SDĚLENÍ

3.

SDĚLENÍ sekretariátu rozkladové komise o některých správních rozhodnutích ministra životního prostředí

č. 1/2000

 

Účastenství v řízení o uložení pokuty a nápravného opatření

k § 27 a § 47 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů

k § 14 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád)

 

V případě správního řízení o uložení pokuty a nápravného opatření podle vodního zákona se nejedná o opatření, která směřují k ochraně soukromých zájmů dotčených subjektů, nýbrž k ochraně veřejného zájmu na ochraně podzemních vod. Majitelé sousedních pozemků nejsou účastníky takového správního řízení, protože jejich práva či právem chráněné zájmy nejsou přímo dotčena. Účastníky řízení však budou za podmínek ustanovení § 14 správního řádu ve správních řízení potřebných k povolení příslušných asanací.

(Rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 8. 7. 1999, č.j. M/100354/99, SRK/333/P-811/99)

 

Dne 16.8.1996 vydala Česká inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát v Hradci Králové (dále jen “inspekce”) rozhodnutí, kterým na základě závěrů z neohlášené revize čerpací stanice pohonných hmot konané dne 10.5.1996 uložila podniku provozujícímu stanici (dále jen “provozovatel”) pokutu v celkové výši 70.000,- Kč za porušení ustanovení § 25 a 26 zákona č.138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, a za porušení ustanovení § 3, 8 a 12 vyhlášky MLVH ČSR č. 6/1977 Sb., o ochraně jakosti povrchových a podzemních vod. Inspekce dále uložila provozovateli zabezpečit předmětnou čerpací stanici ve Vysokém Mýtě proti únikům ropných látek a zabezpečit realizaci asanačních prací v areálu této stanice a jeho okolí k odstranění havarijního znečištění podzemních vod a horninového prostředí. Provozovateli byla rovněž uložena povinnost o průběhu asanačních prací inspekci pravidelně informovat.

Proti tomuto rozhodnutí podal provozovatel dopisem ze dne 26.8.1996 odvolání, ve kterém s uloženou pokutou nesouhlasí. Ministerstvo životního prostředí, územní odbor pro královéhradeckou oblast (dále jen “ministerstvo”), pak rozhodnutím ze dne 20.11.1996 odvolání částečně vyhovělo a rozhodnutí inspekce změnilo tak, že podniku byla uložena pokuta ve výši 20.000,- Kč za neohlášení a bezprostřední neřešení havarijního znečištění horninového prostředí a podzemních vod v souladu s ustanovením § 26 vodního zákona a § 8 a 12 vyhlášky MLVH ČSR č. 6/1977 Sb. Druhou část sankce ve výši 50.000,- Kč za porušení ustanovení § 25 vodního zákona a § 2 vyhlášky č. 6/1977 Sb., spočívající v neoprávněném nakládání s látkami škodlivými vodám, ministerstvo zrušilo. Dále ministerstvo zrušilo nápravná opatření, kterými byla uložena povinnost zabezpečit čerpací stanici v souladu s právními předpisy proti úniku ropných látek do horninového prostředí, podzemních vod a povrchových vod a povinnost pravidelně o průběhu sanačních prací informovat. První z uvedených opatření bylo splněno realizací rekonstrukce čerpací stanice a druhá povinnost “není opatřením k nápravě zjištěného stavu ve smyslu ustanovení § 27 vodního zákona”.

Společnost A., která nebyla účastníkem řízení, podala návrh na nařízení obnovy řízení ukončeného rozhodnutím ministerstva vydaným v odvolacím řízení. Společnost zejména namítla nedostatečné zjištění skutkového stavu, tedy rozsahu znečištění horninového prostředí a podzemních vod. Tyto nedostatky se odrazily ve formulaci nápravného opatření, kterým byla podniku uložena povinnost zajistit sanaci areálu čerpací stanice a jeho okolí. Nápravné opatření bylo podle názoru společnosti formulováno velmi obecně a nejasně, a není tudíž možné s určitostí zjistit rozsah uložené povinnosti a rovněž vyhodnotit účinnost takového opatření. Společnost neměla možnost tyto námitky ve správním řízení uvést, neboť vodohospodářské orgány jí, jako vlastníku sousedního pozemku, neumožnily řízení se účastnit. Poslední námitka společnosti směřuje k dosud neukončenému řízení o zastavení provozu čerpací stanice, které bylo zahájeno spolu s řízením o uložení pokuty a nápravných opatření. Společnost požádala o přijetí příslušných opatření proti nečinnosti vodohospodářského orgánu, neboť od zahájení řízení v roce 1996 nebyl schopen řízení ukončit.

Ministerstvo rozhodnutím ze dne 18.12.1998 obnovu řízení nepovolilo. Dospělo především k závěru, že společnost nebyla účastníkem v daném správním řízení, a nemůže se tudíž úspěšně domáhat nařízení obnovy řízení. Vlastníci okolních pozemků, včetně společnosti, nebyli rozhodnutím o uložení pokuty a nápravného opatření dotčeni na svých právech a  právem chráněných zájmech. V případě uložení nápravného opatření byla založena pouze obecná povinnost asanace v areálu čerpací stanice a jejím bezprostředním okolí. Tímto nápravným opatřením nebyly uloženy žádné konkrétní povinnosti, neboť asanace mohla být realizována různými způsoby, přičemž každý konkrétní způsob asanace vyžaduje následně konkrétní správní a technický postup. V daném případě bylo zvoleno čerpání kontaminované podzemní vody, které bylo podniku povoleno okresním úřadem rozhodnutím ze dne 11.9.1996. V rámci tohoto povolovacího řízení mohla společnost své námitky uplatnit. Další podstatnou skutečností je, že společnost nabyla vlastnické právo k sousednímu pozemku na základě rozhodnutí vydaného Katastrálním úřadem Ústí nad Orlicí ve stejný den jako prvoinstanční rozhodnutí inspekce o uložení nápravného opatření. Dále ministerstvo konstatovalo, že společnost nepředložila jediný důkaz prokazující, že se domáhala postavení účastníka řízení. Podle názoru ministerstva z formulace podnětu vyplývá závěr, že společnost požadovala informace o rozsahu znečištění a posouzení účinnosti asanace. Další překážkou pro nařízení obnovy řízení je uplynutí tříměsíční subjektivní lhůty vyplývající z ust. § 63 odst. 3 správního řádu, podle kterého lze návrh na povolení obnovy řízení podat ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy se účastník dozvěděl o důvodech obnovy. Společnost o skutečnostech, které uvedla jako důvod obnovy, tedy o kontaminaci svého pozemku, věděla již 24.6.1998. Ministerstvo ani neshledalo, že by byly dány další podmínky pro nařízení obnovy řízení.

Proti tomuto rozhodnutí podala společnost dopisem ze dne 18. ledna 1999 rozklad, v němž mimo jiné tvrdí, že ministerstvo nesprávně posoudilo postavení společnosti z hlediska účastenství v příslušném řízení.

Ministr podle § 59 odst. 2 správního řádu rozklad zamítl a rozhodnutí ministerstva ze dne 18. prosince 1998 potvrdil.

 

Z odůvodnění:

V případě správního řízení vedeného s provozovatelem a ukončeného uložením pokuty a nápravného opatření se jedná o opatření, která nesměřují k ochraně soukromých zájmů jednotlivých subjektů, ale k ochraně veřejného zájmu spočívajícího v ochraně podzemních vod. Z tohoto důvodu nemohli být majitelé sousedních pozemků účastníky příslušného správního řízení, protože v daném řízení nebyla jejich práva či právem chráněné zájmy přímo dotčeny ve smyslu ustanovení § 14 správního řádu. Pokud jde o námitku, že nápravné opatření bylo uloženo příliš obecně, je třeba konstatovat, že tento postup je podmíněn tím, že ke zpřesnění nápravného opatření po technické stránce lze přistoupit až v okamžiku, kdy jsou zjištěny a ověřeny místní podmínky pro jeho další provádění. Teprve v okamžiku, kdy jsou tyto podmínky známy, je možné obsah sanačních prací a tedy nápravného opatření blíže specifikovat. K realizaci takto podrobněji vymezených sanačních prací pak bude třeba povolení příslušného orgánu státní správy vydávaného ve správním řízení. Zde mohou být vlastníci okolních pozemků účastníky, budou-li splněny podmínky ust. § 14 správního řádu, popřípadě speciální právní úpravy, bude-li se na daný případ vztahovat.

 

č. 2/2000

Vodovodní a kanalizační přípojky

k § 38 odst. 2 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů

k § 2a vyhlášky MLVH č. 144/1978 Sb., o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích, ve znění vyhlášky MLVH č. 185/1988 Sb., kterou se mění a doplňuje vyhláška č. 144/1978 Sb., o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích

 

Vodní zákon v ustanovení § 38 odst. 2 vylučuje vodovodní přípojky a kanalizační přípojky z okruhu staveb, které jsou považovány za vodohospodářská díla. Na daný případ se nevztahují ani výjimky z tohoto ustanovení uvedené v § 2a vyhlášky o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích. Stavbu takových přípojek proto nelze povolit podle ustanovení § 9 vodního zákona. K jejich povolování je příslušný obecný stavební úřad.

(Rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 22. 11. 1999, č.j. M/100646/99, SRK/576/R-906/99)

 

Dne 9.10.1996 vydal magistrát statutárního města (dále jen “magistrát”), společnosti s r.o. (dále jen “společnost”), jako vodohospodářský orgán povolení podle ustanovení § 9 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), k výstavbě vodohospodářského díla, jmenovitě vodovodního řadu a oddílné kanalizace pro 24 rodinných domů.

Dne 13.11.1996 podala společnost žádost o změnu uvedeného povolení, na základě které vydal magistrát dne 18.11.1996 rozhodnutí, kterým změnil rozhodnutí ze dne 9.10. tak, že povolená stavba byla rozšířena o odbočku vodovodu, odbočku splaškové a odbočku dešťové kanalizace.

Ministerstvo životního prostředí, územní odbor pro brněnskou oblast (dále jen “ministerstvo”), zahájilo dne 21.5.1999 z vlastního podnětu řízení o přezkoumání rozhodnutí magistrátu ze dne 13.11.1996 mimo odvolací řízení podle ustanovení § 65 správního řádu. Důvodem pro zahájení řízení byla skutečnost, že magistrát rozhodoval o povolení části vodovodní přípojky a částí kanalizačních přípojek jako nepříslušný orgán státní správy.

Ministerstvo rozhodnutím ze dne 2.8.1999 v úvodu uvedené rozhodnutí magistrátu ze dne 18.11. zrušilo. Dospělo totiž k závěru, že se v daném případě skutečně jednalo o kanalizační a vodovodní přípojky a ty nejsou podle ustanovení § 38 vodního zákona a § 2a odst. 2 a 4 vyhlášky o veřejných vodovodech a veřejných kanalizací vodohospodářským dílem. K jejich povolení je příslušný obecný stavební úřad a nikoliv vodohospodářský orgán jako speciální stavební úřad. Rozhodnutí magistrátu ze dne 18.11.1996 bylo vydáno nepříslušným správním orgánem, a tudíž v rozporu se zákonem.

Proti rozhodnutí ministerstva podaly dopisem ze dne 20.8.1999 rozklad tři dotčené fyzické osoby, které žádají, aby zrušené rozhodnutí magistrátu zůstalo v platnosti a namítají nezákonnost rozhodnutí ministerstva a žádají o jeho zrušení. Odvolatelé především poukazují na to, že rozhodnutím magistrátu nebyly povoleny přípojky, jak uvádí ministerstvo, nýbrž odbočky, k jejichž povolení byl magistrát příslušný.

Ministr podle § 59 odst. 2 správního řádu rozklad zamítl a rozhodnutí ministerstva ze dne 2.8.1999 potvrdil.

 

Z odůvodnění:

Odvolatelé se mylně domnívají, že se v daném případě nejedná o přípojky, ale pouze o odbočky hlavních řadů. Ministerstvo v odůvodnění svého rozhodnutí správně dovodilo, že rozsah změny stavby povolený zrušeným rozhodnutím magistrátu umožňuje klasifikovat tuto změnu pouze jako kanalizační a vodovodní přípojky, byť dosud neexistuje objekt, který má být těmito přípojkami na hlavní řady napojen. Vodní zákon v ustanovení § 38 odst. 2 vylučuje vodovodní a kanalizační přípojky z okruhu staveb, které jsou považovány za vodohospodářská díla. Na daný případ se nevztahují ani výjimky z tohoto ustanovení uvedené v § 2a vyhlášky o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích. Magistrát tedy nemohl povolit stavbu těchto přípojek podle ustanovení § 9 vodního zákona, protože se nejedná o vodohospodářská díla. Podle ustanovení § 139b zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, se v případě kanalizačních a vodovodních přípojek jedná o jednoduché stavby, k jejichž povolování je příslušný obecný stavební úřad a nikoliv speciální stavební úřad, v daném případě vodohospodářský orgán.

 

č. 3/2000

Prominutí povinnosti doplatit poplatek za znečišťování ovzduší z důvodu zásahu vyšší moci

k § 8 odst. 5 zákona ČNR č. 389/1991 Sb., o státní správě ochrany ovzduší a poplatcích za jeho znečišťování, ve znění pozdějších předpisů

 

Ustanovení § 8 odst. 5 zákona o státní správě ochrany ovzduší a poplatcích za jeho znečišťování zakládá formulací své poslední věty, že totiž při nedodržení podmínek odkladu rozhodne orgán ochrany ovzduší o povinnosti poplatek doplatit, prostor pro správní úvahu vedoucí k logickému a přiměřenému uvážení povinnosti doplatku. Součástí této správní úvahy musí být i zvážení případného zásahu vyšší moci, jehož důsledky nemohl provozovatel příslušného zdroje ani předvídat, ani ovlivnit.

(Rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 24. 5. 1999, č.j. M/100242/99, SRK/212/P-803/99)

 

Česká inspekce životního prostředí (dále jen “inspekce”) uložila podle ustanovení § 8 odst. 5 zákona o státní správě ochrany ovzduší a poplatcích za jeho znečišťování teplárenské společnosti (dále jen “společnost”) povinnost doplatit odloženou část platby poplatku za rok 1997 pro rekonstruované kotle. V odůvodnění rozhodnutí uvádí, že společnost nesplnila v plném rozsahu podmínky uložené dřívějším rozhodnutím inspekce, tj. ve stanoveném termínu dokončit retrofit kotlů na technologii fluidního spalování. Žádosti o posun termínu nevyhověla, protože posunutí termínu ve svém důsledku znamená pozdější odstavení dosud nerekonstruovaných kotlů a vyšší množství emisí znečišťujících látek do ovzduší.

Proti uložení povinnosti doplatit poplatek se společnost odvolala. Požadovala, aby bylo vyhověno její žádosti o prodloužení termínu pro odklad poplatků za rok 1997. V doplnění odvolání pak uvedla, že práce na ekologizaci kotlů probíhala v 1. polovině roku 1997 podle časového harmonogramu. V druhé polovině roku však z důvodu mimořádných záplav, které postihly i výrobce kotlů, došlo k narušení časového harmonogramu výstavby fluidních kotlů. Toto prvotní narušení harmonogramu pak dále ovlivnilo dodávky a práce jiných subdodavatelů, a proto došlo k zahájení zkušebního provozu kotlů až po stanoveném termínu v průběhu 2. pololetí 1998.

Ministerstvo vyhovělo odvolání společnosti tak, že prominulo povinnost doplatit poplatek za rok 1997. Své rozhodnutí odůvodňuje zejména tím, že trvat na formálním naplnění skutkové podstaty (tj. nesplnění termínu) by bylo příliš tvrdé, a proto při svém posuzování vzalo v úvahu ustanovení § 55a zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “daňový zákon”). K časovému skluzu došlo totiž z důvodu povodní, tedy přírodní katastrofy, bez vlastního zavinění provozovatele.

Inspekce podala podnět k přezkoumání uvedeného rozhodnutí ministerstva pro rozpor s ustanovením § 8 odst. 5 zákona o státní správě ochrany ovzduší a poplatcích za jeho znečišťování v tom smyslu, že toto ustanovení ukládá orgánu ochrany ovzduší rozhodnout při nedodržení podmínek odkladu o povinnosti poplatek doplatit. Inspekce dále spatřuje rozpor i s ustanovením § 55a odst. 1 daňového zákona. Z důvodu tvrdosti zákona lze prominout pouze příslušenství daně (poplatku), kterým odložená část poplatku není.

Ministr životního prostředí podle ustanovení § 55b odst. 4 daňového zákona nařídil přezkoumání rozhodnutí ministerstva, kterým byla prominuta povinnost doplatit poplatek.

 

Z odůvodnění:

Při rozhodování ministerstva vůbec nemělo jít o odstranění tvrdosti zákona, ale o správnou aplikaci ustanovení § 8 odst. 5 zákona o státní správě ochrany ovzduší a poplatcích za jeho znečišťování. Důvodem nesplnění podmínek (dodržení stanoveného termínu) rozhodnutí inspekce byl totiž zásah vyšší moci, jehož důsledky nemohla společnost ani předvídat, ani ovlivnit. Přitom zmíněné ustanovení zakládá formulací své poslední věty, že totiž při nedodržení podmínek odkladu rozhodne orgán ochrany ovzduší o povinnosti poplatek doplatit, prostor pro správní úvahu vedoucí k logickému a přiměřenému uvážení povinnosti doplatku.

 

č. 4/2000

K omezení zpřístupnění informace z důvodu ochrany osobnosti

k § 8 odst. 1 písm. b) zákona č.123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí

 

Omezit zpřístupnění informace z důvodu ochrany osobnosti nelze v případech, kdy se jedná pouze o zveřejnění identifikace subjektu podle správního spisu.

(Rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 15. 12. 1999, č.j. M/100716/99, SRK/498/R-875/99)

 

Ministerstvo podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. b) zákona o právu na informace o životním prostředí odepřelo vyhovět žádosti občanského sdružení o zpřístupnění informace ve smyslu § 6 odst. 6 téhož zákona o jménech, příjmeních a adresách fyzických osob, kterým ministerstvo udělilo výjimku ze základních podmínek ochrany k chovu medvěda hnědého, informace o počtu medvědů hnědých chovaných těmito osobami a informace o adresách, na nichž jsou medvědí chováni v případech, že jsou chováni na jiné adrese, než je adresa chovatele. Ministerstvo v odůvodnění rozhodnutí uvádí, že podle § 8 odst. 1 písm.b) zákona je správní orgán povinen zpřístupnění informací odepřít, pokud to vylučují předpisy o ochraně osobních nebo individuálních údajů nebo o ochraně osobnosti. Zákon v tomto ustanovení odkazuje na občanský zákoník, který v § 11 stanoví, že fyzická osoba má mimo jiné právo na ochranu soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Sdělení jmen, příjmení a adres fyzických osob bez jejich vědomí a souhlasu jiným osobám, by bylo podle názoru správního orgánu porušením tohoto ustanovení. Chov zvířat fyzickými osobami považuje správní orgán za jejich soukromou záležitost. Proto má správní orgán za to, že rovněž zpřístupnění informace o počtu chovaných medvědů hnědých by znamenalo porušení § 11 občanského zákoníku. Ministerstvo dále poukazuje též na úpravu obsaženou v Listině základních práv a  svobod. Podle čl. 7 odst. 1 Listiny je zaručena nedotknutelnost osoby a jejího soukromí. Podle čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny má každý právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života a před neoprávněným zveřejňování údajů o své osobě. Aby údaje o fyzických osobách mohly být zveřejněny, musel by tak výslovně stanovit zákon. Zákon o právu na informace o životním prostředí zveřejňování těchto údajů neumožňuje, a proto by jejich poskytnutí bylo v rozporu nejen s tímto zákonem a s občanským zákoníkem, ale i s Listinou.

Proti tomuto rozhodnutí podalo občanské rozhodnutí rozklad, v němž zejména namítá, že se v daném případě jedná o informace obsažené ve správních rozhodnutích o povolení výjimek ze zákazů u zvláště chráněných živočichů. Požadovaná informace měla sloužit ke zjištění v jakých podmínkách zvířata žijí a jaký je rozsah jejich týrání. Namítá, že předmětem práva na soukromí v užším smyslu jsou skutečnosti osobního soukromí neboli skutečnosti soukromého života. Jméno a adresa nemůže být skutečností osobního soukromí, neboť jde o skutečnosti, které lze běžně získat z veřejně dostupných zdrojů (telefonní seznam, obchodní rejstřík). Dále uvádí, že odkaz napadeného rozhodnutí na porušení práva na jméno je právně irelevantní, neboť k porušení práva na jméno by došlo až tehdy, kdyby fyzická osoba užívala jméno jiné fyzické osoby. Poukazuje dále na to, že předmětem práva na projevy osobní povahy jsou osobní písemnosti, nikoliv právní podání, popř. návrhy na zahájení řízení o udělení výjimky podle zákona ČNR č. 144/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. Vyslovuje názor, že argumenty uvedené v odůvodnění napadeného rozhodnutí ministerstva jsou v rozporu s pojetím práva na ochranu osobnosti a způsobují jeho nezákonnost.

Ministr životního prostředí podle § 59 odst. 2 správního řádu změnil rozhodnutí ministerstva tak, že výrok rozhodnutí zní v tom smyslu, že se žádosti občanského sdružení o zpřístupnění informací vyhovuje.

Z odůvodnění:

V daném případě jde o zpřístupnění informace, která byla obsahem správního řízení ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 zákona o právu na informace o životní prostředí. Zde nejde aplikovat ustanovení § 8 odst. 1 písm. b) tohoto zákona, které umožňuje odepřít zpřístupnění informace ze stanovených důvodů, mimo jiné i z důvodu ochrany osobnosti. O omezení zpřístupnění informace z důvodu ochrany osobnosti nejde v případech, kdy se jedná pouze o zveřejnění identifikace subjektu podle správního spisu. Zákon o právu na informace o prostředí je koncipován široce a podle ustanovení § 10 odst. 2 má každý právo nahlížet do správních spisů.

V Praze dne 4. ledna 2000

JUDr. Jiří Šembera, CSc., v.r.
ředitel sekretariátu rozkladové komise