24. SDĚLENÍ
sekretariátu rozkladové komise o některých správních rozhodnutích ministra životního prostředí
č. 3/2000

Chov zvěře v uzavřeném prostoru

k § 26 odst. 1 písm. d) a § 43 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů

Chov zvěře v uzavřeném prostoru nelze považovat za záměrné rozšiřování geograficky nepůvodních druhů živočichů zakázané podle ustanovení § 26 odst. 1 písm. d) zákona o ochraně přírody a krajiny.

(Rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 5. 6. 2000, č.j. M/100350/00, SRK/333/R-973/00)

Ministerstvo životního prostředí rozhodnutím ze dne 5. 6. 2000 neudělilo manželům P. výjimku z ochranných podmínek Chráněné krajinné oblasti Lužické hory (dále jen “CHKO Lužické Hory”). O udělení výjimky ze zákazu podle ustanovení § 26 odst. 1 písm. d) zákona o ochraně přírody a krajiny manželé P. požádali v souladu s ustanovením § 43 zákona za účelem zřízení obory pro chov mufloní a dančí zvěře na svých pozemcích. Při rozhodování o udělení výjimky vycházelo ministerstvo zejména ze stanoviska Správy CHKO Lužické hory ze dne 15. 6. 1999, z něhož vyplývá, že chov daňka a muflona na území CHKO Lužické Hory je z hlediska zájmů ochrany přírody nežádoucí. Dále ministerstvo uvedlo, že zvýšenou koncentrací zvěře v předmětném území by mohlo dojít k poškozování až devastaci v území se nacházející vodoteče, k poškození půdního krytu s nebezpečím eroze půdy, zejména u krmelišť a lizů. Dle názoru ministerstva se jedná o záměr, jehož realizací by došlo k poškození přírody. Ministerstvo dále poukázalo na veřejný zájem na chovu původních druhů zvěře a naopak na eliminaci druhů cizích.

Proti tomuto rozhodnutí ministerstva podali manželé P. včas rozklad, nazvaný jako odvolání. Domnívají se, že ochrana životního prostředí před jeho devastací zvěří může být zajištěna tím, že v rozhodnutí o udělení výjimky budou současně určeny potřebné omezující podmínky. Dále namítají, že dančí zvěř se v okolních honitbách vyskytuje pravidelně již po dobu nejméně pěti let. Tuto skutečnost dokládají vyjádřením hospodářů okolních honiteb a kopií plánu honitby. Pokud jde o mufloní zvěř, uvádějí, že se na kopci T. (vzdáleném od uvažované obory cca 5 km) provádí plánovitý chov tohoto druhu zvěře.

Ministr životního prostředí podle ustanovení § 59 odst. 2 správního řádu rozhodnutí ministerstva zrušil.

Odůvodnění:

Žadatelé usilovali o udělení výjimky ze zákazu podle ustanovení § 26 odst. 1 písm. d) zákona s tím, že na svých pozemcích nacházejících se ve III. zóně odstupňované ochrany přírody CHKO Lužické hory zamýšlejí zřídit oboru pro chov mufloní a dančí zvěře. Základním předpokladem pro udělení výjimky ze zákazu ve smyslu ustanovení § 43 zákona je skutečnost, že činnost, pro kterou má být výjimka udělena, je ze zákona zakázána. Podle ustanovení § 26 odst. 1 písm. d) zákona je na celém území chráněných krajinných oblastí zakázáno povolovat nebo uskutečňovat záměrné rozšiřování geograficky nepůvodních druhů rostlin a živočichů. Aby mohla být předmětná aktivita považována za zákonem zakázanou, musí splňovat všechny předpoklady zákonem stanovené. Chovem mufloní a dančí zvěře v oboře však není naplněn jeden ze znaků tohoto zákazu, tedy “záměrné rozšiřování”. Chov zvěře v uzavřeném prostoru (obora, ohrada, voliéra apod.) nelze považovat za záměrné rozšiřování geograficky nepůvodního živočicha do krajiny ve smyslu ustanovení § 5 odst. 4 zákona, které tuto problematiku podrobněji upravuje.

K zamýšlenému chovu mufloní a dančí zvěře v oboře zřízené na pozemcích ve vlastnictví žadatelů tedy nebylo třeba vést řízení o udělení výjimky ze zákazu podle shora citovaného ustanovení. V této souvislosti však zdůrazňuji, že při chovu musí být dodrženy všechny příslušné právní předpisy včetně veterinárních a hygienických. Chovatel je rovněž povinen učinit řádná zabezpečovací opatření proti úniku zvěře do volné přírody.

Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí nemělo být vůbec vydáno. Jelikož však jde o rozhodnutí v řízení zahájeném na návrh, nelze spolu se zrušením rozhodnutí současně zastavit probíhající řízení, poněvadž by to bylo v rozporu s ustanovením § 30 správního řádu. Za této situace je třeba samotné zrušení napadeného rozhodnutí chápat jako jeden ze způsobů skončení správního řízení o udělení výjimky ze zákazu podle § 26 odst. 1 písm. d) zákona, který má stejné právní účinky jako zamítnutí žádosti.

č. 14/2000

Účastenství ve správním řízení

k § 14 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů

Podle ustanovení § 14 odst. 1 správního řádu je účastníkem řízení také ten, kdo tvrdí, že může být ve svých právech, právem chráněných zájmech a povinnostech přímo dotčen, a to do doby, než se prokáže opak. Prokáže-li se, musí o tom správní orgán vydat samostatné pravomocné rozhodnutí.

(Rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 10. 7. 2000, č.j. M/100451/00, SRK/437/R-1003/00)

Ministerstvo životního prostředí rozhodnutím v mimoodvolacím řízení ze dne 10. 4. 2000 zrušilo rozhodnutí Okresního úřadu Č. ze dne 20. 9. 1999, jímž tento orgán na základě písemného podání odvolatelky změnil rozhodnutí prvoinstančního orgánu o povolení k pokácení sedmi kusů lip a tří kusů břízy. Dle názoru ministerstva nebyl při vydání rozhodnutí Okresního úřadu Č. splněn základní procesní předpoklad pro konání odvolacího řízení, a to včasné podání odvolání účastníkem řízení. Ministerstvo totiž dospělo k závěru, že neexistuje žádný právem chráněný zájem odvolatelky, pro jehož ochranu by měla být účastníkem řízení. Kromě toho uvádí, že podání odvolatelky ze dne 23. 8. 1999 má spíše charakter stížnosti na postup ekologa prvoinstančního orgánu, neboť jednoznačně nesměřuje proti vlastnímu povolení vydanému správním orgánem prvního stupně. Pochybení spatřuje ministerstvo i ve způsobu, jakým bylo odvolání podáno. Podle ustanovení § 54 odst. 1 správního řádu se odvolání podává u správního orgánu, který napadené rozhodnutí vydal. Odvolatelka však své podání adresovala Okresnímu úřadu Č. Z toho, že uvedený okresní úřad v souladu s právním řádem nepostoupil odvolání příslušnému prvoinstančnímu orgánu, ministerstvo dovozuje, že ani Okresní úřad Č. nepovažoval podání odvolatelky za opravný prostředek směřující proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.

Proti tomuto rozhodnutí podala odvolatelka v souladu s ustanovením § 68 odst. 2 správního řádu včas rozklad, ve kterém žádá o přehodnocení rozhodnutí ministerstva. Namítá, že u prvoinstančního orgánu telefonicky požadovala odvolání kácení stromů již dne 23. 8. 1999. Nedomnívala se však, že takový postup je dostatečný, proto v zájmu urychlení celé záležitosti zaslala své podání Okresnímu úřadu Č. Dále odvolatelka poukazuje na nevratné změny, které vykácení předmětných stromů v dané lokalitě způsobí.

Ministr životního prostředí podle ustanovení § 59 odst. 2 ve spojení s § 68 odst. 2 správního řádu rozhodnutí ministerstva zrušil.

Z odůvodnění:

Podle ustanovení § 14 odst. 1 správního řádu je účastníkem řízení mimo jiné i ten, kdo tvrdí, že může být rozhodnutím ve svých právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech přímo dotčen, a to až do doby, než se prokáže opak. Okresní úřad Č. posoudil podání odvolatelky ze dne 23. 8. 1999 jako podání osoby, jež se cítí být dotčena na svých právech, popř. právem chráněných zájmech, a v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně uvádí, že odvolatelka byla vzata za účastníka daného řízení. Nelze pochybovat o tom, že Okresní úřad Č. posuzoval podání odvolatelky jako řádně podaný opravný prostředek proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, neboť o něm ve smyslu správního řádu rozhodoval jako o odvolání. V daném případě správní orgán posoudil podání v souladu s ustanovením § 19 odst. 2 správního řádu podle jeho obsahu. Přitom vycházel zřejmě z požadavku o “prošetření rozhodnutí ekologa městského úřadu D. o pořezání veškerých stromů na sousedním pozemku” a o pozastavení kácení, aby se “zabránilo zničení porostu a okrasy přírody Dokského kraje”. O tom, že se odvolatelka předmětným rozhodnutím cítí být dotčena na svých právech či právem chráněných zájmech, svědčí i její další postup v dané věci. Obecně lze tedy konstatovat, že zákon opravňuje každého, aby se stal účastníkem řízení na základě svého tvrzení, že může být ve svých právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech přímo dotčen. V případě, že se prokáže, že práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti takové osoby nemohou být rozhodnutím přímo dotčeny, může správní orgán svým rozhodnutím této osobě postavení účastníka odejmout. Musí tak však učinit samostatným pravomocným rozhodnutím. V daném případě nebylo vydáno pravomocné rozhodnutí o tom, že odvolatelka není účastníkem řízení, tudíž její účastenství zůstává zachováno a i nadále je nutné s ní jako s účastníkem řízení jednat.

Ministerstvo správně poukazuje na nedostatky v procesním postupu Okresního úřadu Č. Pokud totiž tento správní orgán posoudil podání odvolatelky jako řádné odvolání, měl ho ve smyslu ustanovení § 20 postoupit správnímu orgánu prvního stupně, neboť ten je podle ustanovení § 54 odst. 1 správního řádu orgánem příslušným k podání odvolání. Pochybení Okresního úřadu Č. však nemůže být k tíži účastníka řízení. Rovněž ho nelze považovat za tak závažné, že by odůvodňovalo zrušení rozhodnutí v mimoodvolacím řízení, neboť ze spisových materiálů vyplývá, že uvedený správní orgán svými úkony nahradil úkony, které v této fázi řízení jinak činí orgán prvního stupně, a ve smyslu § 3 odst. 4, § 32 odst. l, § 34 odst. 5 a § 56 správního řádu si v dané věci vyžádal všechny podklady, na jejichž základě rozhodoval orgán prvního stupně, o podaném odvolání vyrozuměl další účastníky řízení, skutečnosti relevantní pro rozhodnutí ve věci doplnil, a v tom smyslu rozhodoval na základě spolehlivě zjištěného stavu věci.

č. 15/2000

Odborná způsobilost pro udělení autorizace podle zákona o chemických látkách

k § 19 odst. 2 zákona č. 157/1998 Sb., o chemických látkách a chemických přípravcích a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů

K naplnění podmínky odborné způsobilosti pro udělení autorizace týkající se nakládání s nebezpečnou látkou a přípravkem klasifikovaným podle ustanovení § 2 odst. 8 zákona o chemických látkách je třeba ve smyslu ustanovení § 19 odst. 2 tohoto zákona předložit doklad o vyšším odborném vzdělání ukončeném absolutoriem nebo o středoškolském vzdělání ukončeném maturitou. Výuční list v oboru automechanik takovým dokladem není.

(Rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 26. 6. 2000, č.j. M/100408/00, SRK/420/R-420/00)

Ministerstvo životního prostředí rozhodnutím ze dne 6. 3. 2000 udělilo žadateli autorizaci pro nakládání s nebezpečnými látkami a přípravky, které vykazují jednu nebo více nebezpečných vlastností podle ustanovení § 2 odst. 8 písm. f) a g) zákona o chemických látkách. Autorizace byla udělena na dobu určitou do 1. 7. 2000. Rovněž tímto rozhodnutím ministerstvo neudělilo autorizaci pro nakládání s výše uvedenými látkami podle ustanovení § 2 odst. 8 písm. a), b), c), d), e), h), i), j), k), 1), m), n), a o) zákona o chemických látkách. Dle jeho názoru žadatel nesplňuje zákonem požadované podmínky pro odbornou způsobilost uvedené v ustanovení § 19 odst. 1 a 2 zákona o chemických látkách a nemá minimální požadované vzdělání, tj. středoškolské vzdělání ukončené maturitou, aby mohl ve smyslu ustanovení § 19 odst. 3 téhož zákona vykonat zkoušku odborné způsobilosti.

Proti tomuto rozhodnutí podal žadatel včas rozklad. Uvádí, že se nezakládá na pravdě, že nesplňuje podmínky uvedené v ustanovení § 19 odst. 1 zákona o chemických látkách. Domnívá se, že ve své žádosti dostatečným způsobem doložil splnění podmínky zdravotní způsobilosti, bezúhonnosti a trvalého pobytu na území České republiky. Přiznává, že jako problematické se může jevit splnění podmínky odborné způsobilosti podle ustanovení § 19 odst. 2 zákona o chemických látkách.

Nejvyšší dosažené vzdělání doložil výučním listem v oboru automechanik. Dle jeho názoru je při posuzování žádosti o udělení autorizace třeba vzít v úvahu minulou genezi českého školství. Dovozuje, že vyučení v oboru zakončené závěrečnou zkouškou bylo v době, kdy svého vzdělání dosáhl, považováno za úplné střední odborné vzdělání tak, jak požaduje ustanovení § 19 odst. 2 zákona o chemických látkách. Namítá, že v jeho případě se v současné době jedná o svobodné provozování živnosti, kterou vykonává již mnoho let, a v průběhu této doby absolvoval celou řadu školení a zkoušek za účelem vlastního odborného růstu. Domnívá se, že napadeným rozhodnutím mu je zásahem správního orgánu odebrána možnost svobodného podnikání.

Ministr životního prostředí podle ustanovení § 59 odst. 2 rozklad zamítl a rozhodnutí ministerstva ze dne 6. 3. 2000 potvrdil.

Z odůvodnění:

Zákon o chemických látkách stanoví podmínky a omezení pro nakládání s látkami a přípravky, které ve smyslu ustanovení § 2 odst. 8 tohoto zákona vykazují jednu nebo více nebezpečných vlastností (dále jen “nebezpečné látky a přípravky”). Podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona o chemických látkách na základě žádosti vydá ministerstvo rozhodnutí o udělení autorizace fyzické osobě, která splňuje podmínky odborné způsobilosti, zdravotní způsobilosti, bezúhonnosti a která má trvalý pobyt na území České republiky.

Žadateli lze přisvědčit v tom, že splňuje zákonem požadovanou podmínku zdravotní způsobilosti, bezúhonnosti a trvalého pobytu na území České republiky. Splnění těchto podmínek ministerstvo ve svém rozhodnutí nezpochybňuje.

K otázce splnění podmínky odborné způsobilosti žadatele bylo v řízení o rozkladu vyžádáno od Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy posouzení žadatelova dosaženého vzdělání v tom smyslu, zda ho lze považovat za vzdělání požadované v ustanovení § 19 odst. 2 zákona o chemických látkách. Z tohoto vyjádření ze dne 6. 6. 2000 vyplývá, že žadatel, který úspěšně ukončil studium závěrečnou zkouškou a obdržel výuční list, dosáhl v souladu jak s dříve platným zákonem č. 186/1960 Sb., o soustavě výchovy a vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, tak i s novým zákonem č. 29/1984 Sb., o soustavě základních škol, středních škol a vyšších odborných škol (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, stupeň vzdělání střední odborné, nikoliv úplné střední odborné.

K naplnění podmínky odborné způsobilosti pro udělení autorizace týkající se nakládání s nebezpečnou látkou a přípravkem klasifikovanými podle ustanovení § 2 odst. 8 zákona o chemických látkách je třeba ve smyslu ustanovení § 19 odst. 2 tohoto zákona předložit doklad o vyšším odborném vzdělání ukončeném absolutoriem nebo o středoškolském vzdělání ukončeném maturitou. S ohledem na shora uvedené vyjádření Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, pokud žadatel doložil pouze výuční list v oboru automechanik, nelze toto ve smyslu citovaných školských zákonů považovat za doklad o ukončení úplného středního vzdělání, popř. úplného středního odborného vzdělání, ale za doklad o ukončení středního odborného vzdělání. Středoškolské vzdělání s maturitou tak, jak je požadováno ustanovením § 19 odst. 2 zákona o chemických látkách, je přitom úplným středním vzděláním, popř. úplným středním odborným vzděláním. Ukončení úplného středního vzdělání a úplného středního odborného vzdělání totiž předpokládá úspěšné vykonání maturitní zkoušky. V tom smyslu nelze v daném případě střední odborné vzdělání zakončené vykonáním závěrečné zkoušky považovat za úplné střední vzdělání, popř. úplné střední odborné vzdělání. Rovněž podmínku vyššího odborného vzdělání není možné považovat za splněnou, neboť ke studiu ve vyšších odborných školách se ve smyslu školského zákona přijímají žáci a další uchazeči, kteří získali úplné střední vzdělání nebo úplné střední odborné vzdělání.

V Praze dne 4. října 2000

JUDr. Jiří Šembera, CSc., v. r.
ředitel sekretariátu rozkladové komise