2.

SDĚLENÍ

sekretariátu rozkladové komise o některých správních rozhodnutích ministra životního prostředí

č. 1/1999

Vodohospodářský orgán může rozhodnout podle § 35 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, pouze tehdy, existují-li pochybnosti o rozsahu povinností nebo oprávnění správce vodního toku. Podle tohoto ustanovení nelze ukládat plnění nesporných povinností.

(Rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 26. 11. 1998 č.j. M/2918/98, SRK 400/P-706/98).

Okresní úřad vydal dne 3. 12. 1997 rozhodnutí, kterým po provedeném vodoprávním řízení dle § 14 zákona č. 130/1974 Sb., o státní správě ve vodním hospodářství, ve znění pozdějších předpisů, v souladu s § 35 zákona č. 138/1973 Sb., zákona o vodách (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, rozhodl o rozsahu povinností správce vodního toku.

O odvolání správce vodního toku rozhodlo Ministerstvo životního prostředí dne 12. 3. 1998 tak, že stanovilo nové (pozdější) termíny pro provedení uložených prací. V ostatních částech zůstalo rozhodnutí okresního úřadu beze změny.

Správce vodního toku podal podnět k přezkoumání rozhodnutí ministerstva, ve kterém namítá zejména nedostatečné zjištění skutkového stavu vodohospodářskými orgány a z toho vyplývající stanovení lhůt pro provedení uložených prací, jejichž dodržení je nereálné. Dále uvádí, že se připravuje dlouhodobé řešení zajištění dotčených vodních toků a provedení uložených prací by mohlo realizaci těchto dlouhodobých opatření zmařit.

Ministr životního prostředí podle § 65 odst. 2 správního řádu změnil rozhodnutí ministerstva tak, že odvoláním napadené rozhodnutí okresního úřadu zrušil a řízení zastavil.

Z odůvodnění:

Rozhodující pro posouzení dané věci je zhodnocení postupu vodohospodářského orgánu, který uložil provedení prací k zajištění dotčených vodních toků na základě ustanovení § 35 vodního zákona. Podle tohoto ustanovení rozhoduje vodohospodářský orgán toliko v pochybnostech o rozsahu povinností, popřípadě oprávnění správců vodních toků. Vodohospodářský orgán nepostupoval správně, neboť v tomto případě pochybnost o rozsahu povinností správce vodního toku nevznikla.

Povinnost řádně pečovat o vodní tok, zabezpečovat jeho údržbu a dbát o plynulý průtok v něm, tedy povinnosti uložené správci toku rozhodnutím vodohospodářského orgánu, vyplývají jednoznačně z platných právních předpisů, zejména ustanovení § 33 vodního zákona a § 1 odst. 2 vyhlášky č. 19/1975 Sb., kterou se stanoví povinnosti správců vodních toků a upravují se některé otázky týkající se vodních toků. V případě, že dojde k zanedbání těchto povinností ze strany správce vodního toku, může vodohospodářský orgán využít oprávnění dané mu ustanovením § 10 zákona č. 130/1974 Sb., o státní správě ve vodním hospodářství, a v rámci vodohospodářského dozoru uložit nápravná opatření k odstranění závadného stavu.

č. 2/1999

I. Vyřazená motorová vozidla, která se v zemi původu stala pro vlastníka nepotřebnými a navíc byla s největší pravděpodobností vyřazena na základě nevyhovění právním předpisům, splňují definici odpadu podle § 2 odst. 1 zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech. Skutečnost, že by mohly být části automobilů využity jako náhradní díly a toliko zbytek zneškodněn, není rozhodující.

II. Na vydání povolení k dovozu odpadů podle § 11 odst. 3 zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech, není právní nárok. Je to věcí volné úvahy ministerstva, kterému přísluší zvážit ještě další okolnosti, které považuje pro dovoz odpadů za významné.

(Rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 27. 11. 1998 č.j. M/4363/98, SRK/535/R-767/98).

Žadatel oznámil dne 18. 6. 1998 ministerstvu záměr na dovoz vraků motorových vozidel bez kapalin z Nizozemí v množství 15 ks měsíčně za účelem jejich demontáže na jednotlivé komponenty a částečné repase s následným prodejem cca 90 % vymontovaných dílů a zneškodněním cca 10 % odpadu.

Ministerstvo životního prostředí dne 23. 7. 1998 záměr žadatele zamítlo. V odůvodnění uvedlo, že vycházelo ze skutečnosti, že se jedná o případ nedělitelného současného dovozu funkčních použitelných dílů (součástí), na které se zákon č. 125/1997 Sb., o odpadech nevztahuje, odpadu, který by bylo možné využít k recyklaci (např. železný šrot, odpad železných kovů), a odpadu, který je určen k zneškodnění (provozní náplně, sklo, kabeláž apod.). Žadatel nedoložil ve smlouvě s dodavatelem, že by dovážené autovraky byly zbaveny provozních kapalin a všech součástí určených ke zneškodnění a naopak doložil, že má s jinou firmou smlouvu na zneškodňování 10 % odpadu. Žadatel navíc k žádosti nedoložil doklad o schválení trvalého provozu zařízení na zpracování dováženého odpadu ve smyslu § 12 odst. 1 písm. i) a odst. 2 vyhlášky ministerstva č. 338/1997 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady. Naopak bylo doloženo rozhodnutí, jímž se termín dokončení stavby haly a dílny pro provoz demontáže prodlužuje do měsíce září 1999.

Proti tomuto rozhodnutí podal žadatel dne 30. 7. 1998 včas rozklad. V něm poukazuje na to, že správní úvaha ministerstva nebyla vedena objektivně, protože žadatel nechce dovážet vraky, ale použitá osobní motorová vozidla za účelem jejich dalšího využití, ať již přímým prodejem nebo uvažovanou demontáží a prodejem náhradních dílů.

Ministr životního prostředí podle § 59 odst. 2 správního řádu rozklad zamítl a napadené rozhodnutí ministerstva potvrdil.

Z odůvodnění:

Předmětem dovozu v daném případě nejsou potencionální díly z automobilů, nýbrž celé vraky. Odpadem je podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona o odpadech “movitá věc, která se pro vlastníka stala nepotřebnou a vlastník se jí zbavuje s úmyslem ji odložit, nebo která byla vyřazena na základě zvláštního právního předpisu”. Vyřazená motorová vozidla, která se v zemi původu stala pro vlastníka nepotřebnými a navíc byla s největší pravděpodobností vyřazena na základě nevyhovění právním předpisům, tuto definici odpadu splňují nade vší pochybnost. Jak je uvedeno v informaci Celního úřadu ze dne 27. 4. 1998, dovážená vozidla jsou ve stáří 13 - 23 roků, dovozce deklaruje velmi nízkou hodnotu, z čehož lze oprávněně usoudit, že se jedná o vozidla, která již v České republice nesplňují požadavky na technickou způsobilost pro provoz na pozemních komunikacích. Navíc žadatel ministerstvu sám podal oznámení, v němž oznamuje záměr na dovoz “autovraků”, kód druhu odpadu dle Katalogu odpadů 20 03 05, kód dle OECD GC 040, název odpadu - vraky motorových vozidel bez kapalin. Skutečnost, že by mohly být části automobilů využity jako náhradní díly a toliko zbytek zneškodněn, není rozhodující.

Na vydání povolení k dovozu odpadů není právní nárok. Je to věcít volné úvahy ministerstva, kterému přísluší zvážit ještě další okolnosti, které považuje pro dovoz odpadů za významné. Ministerstvo zvažovalo možnost dovozu i dalšího využití tohoto odpadu a vybudování zařízení, které by pro zneškodňování mohlo sloužit. V daném případě zařízení na využití dováženého odpadu není dostavěno a zkolaudováno. To jen podporuje příslušnou správní úvahu ministerstva o nepřípustnosti takového dovozu.

č. 3/1999

Podle § 76 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, statutární města vykonávají státní správu v ochraně přírody a krajiny v rozsahu svěřeném obcím, pověřeným obecním úřadům a okresním úřadům (§ 77). K rozhodování o odvolání je v takových případech příslušné ministerstvo životního prostředí podle § 58 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Rozhodl-li o odvolání okresní úřad, učinil tak v neexistující kompetenci a jeho rozhodnutí je proto aktem nicotným či paaktem.

(Rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 3. 12. 1998 č.j. M/4437/98, SRK/541/R-750/98).

Magistrát města povolil rozhodnutím ze dne 2. 9. 1997 výjimku ze základních podmínek ochrany některých zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů společnosti s ručením omezeným pro výstavbu vodní nádrže, a to podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. Okresní úřad v odvolacím řízení zrušil dne 26. 1. 1998 toto rozhodnutí a věc vrátil správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí s tím, aby správní orgán prvního stupně řízení přerušil a vyzval žadatele k doplnění resp. rozšíření žádosti o další ohrožené druhy rostlin a živočichů.

Ministerstvo životního prostředí rozhodnutím ze dne 7. 5. 1998 v mimoodvolacím řízení zrušilo rozhodnutí okresního úřadu pro nezákonnost. V odůvodnění ministerstvo m.j. uvádí, že pochybení odvolacího orgánu spatřuje v neexistenci tvrzeného důvodu pro vrácení věci správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací orgán podle názoru ministerstva porušil ustanovení § 3 odst. 3 správního řádu. Doporučení odvolacího orgánu ohledně doplnění resp. rozšíření žádosti o další ohrožené druhy, je podle názoru ministerstva v rozporu se základním oprávněním žadatele vymezit a disponovat s předmětem řízení. Na rozdíl od okresního úřadu zastává ministerstvo právní názor, že předmětem řízení o udělení výjimky ze zákazů stanovených k ochraně ohrožených druhů nemůže být celá čeleď střevlíkovití (Carabidae), zejména když jednotlivé druhy této čeledi se vyskytují jak na seznamu ohrožených druhů, tak i na seznamu silně ohrožených a kriticky ohrožených druhů a většina čeledi střevlíkovití zákonnou ochranu nepožívá. Otázku, kterých druhů čeledi střevlíkovití se žádost týká, měly orgány ochrany přírody řešit už s ohledem na zkoumání své příslušnosti k rozhodování. Odvolací orgán dále pochybil, pokud neodstranil vady podání podle ust. § 19 odst. 3 správního řádu a věc vrátil orgánu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, a to aniž vady vytkl a dal orgánu prvního stupně návod, jak má při jejich odstranění postupovat.

Proti tomuto rozhodnutí ministerstva podalo Občanské sdružení Děti Země včas rozklad. Rozhodnutí vytýkají řadu vad jak procesního, tak i věcného charakteru. Vyslovují názor, že okresní úřad po právu vytkl prvostupňovému správnímu orgánu, že nerozhodl o ohroženém druhu svižníka Cicindela campestris, který patří do čeledě Carabidae. Namítají, že ministerstvo zcela chybně věc posoudilo a neúčelně argumentovalo tím, že předmětem řízení o výjimce nemůže být celá čeleď. Tvrdí, že už prvostupňový orgán měl v případě pochybností žadatele vyzvat k upřesnění. Vyslovují dále názor, že prvostupňový správní orgán se přesvědčivě nevypořádal s otázkou, zda je naplněna zákonná podmínka přípustnosti povolení výjimky podle § 56 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. Navrhují proto, aby rozhodnutí ministerstva bylo zrušeno.

Ministr životního prostředí rozhodnutí ministerstva podle § 59 odstavce 2 správního řádu zrušil. Věc se tak vrací do stádia odvolacího řízení, v němž Ministerstvo životního prostředí, jako příslušný orgán, o odvolání znovu rozhodne.

Z odůvodnění:

Nezákonnost rozhodnutí okresního úřadu ze dne 26. 1. 1998, které bylo napadeným rozhodnutím ministerstva zrušeno, nezakládají skutečnosti tvrzené v odůvodnění tohoto rozhodnutí, nýbrž fakt, že bylo vydáno v neexistující kompetenci. Okresní úřad totiž nebyl příslušný k rozhodování o odvolání proti rozhodnutí magistrátu města ze dne 2. 9. 1997.

Podle ustanovení § 76 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, statutární města vykonávají státní správu v ochraně přírody a krajiny v rozsahu svěřeném obcím, pověřeným obecním úřadům a okresním úřadům (§ 77). V daném případě magistrát města rozhodoval v působnosti okresního úřadu a k rozhodování o odvolání je tedy podle § 58 odst. 1 správního řádu příslušné ministerstvo, jakožto správní orgán nejblíže vyššího stupně nadřízený správnímu orgánu, který odvoláním napadené rozhodnutí vydal. Pokud pak v předmětném případě o odvolání rozhodl okresní úřad, učinil tak v neexistující kompetenci a jeho rozhodnutí je proto aktem nicotným či paaktem, který byl výrokem citovaného rozhodnutí ministra zrušen. Pomineme-li okolnost, že ministerstvo opomnělo ve výroku tohoto rozhodnutí citovat ustanovení § 65 odst. 2, podle nějž rozhodovalo, pak v souladu se zákonem není toliko odůvodnění předmětného rozhodnutí.

Z ustanovení § 47 správního řádu, podle něhož výrok, odůvodnění a poučení o odvolání jsou podstatnými náležitostmi rozhodnutí, lze dovodit, že nezákonnost kterékoliv z těchto částí způsobuje nezákonnost celého rozhodnutí.

JUDr. Jiří Šembera, CSc., v.r.
vedoucí sekretariátu rozkladové komise