6.

SDĚLENÍ

sekretariátu rozkladové komise o některých rozhodnutích
ministra životního prostředí

č. 1/1998

 Dojde-li jednáním k porušení více zákonem stanovených povinností, uloží se pokuta za každou z nich. Nelze ukládat za porušení více povinností pokutu souhrnnou částkou.
 Pokud odvolací orgán překvalifikuje právní titul pro uložení pokuty, přísluší věc vrátit podle ustanovení § 59 odst. 3 správního řádu správnímu orgánu prvního stupně.
 Ministerstvo životního prostředí zůstává i po novele kompetenčního zákona ČNR č. 2/1969 Sb. zákonem č. 272/1996 Sb. ústředním vodohospodářským orgánem podle ustanovení § 1 zákona č. 130/1974 Sb., o státní správě ve vodním hospodářství, ve znění pozdějších předpisů.

(Rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 12. ledna 1998 č.j. M/70/98, SRK/8/P-587/98)

   Rozhodnutím okresního úřadu bylo akciové společnosti, jako provozovateli vodohospodářské části skládky podle zákona č. 130/1974 Sb., o státní správě ve vodním hospodářství, ve znění pozdějších předpisů, uložena kromě nápravných opatření, pokuta za nedovolené nakládání s látkami škodlivými vodám, pokuta za porušení jiných povinností a pokuta za opakované porušení povinností v celkové výši 250.000,- Kč.
    Proti rozhodnutí okresního úřadu podala akciová společnost odvolání a Ministerstvo životního prostředí rozhodnutím ze dne 21.3.1997 potvrdilo rozhodnutí okresního úřadu v části, kde byla uložena akciové společnosti opatření k odstranění závad zjištěných při provozování vodohospodářské části skládky, změnilo však část výše uvedeného rozhodnutí o pokutách tak, že byla společnosti uložena pokuta ve výši 250.000,- Kč za porušení ust. § 41 odst. 1 písm. a) a b) zákona o vodách a ust. § 8 vyhl. MLVH ČSR č. 6/1977 Sb., o ochraně jakosti povrchových a podzemních vod.
    Proti tomuto rozhodnutí podala akciová spol. podnět k přezkoumání v mimoodvolacím řízení s odůvodněním, že nebyla řádně vyrozuměna odvolacím orgánem o překvalifikování protiprávního jednání, nové právní posouzení je nespráv-né a dále byla vznesena kompetenční námitka, že MŽP není kompetentním odvolacím orgánem, ale podle zákona č. 272/1996 Sb. je jím ministerstvo zemědělství, poněvadž v daném případě jde o neplnění povinností při provozu vodohospodářského díla.
    Ministr životního prostředí změnil rozhodnutí odvolacího orgánu tak, že rozhodnutí okresního úřadu v části výroku o pokutě zrušil a věc tomuto správnímu orgánu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, v části výroku o nápravných opatřeních rozhodnutí potvrdil.

Z odůvodnění:
    Odvolacím orgánem bylo rozhodnutí okresního úřadu chybně změněno v části o pokutách tak, že byla souhrnně uložena pokuta za porušení jiných povinností stanovených v § 41 odst. 1 písm. a) a písm. b) zákona o vodách a v § 8 vyhlášky MLVH ČSR č. 6/1977 Sb., o ochraně jakosti povrchových a podzemních vod, aniž byla určena ve výroku konkrétní výše jednotlivé pokuty na základě příslušné správní úvahy.
    Překvalifikování právního titulu pro uložení pokuty v odvolacím řízení bylo správné, k pochybení však došlo tím, že odvolací orgán tak v rozhodnutí učinil sám a tím odňal účastníku řízení možnost obrany při změněné kvalifikaci právního titulu pro uložení pokuty.
    Ministr v tomto podnětu odmítl kompetenční námitku s tím, že i po poslední novele kompetenčního zákona ČNR č. 2/1969 Sb. zůstává ministerstvo životního prostředí i nadále ústředním vodohospodářským orgánem. Právě tento právní případ. kdy jde o ohrožení jakosti vod vadami vodohospodářského díla, popřípadě závadami v jeho provozu, dokumentuje, jak vodohospodářská díla úzce souvisejí s ochranou vodních zdrojů a ochranou jakosti vod a jak tedy nelze rozdělovat výkon státní správy s nimi spojený.

č. 2/1998

   Z ustanovení § 3 odst 1 správního řádu vyplývá, že při správním rozhodování je třeba šetřit i práva nabytá správním rozhodnutím, popřípadě se s existencí těchto práv vypořádat.
   Působnost ministerstev a jiných správních úřadů lze podle čl. 79 odst. 1 Ústavy České republiky stanovit pouze zákonem a nelze tudíž působnost zakládat správním rozhodnutím.

(Rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 16. ledna 1998 č.j. M/149/98, SRK/23/P-620/98)

   Na návrh státního podniku, hodlajícího vybudovat podzemní zásobník plynu, vydalo Ministerstvo životního prostředí podle ustanovení § 17 a § 34 zákona č. 44/1988 Sb. o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů, rozhodnutí o stanovení chráněného území pro zvláštní zásah do zemské kůry. Ministerstvo stanovilo v rozhodnutí podmínku, že stavby a zařízení v CHÚZZZK mimo plochu současného chráněného ložiskového území a dobývacího prostoru, které by svými vlivy zasahovaly do hloubky větší než 40 m pod povrchem, smějí být povoleny jen se souhlasem ministerstva v souladu s ustanoveními § 18 a § 34 horního zákona.
    Akciová společnost zabývající se geologickým průzkumem v daném území, dala podnět k přezkumu tohoto rozhodnutí s tím, že poukazuje na omezení svých práv tímto rozhodnutím k provádění geologického průzkumu výskytu a možnosti těžby hořlavého zemního plynu. Její práva, vyplývají z rozhodnutí vydaného bývalým ministerstvem pro hospodářskou politiku a rozvoj, které bylo několikrát prodlužováno, naposledy rozhodnutím Ministerstva hospodářství ze dne 27.6.1996 na dobu dalších pěti let. Dále akciová společnost vytýká to, že nebyla k řízení o stanovení chráněného území pro zvláštní zásah do zemské kůry přizvána.
    Ministr životního prostředí rozhodl podle ustanovení § 65 odst. 2 správního řádu tak, že rozhodnutí Ministerstva životního prostředí zrušil a věc tak vrátil do stádia, kdy je třeba o návrhu znovu rozhodnout.

Z odůvodnění:
    V souladu s ustanovením § 3 odst. 1 správního řádu mělo ministerstvo šetřit správním rozhodnutím nabytá práva a zájmy akciové společnosti přesto, že tento subjekt nebyl ze zákona účastníkem řízení, nejméně tím, že by uložilo navrhovateli, v souladu s přiměřeně použitým ustanovením § 33 horního zákona, povinnost doložit dohodu, která by střet zájmů řešila. Pokud by se tak nestalo, mělo přijmout další postup, jak jej předpokládá cit. § 33 horního zákona.
    V souladu se zákonem není ani podmínka ochrany ložiska, pozůstávající ve výhradě souhlasu Ministerstva životního prostředí ke stavbám a zařízením v chráněném území pro zvláštní zásah do zemské kůry, které by svými vlivy zasahovaly do hloubky větší než 40 m pod povrchem. Souhlas ministerstva je totiž v chráněném ložiskovém území založen ustanoveními § 19 horního zákona, které však s přihlédnutím k ustanovení § 34 odst. 2 tohoto zákona nelze pro zvláštní zásahy do zemské kůry přiměřeně použít. Podle čl. 79 odst. 1 Ústavy působnost ministerstev a jiných správních úřadů lze stanovit pouze zákonem. Správním rozhodnutím si tedy nelze působnost vyhradit. Odkaz na § 18 horního zákona je v tomto směru nepřípadný.

 

č. 3/1998

   O povinnosti náhradní výsadby podle ustanovení § 9 odst. I zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody, ve znění pozdějších předpisů, je možné rozhodnout pouze současně s povolením kácení dřevin ve smyslu ustanovení § 8 odst. I citovaného zákona, tedy nikoliv dodatečně a samostatným rozhodnutím vydaným v novém správním řízení poté, co rozhodnutí o povolení kácení dřevin se stalo pravomocným.

(Rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 4. března 1998 č.j. M/608/98, SRK /98/P-619/98)

   Rozhodnutím Správy chráněné krajinné oblasti ze dne 23.9.1996 bylo akciové společnosti podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny povoleno pokácení deseti lip za těchto podmínek: - žadateli se ukládá povinnost náhradní výsadby podle § 9 zákona ve výši ekologické újmy stanovené částkou 918.000 Kč, - tuto částku je žadatel povinen uhradit do 15ti dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí městu. Toto rozhodnutí nabylo právní moci, když účastníci řízení se výslovně práva na odvolání vzdali.
    Advokátkou akciové společnosti byl i přesto podán návrh na přezkoumání citovaného prvostupňového rozhodnutí v mimoodvolacím řízení.
    Ministerstvo přezkoumalo rozhodnutí podle ust. § 65 správního řádu a dne 14.1.1997 rozhodlo tak, že návrhu na přezkoumání rozhodnutí se vyhovuje a rozhodnutí Správy CHKO se mění v části výroku, týkající se podmínek povolení kácení, to znamená, že zrušilo uložení náhradní výsadby formou finanční částky na účet města. V odůvodnění uvedlo, že Správa CHKO uloží v novém správním řízení přiměřenou náhradní výsadbu.
    Správa chráněné krajinné oblasti v souladu s tímto rozhodnutím ministerstva rozhodla podle ust. § 9 odst. 1 zákona ČNR č. 114/1992 Sb. o povinnosti akciové společnosti provést náhradní výsadbu, a to v lokalitách a v rozsahu stanoveném pod body 1 a 2 výroku rozhodnutí ze dne 19.3.1997. Termín realizace byl stanoven do 31.5.1997.
    Proti tomuto rozhodnutí se akciová společnost odvolala s tím, že se domáhá, aby odvolací orgán přezkoumal zákonnost nového správního rozhodnutí ve věci a dále bylo namítáno, že správní orgán podle § 9 zákona ČNR č. 114/1992 Sb. může pouze v rozhodnutí o povolení kácení dřevin stanovit přiměřenou kompenzaci ekologické újmy. V odvolání bylo poukazováno i na to, že napadené rozhodnutí bylo vydáno a nabylo právní moci s tím, že podmínky povolení byly v mimoodvolacím řízení zrušeny.
    Ministerstvo svým rozhodnutím ze dne 23.6.1997 změnilo znění výroku odvoláním napadeného rozhodnutí Správy CHKO v odstavci 1) a 2) a termín realizace uložené náhradní výsadby byl stanoven do 15.11.1997.
    Proti tomuto rozhodnutí ministerstva podala akciová společnost podnět, jímž se domáhá přezkoumání tohoto rozhodnutí ministerstva a rozhodnutí Správy CHKO ze dne 19.3.1997 s odůvodněním, že odvolací orgán nevzal v úvahu námitku věci jednou již rozhodnuté.
    Ministr životního prostředí předmětné rozhodnutí změnil tak, že rozhodnutí Správy CHKO ze dne 19.3.1997 zrušil a řízení ve věci podle § 30 správního řádu zastavil.

Z odůvodnění:
   
Rozpor se zákonem se spatřuje v tom, že odvolací orgán nevzal na zřetel skutečnost, že ve věci bylo v prvním stupni rozhodnuto Správou chráněné krajinné oblasti a to jejím rozhodnutím ze dne 23.9.1996, kterým v souladu s ustanovením § 8 odst. 1 zákona bylo nejen povoleno kácení předmětných stromů, ale v tzv. podmínkách byla a.s. podle § 9 zákona uložena i povinnost náhradní výsadby ve výši ekologické újmy stanovené částkou 918.000 Kč a dále povinnost uhradit tuto částku do 15ti dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí městem. Rozhodnutí ministerstva ze dne 14.1.1997 bylo v mimoodvolacím řízení uvedené rozhodnutí Správy CHKO změněno tak, že byly zrušeny první dvě podmínky povolení kácení, tzn. ta část rozhodnutí, která byla vydána podle § 9 zákona. V platnosti tedy zůstalo povolení kácení dřevin podle § 8 zákona a termín realizace rozhodnutí byl stanoven do 31.3.1997. V tomto rozsahu je prvostupňové rozhodnutí pravomocné. Právně neúčinný je požadavek vyslovený v závěru odůvodnění rozhodnutí ministerstva vydaného v mimoodvolacím řízení na uložení nové přiměřené náhradní výsadby v novém správním řízení Správou CHKO. Pokud by bylo takové uložení vůbec možné, bylo by nutné o něm rozhodovat ve smyslu ust. § 47 odst. 2 správního řádu ve výroku. Ustanovení § 9 odst. 1 zákona však stanoví, že orgán ochrany přírody může ve svém rozhodnutí o povolení kácení dřevin uložit žadateli přiměřenou náhradní výsadbu ke kompenzaci ekologické újmy vzniklé pokácením dřevin. Z tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že o náhradní výsadbě je možné rozhodnout jen současně s povolením kácení dřevin.

 

č. 4/1998

   Rozhodnutí správního orgánu o povolení kácení dřevin podle ust. § 8 odst. 1 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, a o uložení povinnosti přiměřené náhradní výsadby podle ust. § 9 odst 1 citovaného zákona je nezbytné odůvodnit a uvést, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl správní orgán veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval (§ 47 odst. 3 správního řádu).
    Správní orgán je povinen dát účastníku řízení možnost, aby se před vydáním rozhodnutí mohl vyjádřit k jeho podkladu, i ke způsobu jeho zjištění, popř. navrhnout jeho doplnění (§ 33 odst. 2 správního řádu).

(Rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 21. března 1998 č.j. M/914/98, SRK/146/P-674/98)

   Rozhodnutím Správy chráněné krajinné oblasti ze dne 30.7.1996 bylo panu T.P. podle ust. § 8 odst. 1 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, povoleno pokácení 1 ks douglasky tisolisté rostoucí na pozemku, který spoluvlastní. Podle § 9 odst. 1 citovaného zákona byla jmenovanému uložena povinnost provést náhradní výsadbu v počtu sedm kusů, a to ve volitelném druhovém složení uvedeném ve výroku na určeném pozemku. Termín provedení náhradní výsadby byl stanoven do 31.10.1997. Dále mu byla uložena povinnost péče o vysa-zené dřeviny po dobu tří let od vysazení, pokud v termínu stanoveném pro provedení náhradní výsadby řádně provedenou výsadbu nepředá vlastníkovi pozemku - městu.
    Proti výše uvedenému rozhodnutí se pan T.P. odvolal a Ministerstvo životního prostředí toto rozhodnutí potvrdilo rozhodnutím ze dne 13.11.1996 s odůvodněním, že realizaci náhradní výsadby na pozemku odvolatele nelze doporučit, neboť se jedná o zahradu s výsadbou ovocných stromů, kde by výsadba neovocných dřevin byla neperspektivní. Náhradní výsadba by měla být provedena v takové lokalitě, kde v budoucnu nevyvstanou důvody k podání žádosti o její pokácení.
    Do rozhodnutí MŽP podal dne 1.12.1997 pan T.P. podnět k přezkoumání mimo odvolací řízení s odůvodněním, že nezákonnost rozhodnutí odvolacího orgánu tkví v tom, že se tento správní orgán náležitě nezabýval otázkou přiměřenosti náhradní výsadby.
    Ministr životního prostředí přezkoumávané rozhodnutí změnil tak, že zrušil prvoinstanční rozhodnutí Správy chráněné krajinné oblasti a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Z odůvodnění:
   
Odvolací orgán přehlédl tu skutečnost, že výrok prvostupňového orgánu je v rozporu s jeho odůvodněním, což odporuje ust. § 46 správního řádu a svědčí to o tom, že rozhodnutí nevycházelo z přesně a spolehlivě zjištěného skutkového stavu, jak ukládají ust. § 3 odst. 4, § 32 odst. 1 a § 34 správního řádu. Je sporné, zda v daném případě bylo třeba kácení předmětného stromu povolovat ve smyslu § 8 odst. 1 zákona ČNR č. 114/1992 Sb. Skutečnosti uváděné v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí nasvědčují tomu, že mohlo jít o případ, kdy podle ust. § 8 odst. 4 citovaného zákona lze skácet strom bez povolení. Zde se totiž uvádí, že “douglaska je citlivá na působení mokrého sněhu a námrazy, které mohou při souběhu nepříznivých meteorologických situaci způsobit odlamování větví nebo vrcholové zlomy. Vzhledem k exponovanému stanovišti může mít destrukce koruny předmětného stromu za následek škodu velkého rozsahu nebo ohrozit zdraví osob”.
    Dále došlo k porušení ust. § 47 odst. 3 správního řádu vzhledem k tomu, že není zřejmé, na jakých argumentech správní orgány založily úvahu o přiměřenosti ukládané náhradní výsadby a k porušení ust. § 33 odst. 2 správního řádu tím, že pan T.P. jako účastník řízení nebyl řádně v průběhu řízení seznámen, že mu bude uložena povinnost náhradní výsadby a že se k tomu před vydáním rozhodnutí nevyjádřil.

JUDr. Jiří Šembera, CSc., v.r.
vedoucí sekretariátu rozkladové komise