Smlouva o Antarktidě

Smlouva o Antarktidě, Washington, 1959
Antarctic Treaty, Washington, 1959

Sjednání Smlouvy o Antarktidě bylo výsledkem obnovené spolupráce v oblasti Antarktidy po druhé světové válce. V roce 1954 byla v Antarktidě zřízena první stálá výzkumná stanice a o 4 roky později vyvrcholila mezinárodní spolupráce v oblasti Antarktidy vyhlášením Mezinárodního geofyzikálního roku, jehož součástí se stal i intenzivní výzkum Antarktidy. Na jeho programech se podílelo 64 států, z nichž se 12 rozhodlo zapojit do výzkumu „bílého kontinentu“ vysláním vlastní expedice nebo zřízením vlastní polární stanice. Navíc tzv. gentlemanská dohoda, oddělující vědeckou činnost od potencionálních politických sporů, dala impuls k jednáním, započatým v roce 1958 z iniciativy Spojených států amerických, které vyvrcholilo uzavřením Smlouvy o Antarktidě v roce 1959. Smlouva byla podepsána 1. prosince 1959 a v platnost vstoupila 23. června 1961.

Smlouva o Antarktidě kodifikuje mezinárodní právní postavení kontinentu, mírovou vědeckou spolupráci a demilitarizaci, zakazuje smluvním stranám na jejich území budovat vojenské základny, provádět jaderné pokusy a vojenské manévry. Antarktida se tak zařadila mezi tzv. mezinárodní prostory, které si státy nesmí přivlastnit a na kterých nemohou vykonávat výlučnou územní suverenitu. Během 40 let své existence poskytla Smlouva o Antarktidě základ pro vývoj sofistikovaného právního režimu všeobecně známého jako Antarktický smluvní systém (angl. The Antarctic Treaty System – ATS), což je komplex opatření regulujících vztahy mezi státy v oblasti Antarktidy. ATS se skládá ze samotné Smlouvy o Antarktidě (Washington, 1959), doporučení přijatých na Konzultativních schůzkách smluvních stran Smlouvy o Antarktidě, tzv. Madridského protokolu o ochraně životního prostředí Antarktidy (Madrid, 1991), Úmluvy o zachování antarktických tuleňů (CCAS, Londýn 1972) a Úmluvy o zachování antarktických mořských živých zdrojů (CCAMLR, Canberra, 1980). Úmluva o úpravě činnosti týkající se nerostných zdrojů Antarktidy (CRAMRA, Wellington, 1988) nebyla doposud ratifikována žádným státem, nevstoupila tedy v platnost a proto ji nelze považovat za součást ATS.

Smlouva o Antarktidě je prováděna smluvními stranami, které jsou rozlišovány do tří kategorií. První kategorii – ústřední a nejvlivnější – tvoří dvanáct původních smluvních států, které byly nejaktivnější ve výzkumu Antarktidy těsně před podpisem Smlouvy o Antarktidě. Druhou kategorii tvoří státy, které přistoupily dodatečně ke Smlouvě o Antarktidě a projevují svůj zájem tím, že v Antarktidě vyvíjejí podstatnou vědeckou a výzkumnou činnost. K této podmínce byla Madridským protokolem připojena podmínka další – státy, které si nárokují konzultativní status, musí být jeho smluvní stranou. Tyto dvě kategorie smluvních stran Smlouvy o Antarktidě tedy představují tzv. konzultativní strany, které mají hlasovací právo a tím mohou zásadně ovlivňovat veškeré antarktické záležitosti. Třetí kategorii tvoří státy, které jsou smluvními stranami Smlouvy o Antarktidě, ale nevyvíjejí zde podstatnou vědeckou činnost. Tyto státy se nemohou podílet na rozhodovacím procesu v rámci Konzultativních schůzek – mezi ně patří také Česká republika.