..
EKODISK
Článek:
Český křtitel Krkonoš
Autor:
JIRÁSKO, František
Zdroj:
Krkonoše, 1998, č. 09
Zapsal:
KOVAR, Roman
Český křtitel Krkonoš
Mezi stále velmi zajímavé okruhy pozornosti krkonošské vlastivědy patří sledování vývoje a změn místních pojmenování v regionu pohoří. Už proto, že v tomto směru nešlo nikdy o dlouhodobě a trvale zakotvený stav, ale o oblast s trvalým a někdy dosti rychlým pohybem, často ve velmi krátkém historickém období několika let. Vypravme se do období našeho národního obrození.

Náchodský kaplan
Vyprávění Josefa Myslimíra Ludvíka (1796 – 1856) „Myslimír po horách krkonošských putující“ bývá obvykle považováno za první česky psaný cestopis po našem pohoří. Jeho autor, rodák z Dolan u Jaroměře, patřil cele svým životem východním Čechám. Po gymnaziálních studiích v Broumově a filozofii v Litomyšli své vzdělání ukončil roku 1819 bohoslovím v Hradci Králové a nastoupil jako kaplan v Náchodě (1820 – 1833). Velmi brzy, nikoli bez vlivu svého učitele na semináři v Hradci Josefa Liboslava Zieglera, se stal aktivním členem východočeské vlastenecké literární družiny kolem Pospíšilova „kněhtlačitelského“ podniku.
Jako autor přispíval hojně do vycházejících českých periodik a pilně překládal z cizích jazyků. Teprve rok po jeho smrti mu vyšla knižně samostatná práce o Náchodě (Památky hradu, města a panství Náchodu i vlastníků jeho).


Romantická cesta do hor
Jako sedmadvacetiletý duchovní podnikl koncem srpna 1823 se svým přítelem, malířem z Náchoda, několikadenní cestu přes Trutnov do Krkonoš. Cestovali „per pedes apostolorum“, tedy pěšky. Záznam o jejich putování otiskl na pokračování hradecký Pospíšil v jím vydávaném periodiku Čechoslav ve dnech 3. – 24. července 1824. Jde o práci zajímavou a čtenářsky přitažlivou i v současnosti po bezmála stosedmdesáti letech od jejího vydání. Proto ji zařadil editor Vlastimil Květenský – bohužel značně zkrácenou a upravenou – jako úvodní číslo do bibelotu „Naše Krkonoše“ (Východočeské nakladatelství Havlíčkův Brod, 1964). Pisatel zcela v duchu nastupujícího romantismu věnuje pozornost především krásám horské přírody. Ovlivněn četbou básnické skladby Miloty Zdirada Poláka Vznešenost přírody (1819), kterou si ostatně nese s sebou v uzlíku, ve volných chvílích z ní čte, nazývá hory místem „posvátným a rozkošným“. Nezůstává též pozadu v bystrém pozorování života jejich obyvatel, u nichž si cení zejména pracovitost, skromnost a čistotu obydlí. Jeho práci je možno považovat za historický dokument a pramen při sestavování obrazu krajiny jeho doby.


Ludvíkova jazyková dílna
Nás však bude zajímat především jím užité české pomístní názvosloví v Krkonoších a jak se vyrovnal český vlastenec se skutečností pro něj nepříjemnou: s existencí většinou německých pojmenování vrchů, údolí, bud atd., jejichž česká podoba neexistovala nebo ji neznal. Nejsme tu dokonce bez pokušení porovnávat stav vývoje českých toponym v Krkonoších jak je zachytil později ve své knize z roku 1909 Obrazy horské zimní krásy Josef Aleš-Lyžec. Vždyť i u něj, neřku-li u Ludvíka, jejich zčešťovací pokusy v jednotlivostech vzdáleně připomínají „brusičskou“ činnost jazykových puristů, jak je představil Alois Jirásek v osobě „spěšnoveda“ Sýkory.
Náchodský kaplan si tedy krkonošská jména v české podobě krom několika (Krkonoše, Sněžka) musel sám vytvářet, jak to ostatně sám přiznává v případě Šišáků („... pročež Bouřín jsem je pojmenoval“). Hory si po svém pokřtil.
Ve své jazykové dílně postupoval zhruba dvojím způsobem, a to často při srozumitelnosti německé „předlohy“ jejím překladem, zřídka při nesrozumitelnosti německého jména jeho přizpůsobením (Kolbendorf – Kolby, dnes Albeřice). Příznačná je u něj snaha nahrazovat v němčině vzniklá slova skládáním českými jednoslovnými výrazy, která je v hovorové češtině živá dodnes, zvlášť při pojmenováních bud (Martinovka, Petrovka, Špindlerovka...). Vypravme se tedy na krátkou procházku Ludvíkovými Krkonošemi.


Na východě
Cesta poutníků započala „hrůzokrásným údolím“ řeky Úpy a pokračovala na Suché Doly (Suchý Důl) a Kolby (Albeřice) přes Táhlín (Dlouhý hřeben). Ze Sněžky dohlédli přes Černohorec (Černá kopa nebo Svorová hora – 1410,7 m) dále na Holec (možná Kowarski Grzbiet/Střecha, případně také snad Lysečiny – 1188,4 m). Dnešní Kowary znějí jako Kovářov (něm. Schmiedeberg) a Jelení Hora jako Jelenov (něm. Hirschberg). Vládce hor figuruje důsledně pod jménem jeho zahrádky Rybecál, a to se opakuje ještě v Rybecálově žertvišti nebo obětišti (Krkonoš – 1410 m).
Velikánské údolí neboli Ďáblova propast se „stříbrobílými mrakochumáči“ není nic jiného nežli Obří důl (Riesengrund). Studenec a Kozinec, které bychom dnes hledali v podhůří, jsou Studniční hora (Brunnberg – 1554,4 m) a Kozí hřbety Ziegenrücken (1421,9 m). Náhorní plošina západně od Sněžky nese jméno „pustina Koby“ (z něm. Koppenplan – Równia pod Śnieźk#).
Z horských bud v Bělobudě poznáme Luční boudu, tradiční Hamplovu boudu (dnes Strzecha Akademicka) i její zaniklou sousedku v blízkosti – Farskou boudu. Šlinglova bouda (Schronisko Bronis#awa Czecha) a Zajícova bouda (Haasenbaude) také již neexistují, podobně jako Brátova bouda (Brotbaude – Chlebová bouda), všechny na slezské straně pohoří, kde nacházeli poutníci nocleh na seně.

Přesuňme se ale s poutníky dál do středních a západních Krkonoš.
Střed a západ
Malý Šišák má v křestním listu Myslimírově jméno Malý Bouřín (něm. Kleine Sturmhaube – 1440 m) podle Sturm – bouře. Petrova bouda uvítala hosty hejnem nahých dětí, chlebem, lívanci se špatnou kávou a „darebným“ vínem. Z ní je „posel“ (zde průvodce) vedl dál přes Dívčík (Dívčí neboli Slezské kameny – 1413,4 m) a Mužák (Mužské neboli České kameny – 1417,2 m) k Velkému Bouřínu (Grosse Sturmhaube, případně Haarwolfstein, český Velký Šišák, dnes Śmielec – 1410 m) a dominantě Velkola (Vysoké Kolo, Hohes Rad – 1508,5 m).
U Velké a Malé Sněžnice (Sněžné jámy – 1490 m) pokřtil Myslimír žulový skalní výchoz jako Kazatelnu (také Čerťák). Ani Fijalík nedal příliš přemýšlení (Veilchenstein, Violík dnes také Labski Szczyt – 1472,1 m). Od „spádu“ Labe se pozdravili turisté s Kotelcem (Kotel, Kokrháč – 1435 m) a Šedivem (Jínonoš, Reifträger, dnes Szrenica – 1361,3 m).
Nejvyšší krkonošský vodopád na slezské straně hor Myslimírovi zamotal trochu hlavu, ale nejen jemu. S německým Zackelfall si poradil tak, že pro něj vymyslil jméno Sakospád, což je dnešní vodopád Kamienszczyka (27 m), nikoli vodopád Szklarky (Kochelfall), jak se praví ve vysvětlivkách Květenského bibelotu.

Ludvíkův cestopis Krkonošemi si mimo jiné zaslouží uznání jako první odvážný pokus o česká pojmenování jednotlivých horských lokalit se všemi jeho riziky, končící často neúspěchem. Je však příkladem i pro dnešek, kdy se bohužel ve snaze po získání zahraničních hostů hlavně objekty ubytovacích zařízení v horách doslova topí možnými i nemožnými kosmopolitními názvy a pěkné pojmenování v češtině je tu spíše výjimkou než pravidlem.

František Jirásko