NATURA 2000 – soustava chráněných území Evropských společenství

Přestože si odborná i široká veřejnost spojuje legislativu Evropských společenství (ES) nejčastěji s podrobnými normami, zaměřenými hlavně na technickou a technologickou ochranu některých složek životního prostředí jako je ovzduší či vodní zdroje, součástí acquis communautaire se postupně stalo i několik směrnic a nařízení na ochranu přírody.

Nejdůležitější z nich jsou dvě směrnice: směrnice č. 79/409/EEC o ochraně volně žijících ptáků neboli směrnice o ptácích a směrnice č. 92/43/EEC o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, pro niž se vžilo kratší označení směrnice o stanovištích. Ještě jednu skutečnost bychom měli hned v úvodu zdůraznit. Příroda ve všech členských státech Evropské unie (EU) je při jejich naplňování nahlížena jako jeden celek, i když v jejím charakteru a stupni ovlivnění lidskou civilizací mezi jednotlivými státy existují a budou existovat nepochybné rozdíly.

Směrnice o ptácích

Směrnice o ptácích, přijatá tehdejším Evropským hospodářským společenstvím (EHS) v roce 1979, vnesla do ochrany přírody přinejmenším dva ne zcela tradiční přístupy. Vyhlašuje totiž ochranu všech druhů ptáků, které se přirozeně vyskytují na evropském území členských států dnešní EU, a to ve všech jejich vývojových stádiích a v jimi obývaném prostředí. Ochrana se tak vztahuje na ptáky, jejich vejce, hnízda a jejich stanoviště. Přitom na konci 70. let 20. století byla obecná ochrana živočichů jako součást zákonodárství jednotlivých států spíše výjimkou než pravidlem. Směrnice o ptácích pochopitelně připouští z uvedené obecné ochrany jednoznačné a kontrolovatelné výjimky jako je tradiční, udržitelným způsobem provozovaný lov, zájem veřejného zdraví či bezpečnosti leteckého provozu či zabránění závažné újmě na majetku.

Další novinkou, kterou směrnice o ptácích po členských státech EU vyžaduje, představuje povinnost chránit 181 vybraných mimořádně zranitelných ptačích druhů a poddruhů, zařazených do přílohy I, vyhlašováním zvláště chráněných oblastí (Special Protection Areas, SPA). Jinými slovy, jako ptačí oblasti, jak uvedená chráněná území nazývá připravovaná novela zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, zřizují členské státy konkrétní lokality, kde se tyto druhy a poddruhy ptáků vyskytují, bez ohledu na to, jaký v nich je celkový stav přírodního prostředí. Aby se zabránilo tomu, že členské státy vyhlásí jako ptačí území nejméně problémové lokality, osídlené uvedenými ptačími druhy a poddruhy, musí jít o území pro tyto obratlovce nejvhodnější.

Směrnice o stanovištích

Zatímco směrnice o ptácích se i přes svůj v některých ohledech novátorský přístup zaměřila na poměrně úzkou část péče o přírodní prostředí, až do začátku 90. let chyběl v legislativě EHS právní nástroj na ochranu zbývajících částí přírody. Právě před 10 – 15 lety přišli ochranářští biologové s konceptem biologické rozmanitosti. Proto v roce 1987 zahájily odpovědné instituce EHS přípravu další směrnice, tentokrát směrnice o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin. Ta byla skutečně v červnu 1992 přijata. EHS ji na známé Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji (UNCED), konané v červnu 1992 v brazilském Rio de Janeiru, představilo jako svůj významný příspěvek k celosvětové ochraně biodiverzity a k naplňování Úmluvy o bio-logické rozmanitosti, poprvé vystavené k podpisu právě na summitu v Riu.

Zdaleka nejúčinnějším a ve většině případů i nejlevnějším způsobem, jak chránit původní faunu a flóru, zůstává péče o jejich stanoviště. Směrnice o stanovištích nechápe tuto zásadu jako teoretický princip, naopak v míře do té doby (a řekněme předem, že dosud) nevídané tím, že účinně kombinuje ochranu populací, stanovišť a lokalit.

Směrnice o stanovištích uvádí v jedné ze svých příloh rostlinné a živočišné druhy, které v zájmu celého ES vyžadují přísnou ochranu. Abychom byli naprosto přesní, uveďme, že v některých případech se směrnice vztahuje i na poddruhy. Přitom není důležité, zda se přísně chráněné druhy vyskytují v některém členském státě EU hojněji a v jiném jsou kriticky ohrožené. Rozhodující je situace, v níž se cílový druh nachází z pohledu celého Evropského společenství. Obdobně jako v případě směrnice o ptácích i tady existují odůvodnitelné a vědecky podložené výjimky. V takovém případě se ochranný režim týká určitých populací a je obvykle zeměpisně vymezen, kupř. rovnoběžkou či řekou.

Tvůrci směrnice o stanovištích se nechali inspirovat směrnicí o ptácích v tom, že do ní kromě přísně chráněných druhů zařadili i další, neméně důležitou přílohu. Je jí seznam druhů živočichů a rostlin v zájmu ES, jejichž ochrana vyžaduje vyhlášení zvláštních oblastí ochrany (Special Areas of Conservation, SAC): v naší legislativě je budeme označovat jako evropsky významná území. Přitom za druhy v zájmu ES jsou považovány nejen druhy ohrožené, ale i zranitelné, přirozeně vzácné, endemické (vyskytující se pouze na určitém prostorově omezeném území) nebo takové, které vyžadují zvýšenou pozornost prostě proto, že mají značně specifické nároky na prostředí. Příslušná příloha směrnice vypočítává 220 druhů a poddruhů živočichů, více než 300 taxonů cévnatých rostlin a 29 druhů mechorostů.

Členský stát EU má tím větší odpovědnost (a tím také větší povinnosti) za ochranu určitého rostlinného nebo živočišného druhu, který je chráněn v zájmu celého ES, čím větší podíl z celkové populace, vyskytující se v celé EU, žije na jeho území. U druhů, označených jako prioritní, vyhlašují členské státy dokonce všechny lokality, kde se tyto taxony vyskytují.

Je pochopitelné, že seznamy přísně chráněných druhů a druhů, pro něž se zřizují SAC, se do značné míry překrývají. Vhodným příkladem druhů, které musí členské státy EU chránit, ale nejsou povinny pro ně vyhlašovat SAC, zůstává rosnička zelená (Hyla arborea) nebo jasoň červenooký (Parnassius apollo).

Součástí směrnice o stanovištích je i příloha, přinášející přehled rostlinných a živočišných druhů v zájmu ES, jejichž odchyt či sběr ve volné přírodě může být regulován. Ze známých druhů sem spadá např. hlemýžď zahradní (Helix pomatia), rak říční (Astacus astacus) nebo sněženka podsněžník (Galanthus nivalis). U savců a ryb zakazuje směrnice o stanovištích - stejně jako směrnice o ptácích u ptáků – nehumánní způsoby odchytu a zabíjení.

Nebývá zvykem, aby zákon na ochranu přírody obsahoval ustanovení, přikazující vyhlašovat chráněná území i pro určité typy přírodních stanovišť jako je rašelinný les, habrová doubrava či vnitrozemské slanisko. Směrnice definuje přírodní stanoviště jako suchozemskou nebo vodní oblast, vymezenou zeměpisnými, abiotickými nebo biotickými charakteristikami, které mohou být jak výlučně přírodní, tak přírodě blízké. Směrnice o stanovištích vyjmenovává celkem 198 typů stanovišť, jejichž ochrana rovněž vyžaduje vyhlášení evropsky významných území. Přitom stejně jako v případě druhů v zájmu ES, jejichž ochrana vyžaduje zřízení SAC, musí členský stát EU splnit i při ochraně stanovišť určité náležitosti. Měl by přitom zvažovat nejen to, jakou rozlohu konkrétního přírodního stanoviště z jeho celkové rozlohy na svém státním území vyhlásí jako SAC, ale i skutečnost, nakolik bude tímto krokem zabezpečena ochrana uvedeného přírodního stanoviště v celé Evropské unii. K tomu ovšem musíme znát rozlohu příslušného přírodního stanoviště na území daného členského státu EU a v celé Evropské unii.

Soustava chráněných území NATURA 2000

Směrnice o ptácích a o stanovištích spojuje ještě jedna skutečnost. Pod názvem NATURA 2000 má být nejpozději do roku 2004 nově vytvořena soustava chráněných území, tvořená lokalitami, významnými z hlediska ES. Proto by měla sestávat jak ze zvláště chráněných oblastí (SPA), zřizovaných podle směrnice o ptácích, tak ze zvláštních oblastí ochrany (SAC), které vyhlašuje Evropská komise na základě návrhu členského státu EU při naplňování směrnice o stanovištích.

Již z předcházejících řádků je patrné, že vytváření soustavy NATURA 2000 je založeno na značně komplikovaném výběru vhodných lokalit. Navíc toto určení musí být provedeno vysloveně jako vědecký úkol. Nelze se ohlížet ani na možný konflikt se zájmy jiného resortu (zemědělství, lesnictví, doprava apod.), ani na dopad na soukromé vlastnictví.

Lokality, vybrané do soustavy NATURA 2000, nemusí nutně být jen území s nejpřísnější ochranou. Zůstává skutečně na rozhodnutí členského státu, jak na té či oné lokalitě zabezpečí konkrétní cíle ochrany přírody, tedy zachování určitého stanoviště, populace nebo populací cílových rostlinných a živočišných druhů. Přitom ochranu konkrétního ptačího nebo evropsky významného území může zajistit vhodnou dlouhodobou, k životnímu prostředí šetrnou péčí. NATURA 2000 je záměrně vytvářena tak, aby nebyla mechanickým součtem národních soustav chráněných území členských států EU, ale komplexním systémem, zahrnujícím části přírody významné z hlediska ES. Protože kritéria pro vytváření soustavy NATURA 2000 chápou EU jako celek, patří do ní i četná území nechráněná zákony jednotlivých členských zemí. Naplnění obou směrnic a zejména vytváření soustavy NATURA 2000 proto není dost dobře myslitelné bez aktuálních kvantitativních údajů o rozmístění, rozloze, stupni ohrožení a hlavních činitelích, ohrožujících cílová přírodní stanoviště. To ale ještě zdaleka nestačí. Musíme současně mít k dispozici odpovídající data o rozšíření, početnosti a vývojových trendech rostlinných a živočišných druhů a poddruhů, významných z hlediska ES.

Současný stav vytváření soustavy NATURA 2000: úmysl a realita

V současnosti již NATURA 2000 byla vyhlášena na desetině celkové rozlohy Evropské unie. Přesto se zatím s povinnostmi, které na členské státy EU kladou obě výše zmiňované směrnice, vypořádaly odpoví-dajícím způsobem pouze tři země, Belgie, Dánsko a Nizozemsko, a to ještě pouze pokud jde o směrnici o ptá-cích. Vytváření soustavy NATURA 2000 tak má v celé Evropské unii oproti původním předpokladům určité zpoždění prostě proto, že při schvalování zejména směrnice o stanovištích její tvůrci viditelně podcenili časové nároky, nutné pro zodpovědné vymezení lokalit NATURA 2000 a jejich citlivé projednání s vlastníky.

Rozšíření EU o nové státy zejména ze střední a východní Evropy vyžaduje nejen přizpůsobení jejich legislativy zákonodárství ES, ale i rozšíření příloh uvedených směrnic o nové druhy a stanoviště. To se týká zejména biogeografických oblastí, které na území dnešních členských států EU vůbec nezasahují (stepní, černomořská) nebo zasahují jen nepatrně (panonská). Informace o tom, jak se na vytváření soustavy NATURA 2000 připravuje Česká republika, přesahuje rámec tohoto článku a vrátíme se k němu v některém z příštích čísel.

Přestože budování soustavy chráněných území ES NATURA 2000 v současnosti naráží na nemalé obtíže i v zemích EU, kde si péče o přírodní dědictví získala respekt politiků a podporu značné části veřejnosti, potvrzuje právě tento přístup, jaký nesporný význam Evropská unie přikládá účinné ochraně přírody, založené na vědeckých základech.

RNDr. Jan Plesník, CSc.,
náměstek ředitele Agentury ochrany přírody a krajiny ČR

 

Evropská úmluva o krajině - historie vzniku a postoj České republiky

O nově přijaté Evropské úmluvě o krajině se objevilo ve Zpravodaji MŽP již několik informací. Doplňujeme je o některé nové vzhledem k tomu, že se jedná o důležitou úmluvu v rámci Rady Evropy, neboť se zabývá jakožto první evropská úmluva ochranou, péčí a udržitelným využíváním krajiny jako celku. Přestože jde o úmluvu vztahující se na evropský kontinent, může sloužit jako vzor dokumentu i pro další části světa.

Podnětem pro úmluvu se stala některá významná jednání a dokumenty z nich vzešlé z devadesátých let. Jakýsi vzor, i když v regionálním měřítku, představuje Charta o středomořské krajině, přijatá regiony Andalusie (Španělsko), Laguedoc-Roussillon (Francie) a Toskánsko (Itálie) v Seville. První výzva využít tento základ zazněla z plenárního zasedání Stálé konference místních a regionálních samospráv Evropy v březnu 1994. Další podnět představovala publikace “Evropské životní prostředí: Hodnocení z Dobříše” (především kapitola 8), vypracovaná na základě první evropské konference ministrů životního prostředí, jež se konala v Dobříši v r. 1991. Potřebu mezinárodní úmluvy o ochraně krajiny v Evropě zdůraznila rovněž publikace Světového svazu ochrany přírody (IUCN) z roku 1995 “Parky pro život: akce pro chráněné oblasti v Evropě”.

Na základě těchto podnětů rozhodl Kongres místních a regionálních samospráv Rady Evropy (následník výše uvedené Stálé konference místních a regionálních samospráv Evropy) v září 1994 o ustavení skupiny pro vypracování textu úmluvy. Ta zahájila svou práci v listopadu 1994 a vycházela při ní z již existujících smluv, především z Úmluvy o ochraně evropské fauny a flóry a přírodních stanovišť (Bern, 19. září 1979), Úmluvy o ochraně architektonického dědictví Evropy (Granada, 3. října 1985), Evropské úmluvy o ochraně archeologického dědictví (Valetta, 16. ledna 1992), Evropské rámcové úmluvy o přeshraniční spolupráci mezi obcemi nebo územními orgány (Madrid, 21. května 1980), Evropské charty místní samosprávy (Štrasburk, 15. října 1985), Úmluvy o biologické rozmanitosti (Rio, 5. června 1992), Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví (Paříž, 16. listopadu 1972), Charty o ochraně středomořské krajiny, a příslušných směrnic a nařízení Evropských společenství (ES). Kongres místních a regionálních samospráv přijal předběžný návrh textu na svém 4. plenárním zasedání v červnu 1997. Zároveň však doporučil, aby text byl dále konzultován se zástupci příslušných ministerstev členských států RE. Pro tento účel byla svolána konference, která se na pozvání italského Ministerstva kulturního dědictví a záležitostí životního prostředí konala ve Florencii v dubnu 1998. Na konferenci byl ustaven výbor expertů, tvořený šesti specialisty na ochranu krajiny a krajinnou ekologii a šesti odborníky, zabývajícími se kulturními, historickými, sociálními a etickými aspekty péče o krajinu pro vypracování modifikovaného textu úmluvy, který by zohlednil i podněty a připomínky přednesené na florentské konferenci. Výbor se v období září 1999 – leden 2000 sešel celkem třikrát a na jeho činnosti se podílel i zástupce České republiky (J. Plesník).

Společné zasedání dvou orgánů Rady Evropy - Výboru pro činnosti v oblasti biologické a krajinné rozmanitosti a Výboru pro kulturní dědictví, jež proběhlo v březnu 2000 ve francouzském Štrasburku, schválilo po obsáhlé diskusi připravený text a postoupilo jej Výboru ministrů Rady Evropy. Ten text úmluvy na svém 718. zasedání 19. července 2000 s určitými úpravami přijal, takže úmluva mohla být 20. října 2000 předložena k podpisu jednotlivými evropskými zeměmi na konferenci evropských ministrů o ochraně krajiny, konané opět ve Florencii pod patronací Rady Evropy. Ne náhodou představovala zmiňovaná konference nepochybný vrchol rozsáhlé kampaně Evropa: společné dědictví, uskutečňované od září 1999 Radou Evropy. Na této konferenci podepsalo úmluvu 18 evropských států. V prosinci 2000 pak připojilo svůj podpis Řecko, takže dosud je úmluva podepsána 19 státy. V platnost vstoupí úmluva poté, co ji ratifikuje, přijme nebo schválí deset členských států Rady Evropy. Důležitý při tom bude postoj Evropských společenství. V legislativě ES dosud – s výjimkou venkovského prostoru – neexistuje směrnice či nařízení, které by se týkalo šířeji pojaté ochrany krajiny. Předpokládá se, že po přijetí úmluvy nebudou na její naplňování zřízeny v rámci Rady Evropy žádné nové organizační jednotky, ale využijí se stávající. Realizace tohoto právního dokumentu by měla být financována dobrovolnými příspěvky smluvních stran a pozorovatelů a jenom z menší části z rozpočtu Rady Evropy.

Skutečnost, že úmluva byla sjednávána více než šest let a bylo vypracováno celkem sedm verzí textu naznačuje, že nalezení všeobecně přijatelného kompromisu v tak komplexní problematice, jakou je ochrana, řízená péče a udržitelné využívání krajiny, nebylo jednoduchou záležitostí. Při vyjednávání i zástupci států s tradiční a vlivnou ochranou přírody, rozpracovaným systémem územního plánování a důrazem na zachování historického dědictví jako je Nizozemsko argumentovali, že úmluva je připravována v okamžiku, kdy řada států uplatňuje v legislativě v dané zemi tradiční způsob využívání území a že v současné době jsou občané západoevropských zemí citliví k ratifikaci nových úmluv prostě proto, že dochází k určité devalvaci těchto nástrojů mezinárodního práva. Představitelé některých federálních států, zejména SRN, upozorňovali, že jejich ústava vyžaduje, aby s přijetím úmluvy vyslovily souhlas všechny spolkové státy, i když mají kupř. odlišný systém územního, popř. krajinného plánování. Další země, např. Velké Británie, které se významnou měrou zasloužily o sjednání úmluvy, si vyžádaly určitý čas na provedení rozboru možného dopadu ratifikace úmluvy na různá odvětví, včetně odhadu finančních nákladů jako předpokladu úspěšného naplňování úmluvy. Na druhou stranu sjednání úmluvy od samého začátku významně podporovaly nejen některé členské státy EU jako je Francie, Itálie či Belgie, ale i Norsko či Švýcarsko.

Česká republika dosud Evropskou úmluvu o krajině nepodepsala. Finální text úmluvy totiž významně přesahuje znění zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny a zasahuje do řady dalších odvětví, především ministerstev pro místní rozvoj, zemědělství, kultury, školství, mládeže a tělovýchovy, dopravy. Zodpovědnému přijetí závazků, vyplývajících z úmluvy, musí proto předcházet řádné meziresortní projednání a posouzení připravenosti legislativy, zhodnocení nákladů a stanovení nezbytných kapacit. Pro tento účel byla proto svolána meziresortní skupina zástupců dotčených resortů a zástupců přizvané veřejnosti, která se sešla na Ministerstvu životního prostředí 15. února 2001. Její jednání řídil poradce ministra a vedoucí samostatného oddělení přírodního dědictví a ekologických dopadů cestovního ruchu PhDr. MUDr. Tomáš Hájek. Účastníci konstatovali, že podpis úmluvy je deklarací potřeby sladit legislativu České republiky s požadavky úmluvy, a to nejpozději do doby ratifikace úmluvy Českou republikou. Dále se shodli na nezbytnosti ustavení Meziresortní komise pro Evropskou úmluvu o krajině. Její členy by měl jmenovat ministr životního prostředí na návrh ministra příslušného resortu a rovněž by měl jmenovat na návrh ustavené komise zástupce nevládních organizací, odborné veřejnosti a samosprávy.

Z uvedeného rozboru a přístupu dalších evropských zemí vyplývá, že proces vedoucí k podpisu a zejména k následné ratifikaci Evropské úmluvy o krajině si vyžádá úzkou spolupráci dotčených resortů, spojenou s řádnou analýzou legislativních nástrojů a dalších možných dopadů. Tento proces je pro Českou republiku důležitý i z hlediska jejího postavení jako asociované země EU.

Ing. Milena Roudná, CSc.,
odbor globálních vztahů MŽP
RNDr. Jan Plesník, CSc.,
Agentura ochrany přírody a krajiny ČR

 

Udělení zvláštního uznání Rady Evropy Správě CHKO Pálava

Správa Chráněné krajinné oblasti (CHKO) Pálava obdržela v kategorii místních a regionálních správ za projekt “Zahrada Evropy” zvláštní uznání od Mezinárodní jury pro Cenu za krajinu Rady Evropy.

Tento úspěch vyniká o to více, když si uvědomíme, že z téměř stovky projektů z celé Evropy byly za rok 2000 uděleny jen dvě ceny: projektu “Krajinné práce pro údolí Glamorgan” z Velké Británie v kategorii státních organizací a projektu “Trvale udržitelná vesnice Gőmőrszőlős” z Maďarska v kategorii nevládních organizací. Společně s nimi pak byla udělena dvě zvláštní uznání: našemu projektu “Zahrada Evropy” v kategorii státních organizací a projektu “Přátelé města Podkowa Lesna svému zahradnímu městu” z Polska za nevládní organizace.

Rada Evropy od září roku 1999 do závěru roku 2000 pořádala celoevropskou kampaň Evropa – společné dědictví. Cílem kampaně (vyhlášené z podnětu vrcholných představitelů evropských států na jejich setkání ve Štrasburku v r.1997) bylo upozorňovat na mimořádné hodnoty přírodního, kulturního a historického dědictví, které Evropa má, a kterého by si její obyvatelé měli vážit a spolupracovat při jeho uchování a péči o ně. V rámci kampaně byla vyhlášena také soutěž o ocenění Cena za krajinu pro nejlepší projekty (již prováděné), a to ve dvou kategoriích: a) místní a regionální správy a b) nevládní organizace. Podmínky pro soutěž byly stanoveny zvláštními pravidly.

Národní komise vybrala k mezinárodní reprezentaci jako nejlepší český projekt za místní a regionální správu projekt “Zahrada Evropy”, předložený Správou CHKO Pálava, a za nevládní organizace projekt Podblanického ekocentra ČSOP nazvaný “Ochrana krajiny Podblanicka, krajiny, kterou máme ve svém srdci”.

Udělení zvláštního uznání svědčí nesporně o dobré práci Správy CHKO Pálava ve vztahu k regionu a o tom, že tak splnila svoje poslání nejen ochranářské, ale také poslání organizace zajišťující na svěřeném území trvale udržitelný rozvoj. Je třeba toto ocenění přiřadit k dosavadním uznáním, kterými jistě je biosférická rezervace UNESCO a památkově chráněný areál UNESCO, a vhodně je využít při prezentaci podnikatelských zájmů jednotlivců, v záměrech obcí, měst a mikroregionů, při představení okresu a kraje.

Na závěr kampaně Evropa - společné dědictví byla předložena ve Florencii k podpisu Evropská úmluva o krajině. Při této příležitosti ji podepsalo 18 států. Úmluva počítá s udílením Ceny za krajinu za mimořádné projekty realizované v péči o krajinu. Po očekávaném přistoupení ČR bude dána možnost soutěže pro jakékoliv další části naší krajiny, aby se tak stala oceněním i motivací pro regionální a místní správu a nevládní organizace zabývající se touto problematikou.

RNDr. Jiří Matuška,
vedoucí Správy CHKO Pálava

 


Přežili rok 2000?


Panda velká


Tygr


Slon africký


Nosorožec dvourohý

Neustále se zvyšující negativní působení člověka na biosféru se již na začátku 60. let 20. století promítlo mj. i do nápadného úbytku četných druhů planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů. O masovém mizení druhů bylo nutné uvědomit nejširší veřejnost a pokusit se získat její podporu. Profesionální i dobrovolní ochránci přírody proto zahájili hned několik akcí, informujících o člověkem vyvolaném zániku druhů. Do všeobecného povědomí se nejvíce zapsala kampaň, uskutečňovaná pod názvem Přežijí rok 2000?

Zkusme se proto dnes, na začátku nového tisíciletí, podívat poněkud podrobněji na to, jak z tohoto hlediska dopadly druhy živočichů, na nichž byla zmiňovaná kampaň založena.

Ačkoliv Operace Tygr, zahájená právě na konci 60. let, přinesla určité pozitivní výsledky, zdá se, že pro tuto kočkovitou šelmu nebude v 21. století ve volné přírodě místo a že s velkou pravděpodobností přežije pouze v lidské péči, tedy v zoologických zahradách a dalších chovných zařízeních. Kromě pokračujícího ničení biotopů, osídlených tygrem (Neofelis tigris) ve zbytcích jeho původního areálu rozšíření, jej i nadále ohrožuje pytláctví. Tradiční čínské lékařství totiž využívá pro léčbu nejrůznějších onemocnění všechny části tygřího těla, zejména kosti. Pytlákům v asijských zemích, kde ještě zůstali volně žijící tygři, nahrává i všudypřítomná korupce a politická nestabilita v některých z těchto států.

Situace jednoho z nejpopulárnějších zvířat vůbec, pandy velké (Ailuropoda melanoleuca), se v posledním dvacetiletí výrazněji nezměnila. Druh, který jeden ze zakladatelů moderní druhové ochrany a talentovaný malíř v jedné osobě Sir Petr Scott nakreslil do loga WWF – Světového fondu na ochranu přírody a který se v krátké době stal všeobecně známým symbolem ohrožených organismů, přežívá ve volné přírodě v počtu asi tisíc kusů. Ve své domovině je panda velká přísně chráněna a za její upytlačení hrozí pachateli trest smrti. Protože se pandy velké živí bambusovými výhonky, závisí osud zmiňovaného populárního savce na další existenci bambusových pralesů. Odborníci v této souvislosti upozorňují, že panda velká trpí v nejlidnatější zemi světa právě rozpadem (fragmentací) původního prostředí v důsledku kácení bambusových porostů. Jednotlivé izolované populace uvedených černobílých šelem tak žijí ve stále se zmenšujících stanovištích a jejich životaschopnost může významně snižovat příbuzenská plemenitba (inbríding), kdy se mezi sebou páří příbuzní jednici. V zoologických zahradách, hlavně v USA, západní Evropě a Japonsku, a v chovných zařízeních v Číně je chována další stovka pand. Mláďata, narozená v lidské péči, ale nestačí ani vyrovnávat úbytky a ze zajetí do volné přírody nebylo zatím vysazeno ani jedno zvíře.

Naopak celosvětový zákaz průmyslového lovu kytovců (Cetacea), který vstoupil v platnost v letech 1985 až 1986, představuje jeden z nejúspěšnějších příběhů druhové ochrany. Veřejnost v západní Evropě, USA, Austrálii a na Novém Zélandě již na ochranu kytovců darovala neuvěřitelných 100 milionů amerických dolarů (téměř 4 miliardy Kč). V roce 1994 došlo k dalšímu bezprecedentnímu kroku: na rozsáhlé ploše mezinárodních vod byla vyhlášena Jihooceánská velrybí rezervace. Početnost zdecimovaných populací především některých středně velkých a malých druhů těchto mořských savců se zvýšila natolik, že dokonce převyšuje stavy, uváděné z doby před rozvojem komerčního velrybářství v první polovině 19. století. Moratorium na lov nejhojnějších druhů, zejména plejtváka malého (Balaenoptera acutorostrata), proto v současnosti nemá žádné vědecké opodstatnění. Ze strany hlavních odpůrců komerčního lovu velryb by bylo mnohem serióznější a čestnější, kdyby se v případě těchto druhů neschovávali za ochranářské důvody, ale kdyby jasně řekli, že pokládají lov velryb za zabíjení živých tvorů, které nepatří do 21. století.

Kvůli kulečníkovým koulím, klavírním klávesám, šachovým figurkám a dalším výrobkům ze slonoviny zbylo na jih od Sahary z původních deseti milionů slonů afrických (Loxodonta africana) v roce 1988 asi 750 000 jedinců. V roce 1989 byl proto v rámci CITES (Úmluvy o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin) vyhlášen úplný zákaz mezinárodního obchodu se slonovinou a řada vlád zahájila nelítostný boj proti pytlákům, k němuž se některé z nich nerozpakovaly použít i armádu. Dnes již můžeme říci, že toto opatření bylo do značné míry úspěšné. Nicméně rychle přibývající obyvatelstvo afrického kontinentu vyžaduje stále novou půdu: vysoká populační hustota (denzita) slonů, nepřirozeně koncentrovaných na rozlohou omezených plochách, představuje pro národní parky bez nadsázky vážnou hrozbu. Aby se zabránilo úplnému zničení vegetace, nezbývá v takových případech nic jiného než přistoupit ke kontrolovanému odstřelu části populace, což pochopitelně vyvolává protesty organizací, bojujících proti týrání zvířat.

I nosorožci patří lidstvu, upozorňoval přímo v názvu jedné ze svých knih známý zoolog a popularizátor ochrany přírody Bernard Grzimek. Jeho slova se dnes, s odstupem 30 let, ukazují jako značně předvídavá. Všechny tři asijské druhy, nosorožec indický (Rhinoceros unicornis), nosorožec sumaterský (Dicerorhinus sumatrensis) a zejména nosorožec jávský (Rhinoceros sondaicus), patří i nadále mezi ohrožené živočichy. Protože se na rozdíl od svých afrických příbuzných vyskytují v pralesích nebo podmáčených lesostepích, k jejich dramatickému úbytku výrazně přispělo velkoplošné ničení původního prostředí, zejména těžba dřeva. Zatímco ještě v roce 1970 žilo na celém africkém kontinentě 65 000 nosorožců dvourohých (Diceros bicornis), v současnosti zůstalo jenom 2600 exemplářů. Ti jsou navíc rozptýleni do asi 60 místních populací, z nichž pouze některé žijí v rozlohou často nedostatečných chráněných územích. Z kdysi početné populace severního poddruhu nosorožce tuponosého (Ceratotherium simum), nosorožce súdánského (C. s. cottoni), původně obývajícího rozsáhlé savany střední Afriky, zůstalo ve volné přírodě nanejvýš 25 jedinců, a to pouze v jediném národním parku ve válkou zmítané Demokratické republice Kongo (dříve Zair). V lidské péči je v současnosti chováno pouze 10 zvířat: v roce 2000 se v zoologické zahradě Dvůr Králové nad Labem, která v současnosti spolu se Zoo San Diego (USA) jako jediná nosorožce súdánské vystavuje, narodila samička Fatu, pojmenovaná podle masajské bohyně věčného života a plným právem označovaná jako mládě tisíciletí. Druhý poddruh, nosorožec jihoafrický (C. s. simum), je díky ochraně v národních parcích v Jihoafrické republice a chovu na soukromých pozemcích velkých farmářů v této zemi nejpočetnějším nosorožcem – celkem v přírodě napočítáme asi 8500 zvířat. Naneštěstí pro všechny nosorožce se nezdá, že by pytláctví, vyvolané poptávkou po jejich rozích, kterých si velmi cení indická a čínská medicína, v současnosti výrazněji klesalo.

Všechny výše zmiňované druhy živočichů mají jedno společné. Obvykle se jedná o nápadná, veřejností oblíbená nebo dokonce charismatická zvířata. Protože vyhlášení chráněných území pro takové živočichy často umožňuje chránit celé ekosystémy a protože jejich prostřednictvím získáváme veřejnost pro ochranu přírody a obecněji životního prostředí, označujeme je jako vlajkové druhy neboli druhy na čele zájmu. Řada jiných druhů, zejména bezobratlých včetně hmyzu (Insecta), takové štěstí nemá. Jelikož je v současnosti vědecky popsáno pouze 1 – 20 % všech druhů, které obývají naši planetu, naprostou většinu vyhubených a vymizelých druhů nestačíme vůbec poznat.

I přes dílčí úspěchy tak jedinou šancí na zachování alespoň části druhového bohatství biosféry zůstává skutečně účinná řízená péče o biotopy nebo celé ekosystémy, doplněná konkrétními opatřeními na záchranu vybraných populací, poddruhů a druhů.

RNDr. Jan Plesník, CSc.,
náměstek ředitele Agentury ochrany přírody a krajiny ČR

 

Výroční zpráva České inspekce životního prostředí o podávání informací za rok 2000
podle zákona 123/98 Sb. a podle zákona 106/99 Sb.

Oba zákony stanovují povinnost pro orgány státní správy otevřeně komunikovat s veřejností o záležitostech životního prostředí (zákon 123/1998 Sb.) a o činnosti státní instituce (zákon 106/1999 Sb.) Oba zákony se týkají informací vyžádaných.

V roce 2000 evidovala Česká inspekce životního prostředí (dále jen ČIŽP) celkem 183 žádosti o informace ve smyslu uvedených zákonů, tedy o 14 žádostí více než v roce 1999. Z toho bylo podáno 140 žádostí ve smyslu zákona 123/98 Sb. a 39 žádostí ve smyslu zákona 106/99 Sb. Pouze 4 žádosti se vztahovaly k oběma zákonům současně. Je možno konstatovat, že od účinnosti zákona 106/99 Sb. (k 1. 1. 2000) nezaznamenala ČIŽP v roce 2000 dramatický nárůst celkového počtu žádostí o informace. Vývojový trend zájmu veřejnosti lze označit za mírně vzestupný. Stále více informací o životním prostředí i práci ČIŽP je dostupných i bez vyžádání.

Oproti roku 1999 se změnila struktura četnosti žádostí v jednotlivých oblastech ČR. Zatímco v roce 1999 nejvíce žádostí vyřizoval Oblastní inspektorát (dále jen OI) Praha a nejméně OI Plzeň, v roce 2000 počet žádostí o informace u OI Praha téměř o polovinu poklesl, zatímco v Plzni se téměř trojnásobně zvýšil. V roce 2000 byl největší počet žádostí adresován ředitelství ČIŽP, z OI pak OI v Hradci Králové, kde se téměř dvojnásobně zvýšil počet žádostí, a nejméně OI v Havlíčkově Brodě, kde byla poptávka veřejnosti ve srovnání s předcházejícím rokem stabilizovaná.

Četnost žádostí z hlediska sfér působnosti ČIŽP se nezměnila. Stejně jako v roce 1999 bylo nejvíce žádostí o informace v oblasti ochrany ovzduší, nejméně v ochraně lesa. Zatímco v oblasti ochrany vod se počet žádostí o informace v roce 2000 snížil oproti předcházejícímu roku na polovinu, v oblasti odpadového hospodářství trojnásobně vzrostl.

Všechny informace byly poskytnuty bezplatně.

Pouze ve dvou případech byla ze zákonných důvodů informace odepřena, v obou případech oddělením ochrany ovzduší OI v Hradci Králové.

Kromě informací podaných na základě žádostí občanů ve smyslu citovaných zákonů poskytuje ČIŽP informace tisku a ostatním sdělovacím prostředkům (vyžádané i nevyžádané, sepsané z podnětu ČIŽP) a vydává materiály, které jsou určeny k informování širší veřejnosti o výsledcích kontrol životního prostředí i o práci a kompetencích ČIŽP jako orgánu státní správy. Tyto i další informace jsou veřejnosti stále k dispozici na internetové stránce ČIŽP na adrese www.cizp.cz.

ČIŽP přistupuje ke zkvalitňování systému podávání informací o životním prostředí i o práci ČIŽP jako státního dozorového orgánu v této oblasti jako k důležitému prvku informačního procesu i procesu přibližování k EU. Iniciovala proto v rámci projektu pomoci zemí EU (Twinning) v roce 2000 dva workshopy, kde se problematikou zkvalitnění systému zabývali pracovníci ČIŽP i MŽP spolu se zahraničními odborníky. Pokračování těchto aktivit vyústí v roce 2001 ve zpracování metodických materiálů ke zdokonalení stávajícího systému podávání informací v souladu se zvyklostmi EU, jež přesahují rámec citovaných zákonů a jejichž cílem je služba státních ekologických institucí široké veřejnosti.

Adresy pro podávání žádostí o informace:

Česká inspekce životního prostředí (ředitelství), Na břehu 267, 190 00 Praha 9-Vysočany, tel.02/8389 1564, fax 02/838 92, 662, public@cizp.cz

Oblastní inspektorát pro Prahu a Střední Čechy, Kodaňská 10, 100 10 Praha 10, tel. 02/6722 5111, fax 02/7174 15 85, postmaster@ph.cizp.cz

Oblastní inspektorát České Budějovice, Žižkova 1 PS 32, 370 21 České Budějovice, tel. 038/7747, fax 038/6357 581, kratky@cb.cizp.cz

Oblastní inspektorát Plzeň, Malá 9, 301 12 Plzeň, tel. 019/ 723 67 83, fax 019/723 72 89, info@pl.cizp.cz

Oblastní inspektorát Ústí nad Labem, Výstupní 1644, 400 07 Ústí nad Labem, tel. 047/550 05 47, fax 047/550 00 42, balej@ul.cizp.cz

Oblastní inspektorát Hradec Králové, Resslova 1229, 500 02 Hradec Králové, tel 049/5773 111, fax 049/611 175, indrova@hk.cizp.cz

Oblastní inspektorát Havlíčkův Brod, Bělohradská 3304, 580 02 Havlíčkův Brod, tel. 0451/428 096, fax 0451/248 22, malinsky@cizphb.hbnet.cz

Oblastní inspektorát Brno, Žerotínovo nám. 1/2, 603 00 Brno, tel. 05/4121 27 86, fax 05/4121 2827, podatelna@bn.cizp.cz

Oblastní inspektorát Olomouc, Tovární 41, 772 00 Olomouc, fax 068/524 3410, podatelna@ol.cizp.cz

Oblastní inspektorát Ostrava, Valchařská 15, 702 00 Ostrava, tel. 069/51 34 111, fax 069/611 55 25, cizpostrava@quick.cz

Oblastní inspektorát Liberec, budova SVÚT – U jezu 2a, 460 01 Liberec 4, tel. 048/522 6111, fax 048/522 63 75, kolarovahana@lb.cizp.cz

 

Rok působnosti zákona o prevenci závažných havárií

Dne 29. ledna 2000 vstoupil v platnost zákon č. 353/1999 Sb. o prevenci závažných havárií. První výročí fungování zákona v praxi nám dává příležitost k bilancování. Cílem tohoto článku je zhodnotit přínosy, problémy se zaváděním a očekávaný vývoj v oblasti prevence průmyslových havárií v České republice pohledem odborníka konzultační firmy zabývající se tímto oborem.

Zákon o prevenci závažných havárií, který splňuje požadavky “směrnice Evropské unie – SEVESO II”, přináší pro české průmyslové podniky a další subjekty celou řadu nových povinností. Prvními povinnostmi bylo zařazení objektu nebo zařízení do příslušné skupiny (A, B, nezařazen), hodnocení rizik závažné havárie a oznámení o zařazení objektu (do 29. července 2000). V případě nezařazení objektu pod účinnost zákona je provozovatel povinen o této skutečnosti zpracovat protokol. K 16. říjnu 2000 bylo oznámeno zařazení 146 objektů, z toho do skupiny A – 89 podniků, do skupiny B – 57 podniků.

Tato čísla nemusí být konečná. Některé stávající podniky mohou změnit svou technologii nebo zvětšit množství nebezpečných látek a budou tak muset podat oznámení. Podobně nové objekty musí předložit oznámení při zahájení územního řízení.

Dalšími povinnostmi, které musí průmyslové podniky splnit do 29. ledna 2002, jsou pro objekty zařazené do skupiny A “zpracování bezpečnostního programu prevence závažných havárií”, pro objekty ve skupině B “zpracování bezpečnostní zprávy”, “vnitřního havarijního plánu”, “podkladů pro vnější havarijní plán”. Dále je provozovatel povinen sjednat pojištění odpovědnosti za škody do 100 dnů od schválení bezpečnostního programu nebo zprávy. Zpracování zmíněných dokumentů představuje pro dotčené podniky nové, poměrně vysoké nároky. Další, zřejmě ještě vyšší nároky budou nutné na opatření pro snížení rizik. Zkušenosti s haváriemi v minulosti však ukazují, že takto vynaložené preventivní náklady jsou z dlouhodobého pohledu efektivní.

Zákon přináší nové povinnosti také orgánům státní správy, nejvýznamnější jsou pro Ministerstvo životního prostředí, Ministerstvo vnitra, okresní úřady, Českou inspekci životního prostředí a další.

I když je zákon z mnoha míst kritizován, je možné po roce jeho působení shrnout první pozitivní přínosy. Prvním přínosem pro prevenci závažných havárií je již samotná identifikace zdrojů rizika. Nalezení a uvědomění si zdrojů rizika na území objektu dává možnosti se na potenciální havárie připravit, případně aplikovat opatření na snížení rizik.

Samozřejmě existuje rozdílný přístup českých podniků. Ty předvídavé se prevencí závažných havárií zabývají dlouhodobě. Ty ostatní čekají s řešením až na poslední chvíli. I v tomto případě platí, že řešení problému s dostatečným předstihem přináší většinou lepší výsledky než “hašení průšvihů”.

Pozitivním vlivem zákona je také snížení množství nebezpečných látek v areálu některých podniků, které se tímto postupem vyhnuly účinnosti zákona. Jako příklad je možné uvést výměnu zásobníku s nebezpečnou látkou za menší nádrž, protože v minulosti se častokrát instalovaly zásobníky pro dlouhodobou zásobu, v podmínkách dnešní dopravy již nepotřebnou. Každé snížení množství nebezpečných látek přináší snížení rizika závažné havárie. Hlavním přínosem aplikace zákona by mělo být snížení rizik na přijatelnou úroveň, což, jak se ukazuje, nebude v mnoha podnicích jednoduchá záležitost.

Zákon rovněž vytvořil právní rámec pro bezpečnostní inženýrství – ve světě uznávaný vědecký obor.

Při zavádění zákona v podmínkách českého průmyslu se objevily některé problémy. Vedle nejasného definování základních pojmů se často naráží na nesoulad klasifikace nebezpečných látek se zákonem č. 157/1998 Sb., o chemických látkách a přípravcích. To se projevilo při zařazování podniků do příslušné skupiny a při hodnocení rizik závažné havárie podle vyhlášky č. 8/2000 Sb. Důsledkem byly nadhodnocené výsledky pro některé toxické látky. Nedořešeným paragrafem je aplikovatelnost zákona na právnické i fyzické osoby, což při důsledném dodržování zákona znamená povinnost zpracovat protokol o nezařazení např. pro majitele LPG zásobníků na své zahradě. Okresní úřady mají pravomoc zařadit podnik do skupiny A nebo B na základě vyhodnocení možných kumulativních a synergických účinků. Ukazuje se, že pro takové rozhodování bude vhodné využívat nezávislé expertízy.

Rok zkušeností se zákonem 353/1999 Sb. ukázal, že nám chybí praxe se zavedením a fungováním směrnice SEVESO I, platné v Evropské unii od roku 1982. České průmyslové podniky mají na zavedení a prosazení požadavků bezpečnosti platných v EU pouze dva roky. Je otázkou, zda uplatnění pokut v českém zákoně (nad rámec legislativy EU) bude tím nástrojem, který pomůže nahradit chybějící praxi se směrnicí SEVESO I.

Dotčené podniky čeká nyní velká zkouška – zpracování požadované dokumentace bude jistě odborně a časově náročné. Mnoho podniků zatím váhá. Je zřejmé, že dosud často úspěšný přístup – řešení “na poslední chvíli”, nebude optimální metodou – v České republice je totiž pouze omezený počet odborných pracovišť, která jsou schopna požadovanou dokumentaci v patřičné kvalitě zpracovat.

Zcela zásadní podmínkou pro zpracování kvalitních bezpečnostních zpráv a programů je dostatek času na sběr informací, jejich vyhodnocení a konzultace s odborníky uvnitř podniků i s příslušnými úřady.

Proto doporučuji a vyzývám všechny prozíravé podniky spadající pod tento zákon, aby činnosti potřebné pro naplnění požadavků zákona zahájily neodkladně.

Dr. Ing. Aleš Bernatík,
Regionální centrum EIA, Ostrava

Navrácení konfiskovaných kaktusů do Mexika

V prosinci 1999 zabavila Česká inspekce životního prostředí na letišti Praha-Ruzyně 125 exemplářů kaktusů, zařazených do přílohy I a II Úmluvy CITES původem z Mexika. Exempláře byly umístěny do záchranného centra při Botanické zahradě UK v Praze Na Slupi a svěřeny do rukou p. Jaroslava Ullmanna, jehož specializací jsou právě kaktusy.

Ministerstvo životního prostředí ČR jako výkonný orgán CITES v České republice obdrželo žádost od Ministerstva životního prostředí, přírodních zdrojů a rybářství Mexika (PROFEPA) o navrácení kaktusů zpět do Mexika. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, vědecký orgán CITES, se ujala celé záležitosti a po dlouhodobých jednáních s mexickým ministerstvem se v prosinci roku 2000 uskutečnilo jejich plánované navrácení.

V průběhu roku 2000 došlo k několika úhynům těchto zabavených exemplářů. Dvacet čtyři kusy vzácných exemplářů si ponechala botanická zahrada Na Slupi jako dar od mexického ministerstva. Z původního počtu 125 zabavených exemplářů jich tak zbylo k zpětnému navrácení pouze 73. Z důvodů dlouhé a náročné přepravy a možnosti kontroly celními orgány byly tyto exempláře příslušně zabaleny a popsány. Ve velmi dobrém zdravotním stavu putovaly, jeden rok od zabavení celními orgány, z Botanické zahrady UK Na Slupi zpět do země původu.

Vývoz byl zprostředkován leteckou společností Lufthansa a za nemalých problémů byly exempláře nakonec dopraveny na místo určení. Asi s měsíčním zpožděním byla Agentura ochrany přírody a krajiny ČR elektronickou poštou informována mexickým ministerstvem o vyzvednutí zásilky s kaktusy, o jejich zdravotním stavu a následném osudu celé zásilky. K velkému překvapení obou zainteresovaných stran byly kaktusy doručeny ve velmi dobrém stavu. K úhynu došlo jen u třech exemplářů, což je vzhledem k problémům, které byly spojeny s dopravou, výborný výsledek. Mexické Ministerstvo životního prostředí informovalo českou stranu o tom, že všech 70 přeživších exemplářů bude s konečnou platností umístěno v botanické zahradě při Národní autonomní univerzitě v Mexiku.

Ing. Gabriela Žáková,
Agentura ochrany přírody a krajiny



Mexické kaktusy Stenocactus a Thelocactus
Ilustrační foto

 

Reakce na zvýšení cen energií ve vztahu k vyhlášeným programům podpory

Státní fond životního prostředí ČR (dále Fond) očekává negativní vliv zvýšení cen zemního plynu na akce podporované z Fondu, zejména v rámci Programu rozvoje infrastruktury malých obcí. Proto v únoru připravil na jednání Metodické rady Fondu podrobný rozbor. Z analýzy situace se dá mimo jiné očekávat, že se zřejmě sníží počet realizovaných přípojek, prodlouží se doba náběhu ekologických přínosů, zvýší se zájem o provozování a vlastnictví plynárenských zařízení budovaných s finanční podporou Fondu apod.

Metodická rada Fondu přijala a doporučila vedení Fondu a ministru životního prostředí následující postup: obcím, které dosud z nejrůznějších důvodů nepředložily závěrečné vyhodnocení akce (ZVA) nebo mají ZVA podle smlouvy o finanční podpoře z Fondu předložit v roce 2001, budou na jejich žádost individuálně rozvolněny smluvní podmínky v případě neplnění ekologických přínosů v rámci vyhlášeného programu 2.4., tj. Program rozvoje infrastruktury malých obcí. Prodloužení lhůty k dosažení ekologických efektů nesmí přesáhnout jeden rok. (z tiskových materiálů SFŽP)

 

Ceny Nadace Sasakawa uděleny

V polovině února byla uděleny Ceny Nadace Sasakawa za nejlepší ekologické projekty uskutečněné v České republice v roce 1999. Jejich vyhodnocování proběhlo s ročním zpožděním. Důvodem bylo váhání vedení nadace, které uvažovalo o zrušení této ceny. Nakonec však bylo rozhodnuto, že cena bude nejen zachována, ale rozšíří se i do dalších zemí středoevropského regionu – Slovenska, Polska a Maďarska.

Kvůli krátké době od vyhlášení do uzávěrky a netradičnímu termínu se sešlo pouhých čtrnáct projektů – jen polovina obvyklého počtu. První cenu získala regionální pobočka Společnosti pro trvale udržitelný život: Tuž se Broumovsko! za projekt “Oživení Broumovska. Soustředěné úsilí dvacítky lidí rozmanitých profesí, které spojuje odpovědnost za společně sdílený prostor, dokázalo v regionu Broumovska rozhýbat komunitní život. Z jejich iniciativy byla například zachráněna regionální nemocnice nebo posbírány prostředky na obnovu místních sakrálních památek.

Druhá cena byla udělena sdružení Jihočeské matky za projekt “Účast ve správních řízeních – rozvoj demokracie v České republice”. Sdružení se ve spolupráci s dalšími nevládními organizacemi podílelo na více než osmdesáti správních řízeních, v nichž zastupovalo veřejný zájem. Sdružení zejména prosazovalo účast veřejnosti při posuzování změn v jaderné elektrárně Temelín.

Na třetím místě skončil Zelený kruh za projekt “Koalice občanských sdružení SOS Praha”. Patnáct různě zaměřených nevládních organizací, sdružených v široké koalici, si postupně vybudovalo pozici partnera městských orgánů. Zelený kruh poskytuje svým členům poradenství, technické zázemí a právní servis.

Vítěz získal odměnu 6000 dolarů, další v pořadí 4000, resp. 2000 dolarů. Zástupce vítězné organizace se zúčastní studijní cesty do Japonska a bude nominován do národní poroty SEA pro rok 2000.

Porota, jejímž členem je také ministr životního prostředí Miloš Kužvart, udělila ještě čestnou, “domácí” cenu. Ta není dotována žádnou částkou a má spíše povzbudit autory projektu. Získalo ji občanské sdružení Lunaria za projekt “Trvalá udržitelnost doopravdy”. V malé vesnici na Frýdlantsku zřídila Lunaria vesničku trvale udržitelného života, kde se snaží žít v souladu s přírodou.

Výkonný ředitel nadace pan Akinori Seki na slavnostním předávání řekl: “Země středoevropského regionu procházejí velkými změnami systému a Cena Nadace Sasakawa jim v tom má poskytnout podporu. Postupně se oceněné projekty přesouvají od čistě ekologických k projektům, zabývajícím se rozvojem občanské společnosti a lidských zdrojů.”

Ministr Miloš Kužvart, který na setkání vystupoval především jako člen poroty, poznamenal, že cena Nadace Sasakawa znamenala pro mnoho nadějných projektů významnou podporu v obtížných dobách.

Soutěž za nejlepší ekologické projekty uskutečněné v České republice v roce 2000 bude vyhlášena v dubnu letošního roku. jst