpad nepřichází v úvahu. Nejen z legislativní poznámky k ustanovení § 10 odst. 3 zákona o odpadech, ale rovněž z pojmu “správa poplatku” použitého v citovaném ustanovení vyplývá, že subsidiárně lze aplikovat zákon ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů.

č. 5/2001
Vymezení území se zvláštními podmínkami geologické stavby
k § 13 odst. 3 zákona ČNR č. 62/1988 Sb., o geologických pracích, ve znění pozdějších předpisů
Území se zvláštními podmínkami geologické stavby vymezí ministerstvo mimo správní řízení sdělením adresovaným orgánům územního plánování.
Odůvodnění:

Podle ustanovení § 13 odst. 3 zákona o geologických pracích může ministerstvo v zájmu racionálního postupu při územním plánování vymezit území se zvláštními podmínkami geologické stavby, zejména s předpokládanými ložisky nerostů nebo se zvlášť nepříznivými inženýrskogeologickými poměry, kde mohou orgány územního plánování vydat územní rozhodnutí jen s jeho předchozím souhlasem nebo po splnění jím stanovených podmínek. Ministerstvo tak učiní mimo správní řízení pouhým sdělením adresovaným příslušným orgánům územního plánování (přesněji řečeno stavebním úřadům), ve kterém pro ta území, kde nebude vyžadovat předchozí souhlas, vymezí příslušné podmínky. Stavební úřady jsou povinny takové sdělení respektovat. Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona o geologických pracích “orgány územního plánování postupují při územním plánování a při územním řízení v souladu s výsledky geologických prací, zejména ve vztahu k ochraně zjištěných a předpokládaných ložisek nerostů a zdrojů podzemních vod”.

č. 6/2001
Ústřední orgán státní správy ve věci těžby rašeliny

k § 71 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů
k § 3 písm. b) zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů

Ministerstvo životního prostředí není ústředním orgánem státní správy pro těžbu rašeliny. Vzhledem k povaze rašelinišť jako významného krajinného prvku vztahuje se k nim však příslušnost tohoto ministerstva jako ústředního orgánu státní správy ochrany přírody.
Odůvodnění:

Podle dosud platného zákonného opatření předsednictva Národního shromáždění č. 61/1956 Sb., o těžbě rašelin, je pro tuto oblast ústředním orgánem státní správy Ministerstvo zemědělství a lesního hospodářství. Pozdější předpisy nevymezují pozitivně, které ze současných ministerstev tuto kompetenci spravuje. Nicméně ze stavebního zákona a z ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, je zřejmé, že je jím Ministerstvo pro místní rozvoj. Podle ustanovení § 71 odst. 1 stavebního zákona totiž povolení stavebního úřadu vyžadují, pokud k tomu nejsou příslušné podle zvláštních předpisů jiné orgány, terénní úpravy, kterými se podstatně mění vzhled prostředí a odtokové poměry, a dále též těžební a jim podobné a s nimi související práce, nejedná-li se o činnost prováděnou hornickým způsobem.
Ministerstvo životního prostředí má vztah k rašeliništím v rámci své působnosti ústředního orgánu státní správy ochrany přírody. Podle ustanovení § 3 písm. b) zákona o ochraně přírody a krajiny významnými krajinnými prvky jsou “lesy, rašeliniště, vodní toky, rybníky, jezera, údolní nivy. Dále jsou jimi jiné části krajiny, které zaregistruje podle § 6 orgán ochrany přírody jako významný krajinný prvek, zejména mokřady, stepní trávníky, remízy, meze, trvalé travní plochy, naleziště nerostů a zkamenělin, umělé i přirozené skalní útvary, výchozy a odkryvy. Mohou jimi být i cenné plochy porostů sídelních útvarů včetně historických zahrad a parků”. Pokud má tedy dojít k otevření rašeliniště pro těžební účely (nebo jinému zásahu, který by mohl vést k poškození nebo zničení významného krajinného prvku nebo ohrožení či oslabení jeho ekologicko-stabilizační funkce), je třeba si k tomu opatřit závazné stanovisko orgánu ochrany přírody podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Pokud se rašeliniště nachází ve zvláště chráněném území, je jeho ochrana přísnější, a to podle právního režimu jednotlivých zvláště chráněných území. V případě zákazů by bylo možno těžit jen na základě výjimky podle ustanovení § 43 zákona o ochraně přírody a krajiny. Pro těžbu samotnou je pak nutné povolení stavebního úřadu.
Pro těžbu rašeliny, započatou před vydáním zákona o ochraně přírody a krajiny, vzhledem k neexistenci přechodných ustanovení není závazného stanoviska podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny třeba. Narušení obnovy rašeliniště jako významného krajinného prvku nebo ohrožení či oslabení jeho stabilizační funkce lze zabránit vydáním rozhodnutí o omezení nebo zákazu těžby rašeliny podle ustanovení § 66 zákona o ochraně přírody a krajiny, podle kterého “orgán ochrany přírody je oprávněn stanovit fyzickým a právnickým osobám podmínky pro výkon činnosti, která by mohla způsobit nedovolenou změnu obecně nebo zvláště chráněných částí přírody, popřípadě takovou činnost zakázat”.

č. 7/2001
Platnost dřívějšího vymezení zón ochrany přírody

k § 17 odst. 2 a § 27 odst. 1 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů

Vymezení zón ochrany přírody v národních parcích nebo chráněných krajinných oblastech stanovené před 1.1.2000 zůstává v platnosti.
Odůvodnění:

Do 1. ledna 2000 podle zákona o ochraně přírody a krajiny platilo, že vymezení a změny jednotlivých zón ochrany přírody v národních parcích stanoví orgán ochrany přírody v dohodě s ministerstvem obrany a ministerstvem zemědělství a po projednání s dotčenými ústředními orgány státní správy, okresními úřady a obcemi (§ 17 odst. 2). Pro chráněné krajinné oblasti pak platilo, že zóny vymezuje orgán ochrany přírody po projednání s dotčenými ústředními orgány státní správy, okresními úřady a obcemi (§ 27 odst. 1).
Takto vymezené zóny zůstávají v platnosti i po účinnosti zákona č. 161/1999 Sb., kterým se vyhlašuje Národní park České Švýcarsko, a mění se zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. Teprve nové vymezení zón nebo jejich změny lze stanovit pouze v souladu s jím provedenými změnami, tedy vyhláškou Ministerstva životního prostředí po projednání s dotčenými obcemi.

č. 8/2001
Náhrada nákladů řízení o přestupku v ochraně přírody

k § 87 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů
k § 2, 51 a 79 zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů

I v řízení o přestupcích podle zákona o ochraně přírody se podle ustanovení § 79 zákona o přestupcích tomu, kdo byl uznán vinným z přestupku, uloží povinnost nahradit státu náklady spojené s projednáváním přestupku.
Odůvodnění:

Podle ustanovení § 2 zákona o přestupcích je přestupkem “zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin”. Zákon o ochraně přírody a krajiny je tímto “jiným zákonem”, když v ustanovení § 87 výslovně označuje vymezená jednání jako přestupek. Zákon o přestupcích proto pro jejich projednávání platí v plném rozsahu, nestanoví-li zákon o ochraně přírody a krajiny jinak. Zákon ochraně přírody krajiny stanoví odlišně (kromě vymezení skutkových podstat) pouze, že “za přestupky v ochraně zvláště chráněných rostlin a živočichů, dřevin a památných stromů lze uložit pokutu až dvojnásobnou, pokud byly spáchány ve zvláště chráněných územích” (§ 87 odst. 4) a že “výnosy pokut uložených pověřeným obecním úřadem nebo okresním úřadem jsou příjmem rozpočtu orgánu, který pokutu uložil. Výnosy pokut uložených správami a inspekcí se dělí způsobem upraveným zvláštním zákonem”. Dále upravuje vlastní hranice pro uložení pokuty. V ostatních věcech (zavinění, věk, nepříčetnost apod.), řízení o přestupku z toho nevyjímaje, platí ustanovení zákona o přestupcích.
Kromě toho zákon o přestupcích v ustanovení § 51 stanoví, že “není-li v tomto nebo jiném zákoně stanoveno jinak, vztahují se na řízení o přestupcích obecné předpisy o správním řízení”. Jedná se o tzv. dvojí subsidiaritu právních předpisů. Protože zákon o ochraně přírody a krajiny neupravuje vlastní pravidla pro řízení o přestupku, aplikuje se tedy zákon o přestupcích s tím, že v případě nedostatku právní úpravy v něm platí správní řád.
V Praze dne 2. února 2001

JUDr. Jiří Šembera, CSc., v.r.
ředitel sekretariátu rozkladové komise

Vydává Ministerstvo životního prostředí, Vršovická 65, 100 10 Praha 10 - Vršovice, telefon (02) 6712 1111 l Vedoucí redaktor: JUDr. Jan Přibyl l Lektoruje: PhDr. Petr Galuška l Administrace a objednávky: ALQ Plus, s.r.o. Výstaviště, Pavilon Fontána, 170 05 Praha 7, tel.: 02/33 37 47 80, fax: 33 37 47 77 l Roční předplatné Věstník&Zpravodaj MŽP s přílohou EIA 400,-- Kč l Roční předplatné samostatného Věstníku 350,-- Kč l Sazba: Bohuslav Křeček, polygrafická činnost l Vytiskla tiskárna PB tisk Příbram l Vychází 12x ročně l Podávání novinových zásilek povolila Česká pošta, státní podnik, odštěpný závod Praha č.j. 6515/99 - P ze dne 24. 9. 1999

ISSN - tištěná verze 0862-9013