..
EKODISK
Článek:
Přírodě blízké lesní hospodářství a soukromý vlastník lesa
Autor:
POLENO, Zdeněk
Zdroj:
Lesnická práce, 1998, č. 02
Zapsal:
KOVAR, Roman
PŘÍRODĚ BLÍZKÉ LESNÍ HOSPODÁŘSTVÍ A SOUKROMÝ VLASTNÍK LESA
Prof. ing. Zdeněk Poleno, CSc. - Lesnická fakulta ČZU Praha

Někteří naši lesníci a zejména vlastníci lesů se obávají, že trvale udržitelné hospodaření v lesích a ještě více přírodě blízké LH je jednostranně zatíženo zvyšováním nákladů na pěstební i těžební činnost a proto myšlenky těchto ekologicky založených způsobů hospodaření odmítají. V sousedních státech (především v Rakousku a Německu) se s tímto postojem nesetkáváme. Právě naopak, na pozadí napjaté hospodářské situace lesních podniků a správ jsou zde s trvale udržitelným a přírodě blízkým hospodařením spojovány velké naděje na zlepšení ekonomiky.
Rozdíl v přístupu k novým směrům hospodaření je do značné míry vyvolán stylem argumentace pro toto hospodaření. U nás se zdůrazňuje - v souladu se stavem našich lesů a v duchu závěrů mezinárodních konferencí - především ozdravení a restaurování mimořádně postižených a ohrožených lesů uplatňováním ekologických principů hospodaření, zatímco zejména v Německu stojí na prvním místě ekonomické ozdravení lesních podniků. Restaurování lesů se často prezentuje pouze jako žádoucí souběh.

Objektivním základem důvěry v ekonomické oživení lesních podniků přírodě blízkými způsoby hospodaření je bezesporu stav četných lesních podniků a správ, které takto hospodaří již od 40. let a trvale dosahují dobrých ekonomických výsledků. Patří sem jak lesy státní, tak i městské, církevní a zejména soukromé, u nichž je ekonomika pochopitelně na prvním místě. Měl jsem možnost již dříve navštívit některé z takto hospodařících lesních podniků (viz LP 5/1993, 135-137). Nyní jsem využil příležitosti, abych se skupinou jihočeských lesníků navštívil soukromou lesní správu barona v. Rotenhana v Rentweinsdorfu, která zaujímá asi 1200 ha lesní půdy. Obec Rentweinsdorf leží v severovýchodní části Bavorska, severně od města Bambergu, vzdušnou čarou asi 110 km od hraničního přechodu Pomezí u Chebu a 120 km od Rozvadova.
PŘÍRODNÍ PODMÍNKY
Stanovištně patří toto území do Severofrancké slínové oblasti. Zdejší slín je nezpevněná sedimentární hornina s pestrou, silně diferencovanou vrstevnatostí, skládající se z variabilní směsi jílu (25-75 %) a vápence (75-25 %). Tento variabilní poměr obou hlavních složek slínu ovlivňuje výrazně fyzikální i chemické vlastnosti lesních půd. V hrubých rysech je možno zdejší půdy označit jako fyzikálně méně příznivé - těžké, uléhavé, se sklonem k oglejení, avšak relativně bohaté na živiny. Lokálně se ale projevuje vlivem hospodaření i značné odvápnění povrchových vrstev půdy, což dokládá zejména pomístný výskyt sítiny (Juncus effusus). Nadm. výška je 250-450 m, prům. roční teplota 7,5-8,5 0C a roční srážkový úhrn 550-650 mm. Pan baron při exkurzi uvedl, že nadm. výška jeho lesů je 270-400 m, prům. roční teplota 8 0C a úhrn srážek pod 600 mm.

Původní skladba lesa byla tvořena smíšenými listnatými porosty, s dubem jako hlavní dřevinou. Ve vyšších polohách oblasti a na vlhčích půdách byl dosti početně zastoupen i buk, dále pak jasan a jedle, zatímco na sušších stanovištích byl dub doprovázen habrem, lípou, javorem, třešní, jilmem a břízou. Spoře se v celé oblasti přirozeně vyskytovala i borovice, zatímco smrk zde není původní. Ještě začátkem minulého století zde převládal dubový sdružený les. V období smrkové mánie byly mnohé z těchto porostů převedeny na smrkové monokultury, které však byly již od začátku tohoto století opět postupně přeměňovány na stanovišti odpovídající smíšené listnaté porosty, takže výskyt smrku je v současné době již nízký. V posledním období se díky clonným sečím až výběrnému způsobu hospodaření projevuje zřetelný nástup buku v doprovodu celé řady listnáčů (db, jv, js, tř, jlm, bř); z jehličnatých dřevin se přirozeně obnovuje jedle (hlavně ve vlhčích polohách), borovi
ce (na sušších lokalitách) i smrk. V hrubých rysech tato oblast odpovídá naší lesní podoblasti 17b (území mezi M. Boleslaví a H. Králové).
ZPŮSOB HOSPODAŘENÍ
Těžba
Těžba dřeva dosahuje na lesní správě ročně kolem 7-7,5 tis. m3, tj. více než 6 m3/ha. Ve srovnání s běžným přírůstem (8-9 m3/ha) je těžba dřeva výrazně nižší, takže porostní zásoba se zvyšuje. Hned v úvodu exkurze pan baron zdůraznil, že z ekonomických důvodů (má početnou rodinu) nemůže provádět těžbu holosečně a vzniklé holiny uměle zalesňovat. Již jeho otec přešel proto na bezholosečný způsob hospodaření, s uplatňováním výběrných principů nejen ve výchově, ale i v obnově porostů. Těží tedy na základě individuálního výběru jednotlivé stromy. Kritériem pro výběr stromů k těžbě není jejich věk, ale zdravotní stav, přírůstová potence a hodnota produkce. Při tomto individuálním výběru se však úzkostlivě brání přílišnému proředění porostů, poněvadž tamější bohaté půdy při větším přísunu světla silně zabuřeňují (malina, ostružina, trávy). Mírným, rovnoměrným osvětlením půdy se vyvolává a pečlivě udržuje její příznivý stav, což

se projevuje lehkým ozeleněním a bohatým náletem všech dřevin, především však buku.
Nahodilé těžby se nevyhýbají zcela ani tomuto lesnímu hospodářskému celku, jsou však podstatně nižší než při běžném (holosečném) způsobu hospodaření a postihují převážně pouze jednotlivé stromy, výjimečně i menší skupiny stromů, v nichž však vždy určitý nevelký počet jedinců zůstává bez poškození. Tyto nejodolnější stromy, často ve velmi řídkém rozestupu, se při zpracování kalamity nikdy nedomýcují, okraje vývratisek se nezarovnávají, poněvadž přeživší stromy jsou zpravidla geneticky nejhodnotnější a nastupuje na nich světlostní přírůst. Ponechání i jednotlivých stromů na kalamitních plochách přispívá k omezování růstu a vitality paseční vegetace, která se pochopitelně dostavuje. Jejímu růstu se však nijak jinak než touto přirozenou cestou nebrání (ani mechanicky ani chemicky) a nálety - zejména buku, jedle a smrku - se dostavují a odrůstají i v těchto podmínkách (byť i v menším počtu než mimo tyto zabuřenělé plochy).

Postup těžby je velmi pomalý, poněvadž se sleduje dosažení nejvyšší kvality dřeva při velkých dimenzích stromů. Znamená to, že jednotlivé nejkvalitnější stromy dosahují vysokého věku - 200 i více let, a to zejména duby a borovice. Vyznačování těžby stromů je nejnáročnějším a nejzodpovědnějším úkolem odborného lesního hospodáře, kterým je zde vlastník lesa. Vyznačování těžby stromů nelze považovat za řemeslnickou (či nádenickou) práci, ale v pravém slova smyslu za tvůrčí činnost, která hospodáři přináší potěšení a následně i radost z dalšího vývoje lesních porostů. Padla zde v této souvislosti i slova, že největším škůdcem lesa je líný lesník, který se snaží tuto činnost si nějak usnadnit.
Při vyznačování těžby stromů by měl lesní hospodář nosit na krku nějaký krunýř či podbradní vzpěru, které by jej nutily neustále se dívat do kmenového a korunového prostoru lesa a bránily mu v pohledu na zem. Tím chtěl pan baron zdůraznit, že rozhodující pro výběr stromů k těžbě je stav horní etáže porostu, kde se vytváří hodnota a zisk, nikoliv stav náletů a nárostů, které se samovolně šíří takřka po celé porostní ploše. V žádném případě se neprovádí tzv. domýtní těžba nad nálety a nárosty, ale postupně jen výběr jednotlivých stromů, při čemž ty nejkvalitnější stromy mohou zarůst jako součást následného porostu.

Tyto v podstatě výběrové stromy nabývají úctyhodných tlouštěk a mají často vzhled chráněných stromů. Pan baron by se však bránil tomu, aby tyto stromy orgán státní ochrany přírody označil za stromy chráněné státem (v krajním případě by je ještě před tímto označením vykácel). Považoval by totiž za neseriózní, aby si stát přivlastňoval zásluhu za dlouhodobou dosavadní ochranu těchto stromů, o kterou se zasloužily jedině generace vlastníků lesa, které si odpíraly a odpírají jejich těžbu a vysoký výnos za jejich prodej (byť i s nadějí na ještě vyšší výnos v budoucnu; tato naděje však také může z nejrůznějších důvodů selhat).
I kdyby měly nárosty či nálety pomístně z nedostatku světla krnět či dokonce i odumřít, neznamená to žádné neštěstí, poněvadž po uvolnění ztrátu na přírůstu rychle dohánějí a za odumřelé nálety se při daném stavu půdy dostaví během několika let nálety nové. Na dotaz o škodách vyvolávaných při tomto způsobu hospodaření těžbou a vyklizováním dříví se nám dostalo odpovědi, že těžbou jednotlivých stromů nevzniká žádná hospodářsky významná škoda (při správném směrovém kácení, ale dokonce ani při nahodilém pádu stromů). Škodám při vyklizování dřeva se brání účelným rozčleněním porostů vyklizovacími linkami, po kterých se pohybuje traktor s navijákem, kterým se přiblíží kmeny k lince. Tímto velmi pomalým postupem těžby dřeva se dosahuje mimořádně vysoká strukturalizace porostů (věková, výšková a tloušťková diferenciace stromů jednak v mateřském porostu, do kterého vrůstají již první skupiny nárostů, jednak v následném porostu) a les se svým vzhledem blíží lesu výběrnému. Důležité je také zachování podružného porostu stinných dřevin pod horní etáží.
Ojedinělé staré nekvalitní či houbami napadené stromy zůstávají v porostech stát jako tzv. mrtvé dřevo, což je z ekologického hlediska žádoucí. Pan baron však nepopírá, že těžba těchto stromů by byla neekonomická; kdyby měl naději na jejich ekonomicky výhodný prodej, v lese by je nenechával. Úklid klestu (či snad dokonce jeho spalování) se neprovádí. Poznali jsme to zcela bezpečně během pochůzky v porostech, kde jsme každou chvíli klopýtali přes klest. Nálety a nárosty tímto ponechaným klestem bezpečně prorůstají a mají v něm i určitou ochranu. Hledisko ekonomické se opět kryje s hlediskem ekologickým.
Obnova lesa
Obnova lesa se uskutečňuje výlučně přirozenou cestou. Pan baron nemá školku ani nekupuje žádné sazenice. Tento ekologicky vhodný postup je zde zdůvodňován především ekonomicky. Při rozloze 1200 ha lesa a průměrné obmýtní době (která zde samozřejmě postupně ztrácí na významu) 120 let by průměrný roční obnovní úkol představoval 10 ha. Poněvadž průměrné obnovní náklady na 1 ha dosahují v Německu zhruba 20 000 DM, znamenalo by to roční náklad 200 000 DM. Tyto peníze pan baron nemá; a i kdyby je měl, vložil by je raději do banky než do umělé obnovy lesa. V bance se totiž tato částka při úrokové míře 8 % každých 10 let zdvojnásobí, tj. za 10 let na 400 000 DM, za 20 let na 800 000 DM atd. Stejná investice do lesa nepřináší nejméně 60 let žádný výnos. Na základě této kalkulace je nucen snižovat výrobní náklady především do nejmladších porostů.

Pan baron sleduje dosažení přirozené obnovy všech dřevin, tvořících současné dospělé porosty, a to pokud možno na celých obnovovaných plochách, aby byla dosažena vysoká druhová biodiverzita. Stačí přitom, aby největším podílem se obnovovala hlavní místní dřevina (zde dub nebo buk); ostatní pak mohou tvořit pouze jednotlivou příměs, kterou vlastník lesa nepovažuje za závadnou, spíš naopak - umožňuje lépe využívat přednosti smíšených porostů a jejich kladné působení na růstové prostředí. Náročnější je pouze sledování vývoje takto smíšených porostů a podpora ústupných dřevin. Pan baron nás při pochůzce přesvědčil, že ví snad o každém stromě a stromku ve svém lese, že jednotlivé vtroušené dřeviny bedlivě sleduje a v případě potřeby jim pomáhá. Na otázku, zda jej nezneklidňuje výrazný nástup buku v posledních letech (na úkor dubu), odpověděl, že nikoliv.
Přirozená obnova dubu nastupuje později než u buku a včasnými výchovnými zásahy bude dosažen určitý minimální počet dubů (řádově 100/ha), které mají při určité podpoře větší výškový přírůst než buk a přitom jim růst v bukovém prostředí plně vyhovuje. Zajišťuje se tak i nezbytná stinná úroveň pod duby. Samotný nárůst podílu buku při těžbě nezhoršuje jeho odbytové možnosti a zpeněžení.

Výchova porostů
O nutnosti včasné výchovy smíšených porostů vzniklých z přirozené obnovy byla již zmínka. Jde přitom zejména o úpravu druhové skladby ve prospěch vtroušených dřevin. K dosažení tohoto cíle je nutno využívat především toho nejlevnějšího prostředku, tj. hospodaření se světlem a stínem pod clonou mateřského porostu. Tam, kde toto nepřímé biologické ovlivňování růstového prostředí nestačí - zejména k udržení světlomilnějších druhů dřevin - je nutný přímý zásah lesníka. Tento zásah je nutno provádět v co nejmladších porostech, kdy je ještě zachována celá široká paleta nalétnutých dřevin a kdy je také výchovný zásah nejlevnější.
Pomístně se zde provádí i negativní kvalitativní výběr v mlazinách, a to výlučně v nadúrovni. Nejsou-li v nadúrovni výrazně nekvalitní jedinci, není třeba takovýto zásah provádět. Redukci počtu jedinců provede při správném hospodaření se světlem a stínem příroda sama. Pozdějšími výchovnými zásahy se sleduje vysoká strukturalizace porostů, tj. dosažení maximální věkové, výškové a tloušťkové diferenciace.

Pokud jsme mohli okrajově shlédnout i několik smrkových porostů středního věku, bylo na nich nápadné, jak intenzivně jsou probírány. Děje se tak v zájmu nejen zvýšení jejich stability, ale i v zájmu zvýšení produkce silného dřeva (podle Gehrhardta), poněvadž ve srážkově chudé oblasti mají husté smrkové porosty relativně vysokou intercepci srážek, trpí proto nedostatkem vláhy a málo přirůstají.
Snižování škod zvěří
Škody zvěří a ochrana proti nim tvoří významnou negativní položku pro hospodářský výsledek lesních podniků v celé střední Evropě. Nejinak tomu bylo donedávna i na majetku pana barona. Při řešení této situace muselo dojít ke snížení stavu spárkaté (srnčí) zvěře na ekologicky únosnou míru, kterou tvoří podle pana barona ta zvěř, která není vidět. Ty kusy zvěře, které jsou vidět, jsou nad únosný stav a proto se loví. Je třeba ještě zdůraznit, že v tomto podrostně a výběrně obhospodařovaném lese má zvěř mimořádně příznivé podmínky k tomu, aby nebyla vidět.

Obava, že se tímto způsobem provozu myslivosti zvěř zcela vyhubí, není na místě. Již po dlouhou řadu let se zde loví v honitbě o výměře 1500 ha (včetně asi 300 ha zemědělských pozemků) ročně 90-120 kusů srnčí zvěře a její stálou přítomnost dokládá určité poškození nárostů, např. vytloukání paroží na vtroušených borovicích, okus jedlových výhonků apod. Tato poškození, svědčící o přítomnosti srnčí zvěře, jsou však již hospodářsky únosná. Na kritiku sousedů - myslivců, že odstřel srnčí zvěře v této honitbě je příliš vysoký a neumožňuje dosažení vysoce kvalitního paroží, odpovídá vlastník lesa, že je a vždy bude hodnocen podle stavu lesa a nikoliv podle kvality paroží srnčí zvěře.
Personální obsazení
Je skutečně minimální. Odborným lesním hospodářem je vlastník lesa, který navíc zaměstnává jednoho revírníka a tři lesní dělníky. Pan baron vykonává svou funkci odborného lesního hospodáře velice zodpovědně a s neobyčejnou láskou k lesu. Chce mít takový les, který je nejen výnosový, ale také krásný, aby se jemu samému líbil. K tomu je třeba ještě dodat, že tento mimořádně úspěšný vlastník lesa a odborný lesní hospodář je samouk, který nemá odborné lesnické vzdělání. To mu v základech poskytl pouze jeho otec, který mu zakázal studovat lesnictví, aby si tak nezkazil svůj citový vztah k lesu a nedělal ty hrubé chyby, které se lesníci naučí ve školách. Jako příklad těchto školských chyb pan baron uvádí zejména holosečný způsob hospodaření (např. pro dub minimální plochu holoseče 3 ha), výsadbu nestabilních smrkových a borových monokultur, pěstování dřeva průměrné kvality apod.

ZÁVĚR
Shlédnutí hospodářských výsledků v lesním hospodářském celku barona Rotenhana je skutečný lesnicko-ekologický zážitek, i když vlastník lesa sám - snad trochu provokativně - zdůrazňuje, že pro něj je hlavním kritériem úspěšnosti hospodaření jeho finanční výsledek, tj. výnos. Dokládá však současně svou prací, že při správném pojetí ekonomiky hospodaření v lese, tj. ekonomiky dlouhodobé, neexistuje žádný zásadní rozpor ekonomiky a ekologie lesa. Jedním z nejdůležitějších předpokladů pro tak úspěšné hospodaření v lese je však podle mého názoru hluboký citový vztah vlastníka lesa a lesního hospodáře (v jedné osobě) k svěřenému lesu a z něj vyplývající vysoce zodpovědný přístup k hospodaření.
Jsou zde do důsledků naplňovány požadavky na přírodě blízké (či přírodu sledující) lesní hospodářství podle klasické definice, kterou uvedl v. Ow (1951): "přírodu sledující lesní hospodářství znamená individuálně probíhající využívání přírůstových potencí v lesním porostu k dosažení nejvyšší možné, optimálně zabezpečené a trvale probíhající produkce dřeva nejvyšší možné kvality".

Sám pan baron v. Rotenhan uvádí čtyři základní nosné sloupy tohoto způsobu hospodaření: bezvýhradné upuštění od holých sečí, přirozená obnova smíšených porostů, vysoká strukturalizace porostů, snižování škod zvěří a nákladů na jejich odvrácení.
Skutečnost, že tak úspěšný lesní hospodář nemá školní lesnické vzdělání, není ojedinělým případem. Stačí uvést např. i profesora lesnické fakulty na mnichovské univerzitě K. Gayera, který ač školním vzděláním architekt, světově proslul svou naukou o smíšených porostech a maloplošném způsobu hospodaření. Je třeba v této souvislosti upozornit i na skutečnost, že u nás by podle lesního zákona tito (a mnozí jiní) vynikající samoukové nemohli vykonávat funkci odborného lesního hospodáře.
Text do rámečku:
Vyznačování těžby stromů je nejnáročnějším a nejzodpovědnějším úkolem odborného lesního hospodáře, kterým je zde vlastník lesa. Vyznačování těžby stromů nelze považovat za řemeslnickou (či nádenickou) práci, ale v pravém slova smyslu za tvůrčí činnost, která hospodáři přináší potěšení a následně i radost z dalšího vývoje lesních porostů. Padla zde v této souvislosti i slova, že největším škůdcem lesa je líný lesník, který se snaží tuto činnost si nějak usnadnit.